Freiheit

Ty pečlivé plánky bytového zařízení od zjevně neškoleného konstruktéra, vypracované úhledně barevnými fixy se spoustou doplňujících poznámek, mě na první pohled zaujaly.

Foto Bohdan Holomíček

Klukovská parta na vsi mého dětství bývala krutá i bez dnešních krvavých vzorů z televize a počítačových her. A ve zkouškách odvahy zvlášť vynalézavá. Sralbotkové v ní místo neměli. Bojovným duchem jsem nikdy neoplýval a při pomyšlení na některé lumpárny jsem mnohdy „míval v kalhotách" dlouho dopředu. Kdo ale pozná, zda osmiletý človíček zdolá záludnou překážku s bušícím srdcem v hrdle či na křídlech suveréna? Tak jsem se taky málem utopil. Byl časný březen, zimě pomalu odzvánělo. Ze strání zurčely potůčky z tajícího sněhu a led na rybníce již dávno ztratil lednovou průzračnost. Byl téměř mléčný, porézní a houpavý jako gumová blána s kaluží vody uprostřed a zvětšujícím se odtátým okem při ústí potoka. To byla ta správná doba klukovského pokoušení osudu. S bruslemi na kličku na šněrovacích botách jsme jeden po druhém přejížděli po skřípající a prohýbající se hladině od pevniny jednoho břehu na druhý. Čím blíž k obnažené vodní náruči, tím větší uznání přihlížejících. V návalu pýchy jsem to švihnul těsně k okraji ledu, mnohem blíž než „Rusák" Jarda. Nohy mi ztěžkly strachem právě v tom kritickém místě, takže mi chyběla potřebná rychlost a v mžiku jsem bušil hlavou o led zespodu. Hrdinové se rozprchli jak holubi po ráně z brokovnice a ze břehu zněla jen siréna ječáku mé ségry. Trvalo mi věčnost, než jsem se vyráchal zpod ledu. To už po hrázi zmateně pobíhal starý pan Veik v bílých podvlékačkách a nesrozumitelně něco drmolil svou rodnou sudetskou němčinou. Vytrvale jsem se snažil dostat zpátky na led, který se stejně vytrvale lámal. Zachránil jsem se ale sám, bez cizí pomoci, i když nedůstojným plazením po břiše, zanechávaje za sebou mokrou tulení stopu. Dodnes nepochopím, proč jsem neodešel po dně směrem k potoku. Nános ornice z polí tu vytvářel rozsáhlou mělčinu, kde bych byl i v té době začínajícího tání určitě stačil.

In: Antipády/Poznámky k životopisu; Krkonoše - Jizerské hory 2005/1

Po druhé světové válce utrpělo zemědělství v českém pohraničí citelnou ránu odsunem valné části německých obyvatel. Na základě československo-bulharské smlouvy z roku 1946 přijela skupinka černovlasých chasníků pomoci roztočit kola „Dvouletky" i na státní statek v naší obci.

Když mi bylo pět, stal se můj táta národním správcem dvou živností v jednom domě na ztracené vartě v pohraničí. Jednou z nich byla hospoda. Klukovský ráj her, ta díra světa, měl civilizačních nedostatků nepočítaně. Hned následující léto jsme pocítili ten nejpodstatnější - nedostatek pitné vody. Pro kluka z hospody zdánlivě žádný problém. Láhev šumivé limonády byl však i pro mě zbytečný luxus. „Ať se kluk napije piva! Ze sudu neubude a daleko víc se ho stejně rozbryndá," usoudil otec. A tak jsem si občas za všeobecného řehotu všech tří hostů pyšně přisunul k výčepnímu pultu dřevěnou bedýnku pod nohy a natočil si svůj povolený „šnýtek" nasládlé černé sedmičky. Jen pan řídící při svých sporadických návštěvách v šenku, neopomněl hostinského pokárat: „Tatínku, nenechávejte toho kluka pít pivo! Vždyť bude blbej!" A měl pravdu. I když ve škole se na to ještě nepřišlo.

In: Antipády/Poznámky k životopisu; Krkonoše - Jizerské hory 2004/3

Člověk má mockrát v životě na kahánku, ani o tom neví. 12. 7. 1993 po mně kmotra s kosou hrábla docela nezakrytě. V pravé poledne, na liduprázdné ulici, zákeřně zezadu s vypnutým motorem, patřičně rozjeté z kopce, do mě vrazilo auto. V posledním okamžiku jsem se stačil otočit, takže to byl vlastně čelní náraz. Při saltu mortale mi při plném vědomí blesklo hlavou: Tak to je konec! A docela mi přišlo líto, že tak banální. Auto vylétlo celou svou délkou do protisvahu mimo vozovku. Z prostůrku mezi jasanovými klacky křoví a přední kapotou se ozval cizí přiškrcený hlas: „Kam čumíš, vole?" Teprve dodatečně jsem si uvědomil, že je můj. Z auta vylezla Zubatá, celá v bílém s provinilým výrazem v bezkrvé tváři, jako by se styděla, že to zpackala. A já blbec se jí ještě omluvil, že jsem byl vulgární k dámě.

In: Antipády/Poznámky k životopisu; Krkonoše - Jizerské hory 2003/9

P. S.

Pro případ, že přijde Zubatá s vážným úmyslem a do cvakání bezmasých čelistí zazní osudový playback "Tóno, pudem!" - mám spakováno.

Lord William byl chudý. Jeho služebnictvo bylo chudé, jeho zahradník byl chudý... Tenhle vousatý skotský vtip mi vždycky připomene mé první Vánoce, na které si pamatuji.

Stál jsem už v ušmudlané kabince výtahu. Na nevábné chodbě žižkovského činžáku má milovaná macecha, které jsem až do doby, kdy se stala babičkou mých dětí, říkal teto. Byla už vážně nemocná, drobounký uzlíček člověčiny s velkýma očima, ztracený v nepadnoucí zástěře. Bylo to vlastně naposled, co jsem ji viděl živou. Ještě se smála nějakému mému nejapnému vtipu a pak zcela zřetelně řekla: „Jdi už do prdele..." a zmáčkla tlačítko výtahu. Na obřadnosti jsme si nikdy nepotrpěli. Ale takhle?

In: Antipády/Poznámky k životopisu