Freiheit

Z ozbrojených sil Československé republiky jsem byl vyřazen krátce po sametové výměně vládnoucích garnitur, ještě před rozpadem státu, v jehož armádě jsem sloužil, a tak jistě neprozradím žádné vojenské tajemství svým přiznáním účasti na vývoji a konstrukci raketové zbraně. Zvlášť, když váleční štváči z NATO jsou dnes našimi spojenci a Varšavská smlouva zmizela nenávratně do historie.

S malířem Vladimírem Komárkem mě seznámil kamarád Pavel Janata někdy začátkem 80. let minulého století. Na první návštěvu jeho ateliéru ve Slané u Semil jsem kuriózně nejel jako jeho obdivovatel, nýbrž jako potenciální obchodní partner. Vladimírovi se už zajídalo vyrábět podomácku na malé kombinované truhlářské mašince pro kutily jednoduché lišty na rámování svých obrazů. Z oprávněné obavy o některý z prstíčků svých zlatých ručiček se byť s těžkým srdcem (byl jak známo v určitých věcech eufemisticky řečeno docela šetřílek), rozhodl přenechat tuto banální práci odborníkům.

Deset let jsme se dvěma dětmi bydleli v bytě 1 + 1 se společným příslušenstvím, jen díky postupnému parcelování většího bytu ženiných rodičů. Téměř stejnou dobu jsme byli na prvním místě v  pořadníku žadatelů o byt. Stále nás však předbíhali ti údajně potřebnější. Když i poslední tutovku, byt usnesením obecního zastupitelstva rezervovaný pro učitele (manželka), stvrzenou písemným zápisem, dostal z neznámých důvodů příslušník STB, vykypěla ve mně furiantská krev venkovského frajera.

Jsem dítě podzimu. Snad proto na mě s radostnými svátky vzkříšení a nového života padá pravidelně nepřekonatelný splín. Intenzivní pocit marnosti a jakási mimovolní sebelítost, že mi nebyl dopřán dar víry, ba ani prastará folklorní tradice mi neuvízla pod kůží, mi dokáže zkalit i docela obyčejnou radost z toho všeho rašení, pučení a zelenání. V bezbožných padesátých letech mého dospívání ve vykořeněném pohraničí se největší církevní svátky smrskly na pouhé pohanské pomlázkové pondělí.

Ilustrace Renata Oppeltová

Čas prvních lásek a nesmělých doteků, čas opojení tancem a muzikou s pocitem chvilkové volnosti v nesvobodném světě, začíná být pro mnohé dnešní -sátileté pozvolna legendou. Vlajkovou lodí těch, co měli Janské Lázně pěšky na dosah, byla na začátku 60. let taneční vinárna Bílý kříž.

Táta byl živel s komediálními sklony od Pánaboha. Už coby tovaryš zběhl od poctivého řemesla a určitý čas se potuloval jako herecký elév s jednou z mála posledních kočujících divadelních společností. Po jejím krachu se snad v nejkrutější zimě minulého století v roce 1929 z dobrodružného vandru kajícně vrátil do rodného hnízda. Vyprávění tetičky Loudové z Hlušic, jak jej po stopadesátikilometrové strastiplné pěší pouti, vysíleného a polozmrzlého, našla spícího na půdě v seně s nedojedeným špalíkem uzeného z komína, bylo oblíbeným námětem mnoha prázdninových podvečerů.

Jinak voní seno koním, jinak zamilovaným. Věnec pohraničního opevnění, budovaný před druhou světovou válkou, působil na mne vždycky jako ohyzdné betonové bradavice na líbezné tváři české krajiny. Současní bunkrologové, nadšenci narození většinou dávno po válce, oceňují spíš stavební mistrovství budovatelů, či důmyslný systém vojenských stratégů. Za familiérními názvy rozlehlých objektů, jako je Dobrošov, Bouda, Adam nebo Hanička, lze najít i neskrývaný obdiv k možná největšímu morálnímu vzepětí českého národa ve 20. století, byť s trpkým koncem potupné kapitulace. Vztah mého táty k železobetonovým pevnostem Náchodska a Orlických hor, byl ryze emocionální s notnou dávkou sentimentu. Některým z nich v té hektické druhé polovině třicátých let pomáhal na svět.