Freiheit

Báječná léta šedesátá skončila ve středu 21. srpna 1968. Následný týden celonárodní euforie zasáhl i naše poklidné městečko a mírou emocí jej předstihl už jen pád totality v roce 1989. Hned první den okupace projížděla Svobodou zmateně část jakési ztracené kolony, jedoucí od Liberce na Trutnov. Otočené rozcestníky na hertvíkovické křižovatce ji nasměrovaly na Pomezní Boudy a na svobodském náměstí ztratila orientaci docela.

Kája Mařík, Ferda Mravenec, Vinetou, Rychlé šípy, plukovník Cody řečený Buffalo Bill, Jan Sladký Kozina - nekonečný byl zástup mých obdivovaných knižních hrdinů. Když mi bylo asi osm nebo devět, vstoupil do mého života první žijící idol, který bleskově zastínil i obě mé tehdejší autority - tátu a pana řídícího.

Lyrického bouřliváka Fráňu Šrámka mi z piedestalu klasiků přiblížila jeho zasvěcená obdivovatelka, má profesorka češtiny a společenského chování na lesnické škole, šarmantní Marie Hejnová. Jeho báseň „Svatba" mi učarovala natolik, že se i po letech stala velkou inspirací mé „veselky".

Tisíce cestujících, přepravených starou kabinovou lanovkou na Černou horu, si uchovává v paměti neopakovatelný dojem z krásného výhledu do kraje. Moje osobní nejsilnější vzpomínka se naopak pojí s viditelností téměř nulovou. Bylo to v prosinci v třiašedesátém, nutně jsem potřeboval na Sokolskou boudu a lanovka celé odpoledne stála kvůli nepřízni počasí. V pozdním večeru, při chvilkovém uklidnění větru, se partě televizních techniků, kteří jeli střídat směnu na vysílači umístěném rovněž na Sokolce, podařilo lanovkáře doslova „ukecat" k poslední jízdě. Až do míjení kabin pohoda. Pak začalo peklo. Mlha, chumelenice a prudký nárazový vítr, pohrávající si s poloprázdnou kabinou brnkal i na mé, výsadkářským výcvikem zocelené nervy. Virtuózní souhra pozdějšího dlouholetého náčelníka, tehdy strojníka Antonína Střihavky s průvodčím - kaskadérem Mirkem Duškem, který z otevřených dveří určoval jediný možný okamžik k průjezdu, kdy se kabina zhoupla od sloupu, to je zážitek, na který nezapomenu.

In: Antipády/Poznámky k životopisu

„Jestli se tohle kopyto naučí jezdit, tak sežeru volant." Tahle okřídlená věta, zprvu jen zoufalý povzdech instruktora autoškoly Oldy Pleskota, pronesená na moji adresu při první jízdní lekci s humpoláckou Tatrou 128, na kterou jsme přesedlali z již celkem ochočené „vétřiesky", tenkrát v burácení motoru na rozbahněném autodromu trutnovské paradráhy při předvojenském výcviku branců, tak docela nezanikla. Slýchával jsem ji v duchu častokrát, když jsem se potýkal s těmi jankovitými, vrtošivými, zaolejovanými a páchnoucími plechovými monstry, které jsem z donucení zeleného eráru sedlal.

Aby hned na začátku bylo jasno: Nikdy jsem nebyl zdatný ani náruživý lyžař. V kopcovité krajině mého žití v podhůří Krkonoš s bohatou sněhovou nadílkou každoročních zim, však lyžování docela uniknout snad ani nešlo. I tak jsou pro mě ta opěvovaná kouzelná prkýnka celoživotně spíš jen jakž takž zvládnutý dopravní prostředek, než sportovní nástroj.

Foto Stanislav Ondráček

Narodil jsem se v Americe v době, kdy Evropou zmítala vřava druhé světové války. V nepatrné osadě uprostřed přírody, relativně „daleko od hlučícího davu" velkoměst, jsem prožil jen několik prvních štěněcích let nevědomí. Mé vzpomínky na nekonečné honičky s indiány, slastné chvilky v sedle s obhroublými honáky krav a zadumané ticho nad řeřavými uhlíky traperských ohníčků, jsou spojeny až s jednou zapadlou vískou v Podkrkonoší.

Foto Petr Rýgr