Jak se opovažuješ, holomku, psát o spartakiádách, když jsi na sobě v životě neměl červené trenky - našeptává mi varovně mé lepší já. Jenže já mám výzvy rád. Jakékoliv nacvičování, natož přímo cvičení na některé ze spartakiád, které pamatuji, mě milostivě minulo. Jsem jen o málo mladší než černé uhlí, ale v době té první dělnické v Praze na Maninách v roce 1921 jak mohu doložit rodným listem, jsem se i podle svědectví mých rodičů toulal někde na houbách. Přeskočím-li slavné předválečné Všesokolské slety, tak z jejich prvního truc podniku po vzoru sovětských spartakiád v roce 1955 jsem vykličkoval za opovržení nacvičujících spolužáků kvůli dojíždění do školy ze vzdálené obce. Díky odkladu presenční vojenské služby jsem se nezabil při armádním cvičení na metacích stolech v roce 1960. Možnosti byly každých dalších pět let až do roku 1985, ale to už jsem měl coby hrdý otec dvou následníků trůnu jiné starosti a po vstupu bratrských vojsk, která překazila konání monstrózního cvičení v roce 1970 snad i trochu rozumu. Kupodivu většina aktivních účastníků hromadného tělocviku na různých úrovních na ně vzpomíná ráda. Utvrdil mě v tom i velký zájem o připravovanou výstavu na téma Spartakiády v Československu v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově. Tak i když se to nemá, trochu opisuji. Nemám ambice zajistit si věčnou slávu jako Michal David svou chytlavou skladbou Poupata pro starší žákyně v roce 1985. Jenže - když se podaří, co se dařit má, tak je přece krásně na světě. I leckteří Svoboďáci si v minulosti rádi „mrskli kostrou" na zeleném trávníku. Předpokládám, že celostátní spartakiády v Praze jsou zdokumentovány daleko víc než regionální. Několik vybledlých fotografií na předhození davům by se jistě i tak našlo v každém rodinném albu, ale my individualisti spoléháme jen na vlastní zdroje. I když sport nikdy nebyl zrovna šálek mého thea v zájmu vyváženosti propašuji pár snímků také ze sokolských cvičení na domácí svobodské půdě. Aktérům pro vzpomínku na mládí a současnému mládí nejspíš pro zasmání.
