Freiheit

Středověk neskončil, středověk trvá... nejsou jen slova známého šlágru současné české pop muzik. V případě tajemného spolku Schlaraffia je to i živá skutečnost. Většina mužských členů společenské smetánky z německy mluvících kruhů Trutnova, Hostinného, Vrchlabí, Špindlerova Mlýna, Janských Lázní a mnoha menších sídel v okolí, měla po několik dekád koncem minulého a začátkem právě končícího 20. století tu čest, být také jejími členy. Záhadné propojení se stejně smýšlejícími přáteli na celém světě, humanistické ideály a svobodné myšlení, bylo trnem v oku nacistům i komunistům. V roce 1935 byla Schlaraffia oficiálně rozpuštěna. Totalitní kazisvěti v našem regionu dokonce v 50. letech důsledně skartovali celý obsáhlý archivní fond trutnovské pobočky v okresním archivu.

Vážení přátelé, mám tu čest vás přivítat při slavnostním odhalení pamětní desky jednoho z velikánů českých dějin, jehož 125. výročí narozenin si jako každoročně také letos připomínáme. Muž, který se tak výrazně zapsal do historie mnoha oborů lidské činnosti především jako průkopník slepých uliček, autor legendárního výroku, že budoucnost patří aluminiu, dramatik, cestovatel, pedagog, kriminalista, filozof a vynálezce Jára Cimrman vtiskl své stopy nepochybně i do půdy Krkonoš. S mistrovým citátem: "Mystifikace žije, dokud žijí mystifikátoři" děkuji za pozornost.

Zahajovací projev A. T. 4. 4. 1993

Kdyby Krakonoš neexistoval, museli bychom si ho nejspíš vymyslet. Bájný duch našich hor se „narodil" krátce po proniknutí prvních odvážlivců do jejich nedotknutých hvozdů. Zkazky o něm rozšířili pravděpodobně mazaní Vlaši, hledači rud a drahých kamenů, aby si tak uchránili bohatá krkonošská naleziště. Po staletí pak žila v Krkonoších vedle sebe dvě etnika a jejich představy vládce pohoří byly tudíž dvojí. Germánský otužilý kulturista, zvláštní znamení „Pozor, je ozbrojen" se příliš nepodobá dobráckému taťkovi z hájovny s věčně vyhaslou ušmudlanou kypsovkou z českých poudaček.

Publikaci z roku 2005, která je v nabídce většiny knihkupectví regionu Krkonoš stále ještě v dostatečném množství, si lze exkluzivně na této stránce s laskavým svolením vydavatele Vydavatelství Gentiana, Jilemnice prohlédnout ve formátu pdf. Netřeba zdůrazňovat, že veškeré uvedené části knihy jsou chráněny autorskými právy a jakékoliv stahování a další šíření je zapovězeno zákonem.

Nejznámější sochy svrchovaného pána nejvyšších českých hor, ať už je to nedávno obnovená bronzová replika Kirschnerova Krakonoše na kašně uprostřed Krakonošova náměstí v Trutnově, skvostná Šalounova strašidelná polopostava v hořickém parku, janskolázeňský dobrák na hromadě kamení poblíž Kolonády, či hřmotná figura na opačném konci republiky před stejnojmenným hotelem v Mariánských Lázních, jsou bez ohledu na jejich rozdílnou uměleckou hodnotu realistické postavy poplatné době svého vzniku. Zcela nově se s danou tématikou vypořádal současný umělec, akademický sochař a učitel na kamenicko-sochařské škole v Hořicích v Podkrkonoší, Michal Moravec. Komorní skulpturu nazvanou „Strážce hor", které umístění na soukromé zahradě docela sluší, tvoří čtyři nestejně velké bloky bělostného hrubě opracovaného hořického pískovce. Ústředním motivem kompozice se sochařsky pojednanou lícní stranou je hlava horského ducha vyjádřená jednoduchou moderní zkratkou podobně jako menší postranní bloky symbolizující přírodu - hory, skály, lesy. Instalace na Sluneční stráni ve Svobodě nad Úpou proběhla ve vší tichosti 14. srpna 2006. Přestože je poněkud stranou turistických cest, své nadšené obdivovatele i nelítostné kritiky časem zaručeně získá.

In: Krkonoše - Jizerské hory 10/2006

Svoboda nad Úpou leží v širokém údolí Úpy, která v těchto místech opouští sevření krkonošských hor. Založil ji před rokem 1546 snad Adam Zilvar z Pilníkova na panství Břecštejn. V roce 1546 pro ni Jan Zilvar získal od Ferdinanda I. právo horního městečka. Původní jméno městečka znělo Bergfreiheit („horní svoboda"), záhy však začalo být zkracováno na Freiheit.

Snad proto, že když jsem byl ještě malý kluk a hory na horizontu se mi zdály z kopce od trianglu, kam jsem většinou chodil pást naši kozu Bětu a v zimě lyžovat, díky podobě s obrovskými ňadry, tak tajemné a lákavé a Sněžka v pozadí tak vzdálená a nedostupná, poslouchal jsem povídačky o Krakonošovi vždycky se zvláštním zaujetím. Dohady o tom, zda mocný duch hor opravdu sedává na skalisku nad Obřím dolem, klátí nohama a huláká na kolemjdoucí, mi nedávaly spát.