Freiheit

Hospoda "U Krakonoše" v Trutnově s průhledem Palackého ulicí na věž radnice a kostela. Souvislá řada domů podél ulice od Haasova paláce na náměstí až po jmenovanou hospodu s průchodem do Vězeňské uličky má podloubí, kterému se říkalo Haasovo - historická pohlednice z první poloviny 20. let minulého století.

Pro současné mlhavé období, kdy našinec valnou část dne prospí, takže časem nedokáže rozlišit bloudění v mlze od toho ve snu je to - páni kritici zajisté prominou - bez nadsázky nadpis jako řemen. Nápad ochutnat ztracená vejce, vyhlášenou snídaňovou specialitu ve starobylém trutnovském hotelu „U Krakonoše" (historicky přesně pochopitelně „Zum Rübezahl") ale nebyl ten z nejšťastnějších. Jednak je v dávno přestavěném nárožním domě v Palackého ulici čp 81 po zkrachovalém hotelu Bohemia luxusní irská restaurace Nelly Kelly´s se specifickou návštěvnickou klientelou, jednak jsem v tom virtuálním tápání vzal za kliku úplně jiného domu o několik čísel výše . Místo dvou pomyslných pošírovaných vajíček mi přistála na stole dvojice excelentních porcelánových reklamních popelníků a mé myšlenky utekly vzápětí úplně jiným směrem.

Léta přehlížená, sběratelsky téměř bezcenná, ani přesné jméno nemá. Na poštovních celinách většinou znehodnocená, pro zájemce o regionální historii však navýsost zajímavá. Ano, řeč je o úřední pečetce sloužící k zalepování listin zejména poštovních zásilek, telegramů, dopisů apod. V dobách kdy se ve „Freiheitu" mluvilo převážně německy, se jí oficiálně říkalo Verschlusszetel. Na tom by si současní obyvatelé Svobody nad Úpou nejspíš překousli jazyk. Někteří „známkaři" jí říkají zálepka, ale to je podle základní filatelistické terminologie něco úplně jiného. Jako v tomto směru naprostý laik jsem opatrný i v dalších případech kde se pletou pojmy s dojmy. Kam takové regionální památky zařadit když má naše město v Krkonoších tak specifické jméno? Jako Freiheitika podle vzoru Korkontika? Nebo Svobodensia podle Pragensia? Samé otazníky. A teď babo raď, když i strýček Google si významně ťuká na čelo a koulí očima, co si to ten dědek pořád vymýšlí. U každé krasavice je hned na začátku vztahu dobré vědět s kým má člověk tu čest. Tuhle neporušenou modrobílou panenku mám doma už dlouho. Občas si ji prohlížím a stále se mi líbí. Přestože o ní téměř nic nevím. Používali ji v několika variantách na městském úřadě ještě před rokem 1945. A zrovna tenhle exemplář se mi jeví jako graficky dokonalý. Městský znak je výtvarně působivý, i když heraldici by jistě měli celou kupu odborných námitek. Pro srovnání přidávám trochu přezdobenou starší variantu městské rady a ukázku několika kulatých pečetek z okolních obcí.

Téměř každá obec má na svém katastru nějakou tu drobnou kulturní památku. Mnoho jich je léta hýčkaných, opečovávaných, propagovaných a hojně navštěvovaných. Stejně tak je řada těch téměř zaniklých, opuštěných, stojících na nepřístupných místech nebo stranou turistických cest. Zejména památky s jakýmkoliv sakrálním nádechem doznaly ve druhé polovině 20. století mnohou újmu pro všeobecný nezájem a odklon od náboženství. Mnoho kapliček, božích muk, křížů, pomníčků nebo jen svatých obrázků už bylo po změně politických poměrů obnoveno zásluhou institucí, občanských spolků i jednotlivců. Jednou z opomíjených Popelek v nejbližším okolí Svobody nad Úpou je svatý obrázek u studánky Helenina pramene na Janské hoře jižně od Janských Lázní, jak je na současných mapách uváděna kóta 728 m nazývaná dříve Janský vrch i Janský hřeben. Jeden ze tří desítek minerálních pramenů s léčivou vodou v okolí věhlasného lázeňského střediska býval v minulosti hojně navštěvován zejména lázeňskými hosty. K prameni skrytému v zeleni lesa vedla z Rudolfova údolí strmá Helenina cesta. Její zdolání se na ztrátě podkožního tuku podílelo možná víc, než proklamované účinky několika doušků lahodné pramenité vody. V době historicky nedávné zavěsil neznámý dobroděj neznalý souvislostí na letitý smrk nad vývěrem studené železité minerálky (údajně snad i mírně radioaktivní - podle oficiálních rozborů 16 tehdy užívaných Macheových jednotek) barvotiskový obrázek Panny Marie Bohorodičky v zaskleném dřevěném rámečku. Tím tak trochu zastřel jméno původní donátorky, po které byl pramínek pojmenován.

Okřídlená hláška z divadelní hry Sever proti Jihu populární klaunské dvojice Voskovce a Wericha ze slavné předválečné éry Osvobozeného divadla, přejatá do filmové komedie Pudr a benzin je ideálním úvodem k dnešnímu tématu. Lano se naštěstí napnulo! Což dokládají stohy popsaného papíru o výstavbě i letitém provozu první visuté lanovky pro přepravu osob v republice z Janských Lázní na Černou horu od prvopočátku vlastněné ČSD. Oficiální provoz byl zahájen 31. října 1928 po zhruba 15 měsících intenzivních stavebních prací. Strojní zařízení a kovové konstrukce zajišťovala firma František Wiesner z Chrudimi, pozdější Transporta. Veškeré stavební práce prováděla brněnská filiálka firmy Wayss a Freytag z Frankfurtu nad Mohanem. Také všechna lana dodala specializovaná německá firma „Westfálský drátěný průmysl" z Hammu v průmyslovém Porúří. Obě hliníkové kabiny uvnitř obložené mahagonem, každou s kapacitou 30 stojících pasažérů, vyrobila vagonka v České Lípě. V superlativech by se daly dlouze popisovat i vynikající technické parametry, ale to je všechno dávno pasé. Včetně nostalgických vzpomínek na nástupní stanici přímo v centru lázeňského střediska, jen pár kroků od Kolonády. Dnes přepraví moderní Černohorský expres společnosti MEGA PLUS v jiné trase pod vrchol Černé hory v osmimístných gondolách Doppelmayer za zhruba 7 - 8 minut jízdy až 1 500 osob za hodinu. Leč vraťme se k lanům.

Minimálně 22 odkazů se na první kliknutí objeví na internetové vědmě Wikipedii při zadání jména sídelní jednotky Střítež. A to je v záloze ještě asi desítka variant a odvozenin. Většina kdysi samostatných obcí rozptýlených ve spodní polovině mapy České republiky je dnes součástí větších územních celků ať už je to nějaká ta vesnička má středisková, nebo rozrůstající se městská aglomerace. Jen jedna jediná je vysunutá výrazně na sever až téměř do nejbližšího podhůří Krkonoš. Náhorní planina, na které leží, má s horami na dohled společné hlavně psí počasí v zimě. Střítež mých klukovských let čítající hrstku stavení rozdělených na dvě části rychlostní silnicí je dnes městskou částí někdejšího sídla okresního „guberna", starobylého věnného města českých královen, proslaveného pověstí o drakovi i výrobou oblíbeného piva značky Krakonoš - města Trutnova. Do této s odpuštěním „díry" v pohraničí jsem byl odvezen svými rodiči z rodné Ameriky v závěru roku 1945. Přestože se zmiňovaná obec písemně připomíná už na začátku 16. století a v roce 1868 měla dokonce 46 čísel popisných, počet obyvatel se vždycky točil kolem stovky. Kdysi se vzhledem k převažujícímu německému obyvatelstvu jmenovala Burkersdorf. I v této podobě je v německy hovořících oblastech vesniček jako naseto. Ale to příliš odbíhám od stále šik vyhlížející vilky s číslem 9 obklopené kultivovanou zahradou postavené roku 1932 a výrazně se odlišující od ostatních selských statků. Právě tam jsem se řečeno s kolegou Fulghumem naučil všechno, co v životě opravdu potřebuju znát. Až do šedesátých let 20. století byla totiž v budově škola. Typická venkovská jednotřídka, kde nás jeden čas bylo v 1. až 5. oddělení také všehovšudy jen deset. Kuriózně jsem se ale stihl v jedné třídě setkat jak se svou o šest let starší sestrou, tak i s tou o tři roky mladší. Kdo z vás to má?

Včerejší radost z čerstvě posekané zahrady zkalilo dnešní ráno. Zase tady byl! A ryl!!! Všemocný Krakonoši, svatý Huberte, králi Nimrode, páni myslivci, lovci i pytláci, predátoři všech lesů všemožně vás prosíme, spojte se a zbavte nás té bestie. Ne snad, že by náš trávník byl nějaký ukázkový pažit! Je to jen k přírodě šetrný kousek zeleně, který občas ale nějakou základní péči vyžaduje - posekat, uhrabat, uklidit...A ten pohádkový černo šedo bílý strejda, co má tak moudře ušlechtilý kukuč, ta zdánlivě neohrabaná koulička k pomilování, hovado nevychované, probouzí v milovnících přírody atavistické pudy dávných předků opásaných kožešinou s utkvělou představou, že na všechny neduhy je nejlepší jezevčí sádlo. Naše generace si ještě dobře pamatuje, jakou pohromou byla pro českou krajinu JZD. Dnešní mládež netuší, že to byla Jednotná zemědělská družstva, takže by asi nebyl problém jim nabulíkovat, že je to hashtag pro všeobecně platnou informaci - jezevec zahradu devastuje. Kam se hrabe Béda Trávníček s celým Mountfieldem za zády.

Nepublikováno

Akurátní dobrácký listonoš z Pošťácké pohádky Karla Čapka by měl z takhle vypravené pohlednice asi taky velmi neklidné spaní. A to má lístek adresu určitě naprosto v pořádku. Jinak už je ale skoro všecko špatně. Jednu možnou variantu rekonstrukce příběhu nabízím. (Zcela pomíjím anabázi zakoupené pohlednice z nejmenovaného antikvariátu v Berlíně přes hory a doly byrokratických nedorozumění s robotickým zpracováním údajů na aukčním serveru až do Krkonoš. Z toho by se chudák Kolbaba nejspíš picnul). Důvod, proč za staré dobré Rakousko-uherské monarchie vydavatel pohlednice z krkonošského městečka Freiheit zadal její vytištění firmě Roberta Clause do Drážďan, už dnes nikdo nezjistí. Zejména, když v té době už úspěšně tiskl veškeré tiskoviny včetně pohlednic místní tiskař Franz Feix, tehdy ještě v původní provozovně v čp. 105. Úplně neobvyklé to však nebylo, jak nasvědčuje totožný exemplář z téhož negativu vytištěný rovněž v první dekádě 20. století vyhlášenou tiskárnou J. Bettenhausen ve Vídni, který se liší pouze nápisem přesunutým do levého horního rohu. Za kulišárnou tvořící z běžné pohlednice zajímavý doklad pomatené poštovní historie nestojí tudíž pohádkoví poštovní skřítci, ale zlomyslný tiskařský šotek s pifkou na svého zaměstnavatele Clause. Zásilka hotových pohlednic neputovala pravděpodobně k zákazníkovi do Krkonoš, ale v rámci spolkové země Německého císařství do vesnice Freiheit v Dolním Sasku na úpatí pohoří Harz. Dnes je původně samostatná obec součástí bývalého okresního města Osterode. Tam si ji možná nějakým přehlédnutím nechali - když už ji zaplatili - a používali v běžném poštovním styku. Alespoň tuto jednu konkrétní určitě.