Freiheit

11. listopad je sice úzce spojen s koncem I. světové války na západní frontě, ale během času se stal dnem uctění všech válečných veteránů ze všech válek. A vlastně i svátkem vojenských vysloužilců všeobecně. Veřejnost symbolickým připnutím vlčího máku do klopy vzdává hold všem padlým bojovníkům i účastníkům válek. Svatý Martin i vinaři se svým prvním vínem z letošní sklizně musí prominout, že jsou poněkud upozaděni. Z bohatého výběru různých vojenských relikvií, které by se k připomenutí dnešního významného dne hodily, jsem zvolil jednu ryze osobní. Měl jsem štěstí, že v době mé základní služby v československé lidové armádě spoutané ve svazku Varšavské smlouvy zuřila v Evropě jen válka studená. Nehrozilo tudíž, že bych ověnčil svou hruď blyštivými metály za statečnost v boji. Od té doby uteklo již drahně let a vojenští páni mě už dávno vyškrtli z evidence. Na své povinné dva roky u ženijního vojska nijak často nevzpomínám a žádné extra památky neuchovávám. Jak taky, když nejvyšší a jediné vyznamenání, které vojín Tichý obdržel tak trochu náhodou a jako poslední u útvaru jen aby se splnila plánovaná kvóta, byl odznak vzorného vojáka. Varianta v na pohled laciném pouťovém provedení s nezbytnou pěticípou hvězdou, které lajdáci z ražebny Zukov Praha 11 už ani nečíslovali jako za „starých dobrých časů" ministra Čepičky. To i srandovní rytíři recesistického spolku Schlaraffia mají své smalťáky honosnější. A na aukčním portálu Aukro vydražené často za několikanásobek ceny. Tak nechám odznak ještě v krabici, třeba ho jednou dědicové zpeněží výhodněji.

Nepublikováno

Je podzim a v jižních Čechách, kraji rybníků není podobná scenerie jen v několikrát větším měřítku nic neobvyklého. Fotografie datovaná 15. července 1936 však připomíná rybářský svátek jen na první letmý pohled. Piettovo náměstí v tenkrát ještě samostatné obci Maršov I. s dominantou Piettovy školy a s kostelíkem sv. Josefa vzadu ve stráni pozná snad každý Svoboďák. Okrasný rybníček v parku si pamatují jen ti dříve narození. Jak vidno i nepatrná vodní nádrž potřebovala občas vyčistit od nánosů bahna a drobného neřádstva. Nejspíš tam nebylo tolik odhozených věcí jako v polovině 20. století krátce před jeho zasypáním jak mají do paměti zapsáno tehdejší školáci. Majitel sousední papírny Ludwig Piette - Rivage, jehož otec Prosper, známý jako Otec Krkonoš, který tento kout Maršova vybudoval a kousek odtud má pamětní desku, pravděpodobně poskytl potřebné čerpadlo a možná i několik dělníků. Vypuštěný rybníček nabízí pohled na břehy pečlivě vyskládané z rovnaného přírodního kamene, na což byli staří obyvatelé Krkonoš machři. Suché zídky i regulace menších potoků lze najít neporušené i po mnoha desítkách let v okolí dodnes. Zářným příkladem jsou zpevněné břehy Zlatého potoka ve Sklenářovickém údolí včetně jednoobloukového klenutého mostu postaveného touto osvědčenou starodávnou technikou. Na uvedené fotografii je i vzácný záběr pomníku padlých z první světové války přestavěného z původního památníku císaře Josefa II. Po rybníčku dnes není v parčíku ani stopy, z pomníku zůstal jen osiřelý podstavec a v kdysi hlaholících školních třídách jsou apartmánové byty. Čas se nedá zastavit ani nostalgií nad zažloutlou fotografií.

Nepublikováno

Pro samozvaného zapisovatele regionální historie by žádné téma nemělo být tabu. I když mnohdy je vzhledem k nedostatku věrohodných podkladů nucen doslova vařit z vody. Pokus o byť neúplný seznam „sluhů Božích" z místní farnosti je očividně zabruslení na hodně tenký led. Leč, kdo se bojí, kadí v síni, jak často mnohem jadrněji říkávala moje babička. Historie svobodského kostela se počítá od jeho výstavby protestantskými kazateli v roce 1584. Současnou podobu získal přestavbou v roce 1777. Zhruba od té doby je ve farní kronice s německou akurátností zaznamenána souvislá řada místních duchovních. Dochovaný obrázek je památka na jednoho z těch předválečných. Asi ničemu neuškodí, když je znovu stručně chronologicky vyjmenuji: 1. Johann Gernth *1730 v Pilníkově (1770 - 1775), 2. Johann Kölbl z Löwengrimmu *1737 v Maršově (do 1794), Josef Tschöp *1759 v Žacléři (do 1806), 4. Augustin Breuer *1768 v Trutnově (do 1806), 5. Josef Nentwig *1766 v Červeném Potoce u Králík (do 1816), 6. Vinzenz Bier *1783 v Dolní Lipce u Králík (do 1834), 7. Anton Pohley *1803 v Broumově (do 1839), 8. Johann Roller *1806 v Dolní Lichvě u Ústí nad Orlicí (do 1853), 9. Wenzel Fuchs *1821 v Ústí nad Orlicí (do 1902), 10. Franz Meyer *1870 ve Stárkově (do 1919), 11. Josef Müller *1889 v Zlaté Olešnici (do 1929), 12. Alfons Pluta *1900 na Hlučínsku (do 1938), 13. Rudolf Tauchmann z Velké Borovnice (do 1941), 14. Josef Tschöp z Kyje (do 1946). V pauzách mezi uvedenými ještě krátce zastupovali penzionovaný vikář Franz z Horního Starého Města, Franz Pöter ze Stárkova a administrátor Josef Sommer. A pak už jen velká černá díra.

Potmě je každá kráva černá. A na podzim je svým způsobem krásná i ta nejzapadlejší „díra u Hanušovic". Pohled na tu méně fotogenickou část Svobody nad Úpou s celkem fádním okolím bez výrazných architektonických dominant, pomineme - li celkem tuctový kostel sv. Jana Nepomuckého a z okolní zástavby nabízející jen shluk nenápadných střech vyčuhující současnou budovu Domu s pečovatelskou službou, fotografuje autorka snímku již několik let a v každé roční době. Z nadhledu Sluneční stráně míří svým objektivem víc na jih než většina věhlasných fotografů krajinářů, kteří volí jiné stanoviště na tomtéž svahu někdejšího Kravího vrchu, aby dostali do záběru malebnou severní stranu náměstí Svornosti s dominantní věží staré radnice včetně doleva ubíhajícího údolí Janského potoka a rýsujícími se výstavnými domy Janských Lázní. A především známou siluetu dvou krkonošských tisícovek, Světlé a Černé hory jako atraktivní pozadí celé scenerie. Obohacené v poslední době navíc monumentálním ochozem Stezky korunami stromů na horizontu. Pro nás patrioty jsou všechny fotky zajímavé. Nezaujatý pozorovatel však natvrdo přizná, že pod sněhem, ale ani na jaře bez listí nebo uprostřed léta s jednotvárnou zelení nemá tento výsek města zdaleka takové kouzlo jako na podzim když se povede jako letos 28. října. Barevná škála teplých barev prozářených sluncem, to je ta pravá pastva pro oči každého ctitele nenápadné krásy.

Kde jinde než na Facebooku se lze dovědět všechno, co o Facebooku potřebujete znát. To se týká i všech ostatních zločinců skrývajících se za všeobjímajícím názvem sociální sítě. Ať už je to Twitter, Instagram, Linkedln, Google+, You Tube, Pinterst, Flickr, Blogger a čert ví, jak se všechny ty trychtýře na vymývání mozků jmenují. Za absolutní perlu považuji „moudro", které na mě na internetu vyjuklo nedávno. Mělo by se do kamene tesat jako první poučka z fejsbúkové mravouky. Třeba by se časem všem těm chatujícím a tweetujícím závislákům zapsalo za uši jako kdysi mytologickým pohanům desatero božích přikázání. My, kdož si od podobných ohlupovadel zachováváme kritický odstup nejspíš o moc větší chytráci, než miliony jejich uživatelů nejsme. I když nám zdravý selský rozum napovídá, že každý blbý zajíc polní ze zkušenosti ví, že jediná možnost jak si zachovat holý život, je vyhýbat se sítím.

Nepublikováno

Jako ohlas na článek o svobodských aerovkách přišel e-mail s fotečkou od pravidelného čtenáře, který jsem nečekal a mile mě překvapil. A jak už to tak v životě chodí, že pod lampou je zpravidla tma největší, je od nejbližšího příbuzenstva. Když byli sestřini pražští kluci Fanda s Mírou ještě docela malí caparti, vyfotil je pravděpodobně strejda Valšík z Náchoda nebo někdo jiný na kapotě naší červené aerovky zagarážované jako obvykle v tátově zrušené kolářské dílně v Mladých Bukách čp 104. V té době už to bylo jen skladiště přebytečného haraburdí, jak napovídá binec v pozadí. Já úplně vzadu spíš tuším než vidím stařičký tátův soustruh z pražské strojírny Orlík. Ještě ho mám schovanej! Ani na pomačkané černobílé fotce přibližně z roku 1960, kterou jsem barevně trochu "vylepšil" není vidět ten fotogenický a hlavně díky svému původu vzácný auťák v plné kráse. Ale pořád lepší vrabec v hrsti než pomyslný holub na střeše. Nemohu se vynadívat a moc děkuji Františku. I když pořád tajně doufám, že se jednou objeví na denním světle jasný a kvalitní snímek naší červené krasavice z pozůstalosti nějakého dávného paparazzi. I „před potopou" jsem byl stejně bezvýznamná nula jako dnes, jen snad s optimističtějším výhledem do budoucna. Ale mohl se zajímat třeba o některou z dam, kterou jsem měl tu čest ve vší počestnosti svést (nebo svézt?). Mám na mysli samozřejmě dopravit z bodu A do bodu B, jen momentálně nevím, jak se to píše.

Hospoda "U Krakonoše" v Trutnově s průhledem Palackého ulicí na věž radnice a kostela. Souvislá řada domů podél ulice od Haasova paláce na náměstí až po jmenovanou hospodu s průchodem do Vězeňské uličky má podloubí, kterému se říkalo Haasovo - historická pohlednice z první poloviny 20. let minulého století.

Pro současné mlhavé období, kdy našinec valnou část dne prospí, takže časem nedokáže rozlišit bloudění v mlze od toho ve snu je to - páni kritici zajisté prominou - bez nadsázky nadpis jako řemen. Nápad ochutnat ztracená vejce, vyhlášenou snídaňovou specialitu ve starobylém trutnovském hotelu „U Krakonoše" (historicky přesně pochopitelně „Zum Rübezahl") ale nebyl ten z nejšťastnějších. Jednak je v dávno přestavěném nárožním domě v Palackého ulici čp 81 po zkrachovalém hotelu Bohemia luxusní irská restaurace Nelly Kelly´s se specifickou návštěvnickou klientelou, jednak jsem v tom virtuálním tápání vzal za kliku úplně jiného domu o několik čísel výše . Místo dvou pomyslných pošírovaných vajíček mi přistála na stole dvojice excelentních porcelánových reklamních popelníků a mé myšlenky utekly vzápětí úplně jiným směrem.