Freiheit

Páni, Astorka! Astorka jednou, Astorka navždycky. I když za našich mladých let nebyl svět jako květ. Oblíbená taneční vinárna, kavárna a restaurace s hotelem spadající do sítě národního podniku Restaurace a jídelny a po jeho delimitaci v roce 1963 přiklepnutá Krkonošským hotelům přejmenovaným na Interhotel Krkonoše se jmenovala Praha. Svého času jako hlavní závod zahrnovala téměř všechny hotely, noclehárny a ubytovny, restaurace a kiosky v Janských Lázních i ve Svobodě nad Úpou. Nikdo z místních jí ale jinak než Astorka neřekl. Dělila se o přízeň sotva dozrálých „týnejdžrů" se stejně populárním Bílým křížem. O nějaké konkurenci nebo rivalitě nebylo "mezi námi děvčaty" ani potuchy. Chodívali jsme tam i tam. „Český Gastýn" je proti svému alpskému vzoru hnízdo, hnízdečko, kde se tenkrát všichni znali a mnoho podniků spojoval nestálý personál, zejména různě poskládané party muzikantů a v těchto konkrétních dvou případech i osoba janskolázeňského nekorunovaného krále pinglů, číšníků a vrchních Václava Rezka. Tomu na oblíbenosti mezi stálými hosty neubrala nic ani pozdější funkce ředitele celého ansámblu. Věčně usměvavý s noblesou prvorepublikového hoteliéra nehlučně proplouval mezi páry na tanečním parketu, často s neodmyslitelným doutníkem a taktně dokázal zahrát do autu polo žertem naznačený pokus připočíst ke konečné cifře na účtu i současné datum. Které měl možná už dávno zakalkulované. Což s oblibou zdůrazňoval, když nám ukazoval, na kterou část jeho elegantního bílého škodováckého kabrioletu Felicia jsme mu přispěli. Většina z nás sotva plnoletých holobrádků mu ještě velkoryse sem tam nechávala i korunové zpropitné. Hned na jednom z prvních rande s mou milou, se kterou jsem se seznámil teprve v sobotu před týdnem, a to mě podrž, na seznamovacím večírku Československého svazu mládeže s tancem v Národním domě v Dolním Maršově jsem se snažil odčinit faux pas, kdy jsem ji mírně ovíněnou v pozdních nočních hodinách zavedl dle veřejného mínění na společenské dno - taneční zábavu ve „vykřičeném lokále" hotelu Sport naproti svobodskému nádraží, kde se zastavovali opilci z jiných zábavních podniků na poslední tango před odjezdem prvního ranního vlaku. Po týdnu jsme se „čirou náhodou" sešli na další historicky významné politické akci slučování obcí ukončené taneční zábavou v Sokolovně. Rande jsme později bláhově říkali dlouhým procházkám s rádoby intelektuálním přetřásáním četby, filmů nebo rozhlasových divadelních inscenací (televizi jsme tenkrát ještě ani jeden doma neměli). Tentokrát jsme navíc pěkně vymrzli. Bylo to (a to vím naprosto přesně) v neděli odpoledne 10. dubna 1960. Ideální čas zajít do Astorky na pravidelné odpolední „taneční čaje". Byl jsem tam v té době, kdy živá hudba vyhrávala k tanci čtyřikrát týdně téměř „štamgast" a na mé oslňování proměnlivého dámského doprovodu byl decentně obsluhující personál zvyklý. Divadýlko, které jsem své nejnovější známosti sehrál, jsem ale původně vůbec neměl v úmyslu. Z pařátů zmrzlých na kost mi do ztišené atmosféry vyklouzl s patřičným rámusem titěrný šálek s kávou, samo sebou roztřískal i podšálek, černá tekutina zlila ubrus a částečně i garderobu mé společnice. Zachoval jsem dekorum a naprosto klidně (podotýkám klidně) jsem požádal servírku o nápravu té spouště. Má partnerka, cudná a slušně vychovaná slečna učitelka byla z té nečekané pozornosti okolo sedících hostů viditelně rozpačitá. Světácky jsem objednal novou rundu zároveň s lahvinkou sektu a na uklidnění ještě chuťovku. Místo obligátního salámu Gothaj nedostatková tresčí játra s cibulkou a citronem. A byl jsem king!

Málokdo je ještě dnes v pragmatickém a racionálním 21. století schopen pochopit, že stále žijí lidé, kteří věří na existenci Krakonoše. Jsem jedním z nich. Krakonoš mě provází téměř celým životem. Vůbec mě nepřekvapuje každoroční obrovský zájem o výstavu Krakonošů všech možných podob a provedení v některém z muzeí v oblasti Krkonoš po obou stranách v současné době již celkem bezvýznamné státní hranice. Ze své lásky k nejvyššímu vládci pohoří jsem se nesčíslněkrát vyznal v regionálním tisku i na webových stránkách www.freiheit.cz . Krakonoš je středobodem mé sběratelské vášně, těžko pochopitelnou mánií a celoživotním koníčkem. Pro tentokrát pominu oblíbené pohlednice, grafické listy, obrazy a umění všeobecně, tudíž i tak rozšířené suvenýrové figurky z kůry a lišejníků ba i lidové řezbářské práce. Ty profesionální jakbysmet. Zaměřím se jen a pouze na lidi z masa a kostí, takzvané Krakonošovy pobočníky, kteří jej zastupují ve styku s veřejností anebo se převlékají do jeho kamizoly při různých oslavách a taškařicích, tak jak se mi sešli bez ohledu na chronologii heslovitě pěkně podle abecedy v mé soukromé kartotéce. O některém toho vím málo, o jiném víc o dalším zhola nic. Zaručuji, že každý se v Krakonošově převleku aspoň jednou objevil. Hodně představitelů je z Harrachova, kde má příjezd Krakonoše na konci lyžařské sezóny letitou tradici. Ale i Svoboda nad Úpou má mezi nimi svá želízka v ohni. Škála týpků od těch, kteří jsou svým vzhledem „Jeho Majestátem" čtyřiadvacet hodin denně dokonce i v podvlíkačkách a těmi, kteří si navlékají masku jen po čas „karnevalu" je přepestrá a jakákoliv selekce není na místě. I když přiznávám, že ti první jsou mému srdci bližší. Většina pánů je na fotografii, ať již charakteristické nebo méně známé jako Krakonoš, někdo v civilu. U někoho chybí portrét úplně. Jakékoliv doplnění uvítám a všem známým i nezjištěným autorům fotografií děkuji. Zástupcem uvedených představitelů Krakonoše z tuzemska, ba přímo z regionu je na titulním obrázku Vladimír Pechan v civilu 3. srpna 2013 na Hrádečku, kde ho vyfotil Pavel Klimeš.

O stařičkém soustruhu z tátovy pozůstalosti už jsem se jednou zmínil. Celokovové torzo zarovnané po léta nahromaděným harampádím stále stojí v přeplněné místnosti, které ze setrvačnosti vzletně říkám „dílna". V činorodé době založení rodiny a výstavbě rodinného domku jsem vedle zaměstnání, které mě nijak zvlášť neuspokojovalo, vlivem tehdejších intelektuálněji založených kamarádů také pošilhával po nějaké tvůrčí výtvarné činnosti. Někdy v té době jako první vznikla má tradiční značka anti. Od řemesla jsem se ale moc vzdálit nechtěl nějakého výrazného talentu nemaje. Nevědomky jsem vstoupil do tátových šlépějí a začal koketovat s výrobou soustružených drobností ze dřeva. Ty úplně titěrné jako třeba prstýnky se pro převis kvalitnější nabídky na trhu příliš neujaly. Zato náramky z barevných domácích i cizokrajných dřev doslova „letěly" a znám minimálně jednu obdarovanou dnes již poměrně starou dámu, která jeden značně vyšisovaný časem občas navlékne ještě dnes. Leč i obdarování hodné dámy časem dojdou a ženská móda je holka vrtkavá. Šlágr jednoho léta je za rok pasé. Poslední tři zapomenuté kousky jsem nedávno čirou náhodou našel v kosmetickém šuplíčku mé nejmilejší manželky. Vázy, dózy, misky, talíře... zkoušel jsem ledacos. Nejraději jsem dělal svícny. Není to výrobně složité ani náročné na použitý materiál, tvarově se nechá nekonečně experimentovat a jako dárek snad taky potěší. Skupinka těch, co mi doma zbyly, není zrovna reprezentativní. Inu kovářova kobyla... Určitou vypovídací hodnotu o umu zapáleného amatéra, tvůrčí invenci i fantazii spoutané dobovým vkusem mají ta polínka uchráněná před přiložením do kamen doufám i dnes.

Nepublikováno

Úsloví „když to vezme do ruky mrcha - pardon - machr..." i s tím chtěným přeřeknutím znamená většinou obdiv nad podařeným dílem. Všemožných ztvárnění Krakonoše, zejména dřevěných figurek všech velikostí od mini panáčků až po sochy zvíci pořádného kolohnáta jsem už v životě viděl neúrekom, abych uplatnil i znalost cizích jazyků. Staří horáci z Krkonoš by spíš řekli „recht viel", ale nechci-li zabřednout hned na začátku, tak pro našince prostě hodně. Kupodivu drtivá většina z nich vyšla z rukou lidových tvůrců, insitních umělců samouků čili neškolených amatérů, byť šikovných a zručných s vrozeným talentem a bohatou tvůrčí fantazií. Jejich dílka právě tou nedokonalostí a naivitou berou za srdce. Řadu už jsem jich představil na těchto stránkách, i když úmysl publikovat každý měsíc jednoho z Krakonošů se časem ukázal jako hodně vysoko nastavená laťka. Obrázky by se jistě s pomocí kamarádů, literatury a hlavně všemocného Internetu sehnat nechaly. Jenže já jsem založením především psavec. Všeobecně známé rčení, že opakování je matkou moudrosti, v tomto případě není jaksi na místě. Nedělám si iluze, že doprovodný text čte každý. Přesto doufám, že jistý Pavel někde v pražském paneláku není jediný. Ani mě samotného by nebavilo omílat stále dokola výčet Krakonošových atributů, od nezbytné sukovice po typický odložený ohoz z nějaké fořtovny, případně další ble, ble, ble o sojce, trpaslících, namyšlené nápadnici nebo nešťastné řepě.

Kdo nemá rád zvířata, nepochopí. Kdo nikdy neměl pejska, neuvěří. Nemíním adorovat současnou až nezdravou „čoklománii", kdy má nejen pes, ale i řada jiných domácích mazlíčků včetně těch hodně exotických v rodinné hierarchii výsadní postavení. Páníčci, kteří ztratili soudnost, dokážou uvěznit v panelákové garsonce v desátém patře naprosto nevhodná plemena jako je třeba bernský salašnický pes nebo německá doga. O nechvalně proslulých nelegálních množírnách se ani nemíním zmiňovat. V současné době je prý v České republice podle kvalifikovaného odhadu 2,2 milionu psů. Za mého dětství na vesnici také patřil nějaký chlupatý hlídač ke každému hospodářství a leckterý Azor, Šotek nebo Alík byl samozřejmou a nedílnou součástí klukovské party. Jen bylo všechno tak nějak v souladu se zdravým rozumem a odvěkými zákony přírody. Naší rodinou prošla pěkná řádka psů různých plemen a na kom jiném tedy demonstrovat soužití s tvorem, který má svého pána radši než sebe? Je čas prázdnin a dovolených tak budu tentokrát trochu víc osobní než jindy. Vlastně hodně osobní. I když podobné zážitky má nejspíš každý a historky o psích kusech čtyřnohých kamarádů smutné i veselé by dokázal sypat z rukávu. Kdo ne ani netuší, oč byl v životě ochuzen. Na začátku prehistorie je tátova první fotka s bílým psíkem, i když to je nejspíš ateliérová rekvizita. A nelze pominout ani prázdninová rozšíření smečky o dědova možná trpasličího pinče, možná pražského krysaříka alias ratlíka Šotka. První z opravdu rodinných psů si vybral naši familii Walda. Černobílý hladkosrstý podvraťák, pouliční směs neurčitého věku, pravděpodobně válečné dítě jako já, díky kterému po letech s falešným hogo fogo jménem Waldemar von Gasthaus vstoupil z novinových článků a autobiografické knížky Antipády i do čítanek. Sice jen do Čítanky východních Krkonoš vydané Střediskem ekologické výchovy SEVER v Horním Maršově, zato vyšlé už nejméně ve čtvrtém vydání. Táta obdivoval plemeno německý ovčák a tak při nejbližší příležitosti ještě na podzim roku 1945 přivezl Burgu. Údajně snad prý měla kdysi v jakýchsi papírech jméno Walburga von Königinhof, ale ty nikdo nikdy neviděl. Původně ji majitelé v uniformách měli zneužívat k hlídání vězňů, tak byla poměrně ostrá. Několik prvních dnů ji táta podával žrádlo do kotce vidlemi. Každá hrana se však časem obrousí a pobyt v hospodském lokále mezi lidmi z ní udělal docela mírumilovné stvoření. Jen na opálené tváře byla vysazená. Závozník Šándor z Pardubických mlýnů a pekáren se v její přítomnosti piva nenapil. Její následovnice, netypicky světle zbarvená a přirozeně inteligentní Burga II. byla v naší fantazii logicky Walburga von Burkersdorf, což je německý název Stříteže kde jsme tehdy bydleli. K ní přibyl Honza, černý rošťák, tulák a neposlucha, který se zklidnil až po přestěhování do ruchu Mladých Buků. V řadě ovčáků následovali Pluto a Bojar. Ti měli vzhledem k blízkosti frekventované silnice poměrně krátký život. Další byla Arka, miláček našich dětí. Ta jediná měla školy. Několik týdnů strávila výcvikem u jistého policejního psovoda ve výslužbě v Káraném u Prahy. Chybělo jí ale pravidelné opakování, takže na tom v pozdním věku byla asi jako já s ruštinou nebo můj synáček s těsnopisem. Lákadlem k návštěvám u babičky byl také Šarik. Diblík připomínající hodně vzdáleně barvou i postavou Jack Russel teriéra neměl vůbec nic společného s psím hrdinou z jednadvacetidílného polského seriálu Čtyři z tanku a pes vysílaného českou televizí počátkem sedmdesátých let. Jen to populární jméno.

Kolem mariánskolázeňského Krakonoše obezřetně našlapuju už hodně dlouho jako ten příslovečný mlsný Voříšek kolem kastrolu s horkou kaší. Byť by to byla jeho zamilovaná z bio cizrny. Ale co naplat. Jednou je to Krakonoš, tak sem s ním. Jeho domovská lokace ho přímo předurčuje pro letní období dovolených a lázeňských pobytů. Každý sběratel pohlednic s Krakonošem mi jistě potvrdí, že majestátní kamenná socha pána hor Krakonoše u výstavného hotelu téhož jména na výšině nad Mariánskými Lázněmi se mu ve sbírce ryze krkonošských patriotik chtě nechtě začíná postupně hromadit. Při objektivním posouzení nutno uznat, že rozevláté obřisko mnohem víc odpovídá pojetí vládce povětří, hromů a blesků ze starých bájí než vousatý strejda s pupkem a fajfkou v dřevěném provedení obsazující zápraží horských bud měrou nebývalou zejména v poslední době, kdy z každého dřevorubce je přes noc umělec s motorovou pilou. Jenže, je to vůbec Krakonoš? Nerad bych sahal do svědomí ctihodného kněze Bohuslava Balbína, který už více než před 300 lety ve svém díle Miscelanea povýšil Velkou a Malou Podhoru tvořící Podhorský vrch u Mariánských Lázní, kopeček, proti němuž jsou i Rýchory velehorami na div ne nejvyšší místo v Čechách. A jak se sluší a patří, bájný Duch Podhory jako by z oka vypadl Krakonošovi alias Rübzahlovi.