Freiheit

Starého psa novým kouskům nenaučíš! Snad proto mě možná také trochu z trucu zcela minula současná přeslazená valentýnská mánie, kterou do poklidných vod českého rybníčku zanesla ta byznysmenská „svoloč amerikánskaja". V patách za ní se plíží genderová korektnost, # Me Too, minimálně 63 pohlaví a celá fůra dalších pomateností. Svět už asi nikdy nebude, jaký býval, ale zvyk je železná košile. Stále ještě kdykoliv uvidím tu známou zkratku, ztrácím instinkty a začnu se chovat jako vydrezírovaný čokl Ivana Petroviče Pavlova. Mám Děsnou Žízeň! A to jsem nikdy nežmoulal v ruce povadlý karafiát, abych ho na slavnostní schůzi ROH předal nějaké soudružce ženě z nepočetného kolektivu spolupracovnic. Jejich mezinárodní den se prostě slušelo bohatýrsky zapít, aby baby viděly, že si jich opravdu považujeme. Ony to většinou skromně oslavily prací a zajišťovaly gratulantům zasloužený servis.

Ale on je opravdu malovaný! Pro neškolené oči je to kombinovaná technika akvarelu a barevných pastelů. Obrázek má rozměry 35 x 25 cm a je uložen v nejmenované soukromé sbírce. Jeho autor, německý malíř, grafik a ilustrátor zejména pohádkových knížek pro děti i publikací popularizujících architekturu Rudolf Peschel (*28. září 1931 v Trutnově - +5. února 1989 v Brieselangu u Berlína) měl své rodné město asi opravdu rád. Přestože byl ve svých 15 letech s matkou a sestrou nuceně vystěhován v roce 1946 do Stralsundu odkud v roce 1959 přesídlil do umělecké kolonie v Brieselangu, vepsaly se mu Krkonoše a zejména Trutnov hluboko do srdce. Později do rodného kraje přijížděl zajisté nejen proto, že na trutnovském hřbitově má stále udržovaný hrob jeho otec. Často se k němu vracel i ve své tvorbě a známé architektonické pasáže viděl laskavýma očima. Podobně vidí své bydliště současný nestor trutnovských výtvarníků Miloš Trýzna, i když používá jinou techniku kolorované perokresby. A ve Svobodě nad Úpou maluje uliční zákoutí se stejným zanícením s použitím jemnější barevné škály Alena Táslerová. Peschel dokonce zvolil téměř totožný výsek z pohledu na trutnovské Krakonošovo náměstí v kreslířsky virtuózním černobílém provedení pro své vlastní exlibris, představené na těchto stránkách už v roce 2009 včetně stručného medailonku umělce. Jeho žertovné, rozevláté a jakoby zmatené kresby zdobí i překlady několika knížek českých autorů jako například povídky Jaroslava Haška Zmatená rosnička, Skálovu Cestu kolem mé hlavy, Velkou kočičí pohádku Karla Čapka a další.

Staří krkonošští horáci znalí jazyka německého poznají, která bije hned na první šlápnutí. Současníci bez hudebního vzdělání budou možná tápat, i když se řekne hezky česky vozembouch. Samozřejmě nemám na mysli tělesnou obratností nevybaveného jedince, jak lze dnešním hyperkorektním slovníkem nazvat nemotorného nešiku nebo neohrabané nemehlo. Míním dodnes užívaný jednoduchý rytmický hudební nástroj zahrnutý do skupiny nazývané módně perkuse. Definovat by ho šlo zajisté i bez vševědoucí Wikipedie, matky všech moudrostí, blbostí a krávovin, ale když ono je to tak pohodlné: „Vozembouch, případně ozembouch, oblastně ozembúch, dále také bambas, bumbas, bumbasa apod., je lidový rytmický hudební nástroj používaný nejen v české lidové hudbě. Název je odvozen od způsobu hry, kdy se zvuk částečně tvoří úderem nohou nástroje o zem. Původ nástroje je zřejmě ve středověku". Podle jiného pramene je to lidový hudební nástroj, který hudebník drží svisle a jímž bouchá o zem a současně bubnuje paličkou do tamburíny. Základem je dřevěná tyč, asi 150 cm dlouhá, často zdobená fábory, na které je upevněná tamburína a případně další zvonky a rolničky. V dávnověku to byl původně jen prostý dřevěný luk s jednou strunou, pod kterou byl vložen nafouklý zpravidla vepřový měchýř. Hráč vyluzoval drnčivý zvuk ozubenou tyčí nebo smyčcem z koňských žíní. Proto se mu říkalo také čertovy, flanderské nebo žebrácké housle. Tamburína, činely, zvonky a všechny ty další bicí hlomozící serepatičky včetně vyřezávané hlavičky čerta, šaška a jiných skopičin na horním konci hole jsou jen výsledkem fantazie celých generací hráčů. Na mnoha krkonošských boudách v minulosti tvrdil vozembouch muziku domácích ansáblů a ještě častěji sloužil hospodáři jako sólový nástroj pro obveselení společnosti. Bohatě zdobený exemplář známý z pohlednic interiéru Staré Erlebachovy boudy proslavil například svérázný boudař František Kukačka - Erlebach.

Hned na úvod - kukačky v domě, není nic pro mě. Nemíním drásat rodičovské city pod dojmem právě vysílaného seriálu České televize nějakou další historkou o zaměněných dětech. To je snad lépe nevědět. Mám na mysli to minimálně každou hodinu opakované chrčivé ku - ku, přehlušující pravidelný tikot kyvadlových hodin, které patřilo ke koloritu nejedné staré krkonošské boudy. Dnes už poctivé vyřezávané schwarzwaldky většinou jen mlčky visí na stěně jako dekorace u ojedinělých horských chalupářů. Z domácností i veřejných prostor je dávno vytlačily nehlučné a přesné digitální multifunkční chronometry, náramkové mini komputery s krokoměrem, měřičem tlaku a málem i vodotryskem nebo chytré mobilní telefony. Kukačky na úmyslně „zestařeném" snímku si snad ani nezaslouží tak mizernou fotografii za ta léta trpělivého spočinutí na temné podestě schodiště, kde se kyvadlo nekývne, kukačka nekukne a ručičky nepohnou z míst s vypadlými číslicemi. Čas, kdy ležely odložené mezi ostatním nepotřebným harampádím na půdě u Voltrů ve Slatině u Černilova, se nepočítá. Ale před tím jistě celé roky ukrajovaly neúprosně tik tak vteřinu po vteřině, minutu po minutě z nekonečna. Dobrácký strýček je daroval začínajícímu sběrateli vlastně jako přívažek k luxusním francouzským stolním hodinám v porcelánové kouli s uměleckou montáží z litého kovu. Ty samozřejmě neodolaly prvnímu nájezdu zlodějů - aby jim parchantům pařáty upadly!

Nic prý není starší než včerejší noviny. Pro historika je to ale častokrát plus. O tom, že neškodí se občas vrátit i k jen o několik let starším tiskovinám abychom objevili, co jsme kdysi přehlídli třeba jen pro nedostatek informací svědčí má čerstvá zkušenost. Když jsem v roce 2011 připravoval článek „Vyhlídkové lety nad Trutnovem", podařilo se mi postupně nashromáždit celkem 5 různých fotografií z této propagované akce v říjnu 1922. Při náhodném listování staršími ročníky krajanského časopisu Riesengebirgsheimat vydávaného řadu desetiletí v Německu pro vysídlence z krkonošských okresů Vrchlabí a Trutnov jsem v čísle 10 z roku 2004 objevil šestý snímek. Do redakce ho poslala paní Susanne Mesaros - Pauer z pozůstalosti po své zemřelé sestře Trude Pauerové, která si fotku schovávala jako památku na tatínka, údajně dobrého přítele konstruktéra Igo Etricha. Mylně se domnívala, že je to Etrichův letoun Taube. Při porovnání fotografií je zřejmé, že je to stále tentýž stroj (Hansa - Brandenburg C 1) a stejný pilot (Karl Fritsch). Jen sestava pasažérů se mění. Tuto čtenářka popsala následovně: zleva vedle letadla stojí neznámý trutnovský strážník a v kabině její otec, majitel továrny na nábytek Emil Pauer, „Pepel" Haase majitel společnosti zabývající se kancelářskými potřebami a policejní velitel z Trutnova H. Erben. Pilot je uveden jako bývalý bojový stíhač z Velké války a majitel letounu z Liberce. Lokalita - Storchenhöhe, rok 1922 nebo 1923. Až na drobnosti všecko souhlasí. Tak ještě ty zbývající čtyři!

Nepublikováno

Každý rok, každý den přináší nějaké výročí. A nejen jedno. Už dávno se mě škola netýká. Dokonce ani současné online vyučování na distanc. Jen mě z dlouhé chvíle při pohledu na šedesát let staré školní tablo, které možná ještě leží zapomenuto v závoji pavučin někde na školní půdě, napadl název staré vinylové desky bratří Traxlerů s průvodním slovem Miroslava Horníčka ze začátku sedmdesátých let minulého století, na které ansámbl Český skiffle hraje a zpívá písně a verše středověkých studentů. Vždyť i to tablo věkově nesourodých průmyslováků je při pohledu dnešníma očima taky téměř středověk. Matoucí zkratka VPŠ u dvouletého studia neznamená žádnou výrobu vysokoškolských „rychlokvašek" á la Západočeská univerzita v Plzni, ale neoficiální název večerní průmyslová škola pro Střední průmyslovou školu pro pracující v Trutnově zřízenou v roce 1952. V té době třímal režimní otěže všude okatě proklamovaný proletariát. Zavedení mimořádného způsobu studia byl jen další trik vládnoucí věrchušky jak nahradit část zbývající předúnorové (míněn komunistický puč v únoru 1948) technické inteligence kvalifikovanými dělnickými kádry. Mezi sedmnácti absolventy třídy s označením „Dřevařská D 2" tak lze spatřit staré úřednické bardy většinou z podnikového ředitelství Východočeských dřevařských závodů bez tabulkami požadovaného vzdělání, kteří si večerním studiem zajišťovali své místo v podnikové hierarchii. S nimi zasedlo ve školních lavicích i několik zkušených fachmanů z praxe, kteří už prokoukli povídačku o zlatém dnu řemesla a obětovali mnoho výnosných melouchů jen pro získání razítka k postupu na nějaké lukrativnější administrativní místo. No a mlaďoši se sotva oschlým výučním listem s opuštěním vzpurných klackovitých let puberty pokukující aspoň po maturitě to brali jako relativně schůdnější stupínek. A jeden pitomec si tím jen o rok oddálil nástup na vojnu.

Dnes je Krakonoš i v očích malých dětí hodný strejda z pohádkových knížek nebo televizních Večerníčků. Málokdo si ještě vzpomene, že původně to byl zlý démon vládnoucí živlům, který urputně hájil nedotknutelnost krkonošských hor a každého opovážlivce a narušitele svého království tvrdě trestal. Přestože se od těch dob mnohé změnilo a bývaly časy, kdy byl všemocný vládce Krkonoš tááákhle maličkej, protože hory patřily pracujícím, stále ještě udrží v pevné ruce rákosku. Obrázek amatérského kreslíře se signaturou ZR z virtuální sbírky pohlednic je pro současnou prašivou dobu jako stvořený i když očividně vznikal v jiných časech. Zcela civilně bez jakýchkoliv bájných atributů pojatý Krakonoš, národovecky vyzdobený šerpou v barvách modro - bílo - červené trikolory panslavismu trestá cizáka jakéhosi, zbrojnoše v neurčité jezdecké uniformě. Při troše fantazie si lze představit urostlého kulturistu Františka Peterku v plné síle, jak vyplácí drzého imaginárního Pražáka. Což není nic proti některému konkrétnímu obyvateli hlavního města. Tak my u nás všeobecně říkáme dotěrným lufťákům. Právě teď, kdy by zmatená vláda kvůli nezadržitelně se šířícímu viru nejradši vyhlásila totální zákaz vycházení, horské hotely a restaurace jsou zavřené a vleky ani lanovky nejezdí, se po hřebenech promenují zástupy jako o matějské pouti. Skialpinisti pronikají na uzavřené lavinové svahy, zdivočelí skútraři plaší zvěř a páchají škody v rezervacích a nezodpovědní otužilci se naboso jen v kraťasech vydávají na túry, aby posléze zbloudilí a zmrzlí na kost zaměstnali co nejvíc záchranářů z Horské služby. Rozum to nebere! Nezbývá než doufat, že Krakonoš ještě nezapomněl, co bylo jeho prvotním posláním.

Nepublikováno