Freiheit

Nebyla to fůra, ale dvě plné nákupní tašky. Nikoliv za bůra, ale zcela zadarmo. A jak už to u podobných dárků bývá, vždycky si vzpomenu na dědova moudrá slova: „Darovanému koňovi na zuby nekoukej, ani kdyby byl chcíplej". Úplně na začátku však byl kouzelný dopis od nezištného dárce, který je sám o sobě ručně psanou perlou v záplavě neosobních strojopisů. Puzen vrozenou zvědavostí jsem horečně rozbaloval pečlivě zabalené balíčky a mé nadšení zvolna opadalo. Průřez zažloutlými výtisky oficiálních novin a časopisů shromažďovanými zejména při významných tématech během 20. století neskýtá naději na objev nějaké velevýznamné události z hlediska regionálních dějin, aby to ukojilo mé badatelské ambice. Dobrý úmysl starého pána však musím ocenit. Zejména pro to syslení podobných dokladů historie, které je mi blízké. Moje nejmilejší manželka nad ním obvykle hořekuje - panebože, co já s tím jen budu dělat, až jeden z nás dvou zemře? Tak docela planý ten dárek ale nebyl.

Použijeme-li aspoň na úvod strohou vojenskou terminologii, tak „K. u. K. Infanterie-Regiment Nr.74" vznikl 1. února 1860 ze 3. praporů řadových pěších pluků - 28 Benedek z Prahy a 36 Degenfeld z Mladé Boleslavi, společně s 4. praporem pluku 55 Bianchi se sídlem v Brzezanech v Haliči na tehdejším území mocnářství - dnes Berežany na Ukrajině. Čestnou funkci majitele pěšího pluku 74 zastával od jeho vzniku do roku 1884 polní podmaršálek (později polní zbrojmistr) Johann hrabě Nobili. Tehdy byl pluk nasazen i v bitvě u Hradce Králové v roce 1866. V letech 1884 až 1886 byla funkce majitele neobsazena a v roce 1886 se jím stal polní podmaršálek Friedrich svobodný pán von Bouvard (*24. srpna 1821 - †25. října 1902). Od roku 1903 byl posledním majitelem pluku podmaršálek (od roku 1905 polní zbrojmistr a od roku 1908 generál pěchoty) Franz svobodný pán von Schönaich. Přestože se posádková města často měnila (v době založení to byl Mainz) a jak už to tak v habsburské monarchii chodilo vystřídalo posádkové velitelství po dobu trvání pluku dalších čtrnáct lokací, byl po celý čas doplňován branci z obvodu okresního velitelství v Jičíně. V Čechách sídlili pěšáci ze „čtyřiasedmdesátého" například v Brně, v Hradci Králové, v Plzni, Terezíně, Josefově a od roku 1899 až do vypuknutí I. světové války v Liberci. Od libereckého fotografa Ferdinanda Stracke je kvalitní ateliérová fotografie ve zdobené paspartě nalezená kdysi v jednom kontejneru na směsný odpad, a to se podržte - ve Svobodě nad Úpou. Je na ní podle nápisu na plukovním bubínku 3. setnina 74. pěšího pluku svobodného pána von Bouvarda působící v Liberci v letech 1899 - 1902. Jistou kuriozitou je první vojenský koncert posádkového orchestru právě tohoto pluku vedeného kapelníkem Wilhelmem Pochmannem v nově postavené svobodské tělocvičně 15. května 1898. Složitý systém číslování pluků v armádě Rakousko - Uherska můžeme klidně opustit. S vědomím, ze které půdy bylo haraburdí „po Němcích" hbitě rozebírané náhodně kolemjdoucími „sběrateli" vyváženo, nebylo ani po letech, kdy se jednotlivosti znovu objevují na denním světle nijak těžké identifikovat fešného kaprála s tradičním pěstěným knírem, stojícího jako třetí zleva v první řadě. Je to svobodský rodák, známý obchodník Josef Formann (18. března 1878 - 28. dubna 1946).

Fešák v letech s majestátním plnovousem vyhlížející přímo symbolicky do dáli, zda se tam konečně nerýsuje konec nenormálního času vyvolaného pandemií přistál do sbírky soudobých pohlednic s námětem bájného vládce Krkonoš jako na zavolanou. Porcelánový panáček je jedním ze skvostů unikátní sbírky figurálních výrobků žacléřské porcelánky ze „zlaté éry" majitele Theodora Pohla, kterou nashromáždil neúnavný sběratel a můj předčasně zesnulý kamarád Václav Petira. Sbírka je v současné době poutavou součástí stálé expozice Městského muzea v Žacléři, které líbivou pohlednici s exkluzívní fotografií Jiřího Pospíšila k radosti sběratelů i všech ctitelů Krakonoše nebo žacléřského porcelánu vydalo.

Tak kdepak zase udělali soudruzi z NDR chybu? Městské znaky jsou oblíbeným motivem mnoha reklamních a propagačních předmětů již drahně let - o tom žádná! Zejména obsahují - li naturalistický pohádkový příběh jako znak města Trutnova. Ručně malovaný bílý dekorační talířek z produkce durynské porcelánky v městečku Lichte s tradicí sahající do roku 1822, ale klame tělem. Po zakladateli Johannu Heinrichu Lederovi s knížecím privilegiem na výrobu porcelánu se v držení továrny se záhy získaným věhlasem a prestižními cenami ze světových výstav střídali majitelé, jak už to tak v podnikání chodí. Jako poslední soukromník ji získal v roce 1938 Otto Friedrich Viktor Ferdinand Maxmilian Gustav Richard Bogislav kníže z Ysenburgu a Büdingenu ve Wächtersbachu.

V dobách kdy „století páry" pomalu končilo, čoudilo v Úpském údolí nespočet různě vysokých komínů místních továren, provozoven a dílniček. V nejedné blafal na plný výkon parní kotel regionální provenience opatřený zobrazeným výrobním štítkem. Pozorný čtenář těchto stránek možná stihl zaznamenat, že jeden takový jmenovitě vytápěl zaniklou cihelnu v Mladých Bukách. V nedalekých Heřmanových Sejfech, dnešním Rudníku, v jeho místní části Leopoldov, nazvané v roce 1677 jak je v kraji dobrým zvykem podle pozemkového vlastníka Leopolda Viléma z Valdštejna, postavil v roce 1854 podnikatel Ehrich huť na zpracování rud vytěžených v lokalitě zvané Dlouhý les. Později vstoupil do společnosti se zkušeným strojním inženýrem Hoffmannem a spojili huť se slévárnou a továrnou na železné výrobky. V roce 1875 oba zkrachovali a slévárnu se strojírnou získal v dražbě za 56 000 zlatých Ferdinand Kühnel z Hostinného. Vážený měšťan a podnikatel se do historie města na Labi zapsal mimo jiné svým hrdinským postojem při vpádu pruských vojsk v roce 1866. Byl mezi zatčenými členy obecního zastupitelstva, kterým Prušáci hrozili zastřelením v případě odporu obyvatelstva jedním z mála, kdo si zachoval rovnou páteř. Nový majitel rozšířil podnik v roce 1877 o kotlárnu a záhy se stal císařsko - královským privilegovaným dodavatelem pestré škály strojírenských výrobků a parních kotlů nejen do celého mocnářství, ale do mnoha zemí Evropy, na Balkán i do zámoří. Koncem 19. století zaměstnávala prosperující firma údajně 218 zaměstnanců. Většinový majitel Ferdinand Kühnel v roce 1907 náhle zemřel stižen mrtvicí.

Asi nikoho nepřekvapí, že světnice mnohé hospodářské usedlosti v Krkonoších zdobily ještě před druhou světovou válkou, dokud zde žili ve velké většině německy hovořící horáci, dekorace s klasickými německými motivy. Psát o věhlasu malíře a grafika Albrechta Dürera (21. května 1471 Norimberk - 6. dubna 1528 tamtéž) by i u výtvarným vzděláním nedotčeného individua vyvolalo opovržlivý úšklebek ve tváři. Asi jako bych se plahočil krkonošským svahem s otýpkou roští do řídnoucího smrkového lesa napadeného kůrovcem. Stěžejní náměty jeho světoznámých obrazů a grafik se staly předlohou pro zástupy plagiátorů i renomovaných firem zaměřených na užité umění. Zejména relativně dostupné oblíbené odlitky z cínu zaujaly i nové obyvatele po roce 1945 a v mnoha rekreačních chalupách vzniklých z horských bud visí nějaký ten ozdobný talíř na stěnách dosud. Zpravidla nejde o žádné unikáty. Dürerův „Tančící selský pár" je naopak jedním z „nejprofláknutějších" motivů. Původní mistrovský mědiryt na ručním papíře z roku 1514 byl od té doby snad stotisíckrát otištěn v nespočetných publikacích, odborných časopisech i lidových kalendářích. Zdobí nepočítaně užitných i dekorativních předmětů z rozličných materiálů zahrnujících řadu historických stylů i výtvarných technik. Jako zajímavost připomínám pánům filatelistům československou výplatní pětikorunovou poštovní známku z roku 1979. Z téhož roku je i ta maďarská. Jiná, starší a méně povedená je z Albánie a jistě se ve sběratelských albech najdou i další.

Mohla by to být v cimrmanovském duchu hezká tečka za tím naším příběhem. Za mládím v polovině minulého století, za klasickou černobílou fotografií na svitkový film a za zimními snímky letošní covidem ovlivněné zimní sezóny všeobecně. Jistý dobrodinec, který má dobro zakomponované už do svého rodného příjmení, shodou okolností můj jmenovec, se kterým mě pojí dávné kolegiální vztahy u jednoho zaměstnavatele, mi poslal několik fotografií z pozůstalosti po svém tchánovi. Pracovali jsme tenkrát na různých postech podnikové hierarchie socialistického molocha s celokrajskou působností se sídlem nikoliv v krajském městě, ale v Pardubicích. Tak jako se kdysi jistá říjnová revoluce slavila v listopadu, ani tento fakt nikoho nepřekvapoval. Nemá cenu se v tom nimrat, jen bych rád zdůraznil, že já jsem byl ten úplně dole. Svobodští pamětníci si na mě možná ještě vzpomenou jako na vousatou „nulu s brašnou" z místní truhlárny s komickou plstěnou hučkou posázenou plackami s naivními neškodnými hesly. I když jemně dvojsmyslné „MILUJI SVOBODU" by v každém jiném městě pravděpodobně zavánělo provokací. Čas stírá rozdíly. Dnes jsme s Tondou dva bezvýznamní staří dědci, co si občas napíšou. Tentokrát mě přiložené fotografie doslova rozněžnily. Stařecký sentiment je potvora. Ale k věci.