Freiheit

V předminulém čísle jsem se málem zaříkal, že už se k mockrát použitému tématu vracet nebudu. Nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky. A just, třeba i potřetí, když to stojí za to. I když tentokrát musím s laskavým svolením majitele, který o tom zatím neví, zalovit v cizích vodách. Rudolf Metzenauer, jeden z ředitelů firmy Piette, světoznámého výrobce jemných papírů v Maršově I byl pravděpodobně čilý psavec. Pohlednice adresované do všech světových stran s jeho podpisem se jeden čas ve větší míře objevovaly i v nabídkách aukčních portálů na Internetu. Jedna opravdu vzácná byla zveřejněna na výstavě s všeříkajícím názvem „Karel Illner - žacléřský rodák - průkopník letectví" v Městském muzeu v Žacléři na podzim 2017. Pochází ze sbírky vídeňského sběratele Manfreda Hanslika, Illnerova vnuka. Raritou je, že se námětově, osobou pisatele a v podstatě i adresáta váže na Svobodu nad Úpou. Při vší úctě k oběma osobnostem se pozornost svobodského patriota zaměří nejprve na panoramatický záběr na město s mnoha v té době neexistujícími nebo naopak zaniklými detaily. Za tím účelem jsem si dovolil celek pro názornost „rozstříhat" na několik částí.

Hluboce pravdivé a léty prověřené pořekadlo jednoho ze starobylých řemeslnických cechů zní: Od kolébky až ke hrobu slouží mistr truhlář. A opravdu. Stačilo se až donedávna rozhlédnout kolem sebe. Než svět zaplavil ten umělohmotný sajrajt, bylo možné narazit na poctivé dřevěné výtvory truhlářů na každém kroku. Ne každému povolání dopřál Stvořitel, že po něm v životě aspoň něco zůstane. Například takoví kuchaři zdaleka to štěstí nemají. A nemusí být člověk zrovna pesimista jako jistý staříček z Moravy se svým okřídleným výrokem „Po všeckém houno, enem po včelách med". Mnohá dřevěná truhlářská díla, která nevezme voda, neuchvátí oheň nebo nesežere červotoč, přetrvají věky. A někdy stačí, aby se zapsaly do myslí mnoha generací pouhá desetiletí. Neskromně se domnívám, že je to i příběh neveliké obřadní síně v budově městského úřadu ve Svobodě nad Úpou.

Pohled do slavnostně prostřené jídelny hotelu Národní dům na svobodském náměstí Svornosti s některými výraznými prvky první větší poválečné rekonstrukce podniku v roce 1964. Tenkrát se zdálo, že by ze stísněných prostor nezajímavé hospody spojené s řeznickým krámem mohla vzniknout pod hlavičkou Krkonošských hotelů vlajková loď početných pohostinských podniků v místě. Už původní majitel Josef Rudlof neskrýval snahu prezentovat svůj hostinec jako nóbl pohostinství alespoň světově znějícím názvem, který vynikne zejména v jeho rodné mateřštině - Restauration unter den Linden (Hostinec pod lipami). Přesto ho generace obyvatel někdejšího Freiheitu znaly především jako Hotel Rudlof. Po roce 1945 s výměnou velké části etnika dostala hospoda z historického hlediska nelogický dodnes však užívaný název Národní dům.

Dva bývalí junioři a jedna fotka: Ahoj, Franto, pamatuješ...Jo ty seš Jindra! Tak promiň, mě už se pletou i jména kamarádů. Ale stejně, pamatuješ na tohohle frajírka z Trauče? Jak jen von se jmenoval? Už od pohledu takovej lamač dívčích srdcí to byl. Tuším, že bydlel v Lipový, kam jsem chodil do intru za klukama ze třídy na lesárně. Fachčil u Křižíka v ZPA. Jo a hlavně jezdil závodně na kole. Kdysi mi osobně vyprávěl Pavel, oplégr toho legračního Bulhara, co měl cukrárnu v kopečku ve Slezský, no tam, jak si pak komanči postavili to okázalé hnízdo, jak spolu blbnuli v Obřáku i na tajfunkách s kováním od nás ze Šnajdrovy strojírny, co se jí říkalo provazárna. No ten jak po příchodu bratránků ze Sajůzu vzal kramle na západ. Jen si vzpomeň, jak nám pytlačil v revíru a odloudil jednu z největších tehdejších krasavic. Šmankote, ani tu si nevybavíš? Přece ta...Jana. Nebo Irena? Byly to dvě ségry, tak ta mladší. Jak měla to extempore na zájezdu ve Strážnici. Ale to bych nerad rozmazával. Vím, že chodila do třídy na základce se synátorem pekaře Ryby Jirkou. S tím jsem byl celé dva roky na vojně u jedné roty. To byl silnej ročník. Ve třídě jich bylo asi padesát. Teda bez přehánění čtyřicet určitě. Máš pravdu, vzpomínám na řadu kamarádů - Jarda Fireš, Joska Švercl, Honza Ambrožy. A Jirka Adamec, Jirka Krejcar, Zdeněk Kratzer - samí nebožtíci. Nezapomeň na Slávu Žalského, to je stále aktivní sportovec a velkej frajer. Ještě Tonda Miller, takovej droboučkej... a Míra Škvrna, Láďa Kapucián, Vráťa Šafář, Pavel Teichman...A holky! Fííí... Jana Šilerová ze spořitelny, Linda Meierová, ségra Jardy Procházky Zdena, starší Plecháčková, tuším, že Růžena, Maruška Vašátková. No jo, mladá Hážová! Už by jí asi taky bylo nejmíň čtyřicet. Tak určitě, ale dvakrát! Její fotřík byl Jaroušek, co jezdil s autobusem do Jánek nebo na Pomezky. Takovej malej, šedivej dobrák. Von špatně skončil - jednou v zimě spad se střechy při shazování sněhu. Hádám, že ten s číslem 44 je určitě von. Jo ty myslíš Ludvu! Tak na toho už jsem taky zapomněl.

Málem tři desítky let jsou v životě horského obra Krakonoše jen oka mžiknutí. Ne tak v životě človíčka smrtelného, který na sebe vzal břímě zastupování pána hor při oficiálních parádách, svěcení praporů i pramenů, kapliček a turistických cest, rozličných mítincích, slavnostech a taškařicích, sportovních utkáních historických skijáků i současných borců sjezdovek či běžeckých tratí nebo skokanských můstků o bálech, plesech, tancovačkách a karnevalových merendách ve všech koutech Krkonoš ani nemluvě. Je tudíž nejvyšší čas představit v dlouhé řadě jmen dalšího adepta na krátké usednutí na vrtkavý Krakonošův stolec. Krakonoš Luboš, tak trochu kolega truhlář avšak vyučený dnes módnímu a stále žádanějšímu řemeslu kuchařskému vystřídal v životě i jiná zaměstnání. Bodrého Moraváka Lubomíra Kočíba zavál osud z rodného Prostějova do nejvyšších českých hor, když už se mu skoro blížila čtyřicítka. Při vánoční rekreaci ve Špindlerově Mlýně využil výhodnou nabídku nastoupit jako kuchař v hotelu Horal. Tam se díky výučnímu listu, slušivému rašícímu plnovousu a zděděnému převleku stal v následujícím roce 1994 při besídce na Štědrý večer poprvé Krakonošem a už mu to zůstalo. Většina Vrchlabáků kde v současnosti žije, ho však zná z jeho posledního civilního povolání jako řidiče linkového autobusu.

Typická lázeňská architektura perly pod Černou horou s malou nadsázkou světoznámých Janských Lázní zajímavými detaily přímo hýří. Jedním z nich je malovaný světlík nad vstupními dveřmi krásné secesní s citem a vkusem pečlivě restaurované Vily Ludmila. Iniciály E. J. patří jednomu z prvních významných fotografů Krkonoš, který si tento malý skvost v dnešní Rekreační ulici s číslem 86 nechal v roce 1901 postavit. Lázeňský fotograf z alpského historického města Merano patřícího po staletí do Tyrolska, avšak od první světové války připojené k italské provincii Bolzano, zástupce firmy Kodak a obchodník s fotopotřebami Francouz Emile Joffé měl jednu z filiálek také v Janských Lázních a ve Vile Joffé (dnes Ludmila) si zřídil fotoateliér. Do povědomí regionu vstoupil sérií unikátních dokumentárních fotografií z ničivé povodně v létě 1897 z povodí Úpy i Labe. V roce 1899 získal zlatou medaili na fotografickém salonu v Nice. Přesto je jeho původ, jako u mnoha dalších osob židovského vyznání spojen s mnoha otazníky. Ani v databázi židovského muzea v Meranu, kde byla od středověku početná židovská komunita (jen pro zajímavost - jejich synagoga nesla stejný letopočet výstavby jako Vila Ludmila) na ně nenajdete úplnou odpověď. Tak například hned místo narození Emila Joffé „Poniwege" je uvedeno se třemi otazníky. Narodil se 2. září 1865. Jeho manželka Augusta Hauerová (*21. května 1867) pocházela z Prahy a syn Karl Joffé (*6. dubna 1901), který podědil otcovo povolání má v rodném listě Arco v Jižním Tyrolsku, na které dnes shlíží nově instalovaná socha svatého Václava na paměť vítězných bojů čs. legionářů o nedaleký strategický vrchol Doss Alto v září 1918. Celá rodina však bydlela od roku 1908 v Meranu, kde se firma Joffé uváděná v početných adresářích města objevila poprvé v roce 1909. Oficiálně se v Meranu rodina Joffé usadila 20. srpna 1913. V létě 1938 ji fašistické úřady při sčítání Židů žijících v Italii zapsaly jako trvale hlášenou v Meranu s pozdějším dodatkem „di razza ebraica". I přes ujištění úřadů v Bolzanu, že smí zůstat v Italii, uprchl Joffé s rodinou 10. října 1939 do Svatého Mořice ve Švýcarsku. Málokdo v Úpském údolí asi bude překvapen, že lázeňský fotograf koupil v roce 1898 stavební parcelu vedle výstavné Vily Walzel od původního vlastníka, kterým nebyl nikdo jiný než svobodský majitel papírny Prosper Piette. Při sčítání lidu, domů a bytů v Rakousku - Uhersku v roce 1900 bylo poslední číslo popisné v Janských Lázních 85. O deset let později už byla Vila Joffé majitele Emila Joffé vedena jako neobývaná. Uprostřed Velké války v roce 1916 ji koupili majitelé mlýnů z Předměřic manželé Voženílkovi. Jak je všeobecně známo 8. září 1935 zde byla nakrátko otevřena česká menšinová škola. To už je ale jiná historie. Mistr, ač vynikající portrétista, stál většinou za kamerou a sám sebe fotil málokdy. Jedna taková výjimečná příležitost se naskytla při návštěvě císařského místodržitele v Čechách hraběte Maxmiliana Julia Coudenhove s chotí v Janských Lázních v září 1916. Na společném snímku místní honorace s hraběcím párem je to ten mužík v cylindru pátý zprava. Fotografii zajímavého dveřního detailu pořídil 11. března 2022 nový občan Svobody nad Úpou pan Michal Kupec, který kráčí ve stopách svého slavného předchůdce. „God is in the details" pravil prý kdysi jistý architekt světového jména. Člověk nemusí být hned Mies van Der Rohe, aby dokázal ocenit krásu.

Svět je v pohybu. Celé národy migrují ze země do země a v současné vypjaté situaci se nesluší na toto téma vtipkovat. I když ani Indky by v době kdy je svět na pokraji globální války na cestě za svobodou uprostřed Svobody nad Úpou nikoho nepřekvapily. Na pořadu dne jsou ale tisíce lidí bez domova z agresorem napadené Ukrajiny. Šedesát let starým snímkem nechci tudíž nikoho strašit. Jen vzpomínám na „zlatá šedesátá" kdy i během studené války začínalo svítat. Že jde opravdu o naše město, dokládá silueta známé továrny v pozadí. Zakladatel strojírny a uměleckého zámečnictví Wenzel Schneider tu od roku 1893 vyráběl žehličky pro hospodyňky, kovové výrobky pro stavebníky a různé druhy bruslí nebo lyžařských doplňků pro stále početnější řady sportovců. Po druhé světové válce se firma už pod národní správou proslavila kováním na dřevěné brusle na sníh značky Tajfun vynálezce Adolfa Linky. V současnosti se tam šijí a opravují stany. Přesto jí dodnes starší generace říká hovorově provazárna. O tom, že na fotografii nejsou ani současné Sultánky ověnčené vavříny z mnoha celostátních soutěží zas vypovídají štíhlé pasy krasavic v jednotných bílých hábitech. A nenechte se zmást podobou dívky vpravo s originálním šátkem na hlavě s naší paní tajemnicí z městského úřadu. To se jen s nebývalým důrazem prosadily rodinné geny.