Freiheit

Slavnostní vernisáží byla ve čtvrtek 27. ledna 2022 v 17.00 hodin zahájena v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově dlouho avizovaná výstava nazvaná Pozdrav z Krkonoš. S nostalgií ji jistě uvítají všichni návštěvníci našich nejvyšších hor. Vždyť kdo by neměl doma nějaký suvenýr z některé návštěvy atraktivního a snadno dostupného pohoří s dominantní Sněžkou a všudypřítomným sympatickým vládcem pantátou Krakonošem. Ať už je to některá z nepřeberně druhů pohlednic, stará turistická mapa nebo kapesní průvodce, vyřezávaná vycházková hůl pobitá turistickými štítky, malovaná sklenička, hrníček či talířek s vyobrazením starobylé horské boudy, veduty některého z letovisek nebo tváře samotného vousatého pána krkonošských kopců a údolí. A ještě jsou tu medaile, plakety a odznaky, turistické přívěsky vedle Krakonoše také s bájným Ullrem patronem lyžařů nebo současné pestrobarevné námětové vizitky. Muzejníci připravili nespočet dalších drobností, které si návštěvníci odváželi na památku z Krkonoš od první poloviny 19. století až po současnost. Mnoho z těchto upomínkových předmětů vyráběli místní horáci podomácku, jiné chrlily firmy specializující se na výrobu suvenýrů roztroušené po různých místech v tuzemsku i ve světě. Lační diváci tak mohou srovnávat lidové naivní výrobky s artefakty mnohdy vysoké řemeslné dokonce umělecké úrovně. Na výstavě se bude až do konce května roku 2022 prsit i několik exemplářů ze sbírky, jejíž součástí je s evidenčním označením „Sb. anti ev. č. 057" pajdulák na snímku.

Po mnoha a mnoha letech se zastupitelstvo slovutného města Svoboda nad Úpou rozhodlo napodobit někdejší konšele, a když už ne přímo navázat na institut čestného občanství tak alespoň udělit občas nějakou tu medaili Za zásluhy o Svobodu nad Úpou případně Cenu města Svobody nad Úpou. A protože dva první adepti vzešlí z návrhů na první z uvedených medailí odsouhlasení plenárním zasedáním v září 2021 jednohlasně všemi dvanácti přítomnými zastupiteli se už pohybují v prostoru životní cílové pásky, nemělo smysl slavnostní předání vkusné medaile dlouho odkládat. Udělení „in memoriam" už zdaleka nemá ten efekt. Vhodná chvíle pro malou komorní sešlost se našla v úterý 18. ledna 2022. Moderní decentně pojatá medaile s dominantním historickým znakem města ve středovém kruhu a lakonickým nápisem v obvodovém mezikruží nahoře „Za zásluhy" a „Svoboda nad Úpou" dole má průměr 70 milimetrů a je uložena v etuji potažené tmavomodrým sametem s výsekem pro medaili a bílou podšívkou víka. Na reversu je vyryto jméno oceněného a evidenční číslo medaile.

Nestává se příliš často, aby nepatrnému červovi jako je pisatel těchto stránek věnoval nějaký zásadní článek seriózní renomovaný časopis jako v tomto případě měsíčník Krkonoše - Jizerské hory. Živočichopisu u příležitosti poměrně vysokých kulatin se mnohokrát nedočkají ani známější, významnější a zasloužilejší jedinci. Tak proč si těch pár minut pochybné slávy neužít. Navíc, když autor Jirka Dvořák pojal oslavnou tirádu naprosto civilně a bez zbytečné pompy. I tak se v dnešní vypjaté době samozřejmě mohou na adresu vzpomenutého jubilanta ozvat jízlivé hlasy jako „podívejme se na něj na hajzla, tváří se jako když neumí do pěti počítat a přitom si po večerech bádá..." Což je pořád lepší, než kdyby mi v noci někdo vymlátil okna. Zabývám se historií už pěknou řádku let, abych věděl, že zítra už z toho nemusí nic platit tak natřásám peří, dokud můžu. Za pár dní po nás třeba neštěkne pes.

Cesty Páně jsou nevyzpytatelné a jen Déža ví, jak je to možné, že se některé okamžiky v životě jednotlivce po letech znovu protnou. Ani sám protagonista není schopen skálopevně potvrdit, že jde o skutečnost, fikci, oživlou vzpomínku, zhmotnělý sen či náhodnou hříčku velkého hybatele osudů. Pan Vladimír Vít z Trutnova přinesl nedávno do Muzea Podkrkonoší několik historických negativů z poloviny minulého století po svém otci Josefu Vítovi, propagačním referentovi kdysi věhlasného národního podniku Texlen. V inkriminované době zastával autor fotografií, úpický rodák Vít starší působící na Trutnovsku od roku 1947 stejnou funkci v textilním závodě n.p. Lenka v Mladých Bukách. Fotografování byl jeho celoživotní koníček a je věčná škoda, že k stáru podlehl mánii odejít s čistým stolem a většinu naexponovaných filmů jako nezajímavou veteš spálil. Během let nafotil mnoho zaniklých míst Trutnova, zdokumentoval dění v početných textilkách, fotil i pro Krkonošské papírny nebo Československé státní lázně v Janských Lázních. Podle sdělení jeho syna se velmi dobře znal se svými vrstevníky - pány Wolfem, Hybnerem, Vikem, Kratochvílem, Justem. A přesto na sklonku života udělal takovouhle botu. Zemřel v roce 2002.

Rok mířící k svému konci uštědřil naší rodině nečekanou ťafku a všechno je rázem jinak. Jen Krakonoš je věčný, i když se ze zdravím kypícího obřiska umenšil na mrňavého měděného pidimužíka zvíci tří centimetrů nabízeného jako suvenýr návštěvníkům Krkonoš v prodejních stáncích na území Krkonošského národního parku. I v současné době poblázněných cen letících strmě nahoru za něj u solidních obchodníků neutratíte víc než půl stokoruny. Ať přinese hodně štěstí každému, kdo někdy zabloudí na tyto stránky.

V mém verkštatu na háčku mezi tisícovkou různých zbytečností, které je škoda vyhodit se už drahně let houpe na špagátě jednoduché možná trampské možná skautské camrátko. Ani nevím kdy, a jak jsem k němu přišel. Tenoučká placka odříznutá z nějakého blíže neurčeného listnáče se stopami počínající bílé hniloby na okraji je datovaná rokem 1982. Výraz camrátko je mezi nezasvěcenou veřejností často spojován s názvem poslaneckého řečnického pultíku v parlamentní „žvanírně". Ale chyba lávky! Pro národ trampský je to nezpochybnitelný „terminus technicus" označující drobný upomínkový předmět trampské kultury, ztotožňovaný obvykle s výrazem placka. Jde o zpravidla šikmo seříznutý tenký plátek silnější větve z libovolného dřeva, nejčastěji břízy popsaný či pomalovaný dostupnými barvami a uměleckými styly v naivním trempířském duchu. Volba dřeviny i výtvarné provedení jsou naprosto libovolné, odvislé pouze od vkusu a technických možností tvůrce. Miniaturní potlachové placky zavěšené na tenké šňůrce v knoflíkové dírce košile nebo vandrblůzy jsou vizitkou účasti při výročních ohních potažmo tudíž i trampské zdatnosti.

Když jsem se přesně před padesáti lety s rodinou definitivně stěhoval z romantického svobodského náměstí - nenáměstí „hore kopcom" na Kraví vrch nazývaný současnými anglofily posměšně Monte Bú, oficiálně ovšem Sluneční stráň, řádili v ulicích čerti jako utržení ze řetězu. Stejně jako dnes měla svátek Jitka a byl předvečer svatého Mikuláše. Tradiční křesťanský světec se i přes horlivou propagaci bezvěrců snažících se na letitou tradici naroubovat jakéhosi dědka Mráze ze Sibiře naštěstí alespoň na venkově udržel. Pestrá směsice pekelníků z jeho doprovodu byli roztomilí popletové z českých pohádek, hartusiví chlupáči v kožešinách co dům dal a v bagančatech souseda od vedle i obnažení kulturisti namazaní sazemi. Všichni však měli v sobě cosi lidského, i když hudrovali a blekotali, jak se na ďábelská stvoření sluší a patří.