Freiheit

I nejvyšší státní vyznamenání bývají někdy udělována opožděně. Někdy docela pozdě a v krajních případech, i když by si to vytipovaní jedinci bezesporu zasloužili dokonce vůbec. Mezi navrženými kandidáty na dekorování vzácným pamětním odznakem k 100. výročí založení Československé republiky 28. října 2018, vydaným váženou kulturní institucí Rodinným výčepem manželů Rýgrových v Přibyslavi u Nového Města nad Metují se údajně na předních místech (snad prý hned za kapacitami ze světa filmu Janem Schmidtem a Pavlem Štinglem) ocitlo i moje širší veřejnosti ne příliš známé jméno. Renesanční člověk, filantrop a všeuměl, dobrá duše celého projektu, vydavatel a autor masivního litého odznaku z cínové slitiny v jedné osobě (co jiného taky čekat od vyhlášeného cínaře proslaveného osobitými autorskými betlémy?) Petr Rýgr použil vlastní zpracování rozšířeného motivu z kultovní fotografie pořízené při cestě TGM na Moravu a Slovensko v roce 1921, publikované prvně v Českém světě i s uvedením vlakové zastávky Skalice - Boskovice a jména recitující školačky Jarmily Břežíkové: Prezident Zakladatel, „Tatíček" Tomáš Garrigue Masaryk hladí po tváři děvčátko v hanáckém kroji. V odděleném pruhu na spodním okraji je jednoduchý nápis versálami „ZA VÝČEP". My, krkonošští patrioti s bujnou fantazií vidíme uprostřed gravírovaného pozadí ještě spíš tušenou než reálnou siluetu Sněžky se stavbami na vrcholu. Spolu s v plné šíři podloženou trikolórou v národních barvách bílé, červené a modré tvoří reliéfní plaketka působivou upomínkovou dekoraci. Všem poctěným významným návštěvníkům Rodinného výčepu, pilným čtenářům Výčepního listu a dlouholetým přátelům udělala další milá Petrova legrácka určitě nelíčenou radost. Stejně jako mě, kterému ji sám „Veliký" v podstatě však skromný vydavatel předal osobně mezi dvěma vlnami covidu - 19 opožděně až v roce 2021. Slavnostního předávání v roce stoletého jubilea jsem se z vážných důvodů nemohl zúčastnit. Beztak jsem měl vždycky k různým hodnostem, titulům a fangličkám všeobecně celkem indiferentní vztah. Tohle vyznamenání si však navýsost považuji.

Sběratel drobné krkonošské grafiky, kterého čtenáři časopisu Krkonoše - Jizerské hory velmi dobře znají, takže nemá smysl, abych dlouholetého kamaráda a kolegu Jirku Dvořáka jmenoval, tam více - méně ze zvědavosti a jako kompenzaci za čas strávený neúnavným prohlížením krabic, šanonů a obálek vyhlášeného antikvariátu a taky trochu z furiantského rozmaru aby neodešel s prázdnou, koupil anonymní tištěný obrázek s Krakonošem. A protože netušil, kam ho zařadit, obrátil se na odborníka z kategorie „kováříčků". Kupodivu uspěl!

Grafologové dosvědčí - písmo nelže. Stejný rukopis jména Krakonoš na fotografii poslané poštou z Černého Dolu na sklonku roku 1965, stejný v té době již neužívaný tak zvaný „malý" formát a pravděpodobně i tentýž strejda s nalepenými vousy jako na snímku z pozůstalosti svobodského řezbáře Stanislava Háka publikovaném před 21 lety v časopisu Krkonoše - Jizerské hory v článku Krakonošova dýmka. Jenže k odhalení inkognita muže v Krakonošově převleku je to pořád málo. Mysliveckou hučku s odznaky nosil v kraji každý druhý horal. Ale ten urputný pohled a charakteristicky vykrojená ústa - kde jen jsem tenhle kukuč viděl? Největší tma je zpravidla pod svícnem. Tak znova! Ten klobouk....

Mezi sporadickými fotografiemi z poválečného „úsvitu dějin" Svobody nad Úpu, kde se během krátkého období několika let výrazně proměnila skladba obyvatelstva, zaujímají školní kolektivy jednotlivých tříd přední místo. Jeden poměrně známý snímek se zcela nedávno objevil v časopise Krkonoše - Jizerské hory číslo 10 z října letošního roku 2021. V oblíbeném seriálu „Návštěva" zpovídá etnograf Libor Dušek krkonošské a podkrkonošské rodáky a pamětníky obou jazykových etnik a z jejich životních příběhů publikuje čtivé a zajímavé články, které mimochodem vyšly už v několika svazcích i knižně. Tentokrát navštívil osmaosmdesátiletou Waltraud Zábranskou rozenou Erbenovou z Mladých Buků, bývalou dlouholetou předsedkyni místního Kulturverbandu. Fotka je nadepsaná jako „První ročník české měšťanky ve Svobodě nad Úpou na jaře 1947".

Majitelé skrovného „almanachu" vydaného v roce 1998 ke stému výročí položení základního kamene školní budovy Základní školy ve Svobodě nad Úpou ji znají z vnitřní strany modrého přebalu v podobě školního sešitu s lakonickým názvem „Byli první 1946". Stejné tváře žáků i kantorů lze najít i na dalších seskupeních z té doby. Se jmény jednotlivců už je to složitější. Lidská paměť je, jak je všeobecně známo uzpůsobena především k zapomínání. Mnohdy do toho nevnesou světlo ani archivní dokumenty, a pokud není fotografie řádně popsána v době svého vzniku, rodí se v budoucnu, byť nechtěně přešlapy a omyly, jakých se několikrát dopustil snad každý badatel včetně autora těchto řádků.

Jsou jen dvě věci na světě,
se kterými můžeš určitě počítat.
Že budeš pořád starší a starší,
a že se najde někdo,
kdo Ti to vždycky připomene.

Nelítostný čas mě opět doběhl a bez ostychu mi hodil na krk druhou čtyřicítku. I tak mi stále ještě zůstalo pár dobrých přátel, kteří mi to rádi připomněli. Vedle obligátních komerčních gratulací ve stylu „štěstí, zdraví, dlouhá léta" u kterých vypadá načinčaná osmdesátka zvlášť trapně a výsměšně i nějaké té lahvinky lahodného moku věhlasné značky, což je pro na stará kolena téměř abstinenta dárek opravdu k pohledání, se mi sešlo i několik nápaditějších, které dokážou i velmi odrostlého kluka pošimrat v srdeční krajině. Ikonický Krakonoš v každé podobě neurazí nikdy. Stejně jako jakákoliv historická pohlednice z Krkonoš, byť i stokrát viděná. A je-li to jen nepatrná varianta známé varianty tím líp. Nemluvě o autentických staromilských záběrech z hor Orlických vydávaných nově jistým rodinně výčepním vydavatelstvím. Také všem fotoamatérům, kteří se s žertovnou nadsázkou vyfotili pouze pro mě a pro tuto příležitost aby pánbůh ruce pozlatil.

Foto - anti

Ještě doznívají zážitky z již 17. ročníku Rudolfových slavností pořádaných ve Svobodě nad Úpu v sobotu 18. září 2021. Na sítích je přebila agresivita hackerů a celostátně současný volební tyjátr s výměnou panáků do poslaneckého panoptika. Mohu-li si vybrat, volím prvně jmenovaný mumraj, který se tentokrát obešel i bez mé osobní účasti. Původně se ten velkolepý novodobý jarmark zasvěcený císaři Rudolfovi II. z rodu Habsburků začal slavit symbolicky 18. října na paměť povýšení hornické osady pod Černou horou na město. Panovníkův dekret z 18. 10. 1580 se sice nedochoval, ale na jeho existenci odkazuje řada dalších mladších pergamenů, počínaje listinou Ferdinanda III. z roku 1648, uloženou v depozitu SOkA v Trutnově. Krakonoš ale říjnovému termínu nepřál, tak místní konšelé přesunuli slavnosti z nebezpečí podzimních plískanic do poklidnějšího období babího léta.

Málo popsaná lokalita Horních Mladých Buků je i přes to, že jsem ji v minulém čísle v povídání o Weisshuhnově papírně lehkovážně nazval periferií města Svobody nad Úpou natolik zajímavá, že by se o ní dal napsat nekonečný historický příběh. To není výhrůžka! Jeden článek snad ale noviny i jejich čtenáři ještě unesou. Zcela v duchu mé autorské šifry - anti - jsem si vybral konečný příběh obou zaniklých kruhových vápenek. Jednu z nich řečenou „Dolní", použitou jako titulní snímek vyfotil krátce před jejím zánikem, kdy sloužila už jenom jako sklad sena pro mladobucké JZD pražský školák na prázdninách František Kučera. Také zde je nutno začít u věhlasného trutnovského kronikáře Simona Hüttela a jemu přisuzované nejstarší obrazové mapy Krkonoš z 16. století. Osamělá skupina stavení v oblasti Svobody nad Úpou označená jako „Der burck stadel" není podle nejnovějších poznatků nic jiného než stáje k ustájení dobytka patřící k panství manského města Trutnova. Zcela logicky tak mohl vzniknout i název Kraví vrch (Kuhberg) pro přilehlý kopec s rozsáhlými pastvinami. Fiktivní hrádek Stadelburg umístěný do vzdálenějšího terénu zlatých dolů u Sklenářovic, který se tak úporně drží v některých turistických mapách vzniklý slovní přesmyčkou je jen chtěná archeologicky nepotvrzená hypotéza jeho „objevitelů" z osmdesátých let minulého století. Na místě někdejších stájí vyrostl později hospodářský statek několika generací Frenzelů s mladobuckým čp 125. Agilní sedlák Johann Frenzel (*15. 3. 1824) začal podnikat „ve vápně" v roce 1867. Vápenec k pálení dovážel koňskými povozy z lomů v Albeřicích. Živnost převzal stejnojmenný syn Johann Frenzel (*9. 4. 1855). Zasvěcení už vědí, že z téhož statku pocházel i Anton Frenzel (*11. 9. 1830) zakladatel osady Antonínovo údolí. Začátkem 20. století přešly obě v té době moderní vápenky do vlastnictví Johanna Bischofa, rodáka z Bernartic u Žacléře (*8. 6. 1876) majitele albeřických vápencových lomů i podobné komorové vápenky v Albeřicích, ze které je dnes stejnojmenný pension. Spíš než pestrému životopisu jednotlivých majitelů typických budov komorových pecí opatřených vysokými továrními komíny se tentokrát omezím na popis zajímavostí z jejich nejbližšího okolí zachyceném na vzácných fotografiích. Za zvětšení stojí hned ta první s pohledem na dolní vápenku od náspu železničních kolejí s hromadami vápencových „šíbrů" kolem. Bílá kancelářská budova s čp 272 s byty majitele má vlevo zastřešenou plošinovou váhu pro vážení povozů s materiálem. Vlevo je bývalá kovárna číslo 104 ještě před moderní přestavbou, kde po roce 1955 bydlela pár let moje maličkost. Vpravo od správní budovy je dnes novostavba čalounictví pana Ivo Částka. Vzadu za řekou v místech dnešního pensionu Boháček s krytou jízdárnou ve statku čp 121 bydlel ještě v roce 1900 sedlák Josef Richter. Právě on s manželkou nechali na nedaleké pláni u cesty na Janskou horu vztyčit 28. září 1881 kamenný kříž, který nedávno vyhrabal ze země a obnovil na vlastní náklady neúnavný Josef Čermák. Po roce 1945 „hospodařil" ve statku Ladislav Beneš spoluzakladatel a předseda Jednotného zemědělského družstva „Krkonoše" v Mladých Bukách. Stavení zaniklo v polovině padesátých let 20. století. Novotou svítící stodola v pozadí se stala základem stájí jezdeckého oddílu TJ Krakonoš z Trutnova. Vpravo od ní je dosud stojící malebná roubenka využívaná k rekreaci. V zákrytu za vápenkou je zaniklý nízký domek Mlčochových, na jehož základech stojí svobodské čp 415 - Vila Haller. Zaniklé hospodářství vpravo je statek Frenzelů zmiňovaný v úvodu. Od roku 1974 je na uvolněném místě čerpací stanice pohonných hmot Benzina. Nízká kůlna vpravo uprostřed sloužila jako skladiště nářadí a úkryt pro personál vápenky. Podle pamětníků tam po válce byla krátký čas drůbežárna.