Freiheit

Potmě je každá kráva černá. A na podzim je svým způsobem krásná i ta nejzapadlejší „díra u Hanušovic". Pohled na tu méně fotogenickou část Svobody nad Úpou s celkem fádním okolím bez výrazných architektonických dominant, pomineme - li celkem tuctový kostel sv. Jana Nepomuckého a z okolní zástavby nabízející jen shluk nenápadných střech vyčuhující současnou budovu Domu s pečovatelskou službou, fotografuje autorka snímku již několik let a v každé roční době. Z nadhledu Sluneční stráně míří svým objektivem víc na jih než většina věhlasných fotografů krajinářů, kteří volí jiné stanoviště na tomtéž svahu někdejšího Kravího vrchu, aby dostali do záběru malebnou severní stranu náměstí Svornosti s dominantní věží staré radnice včetně doleva ubíhajícího údolí Janského potoka a rýsujícími se výstavnými domy Janských Lázní. A především známou siluetu dvou krkonošských tisícovek, Světlé a Černé hory jako atraktivní pozadí celé scenerie. Obohacené v poslední době navíc monumentálním ochozem Stezky korunami stromů na horizontu. Pro nás patrioty jsou všechny fotky zajímavé. Nezaujatý pozorovatel však natvrdo přizná, že pod sněhem, ale ani na jaře bez listí nebo uprostřed léta s jednotvárnou zelení nemá tento výsek města zdaleka takové kouzlo jako na podzim když se povede jako letos 28. října. Barevná škála teplých barev prozářených sluncem, to je ta pravá pastva pro oči každého ctitele nenápadné krásy.

Kde jinde než na Facebooku se lze dovědět všechno, co o Facebooku potřebujete znát. To se týká i všech ostatních zločinců skrývajících se za všeobjímajícím názvem sociální sítě. Ať už je to Twitter, Instagram, Linkedln, Google+, You Tube, Pinterst, Flickr, Blogger a čert ví, jak se všechny ty trychtýře na vymývání mozků jmenují. Za absolutní perlu považuji „moudro", které na mě na internetu vyjuklo nedávno. Mělo by se do kamene tesat jako první poučka z fejsbúkové mravouky. Třeba by se časem všem těm chatujícím a tweetujícím závislákům zapsalo za uši jako kdysi mytologickým pohanům desatero božích přikázání. My, kdož si od podobných ohlupovadel zachováváme kritický odstup nejspíš o moc větší chytráci, než miliony jejich uživatelů nejsme. I když nám zdravý selský rozum napovídá, že každý blbý zajíc polní ze zkušenosti ví, že jediná možnost jak si zachovat holý život, je vyhýbat se sítím.

Nepublikováno

Jako ohlas na článek o svobodských aerovkách přišel e-mail s fotečkou od pravidelného čtenáře, který jsem nečekal a mile mě překvapil. A jak už to tak v životě chodí, že pod lampou je zpravidla tma největší, je od nejbližšího příbuzenstva. Když byli sestřini pražští kluci Fanda s Mírou ještě docela malí caparti, vyfotil je pravděpodobně strejda Valšík z Náchoda nebo někdo jiný na kapotě naší červené aerovky zagarážované jako obvykle v tátově zrušené kolářské dílně v Mladých Bukách čp 104. V té době už to bylo jen skladiště přebytečného haraburdí, jak napovídá binec v pozadí. Já úplně vzadu spíš tuším než vidím stařičký tátův soustruh z pražské strojírny Orlík. Ještě ho mám schovanej! Ani na pomačkané černobílé fotce přibližně z roku 1960, kterou jsem barevně trochu "vylepšil" není vidět ten fotogenický a hlavně díky svému původu vzácný auťák v plné kráse. Ale pořád lepší vrabec v hrsti než pomyslný holub na střeše. Nemohu se vynadívat a moc děkuji Františku. I když pořád tajně doufám, že se jednou objeví na denním světle jasný a kvalitní snímek naší červené krasavice z pozůstalosti nějakého dávného paparazzi. I „před potopou" jsem byl stejně bezvýznamná nula jako dnes, jen snad s optimističtějším výhledem do budoucna. Ale mohl se zajímat třeba o některou z dam, kterou jsem měl tu čest ve vší počestnosti svést (nebo svézt?). Mám na mysli samozřejmě dopravit z bodu A do bodu B, jen momentálně nevím, jak se to píše.

Hospoda "U Krakonoše" v Trutnově s průhledem Palackého ulicí na věž radnice a kostela. Souvislá řada domů podél ulice od Haasova paláce na náměstí až po jmenovanou hospodu s průchodem do Vězeňské uličky má podloubí, kterému se říkalo Haasovo - historická pohlednice z první poloviny 20. let minulého století.

Pro současné mlhavé období, kdy našinec valnou část dne prospí, takže časem nedokáže rozlišit bloudění v mlze od toho ve snu je to - páni kritici zajisté prominou - bez nadsázky nadpis jako řemen. Nápad ochutnat ztracená vejce, vyhlášenou snídaňovou specialitu ve starobylém trutnovském hotelu „U Krakonoše" (historicky přesně pochopitelně „Zum Rübezahl") ale nebyl ten z nejšťastnějších. Jednak je v dávno přestavěném nárožním domě v Palackého ulici čp 81 po zkrachovalém hotelu Bohemia luxusní irská restaurace Nelly Kelly´s se specifickou návštěvnickou klientelou, jednak jsem v tom virtuálním tápání vzal za kliku úplně jiného domu o několik čísel výše . Místo dvou pomyslných pošírovaných vajíček mi přistála na stole dvojice excelentních porcelánových reklamních popelníků a mé myšlenky utekly vzápětí úplně jiným směrem.

Léta přehlížená, sběratelsky téměř bezcenná, ani přesné jméno nemá. Na poštovních celinách většinou znehodnocená, pro zájemce o regionální historii však navýsost zajímavá. Ano, řeč je o úřední pečetce sloužící k zalepování listin zejména poštovních zásilek, telegramů, dopisů apod. V dobách kdy se ve „Freiheitu" mluvilo převážně německy, se jí oficiálně říkalo Verschlusszetel. Na tom by si současní obyvatelé Svobody nad Úpou nejspíš překousli jazyk. Někteří „známkaři" jí říkají zálepka, ale to je podle základní filatelistické terminologie něco úplně jiného. Jako v tomto směru naprostý laik jsem opatrný i v dalších případech kde se pletou pojmy s dojmy. Kam takové regionální památky zařadit když má naše město v Krkonoších tak specifické jméno? Jako Freiheitika podle vzoru Korkontika? Nebo Svobodensia podle Pragensia? Samé otazníky. A teď babo raď, když i strýček Google si významně ťuká na čelo a koulí očima, co si to ten dědek pořád vymýšlí. U každé krasavice je hned na začátku vztahu dobré vědět s kým má člověk tu čest. Tuhle neporušenou modrobílou panenku mám doma už dlouho. Občas si ji prohlížím a stále se mi líbí. Přestože o ní téměř nic nevím. Používali ji v několika variantách na městském úřadě ještě před rokem 1945. A zrovna tenhle exemplář se mi jeví jako graficky dokonalý. Městský znak je výtvarně působivý, i když heraldici by jistě měli celou kupu odborných námitek. Pro srovnání přidávám trochu přezdobenou starší variantu městské rady a ukázku několika kulatých pečetek z okolních obcí.

Téměř každá obec má na svém katastru nějakou tu drobnou kulturní památku. Mnoho jich je léta hýčkaných, opečovávaných, propagovaných a hojně navštěvovaných. Stejně tak je řada těch téměř zaniklých, opuštěných, stojících na nepřístupných místech nebo stranou turistických cest. Zejména památky s jakýmkoliv sakrálním nádechem doznaly ve druhé polovině 20. století mnohou újmu pro všeobecný nezájem a odklon od náboženství. Mnoho kapliček, božích muk, křížů, pomníčků nebo jen svatých obrázků už bylo po změně politických poměrů obnoveno zásluhou institucí, občanských spolků i jednotlivců. Jednou z opomíjených Popelek v nejbližším okolí Svobody nad Úpou je svatý obrázek u studánky Helenina pramene na Janské hoře jižně od Janských Lázní, jak je na současných mapách uváděna kóta 728 m nazývaná dříve Janský vrch i Janský hřeben. Jeden ze tří desítek minerálních pramenů s léčivou vodou v okolí věhlasného lázeňského střediska býval v minulosti hojně navštěvován zejména lázeňskými hosty. K prameni skrytému v zeleni lesa vedla z Rudolfova údolí strmá Helenina cesta. Její zdolání se na ztrátě podkožního tuku podílelo možná víc, než proklamované účinky několika doušků lahodné pramenité vody. V době historicky nedávné zavěsil neznámý dobroděj neznalý souvislostí na letitý smrk nad vývěrem studené železité minerálky (údajně snad i mírně radioaktivní - podle oficiálních rozborů 16 tehdy užívaných Macheových jednotek) barvotiskový obrázek Panny Marie Bohorodičky v zaskleném dřevěném rámečku. Tím tak trochu zastřel jméno původní donátorky, po které byl pramínek pojmenován.

Okřídlená hláška z divadelní hry Sever proti Jihu populární klaunské dvojice Voskovce a Wericha ze slavné předválečné éry Osvobozeného divadla, přejatá do filmové komedie Pudr a benzin je ideálním úvodem k dnešnímu tématu. Lano se naštěstí napnulo! Což dokládají stohy popsaného papíru o výstavbě i letitém provozu první visuté lanovky pro přepravu osob v republice z Janských Lázní na Černou horu od prvopočátku vlastněné ČSD. Oficiální provoz byl zahájen 31. října 1928 po zhruba 15 měsících intenzivních stavebních prací. Strojní zařízení a kovové konstrukce zajišťovala firma František Wiesner z Chrudimi, pozdější Transporta. Veškeré stavební práce prováděla brněnská filiálka firmy Wayss a Freytag z Frankfurtu nad Mohanem. Také všechna lana dodala specializovaná německá firma „Westfálský drátěný průmysl" z Hammu v průmyslovém Porúří. Obě hliníkové kabiny uvnitř obložené mahagonem, každou s kapacitou 30 stojících pasažérů, vyrobila vagonka v České Lípě. V superlativech by se daly dlouze popisovat i vynikající technické parametry, ale to je všechno dávno pasé. Včetně nostalgických vzpomínek na nástupní stanici přímo v centru lázeňského střediska, jen pár kroků od Kolonády. Dnes přepraví moderní Černohorský expres společnosti MEGA PLUS v jiné trase pod vrchol Černé hory v osmimístných gondolách Doppelmayer za zhruba 7 - 8 minut jízdy až 1 500 osob za hodinu. Leč vraťme se k lanům.