Freiheit

Po mnoha a mnoha letech se zastupitelstvo slovutného města Svoboda nad Úpou rozhodlo napodobit někdejší konšele, a když už ne přímo navázat na institut čestného občanství tak alespoň udělit občas nějakou tu medaili Za zásluhy o Svobodu nad Úpou případně Cenu města Svobody nad Úpou. A protože dva první adepti vzešlí z návrhů na první z uvedených medailí odsouhlasení plenárním zasedáním v září 2021 jednohlasně všemi dvanácti přítomnými zastupiteli se už pohybují v prostoru životní cílové pásky, nemělo smysl slavnostní předání vkusné medaile dlouho odkládat. Udělení „in memoriam" už zdaleka nemá ten efekt. Vhodná chvíle pro malou komorní sešlost se našla v úterý 18. ledna 2022. Moderní decentně pojatá medaile s dominantním historickým znakem města ve středovém kruhu a lakonickým nápisem v obvodovém mezikruží nahoře „Za zásluhy" a „Svoboda nad Úpou" dole má průměr 70 milimetrů a je uložena v etuji potažené tmavomodrým sametem s výsekem pro medaili a bílou podšívkou víka. Na reversu je vyryto jméno oceněného a evidenční číslo medaile.

Nestává se příliš často, aby nepatrnému červovi jako je pisatel těchto stránek věnoval nějaký zásadní článek seriózní renomovaný časopis jako v tomto případě měsíčník Krkonoše - Jizerské hory. Živočichopisu u příležitosti poměrně vysokých kulatin se mnohokrát nedočkají ani známější, významnější a zasloužilejší jedinci. Tak proč si těch pár minut pochybné slávy neužít. Navíc, když autor Jirka Dvořák pojal oslavnou tirádu naprosto civilně a bez zbytečné pompy. I tak se v dnešní vypjaté době samozřejmě mohou na adresu vzpomenutého jubilanta ozvat jízlivé hlasy jako „podívejme se na něj na hajzla, tváří se jako když neumí do pěti počítat a přitom si po večerech bádá..." Což je pořád lepší, než kdyby mi v noci někdo vymlátil okna. Zabývám se historií už pěknou řádku let, abych věděl, že zítra už z toho nemusí nic platit tak natřásám peří, dokud můžu. Za pár dní po nás třeba neštěkne pes.

Cesty Páně jsou nevyzpytatelné a jen Déža ví, jak je to možné, že se některé okamžiky v životě jednotlivce po letech znovu protnou. Ani sám protagonista není schopen skálopevně potvrdit, že jde o skutečnost, fikci, oživlou vzpomínku, zhmotnělý sen či náhodnou hříčku velkého hybatele osudů. Pan Vladimír Vít z Trutnova přinesl nedávno do Muzea Podkrkonoší několik historických negativů z poloviny minulého století po svém otci Josefu Vítovi, propagačním referentovi kdysi věhlasného národního podniku Texlen. V inkriminované době zastával autor fotografií, úpický rodák Vít starší působící na Trutnovsku od roku 1947 stejnou funkci v textilním závodě n.p. Lenka v Mladých Bukách. Fotografování byl jeho celoživotní koníček a je věčná škoda, že k stáru podlehl mánii odejít s čistým stolem a většinu naexponovaných filmů jako nezajímavou veteš spálil. Během let nafotil mnoho zaniklých míst Trutnova, zdokumentoval dění v početných textilkách, fotil i pro Krkonošské papírny nebo Československé státní lázně v Janských Lázních. Podle sdělení jeho syna se velmi dobře znal se svými vrstevníky - pány Wolfem, Hybnerem, Vikem, Kratochvílem, Justem. A přesto na sklonku života udělal takovouhle botu. Zemřel v roce 2002.

Rok mířící k svému konci uštědřil naší rodině nečekanou ťafku a všechno je rázem jinak. Jen Krakonoš je věčný, i když se ze zdravím kypícího obřiska umenšil na mrňavého měděného pidimužíka zvíci tří centimetrů nabízeného jako suvenýr návštěvníkům Krkonoš v prodejních stáncích na území Krkonošského národního parku. I v současné době poblázněných cen letících strmě nahoru za něj u solidních obchodníků neutratíte víc než půl stokoruny. Ať přinese hodně štěstí každému, kdo někdy zabloudí na tyto stránky.

V mém verkštatu na háčku mezi tisícovkou různých zbytečností, které je škoda vyhodit se už drahně let houpe na špagátě jednoduché možná trampské možná skautské camrátko. Ani nevím kdy, a jak jsem k němu přišel. Tenoučká placka odříznutá z nějakého blíže neurčeného listnáče se stopami počínající bílé hniloby na okraji je datovaná rokem 1982. Výraz camrátko je mezi nezasvěcenou veřejností často spojován s názvem poslaneckého řečnického pultíku v parlamentní „žvanírně". Ale chyba lávky! Pro národ trampský je to nezpochybnitelný „terminus technicus" označující drobný upomínkový předmět trampské kultury, ztotožňovaný obvykle s výrazem placka. Jde o zpravidla šikmo seříznutý tenký plátek silnější větve z libovolného dřeva, nejčastěji břízy popsaný či pomalovaný dostupnými barvami a uměleckými styly v naivním trempířském duchu. Volba dřeviny i výtvarné provedení jsou naprosto libovolné, odvislé pouze od vkusu a technických možností tvůrce. Miniaturní potlachové placky zavěšené na tenké šňůrce v knoflíkové dírce košile nebo vandrblůzy jsou vizitkou účasti při výročních ohních potažmo tudíž i trampské zdatnosti.

Když jsem se přesně před padesáti lety s rodinou definitivně stěhoval z romantického svobodského náměstí - nenáměstí „hore kopcom" na Kraví vrch nazývaný současnými anglofily posměšně Monte Bú, oficiálně ovšem Sluneční stráň, řádili v ulicích čerti jako utržení ze řetězu. Stejně jako dnes měla svátek Jitka a byl předvečer svatého Mikuláše. Tradiční křesťanský světec se i přes horlivou propagaci bezvěrců snažících se na letitou tradici naroubovat jakéhosi dědka Mráze ze Sibiře naštěstí alespoň na venkově udržel. Pestrá směsice pekelníků z jeho doprovodu byli roztomilí popletové z českých pohádek, hartusiví chlupáči v kožešinách co dům dal a v bagančatech souseda od vedle i obnažení kulturisti namazaní sazemi. Všichni však měli v sobě cosi lidského, i když hudrovali a blekotali, jak se na ďábelská stvoření sluší a patří.

Přesně před 150 lety 17. prosince 1871 přisupěl v oblacích páry na úplně nové nádraží s názvem Freiheit postavené s předvídavou samozřejmostí na katastru sousední obce Mladé Buky girlandami slavnostně vyzdobený první vlak. Jeho uvítání nadšenými davy obyvatel z širokého okolí bylo nevídané a prostory hotelu „U Města Vídně" u mostu přes Úpu kde dnes sídlí Česká pošta sotva stačily pojmout prominentní hosty. O trati spojující okresní město Trutnov s bránou do východních Krkonoš, o které snily generace podnikatelů v Úpském údolí odkázané při dopravě zboží pouze na koňské povozy a která se později stala s rozvojem turistického ruchu i důležitou tepnou osobní přepravy cestujících do hor byly za ta léta popsány doslova stohy papíru. Několika skromnými příspěvky, které lze všechny vyhledat na webu www.freiheit.cz je rozmnožil i autor těchto řádků. Doba je klipová, tak co takhle místo omílání známých informací přinést nový autentický starý snímek. Jeden takový historický záběr svobodského nádraží „krátce" po zahájení provozu zachytil tehdejší renomovaný fotograf s ateliérem v Trutnově a pobočkou v Janských Lázních Anton Carl Pitzek. S laskavým svolením archivu Veselý výlet má možnost si fotografii i s dalšími svobodskými zajímavostmi zřejmě poprvé po mnoha letech prohlédnout široká veřejnost.

A. C. Pitzek - Svoboda nad Úpou 1874 - archiv Veselý výlet