Freiheit

Když se ještě nevypínala na vrcholu Ještědu nad Libercem dominanta současného Hotelu Ještěd s televizním vysílačem, nepřekonané dílo architekta Karla Hubáčka ověnčené prestižními mezinárodními uznáními od Ceny Augusta Perreta udělené autorovi jediné stavby na území České republiky Mezinárodní unií architektů v roce 1969 až po vyhlášení národní kulturní památkou v roce 2006, okouzlovala současníky vedle stávající dosluhující Rohanovy chaty více než půl století zdálky viditelná silueta nové výstavné horské chaty ze dřeva a kamene s 28 metrů vysokou vyhlídkovou věží. Během pouhého půl roku ji po několikaletém usilování vystavěl majitel staveb na vrcholu s nadmořskou výškou 1012 metrů vévodícím metropoli severu Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory. Slavnostně otevřena byla 13. ledna 1907 a záhy se stala vyhledávaným cílem turistů. Nešťastná třináctka své neblahé pověsti bez ohledu zda tomu někdo věří nebo ne přece jen dostála. Po mnoha letech prosperity a slávy se číslice seřadily v obráceném gardu a 31. ledna 1963 vinou neopatrného zacházení s otevřeným ohněm při rozmrazování vodovodního potrubí bouda pro tehdejší hasicí techniku na špatně přístupném místě doslova lehla popelem.

Pestrými barvami vyvedený ručně malovaný závěsný talíř neznámé provenience pouze s razítkem Handgemalt pod polevou na zadní straně a s dvojsmyslnou žertovnou říkankou svůj původ v žacléřské porcelánce Theodora Pohla mimoděk přímo podsouvá. Zejména když sloužil jako svého času rozšířený a oblíbený upomínkový předmět - a helemese, to je náhodička - ze sousedního Freiheitu, dnešní Svobody nad Úpou. Zlé jazyky o starých Krkonošácích, ostatně jako o Němcích všeobecně roztrušují, že příliš smyslu pro humor nepobrali. Vepsaná veršovánka to spolehlivě vyvrací. Alespoň znalci jazyka zdejších domorodců mnoha generací před nešťastným vysídlením následkem druhé světové války mají jasno.

Byť sebesvůdnější jsou oblé ženské křivky podsouvaného alter ega Ducha hor na obrazech současné polské umělkyně Beaty Justa je čas vrátit se zpátky na zem. Suverén a pán nad horskými velikány má být prostě kus hřmotného chlapa budícího respekt na potkání a basta! Při vybírání Krakonoše na srpen můj úsudek nezvyklé letní vedro nikterak neovlivnilo. S pokorou jsem sáhl po typickém představiteli osvědčené slezské školy nejen tradičním námětem, ale také kvalitním řemeslným zpracováním. Vliv dlouholetého působení řezbářské umělecké školy ve Slezských Teplicích dnes součásti městské aglomerace Jelení Hory nese své ovoce. To není žádné halabala šmidli fidli tupým nožíkem, nebo masakr motorovou pilou, ale promyšlený možná stokrát opakovaný čistý řez dlátem odkrývající proporčně dokonalou figuru skrytou prý podle opravdových mistrů řemesla v každém obyčejném špalku dřeva.

V měsíci srpnu léto vrcholí. Vybrat si sklizeň jako téma pravidelných střípků ze svobodských dějin je takzvaně sázka na jistotu když autora nic atraktivnějšího nenapadá a psát o stavění sněhuláků by bylo přece jen dost kách. Aby hned na začátku bylo zřejmé, nejsem si vědom, že by autor úvodního linorytu František Pokorný (1931 - 2004) kantor a amatérský malíř ze Všetat měl jakýkoliv vztah ke Svobodě nad Úpou. Jeho alegorie žní je však velmi sympatická a inspirativní. Zeměpisná poloha našeho městečka už na první pohled vylučuje nazvat ho zemědělským. Opravdových hospodářů na plný úvazek bylo i v minulosti mezi drobnými řemeslníky a obchodníky poskrovnu. Přesto bývaly příkré stráně po obou stranách Úpského údolí rozbrázděny až k horizontu úzkými teráskami s nudlemi políček a luk. Přímo na vrcholu Rýchor ve výšce 1000 m n m jsou zaznamenány více méně úspěšné pokusy o pěstování zemědělských plodin, zejména ovsa a brambor. K většině svobodských domů patřila třeba jen nepatrná výměra pozemků zajišťujících hospodářům aspoň základní potravinovou soběstačnost. Zmíněná terénní situace a rozvoj průmyslové výroby zaměstnávající převážnou část obyvatelstva zapříčinila, že potkat v ulicích opravdového sedláka s koňským povozem s vyloučením lehkých dopravních kočárů bylo jako vidět dvě bílé vrány najednou. Ruku v ruce s tím kráčí i žalostný nedostatek původního obrazového materiálu se zemědělskou tématikou.

Spolkové odznaky, zejména ty honosné zdobené barevnými smalty z doby společenským organizacím a spolkům nakloněné od konce 19. století do poloviny toho minulého jsou smetanou sběratelských sbírek. Jenže jak je všeobecně známo a v přeneseném slova smyslu platné i pro život jako takový, nejvzácnější motýli jsou ti, které jsme nechytili. Jistý sběratel historických krkonošských pohlednic a fotografií pevně věří, že završí svou životní zálibu objevem pohledu požárem v roce 1897 zaniklé Vasovy boudy na stejnojmenné louce v katastru Horní Malé Úpy. Já zase doufám, že se přece musel dochovat aspoň jeden spolkový odznak věhlasné svobodské stolní společnosti „Ecke Freiheit" z let předválečných, který sice nikdy nikdo neviděl, ale jehož existence je písemně doložena. Stejně tak jsem se mnoho let bezvýsledně pídil po smaltovaném odznaku lyžařské školy Slalom ze Špindlerova Mlýna, abych ho nakonec „objevil" tam, kde by ho každý zkušený badatel hledal nejdříve. V depozitáři Krkonošského muzea ve Vrchlabí.

Hrady, zámky a tvrze - popsáno. Slavné vily - popsáno. Ale i v nenápadném domku či obyčejné chalupě se mohl narodit pozdější významný člověk. Nebo tam určitý čas přebýval. Znám dokonce dům s pamětní deskou, že tam jistý genius pravděpodobně nikdy nebydlel. Ale to se jedná o Járu Cimrmana a to je výjimečná kategorie. Když jsme s mým bohužel již zvěčnělým kamarádem Václavem Petirou před časem projížděli krajem a mapovali místa Schwantnerových pomníků padlým vojákům ve Velké válce, vyfotil Václav mimoděk i spoustu jiných zajímavých míst a objektů. Některé z těch fotografií skrývá i můj virtuální archiv, do kterého občas hrábnu pro zdařilou ilustraci. I v případě notoricky známého námětu je mi někdy líto, že na něj padá pomyslný prach.

Panny u pramene, ženy u kašny, krásky se džbánem - to jsou jen další variace názvů stejného motivu oblíbeného výtvarnými umělci všech věků. Drobnůstka z pozlacené křehké kovové slitiny vykazuje charakteristické znaky historizujícího ztvárnění romantické scénky z osmdesátých let 19. století. Sloužila jako luxusnější provedení středového kování nějaké honosné knižní vazby oproti běžnějším výliskům z mosazného plechu. Na desce rodinného alba fotografií, obecní kroniky či výpravné publikace se mezi podobně zdobenými nárožníky na koženém nebo sametovém podkladu jistě pěkně vyjímala. Mladé krásné ženy nositelky života symbolicky nabírají vodu, prvek důležitý pro jeho udržení. Poetická líbivá kompozice známá v nesčetně obměnách výtvarného umění je rovnocenná bojovým či loveckým scénám mužských hrdinů. V kartonážní dílně bývalého Seidlova papírnictví v rokokovém domě s původním číslem 107 na hlavní třídě podhorského městečka Svoboda nad Úpou, v jehož zdech přespal i sám císař Josef II. z rodu Habsburského byla podobných cetek ještě koncem padesátých let minulého století, kdy dům koupili manželé Dvořáčkovi plná krabice. Postupně je rozebraly děti. Poslední fragmenty nabídla ovdovělá paní Dvořáčková jistému místnímu sběrateli. Ještě je mám schované. Jen „vodomilky" jsem si pověsil na úzký proužek volné stěny nad dveřmi jedné ze svých „truckomůrek". Nedávno jsem tam zase po dlouhé době trucoval...

Nepublikováno