Freiheit

Nostalgie je potvora. I ty nejtvrdší nátury občas přepadne v nejméně očekávaném okamžiku a ubránit se je těžké. Jsou dokonce určitá období, kdy i očekávaná vlna vzpomínek padne na člověka jako deka. První máj je jedním z nich. Má-li snad někdo podezření, že se ve starém osamělém dědkovi probouzí bolševický šváb tesknící po prvomájovém průvodu se všemi těmi falešnými hesly, vlajkami třepetalkami, mávátky a břesknou dechovkou, tak je vedle jak ta jedle. K mým prvním májům patřila vždycky rozkvetlá třešeň zářící záplavou sněhobílých květů a pod ní polibky mé nejmilejší. V nouzi i jabloň byla dobrá. A v dávných prehistorických dřevních dobách nahodilých kočiček splnila účel třeba i ta jíva. Tenkrát byl chrámem jurodivých juniorů z podhůří Černé hory taneční sál podniku Bílý kříž v Janských Lázních. Když kapelník místního bandu Honza Kolisko zcela stylově jen pro ten dnešní den vyloudil na svou jazztrubku první vábivé tóny populárních „Třešňových květů" byla celá společnost auf. Skladbu Louise Guglielmi, skrytého pod pseudonymem Louiquy ze začátku padesátých let minulého století, která se s anglickým názvem Cherry Pink and Apple Blossom White stala záhy šlágrem na světové hudební scéně, otextovala řada autorů. Interpretů je dodnes nepočítaně. Jenže o tom jsme my venkovští bulíci neměli ani ánung. Z rádia jsme znali nedostižné instrumentální sólo Richarda Kubernáta s orchestrem Karla Vlacha za zády. Honza byl ale živě na dosah, navíc kamarád, takže jasná jednička. Dlouho! Píseň tak nějak s léty vyšuměla a z praktického konzumenta se stal nahluchlý hudební ignorant. Prý nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky. A kdo vám to nakukal, holenkové? Stačí, když přijde mág, kouzelník, čaroděj a krysař v jedné osobě. Virtuos na violoncello Stepjan Hauser to má z Chorvatska k nám do Krkonoš sice dál než na světová pódia, ale přišel. Když jsem dostal odkaz na jeho produkci na You tube byla pozapomenutá melodie Cherry Pink jako první. V tu chvíli se mi zastavil snad i kardiostimulátor. Zážitky jsou nesdělitelné a ne každého musí nutně při oživlé vzpomínce sevřít taková tesknice. Určitě si však to současné nastudování staré melodie poslechněte, je to krásná muzika. Stačí kliknout na Hauser a zapnout reproduktor.

Nepublikováno

Nadpis i dnešní datum s křesťanským svátkem apoštolů Filipa a Jakuba zakončené už v dobách starých Germánů Valpružinou nocí s tradičním rejem čarodějnic spojeným s pálením ohňů, okopírovaným od slavností Beltine ještě starších Keltů, by si mohl ledaskdo vykládat jako jistou škodolibost. Ale žádný záměr v tom není. Prostě se to tak sešlo. To je baba! - říkával totiž se zalíbením a mladickou jiskrou v oku můj soused přes ulici, kolega od fochu, jmenovec a starší přítel Tonda Hůla při pohledu na obraz, který mu visel v dílničce nad ponkem. A vždycky při tom znalecky mlasknul. I mě to poměrně rozměrné plátno, evidentně nedokončené se sotva zatónovaným pozadím s prosvítající texturou tkaniny bez jakékoliv signatury a lehce načrtnutou postavou statné selky v chodském kroji zvláštním způsobem přitahovalo. Jen z úplně jiných důvodů. Výrazný obličej té panímámy, nejpropracovanější z celého díla mi velmi připomínal naši sousedku z bytu v přízemí o necelých deset let starší spolužačku mé švagrové paní Dresslerovou. Natolik, že bych se klidně vsadil, že autorovi stála modelem.

Je jen málo předmětů badatelsky nicotnějších než obyčejný knoflík. Přesto mě tento zdánlivě běžný plastový čtyřdírkový košilový knoflíček zaujal. V obvodovém mezikruží s nenápadným rastrem je totiž strohý plastický opis R. Stransky Jungbuch rozdělený dvěma pěticípými hvězdičkami. Knoflíkář a v Mladých Bukách? To zavání senzací! O podobné živnosti jsem nikdy neslyšel, ani nečetl. Takové malé kulaté nic o běžné velikosti 28" udávané v sudých číslech v tak zvaných anglických čárkách nebo též liniích což je v tomto případě průměr 17,78 mm se může docela snadno zakoulet do slepé uličky a strhnout za sebou i nezasvěceného amatérského badatele. A přitom je to tak prosté, milý Watsone! To si jen renomovaný venkovský krejčík nechal u některé z velkých knoflíkářských dílen vyrobit na zakázku galanterii s propagací své firmy. Možná přímo u monopolního výrobce s nepřetržitou tradicí od roku 1863 v Žirovnici u Pelhřimova na Vysočině. Téměř totožný typ knoflíků mají v nabídkovém katalogu stále. Dokonce i s těmi hvězdičkami. Z toho už se dá v době internetu pohodlně z domácího křesla ledacos vyfabulovat. Například genealogický řetízek několika generací zapadajících do sebe jak dětské puzzle. Zejména když u pánského krejčího Rudolfa Stranského narozeného 13. října 1904 v Mladých Bukách, který se 15. listopadu 1934 v Trutnově oženil s rodilou Trutnovačkou Elzou Finkovou *14. srpna 1904, bytem v Mladých Bukách číslo 238 lze velice záhy narazit na zdravé rodinné kořeny ve Svobodě nad Úpou.

Ať chceme nebo nechceme, umělá inteligence je tady. Jako všechny předešlé převratné vynálezy lidstva slibuje, že bude jen pokorný sluha. Životní zkušenost ale nabádá, že může záhy nekontrolovaně přerůst ve zlého pána. Ba navíc znamená možná totální zkázu nerespektováním současných hodnot - desaterem božích přikázání počínaje a tisíciletým vývojem morálních zásad konče. Zatím je to jen robátko v plenkách, zdánlivě neškodná hračka. Zároveň ale strůjce velkolepých podvodů, když například ve fotografii vedena schopným navigátorem dokáže produkovat díla k nerozeznání o echt autorských člověčích fotografií a někdy i dokonalejší. Důkazem je zcela nedávné vítězství snímku vygenerovaného umělou inteligencí ve slavné mezinárodní prestižní soutěži Sony World Photography Awards. Zbystřit musí i vysokoškolští pedagogové, protože internetoví roboti už dnes chroustají stovky zadání na vypracování diplomových prací líných šikulů ze studentských řad. Vyzkoušet schopnosti té chytré holky je lákavé a není nutné opustit domácí luhy a háje ani svou oblíbenou parketu. Krakonoš je na tomto webu popsán ze všech možných úhlů už mnohokrát, takže ne zrovna vynalézavé zadání znělo: Jak vypadá Krakonoš?

S nadsázkou o sobě tvrdím, že jsem kluk z hospody, pivem kojený, ale doslovná pravda to není. Ta hospoda sedí. I když mě do ní táta poprvé vzal v mých necelých pěti. Bydleli jsme tam jen krátce, sotva jednu pětiletku, ale dost na to, abych si tu nahořklou chuť národního nápoje zapamatoval na celý život. Na chuť mateřského mléka si nevzpomínám a dobrá pitná voda je prý bez chuti. Jenže právě té se v té době ve vsi katastrofálně nedostávalo. Takže pivo! Jediná alternativa k drahým limonádám, protože těch pár doušků vlastnoručně natočených z pípy do malého korbílku bylo relativně zadarmo. Natruc pravděpodobnosti ze mě nevyrostl ani notorický alkoholik ani ortodoxní pijan piva. Spíš jen příležitostný pijáček - prasáček. U horáka z Krkonoš se automaticky předpokládá, věrnost značce. Jenže život panáčka naučí, že důležitější je, která značka lahváče je v obchodních řetězcích momentálně v akci. Ta sem tam sklenička po jídle může být stejně tak Krakonoš jako Plzeň, Braník, Staropramen, Budvar, Krušovice nebo Kozel, hlavně když má říz. A co se hospod týče, bývával jsem spíš „kavárenskej" a hrdě se hlásím i k té pražské. Zdaleka nemám na mysli jen tu v hotelu Praha v Janských Lázních blahé paměti. Dnes si jen můžu v duchu zanotovat s Waldou, culícím se z přebalu elpíčka - to všecko vodnééés čas...

Velikonoce, křesťanské svátky Vzkříšení, všeobecně oslava jara a nového života. I virtuální zelený pažit internetové zahrádky se hemží velikonočními zajíčky, žluťoučkými kuřátky a dovádivými kůzlátky. Tradičně antivelikonoční je i můj antipříspěvek. Protože stejně odvážně by se dalo napsat antilamy nebo antižirafy. Podivné zvířecí stylizované figurky mnou vlastnoručně vypižlané jsou pomyslnou pupeční šňůrou propojeny se zaběhnutou značkou anti, kterou jsem si v dřevních dobách s drzostí sobě vlastní přisvojil. Jako životní zelenáč, i když už se dvěma dětmi jsem koketoval s myšlenkou zapomenout na poctivé řemeslo s údajným zlatým dnem kdesi v nedohlednu a stát se prvním svobodným umělcem na volné noze ve Svobodě nad Úpou. Inu pošetilé mládí talentu prosté. Po zvážení svých reálných možností jsem zavrhl literární tvorbu, výtvarné umění i muziku. Dodnes umím namalovat pouze panáčka s hráběmi místo rukou a vinou hudebního hluchu jsem už ve škole musel slíbit panu učiteli hudební výchovy, že za žádných okolností nebudu nikde na veřejnosti zpívat ani vyluzovat zvuky na hudební nástroje, byť by to byly pouhé činely. Pouze v opracování dřeva jsem se cítil pevný v kramflekách.

Ráčejí prominout Vaše Veličenstvo. S tím, že dokážete měnit podoby na počkání, jsem se již v duchu smířil, ale velký kus dětské fantazie to přece jen vyžaduje. Při výběru Krakonoše na bláznivý aprílový měsíc duben jsem sáhl do kolekce upomínkových odznaků ze severní polské strany Krkonoš. Ale ouha! Opět ten nepovedený strašák Liczyrzepa. V našich zeměpisných šířkách je obrozenecký zmetek Řepočet dávno jen pro smích školákům při probírání jazykových snah horlivých propagátorů puritánské češtiny v 19. století. Jen málokterý knihovtipník se dovtípí, že otrocký překlad Ducha hor z německého jména Rübezahl je ze stejného soudku jako vysmívaný a zapomenuty klapkobřinkostroj, hlubozník, nosočistoplena, zpěvořečnost nebo podnosnice libočudná. Jíst z jezlínu by se nám taky nezamlouvalo asi jako nazývat nového pana prezidenta bývalým ředlnostou nebo koukat za jasné noci na oblohu se zářící nočenou. Nemluvě o tom, že nazvat současného pošťáka spěšnovodem je čirá ironie. Kdo má uši nastražené a oči na koukání toho smích přejde velice záhy. Nebo vám snad všechny ty hoaxy, hejty, lajky, skejty, kornfleky, lofty, gendery, web mastery, fake newsy, onlajny, phubbingy, brífinky, selfíčka a pytel dalších trendy zparchantělin neznějí podobně? I samotná čeština bez pokukování do ciziny se skví perlami jako čunkodomek, nepravda, havloid, pravdoláskař, lžibabiš, lepšolid. Z rukávu jich lze vysypat stovky.