Freiheit

Záliby lidí jsou rozličné. Někdo má rád holky, jiný vdolky. I bez absolvování několika semestrů psychologie jen selským rozumem a vlastní zkušeností lze dospět k zjištění, že i to se formuje v dětství. Červen býval za našich školních let jako dnes v podstatě nejkrásnějším měsícem v roce. Nikoliv prázdniny, ale těšení se na ně! Učení šlo většinou stranou, stejně se na celoročních výsledcích moc změnit nedalo. Navíc byl čas školních výletů. Matička Stověžatá, Sněžka, Říp, Macocha, Jinolické rybníky...a hlavně hrady a zámky! Ty mě osobně fascinovaly nejvíc. Že jsme prolézali obýváky a ložnice ukradené režimem docela nedávno jiným lidem, které se nám škola snažila představit v tom nejčernějším světle jako dávné nenáviděné feudály a vykořisťovatele bezelstnou dětskou mysl nijak nezatěžovalo. Největší ťafku mi zasadilo Konopiště. Páníčku! Těch loveckých trofejí! Následník trůnu arcivévoda Ferdinand musel jako smyslů zbavený pálit po všem živém jako u Verdunu. Mé dětinské představy o vysněném budoucím povolání lesníka spojené se zalíbením v myslivosti se možná už tenkrát otřásly v základech. Ale jak pravil jistý moudrý rabín na smrtelné posteli: Všechno je jinak. Zde si dovolím módní filmový střih a přeskočím školometská moudra o historii známého zámku. Stejně tak historky roky přetřásané šlechtické familie, která mohla být... Kdyby Všemohoucí opět nechtěl jednou potvrdit odvěké pravidlo, že čím kdo zachází, tím také schází. Vražedné výstřely v Sarajevu a následné otočení kolem dějin zažehnutím požáru Velké války - však víte. S příslovečnou skromností přeskočím i všechny intimní životní peripetie vlastní osoby, které jsou stejně všeobecně známé, protože jsem je vykecal jinde a pro 99% čtenářů naprosto nezajímavé. Jako kluk z hospody symbolicky narazím další soudek.

„Kdo se na mě jedním očkem podívá, tomu husí kůže po celém těle naskočí. Kdo se na mě druhým očkem podívá, do smrti veselej nebude". Žádný strach, není to obávaný strašlivý loupežník Sarka Farka z klasické filmové čertovské pohádky v nezapomenutelném podání Jaroslava Vojty. I vedle dětmi zbožňovaného Rumcajse, před kterým se třásl celý Řáholec, vypadá tenhle moula se sotva rašícím plnovousem spíš k smíchu. Ani když sáhneme potřetí do galerie zloduchů z českých filmů pro vyvrhele Lotranda staršího, nesahá rýchorský holobrádek Jiřímu Pechovi, jenž zrovna velkým vzrůstem nevynikal ani po kotníky. S vrozenou leností bloumá celý život tím svým nevelkým lesíkem a jen pár opravdových znalců nejvýchodnějšího výběžku krkonošských hor ví, kdo je to loupeživý Tonda z Rýchorského lesa.

Na měsíc červen jsem se rozhodl představit jednu zbrusu novou originální podobu vládce Krkonoš. Vyskytuje se pravidelně na Sluneční stráni ve Svobodě nad Úpou, jako by chtěl ilustrovat známé úsloví, že pod svícnem bývá největší tma. Tak trochu škodolibě jak je jeho nehezkým zvykem jakoby se chtěl vysmát mé urputné snaze hledat jej v kdovíjakých končinách daleko za hranicemi jeho rodných hor, zjevuje se nečekaně jen pár kroků za našimi humny. Většinou si s typickým gestem cloní oči před prudkým sluncem a upřeně zírá k západnímu horizontu. V lesní zeleni na úpatí malebné Černé hory probleskují pečlivě udržované lázeňské budovy starobylých Janských Lázní a nad nimi se k obloze pyšně vypíná atraktivní dřevěná Stezka korunami stromů. Pán hor s vrozeným smyslem pro řád a pořádek s nelibostí pozoruje zejména rozjívenou povykující mládež, ale i některé nevycválané dospěláky v nekonečném zástupu turistů, kteří mu plaší veškeré živáčky a ničí všecko kolem. To se vám někdy tak zle zakouká, že ztratí veškerou ostražitost a některým bystrým reportérům se ho podaří i vyfotografovat.

Dnes již okřídlené prohlášení prezidenta Spojených států Johna Fitzgeralda Kennedyho „Ich bin ein Berliner" z období studené války krátce po výstavbě berlínské zdi, pronesené v nejslavnějším protikomunistickém projevu 26. června 1963 v západním Berlíně je dodnes v mnoha obměnách parafrázováno. Také můj veřejný „coming out" by mohl oděný do současného hávu znít ve stejném duchu: I am a sleepwalker! Je to tak. Jsem somnambul, náměsíčník či lunetik, jak by řekl básník. Jedním z jevů, který mě dokáže měsíc co měsíc na několik dnů, ale spíš nocí dokonale vykolejit je úplněk. Marná sláva, že vliv fází nebeského souputníka naší matičky Země na senzitivní jedince není vědecky dokázán a v očích normálních lidí považován za babské tlachy vzbuzující útrpné úsměšky. Já vím svoje. Když zářící luna na noční obloze dokáže pohnout masami vod světových oceánů nebo vytáhnout na denní světlo k radosti houbařů tisícovky plodnic to by bylo, aby nedokázala načechrat nervy náchylným povahám. Červnový úplněk ve znamení Střelce nazvaný prý podle nějakého indiánského kmene Jahodový je údajně největší v roce a jako předzvěst letního slunovratu v mnoha směrech výjimečný. Nejsem úplně padlý na hlavu a racionálně přehlížím horoskopy, pověsti, pověry a vlkodlaky, které se s lunární podívanou pojí, ale minimálně několik nocí v období kdy je měsíc jako rybí oko nespím. Já, který za normálních okolností usnu kdykoli a kdekoli takřka uprostřed věty. Sice nebloudím po bytě, natož abych lezl na střechu jako v nějaké laciné frašce, ale kýžený spánek ne a ne přijít. Takové bdělé povalování je i pro lenocha mého formátu nesnesitelně dlouhé a vyčerpávající.

„Na Jóžina z bažin, koho by to napadlo..." deklamuje ve svém největším hitu zapřisáhlý monarchista Ivan Mládek, aniž by tušil, že tutéž otázku evokuje v mé mysli i jistá Jožina. No vážně - koho by napadlo, že Josephina Amon, Josefine von Bohr a Josefina Clanner von Engelshofen jedno jsou? Zejména, když písemné anály u ani jednoho z těch jmen informacemi nijak nehýří. S příjmením Amon se „Pepina" nepochybně narodila. Budoucí umělkyně, užívající po většinu života formu „Josefina" přišla na svět podle jednoho zdroje bez záruky 25. srpna 1845 ve Vídni jako Josefa Margaretha, nemanželská dcera Margarethy Amon původem z Prahy. Stejný zdroj uvádí, že zemřela 2. ledna 1925 v Badenu nedaleko Vídně. Den a měsíc je v obou životních datech výsledkem experimentální spolupráce s „inteligencí z jiné dimenze" a nelze jej doložit. Údajně v roce 1862 přivedl tehdy sedmnáctiletou Josefinu do svého domu jako pradlenu významný rakouský malíř a průkopník fotografie Rudolf von Bohr (1818 - 1872) z Vídně s nezaviněnou kaňkou na dobrém jméně. Papínek Peter rytíř von Bohr původem z Lucemburska (1774 - 1846) si vysloužil důstojnické ostruhy během francouzské revoluce v Paříži. Posléze to byl nejen vysoce postavený rakouský podnikatel a bankéř, spoluzakladatel První rakouské Spar - Casse a otec myšlenky na založení Dunajské paroplavební společnosti. Rovněž majitel panství a zámku Kottingbrunn a tří domů ve Vídni, osobní přítel Metternicha i císaře Františka I. Díky svému malířskému talentu ale také nejznámější penězokaz 19. století, odsouzený i s manželkou k trestu smrti provazem změněným na dlouhodobý pobyt v žaláři, kde po dvou letech zemřel. Josefina Amon žila s jeho nejmladším synem Rudolfem von Bohr asi od roku 1866 jako družka. Krátce před porodem společného děcka se vzali. Syn Ludvig ještě téhož roku zemřel a krátce po něm koncem roku 1872 i jeho otec Rudolf. Manželství trvalo necelý rok.

Že byli původní obyvatelé Velkých plání severní Ameriky vyhlášenými zloději koní, to věděl za mých mladých let každý horlivý čtenář Karla Maye. Nerad bych se jim v současné přehnaně korektní době omlouval, tak na úvod předesílám, že jde o docela jinou sortu zlodějů, pro kterou se vžil uprostřed Evropy slangový výraz indiánského kmene jen a jen z konspirativních důvodů. Od měnové reformy v roce 1953 uběhlo už dlouhých 70 let a po svém se s ní vyrovnal už snad každý. Nic převratného se čekat nedá ani od řadového pamětníka. Oficiální stanoviska, vědecké rozbory a měnící se propaganda však nemůžou nahradit osobní vzpomínky školáka, který se slzami v očích rozbil své prasátko s úsporami, aby dal s bídou dohromady těch 300 korun na osobu směnitelných ve „výhodném" kursu 5 : 1. Byl jsem tehdy žákem šesté třídy 2. osmileté střední školy v Trutnově, ještě s vchodem z Hradební ulice přes školní dvorek kde je dnes parkoviště a venkovní kovové schodiště do Galerie Draka. U nás doma se o politických událostech vždycky živě diskutovalo díky tátově protirežimnímu zaměření naprosto bez servítků. Nápadník mé starší sestry přivezl z Prahy už začátkem května „zaručené" zprávy o chystané měnové reformě, takže velkohubému rozhlasovému ujištění Zápotondy řečenému ušaté torpédo, ještě v pátek 29. května, že naše měna je pevná a žádná reforma přes fámy šířené třídním nepřítelem nebude, už málokdo věřil. Hned vzápětí se ukázalo, že bývalý kamenický helfr z lomu a příležitostný hráč na harmoniku, toho času první soudruh na presidentském stolci opět lhal. V režii velkého sovětského bratra přišla většina národa o životní úspory znehodnocené v případě hotovosti výměnným kursem 50 : 1. Sice byl zrušen poválečný přídělový lístkový systém, což v těch krizových časech, kdy obchody zely prázdnotou nebyl žádný velký přínos.

Stanu se menším a ještě menším,
až budu nejmenším na celém světě.

Po ránu, na louce, v létě
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
Zašeptám, až se obejmu s ním:
„Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy,
aby nespadlo."