Freiheit

Když se mnou nejmenovaný skorosoused Jirka ještě kamarádil, než se mu zazdálo, že jsem sametovou revoluci v roce 1989 přivítal na jeho vkus příliš nadšeně, tak mi věnoval docela velkou a pohlednou placku do sbírky numismatických kuriozit. Podle přírůstkové knihy to bylo v roce 1980. Tenkrát populární „rádio Jerevan" by to okomentovalo asi následovně. Není to plnohodnotné stříbro, ale bezcenné aluminium. Není to ani archeologická vykopávka, ale půdní nález. A korunovaná hlava není žádný King, ale anonymní princátko. A já musím dodat, že v řadě všech těch kulatých plíšků tvářících se jako mince i když v žádném případě nejde o platidla, jsou ražené žetony úplně na konci nejen podle abecedy. Přesto mi pěkná nepoškozená, neznámá a dosud neviděná hliníková „medaile" o tolarové velikosti 40 milimetrů udělala nefalšovanou radost. Tenkrát byl mezi numismatiky zájem o všechny ty nouzovky, účelové a reklamní známky, svátostky či žetony jen velmi okrajový a staří sběratelští praktici přehlíželi tuhle bezcennou drobotinu mezi klasickými dukáty, tolary, zlatkami, krejcary a groši jako nezbytný plevel vhodný leda tak pro začínající nadšence. Aukční katalogy byly odborníky drženy v tajnosti jako exilová literatura a internet, ač je to k nevíře, prostě nebyl. Dnes, kdy se dá „vygůglit" téměř všecko a každý zkušený „lovec pokladů", jak si říkají pololegální hledači kovů s výkonnými detektory má podobných žetonů na kontě hned několik, se může taková prkotina třeba na nejnavštěvovanějším aukčním tuzemském portálu vyhoupnout i přes trojciferné číslo.

My kluci, kteří jsme vyrůstali na vsi, si ještě moc dobře pamatujeme, jak byly třešně na zahradě u sousedů za plotem větší a červenější než naše poloplané ptáčnice. Jablka v obecním sadu šťavnatější a hrušky sladší. Švestky v aleji podél silnice hlídané cestářem Rohlenou jako oko v hlavě modřejší a orosenější. Blumy jako pěst na školním pozemku, na které byl pan řídící pyšnější než na vlastního potomka mňam! Přímo mana nebeská. Však jsme se k nim dostali jen opravdu vzácně. S odstupem let nahlíženo střízlivým rozumem dospěláků jsme si ten jev opakující se generaci od generace dokázali racionálně vysvětlit dobrodružstvím poblouzněnýma dětskýma očima. A ono už je to tu zase!

V květnu se přímo nabízí zamilovaný vládce pohoří, jak coby stárnoucí ryšavec na přání své lstivé milé zadumaně přechází své horské políčko a v rozporu s ročním obdobím poněkolikáté už přepočítává sporadickou úrodu dumlíků, jak se v Krkonoších říká tuřínu snadno zaměnitelnému s řepou. Barvotiskových pohlednic německé provenience by se na to téma našlo jistě dostatek. Ale to je i mezi námi nenáročnými konzumenty umění příliš prvoplánové. I takhle přece může vypadat Krakonoš z dílny zručného řezbáře. Stačí několik jistých tahů dlátem a z neforemného špalíku lipového dřeva se vyloupne typický lesní muž, vousatý dědek s drzým pohledem a ironickým úšklebkem. Nevidím jediný důvod, proč by se nemohl vydávat za Krakonoše.

Kdybych tě neměl rád                
nač bych se s láskou díval?       
Kdybych tě neměl, neměl rád...

Stejně krásná, stejně zrzavá, stejně urostlá, stejně ladná, stejně poslušná, stejně rychlá, stejně inteligentní. Možná i víc. Mladší sestra Fanči

Fantine Ann z Valdštejnských lip řečená Týna

12. 5. 2010 - 13. 5. 2023

Jen velmi zřídka se přihodí, že unavené štěstí nějakým nevysvětlitelným omylem usedne i na má bedra. Třeba když mi nějaký dobroděj pošle autentickou fotografii z nedávné historie našeho města. Zejména portrétní nebo skupinové snímky nedávných pozapomenutých spoluobčanů jsou jako tuplovaná dávka adrenalinu pro povznesení mysli samozvaného badatele. To se v naší kanceláři hnedle lepší kafe vaří. Jenže ouha! Lidská paměť je jak známo uzpůsobena především k zapomínání. Úměrně k odstupu od zobrazené události se rozbíhají čím dál pomaleji selhávající kolečka kdysi tak pečlivě seřízeného soustrojí, kterému optimisti vznešeně říkají mozek. Když se zadrhnou, nezbývá než žhavit dráty, jak my pamětníci ještě stále ze setrvačnosti říkáme i bezdrátové komunikaci. Málokdy vystoupí z inkognita všichni zvěčnění „účastníci zájezdu". Ale když se to podaří a na konci klopotné cesty k výsledku zabliká zelené světýlko stoprocentní úspěšnosti, to je potom radosti. To je euforie! To je extáze! Totální kulminace slasti. Přímo stařecký orgasmus. Ten slastný pocit být zase jednou na této mezi vítěz, ten se nikdy neomrzí.

Mořský koník, též koníček mořský skvrnitý, latinsky Hippocampus guttulatus je v Krkonoších převelice vzácný. Troufám si tvrdit, že jeho výskyt ve volné přírodě se rovná téměř absolutní aritmetické nule. Přesto ho můžeme objevit ve výtvarném zpracování na mnoha uměleckých dílech všech dob. Od předmětů běžné denní potřeby, přes autorské artefakty, miniaturními šperkařskými skvosty od zlata po eben či slonovinu počínaje k dekorativním bytovým doplňkům a stylovému nábytku až po časté zdobné prvky v architektuře mnohdy monumentálních rozměrů. Nerad začínám obvyklým klišé - již staří Řekové.. - ale není vyhnutí. Již staří Řekové zobrazovali bájného vládce moří Poseidona z řecké mytologie v kočáře taženém čtyřspřežím mořských koní. A opravdu, ten záhadný tvor s podivným tělíčkem má hlavu velmi podobnou té koňské, které s oblibou přenecháváme neřešitelné úlohy. Podivný vodní živočich o němž je řeč má za sebou miliony let vývoje a úspěšné adaptace na životní prostředí své existence. Na rozdíl od ostatních ryb plave hrdě ve vztyčené poloze a přesto je to ryba z čeledi jehlovitých. Na vyjmenování zoologických zvláštností a zajímavostí tvorečka, který málokdy dosáhne velikosti jedné starosvětské pídě by ani několik stránek textu nestačilo. Už jen ten zmatek v rozdělení genderových rolí. Považte, že potomky u koníků rodí sameček. Čili to zdánlivé pivní břicho přednosty rodiny - koníci jsou tradičně monogamní a věrní - je plné vajíček, které mu tam nakladla samička. A v tom je celé jádro pudla, lépe řečeno koníka. Ta symbolika, kterou lidské pokolení odjakživa tak miluje. Mořská potvůrka v podobě rozličných talismanů ale i módního tetování symbolizuje i suchozemcům, kteří ji živou často ani neviděli věrnost, oddanost, přátelství, štěstí a lásku.

Ještě jsem se nezbláznil, ani nehodlám psát další ódu na mého báječného dědu. To jsem jen čirou náhodou objevil svůj „zálesácký" zápisníček z dětství a v něm Morseovu abecedu, která mi nikdy moc nešla ani se všemi mnemotechnickými pomůckami. Takto zapsaný akustický vjem po sobě jdoucího dlouhého, krátkého, dlouhého a krátkého tónu, pro který se vžilo jako mnemotechnická pomůcka slovo cí-lov-ní-ci, jehož význam nám tehdy unikal v morseovce čárka, tečka, čárka, tečka je převedeno do srozumitelné latinky obyčejné písmeno cé. Morseovkou bych se čistě hypoteticky mohl mnemotechnicky psát: „Tón-ó náš pán-Náchod-dálava-akát". Ale nepíšu. I když jakýs takýs smysl to docela dává. Jednou z mých tak zvaných druhých odborností na vojně byla i funkce radisty, takže mě ovládání morseovky neminulo. Odřené uši s jakými jsem vypadl od zkoušek, cítím ještě dnes. Už dávno se nemodlím Andělíčku, můj strážníčku, ale kdykoliv přijde řeč na dodnes i přes současné vynálezy, mobily, internet a kdoví co ještě v nouzi nejvyšší užívaný staletý zázrak dorozumívací techniky, mám nutkání pokleknout a šeptat - Samueli Finley Breese, odpusť. Ve výcviku jsme však používali přenosné fonetické radiostanice RM 31 s ručně poháněným dynamem a třemi muži obsluhy s přezdívkou „Vidím tě dobře, neslyším vůbec". Tolik na úvod k dnešní sérii fotografií nejen svobodských děvčat z radistického kroužku ZO Svazarm blahé paměti někdy z druhé poloviny šedesátých až sedmdesátých let minulého století. Přinesl mi je můj dvorní dobroděj, tenkrát zapálený radioamatér a instruktor těch mladých krasavic, dobře známý a stále činorodý všeuměl Pepa Čermák. Bohužel s jeho obvyklým dodatkem, že si nic nepamatuje, nikoho kromě vysílačky a radistických pomůcek nepoznává, neví, kdy to bylo a není-li v terénu nějaké jasné vodítko, tak ani kde. Je to už přece jenom starší pán, tak je to celkem omluvitelné. Jen u titulní fotografie od kapličky u Holubova statku na Matčině louce nad kostelem si je prý jistý. Podle jeho slov to jsou zleva Maruška Levková, Slávka Teichmanová a o pár let starší Marta Portychová. Radioamatéři se prý původně scházeli v bývalé tiskárně ve dvoře čp 442. Spolužačky Levková a Teichmanová opustily místní osmiletku v roce 1963 a koncem roku 1964 se Teichmanovi z autodílny odstěhovali do Úpice. Tak nevím...