Freiheit

Za tohle symbolické konstatování mě kdysi chtěl v hospodě jeden agresivní slovenský ochránce přírody už značně pod vlivem dát jednu po čuni, domnívaje se, že se vytahuju týráním zvířat. Já sice kočky moc nemusím, radši mám ty přítulnější v přeneseném slova smyslu, ale tehdy jsem měl opravdu na mysli pouze kované železné horolezecké mačky, primitivní stoupací železa alias nesmeky, jaké údajně užívali už horští myslivci R - U ozbrojených sil ve Velké válce. Osobně jsem byl vždycky spíš lezoun než lezec a tak jsem tuhle zrezivělou relikvii přijal kdysi dávno jako originální dárek od všesběratele „Šedého vlka" jen jako dekoraci na zeď, pro horskou chalupu typickou. O jejich autenticitě se dá pochybovat. Zejména, když jediná vyražená značka na nich je C 2. To může až do fakty podloženého zjištění znamenat cokoli. Od velikosti boty v nějaké neznámé stupnici až po druhou rotu italské nebo francouzské armády (compagnia). Bývalý svobodský kronikář kaprál Bernard Hampel, přímý účastník bojů elitní jednotky horských myslivců na italské frontě se o tom v zápisech kronikáře nezmínil ani slůvkem.

Zemědělské nářadí na mlácení obilí a křižáckých makovic se jmenuje:
a) Cop
b) Cyp
c) Cep
Bingo! Cé je správně! Cop je ozdoba holčičích hlav spletená z vlasů namáčená za našich školních let spolužačkám do kalamáře s inkoustem. To ještě mívaly holky dlouhé vlasy a do písanek se psalo ocelovým perem s násadkou smáčeným do inkoustu v kalamáři zabudovaném do školní lavice. Zato cyp nikdy neříkejte Ostravákovi! Hlupák, trouba, nemotora, nešika, idiot jsou jen útlocitné překlady pojmenování havířského nemehla v obhroublém slangu starých horníků přejatého z německého nářečí, kde v podobě Zipf znamená druhotně mužskou chloubu v kalhotách. Tolik jazykový koutek.

Majitel Michal Kulma (někde uváděný jako Michael) propagoval svůj stejnojmenný podnik v Janských Lázních s vlasteneckým zapálením jako „První český hotel" v ryze německém prostředí lázní pod Černou horou v Krkonoších s takovou vehemencí, až se z toho stal široko daleko známý slogan, i když to nebyla tak docela stoprocentní pravda. Českých hoteliérů by se v místě určitě našlo víc i za c. k. monarchie. Kdyby se za každý dům s pestrou a často i pohnutou historií, který nedůstojně zanikne, mělo sloužit rekviem, měl by si už příslušný velebníček žehlit ornát. Téměř dušičkové téma se tentokrát nabídlo při pohledu přes plot k nejbližším sousedům do Janských Lázní, které patřily správně ke Svobodě nad Úpou do roku 1867, což je historicky docela nedávno. To vůbec neznamená, že na vlastním dvorku bychom podobný příklad nenašli. Stačí jen vyhlédnout z okna radnice na protilehlou stranu náměstí. Plakat nad rozbryndaným mlékem je marnost a na mudrování jsou jistě povolanější. I na pouhých několika historických pohlednicích však lze dokumentovat, jak šel čas kolem oblíbeného hotelu zejména ve šťastnějších letech rozvoje podnikání mezi světovými válkami.

Abych rozchodil a vydýchal trapno ze včerejší hradní frašky udílení nejvyšších státních vyznamenání a vůbec ne z lítosti, že mě hlavní dekoratér opět pominul, což se ostatně dalo čekat, jsem si o poslední říjnové sobotě vyšel ještě jednou do lesů. Šéfkuchařovi jsem svatosvatě slíbil, že už žádnou houbu neseberu, ani kdybych o ně zakopával. Ten úšklebek bych vám přál vidět. Abych dodržel slovo, nevzal jsem si ani košíček ani taštičku ani rybičku. Jen ten zatracený mobil pro případ ztroskotání. Jenže k probuzení loveckých atavismů stačí i to zabudované nedokonalé blikátko. V součtu s chatrným zrakem a třesoucíma se rukama to není žádná extra deviza. Výhodou je pouze to, že i hodně stará houba postojí třeba na jedné noze, i kdybych si v její blízkosti klekal jakkoli dlouho. Poslat výsledné fotky kolegům profíkům na některý houbařský web by mi bylo stydno. Mí čtenáři jsou na štěstí otrlí a na fotografické paskvily zvyklí, tak mi doufám oba kvalitu snímků prominou.

Původně jsem neměl v předposlední říjnovou neděli odpoledne vůbec v úmyslu jít na houby. Ale na vzduch jsem už musel, protože na mě po dlouhém pobytu doma všecko padalo. A kam může smutný chlap vypadnout než do hospody nebo do lesa? Přestože jsem v hospodě prožil několik dětských let, byl mi přírodní chrám ticha a pohody vždycky bližší než hlučný, zaplivaný, zakouřený a svádivý chrám neřesti i když většina těch přívlastků z dob mého mládí už dávno neplatí. Zprvu jsem se jen tak ploužil cestičkou po vrstevnici Kravího vrchu a vychutnával si blahodárný vlhký vzduch plný mlhy a podešťové nálady. Jenže jít netečně kolem otevřené náruče mého až donedávna důvěrně známého houbařského revíru na to nemám nervy. Však to znáte - jenom prstíček tam strčíme, jenom se rozhlédneme a hned zase půjdeme.

Zdeněk Srstka se svými kachnami zajisté promine. Ale co jiného použít na dekoraci jediné volné stěny v domovní kotelně než kolekci různých starých kachlů z kachlových kamen. V polovině minulého století jich s vlnou neuváženého bourání letitých „kachláků" při modernizaci kuchyní byly plné skládky a smetiště. Často se nechaly najít i docela pěkné nerozbité historické kousky. A ještě v duchu živit naději, že se objeví kachlička z produkce některého z působišť žacléřského Theodora Pohla. Nebudu předstírat, že zveřejňuji část kachlů ze sbírky. Jsou to všechny! Ani netvrdím, že jsou vesměs z produkce světoznámé Západočeské továrny na kaolinové a šamotové zboží v Horní Bříze u Plzně. I když vedle kvalitní mrazu odolné dlažby, velkého výběru barevných i vzorovaných obkladaček a stavební keramiky proslavila podnik i výroba kachlových kamen a krbů.

Staří krkonošští horáci těm podivným dřívkům na koncích provazu říkali ve svém rodném dialektu Klauben, Klóba nebo Spallen. V češtině se prý jim někde říká žabka. Údajně to byl ale můj vzácný přítel legendární hajný Josef Tylš z Pěnkavčího vrchu, který pro historický dřevěný rychloúvazek pocházející stejně jako saně rohačky, krosny a mnoho dalších užitečných nástrojů a nářadí z alpské domoviny dřevařských kolonizátorů Krkonoš propagoval hezké české zvukomalebné jméno kloubek samovolně užívané v západní části pohoří. Řada zkušených horalů by si takový pěkný kus provazu možná šetřila na stará kolena, než je síly docela opustí a přijde čas se jít do lesa naposledy zhoupnout. Znám však jednoho trumberu, co si na lano navázal nestejnorodé kloubky a pověsil si ho na chalupě jako dekoraci. Kloubky jsou dva a dva, staré a nové, autentické a repliky, nahrubo opracované funkční a esteticky přešlechtěné spíš na parádu. Jeden z krkonošských fenoménů sloužil po staletí k mnoha účelům, kdy bylo potřeba rychle stáhnout, anebo naopak jednoduše cuknutím povolit jakýkoliv úvazek.