Freiheit

Pražský generální vikář Johánek z Pomuka, mučedník katolické církve uctívaný dnes jako svatý Jan Nepomucký, jeden z českých zemských patronů byl právě 31. května před 300 lety blahoslaven papežem Inocencem XIII. Světec, který má v Čechách sochu téměř v každé vísce a díky jezuitským misionářům je znám křesťanům prakticky na celém světě nemůže žádného jen trochu vnímavého člověka v podstatě ničím překvapit. Jeho kult spojený s obdobím českého baroka, kdy byl snad nejuctívanějším svatým habsburské monarchie, připomínají dodnes svatojánské sochy tvořící neodmyslitelný atribut české krajiny. Jako patron vod zdobí především mosty. Tak ho znají i obyvatelé Svobody nad Úpou od začátku minulého století kdy byla přičiněním faráře Fuchse kamenná socha patrona zdejšího katolického kostela vztyčena u historického, tehdy po povodni obnoveného ocelového nýtovaného mostu přes řeku Úpu. Ten v současnosti nese světcovo jméno. Všechno, nebo téměř všechno o svatořečeném knězi si lze pohodlně „vygůglit". To, že kulaté výročí využijí nejen kostely, ale i mnohé další instituce, muzea a galerie k oživení významné dějinné události je celkem nasnadě. A když všichni tak i já.

V osmdesátých letech minulého století k nám do podniku jezdíval dělat inventuru v nezbytném papírování akurátní úředník ze staré školy, sympatický důchodce František Petr z Pardubic. Když vyšetřil volnou chvilku, chodíval do nejbližšího okolí malovat naivistické kresby krajinek i architektury. Někdy si jen načrtnul skicu tužkou a doma podle ní zhotovil tuší a pastelkami barevný originál. Nějak jsme si navzájem padli do oka, takže jsme si v mezidobí dokonce vyměnili několik dopisů. V roce 1985 mi starý pán poslal gratulaci k svátku na vlastnoručně namalované pohlednici s přípisem: „Vzpomněl jsem si na Vás, když jsem našel tento obrázek ze Svobody a jsem zvědav, zda si vzpomenete kde ten domek, než byl asi před 20 ti léty zbořen, stával." Od té doby si marně lámu hlavu. Ke vší smůle ani autor si už nepamatoval, kde chaloupku tenkrát namaloval. Sice mi později dovezl i původní kresbu tužkou, bohužel stejně nic neříkající jako barevná kopie. 13. června to bude přesně 36 let, co nerozluštěná hádanka leží s několika dalšími neurčenými fotografiemi v šuplíčku, kterému po vzoru starých kriminalistických praktiků říkám pomníčky. Někdy se mi po mnoha letech podaří čirou náhodou některý oříšek rozlousknout. V tomto konkrétním případě si už ale velké šance nedávám.

Nepublikováno

U nás na chalupě za těch téměř padesát let co tu žijeme, visí na stěnách ledacos. Pominu-li pavučiny a sem tam odchlípnutou tapetu, jsou to vedle různých obrázků i dle mého soudu zajímavé dekorativní předměty porůznu nalezené. Nestydím se přiznat, že jedním z nalezišť bývalo v polovině minulého století i obecní smetiště na rozhraní katastrů Svobody nad Úpou a Janských Lázní mezi Lázeňskou ulicí a Janským potokem, dnes už dávno zastavěné obytnými domy. Při jedné z expedic jsem tam objevil odlomené dřevěné torzo zřejmě z nějakého honosného nábytku celé zalepené bahnem. Kruhová kartuš s olámanými pentlemi a ústřední figurou bájného gryfa, řezbářská práce zhotovená s rukodělným gryfem (nebo grifem?) zručného řemeslníka mě zaujala natolik, že jsem si ji po částečném ošetření pověsil nad vstupní dveře v předsíni. Fantazijní zvířecí stvoření se zadní polovinou lvího těla s ocasem a hrudí orla s pařáty a křídly včetně ušaté hlavy se zahnutým dravčím zobanem, známé jako starověké skythské božstvo nejméně od 3. tisíciletí před naším letopočtem bylo původně uctíváno jako ochránce zlatých pokladů. S jedním takovým jsem se oženil, takže ta symbolika je zřejmá.

Vlezlá všudypřítomná reklama dnes vyplňuje každý volnější koutek našeho životního prostoru. Právě tou razancí a množstvím i podprahových informací, před nimiž není úniku, se podle některých studií míjí se svým původním posláním. Zejména komerční televize jsou odpuzujícím rozkouskováním filmů, inscenací, ale i sportovních utkání reklamními bloky přímo pověstné. Záplavu reklamních tiskovin z poštovní schránky lze občas bez prohlížení přemístit do nádoby na tříděný odpad. Velkoplošné celostránkové nabídky nepotřebného zboží v denním tisku jednoduše přeskočit. Ale ta bezostyšná krádež soukromého času při sledování napínavé detektivky ze mě osobně zákazníka x-krát nabízeného produktu rozhodně neudělá. Přitom reklama jako taková není nic náhle spadlého z nebe. Jen mám dojem, že v dobách, kdy byla ještě v plenkách, bývala tak nějak laskavější, uměřenější ba přímo přátelská. Z idealizovaných časů První republiky se i do prvních poválečných roků přenesly barevné reklamní diapozitivy promítané v kinech před hlavním představením. Do již ztišeného sálu pouštěl promítač po zhasnutí světel krátké pětivteřinové sekvence ze sklíček o rozměrech 8,5 x 8,5 centimetru s jasným a srozumitelným sdělením provázeným většinou ručně malovaným obrázkem. U některých dnešních méně povedených reklamních šotů stačí vypnout zvuk a vůbec nepoznáte, co propagují. Je sice pravda, že obecenstvo nebylo zdaleka tak zmlsané a roztěkané, takže těch pár chvilek s reklamou před spuštěním žurnálu, po němž ještě obvykle následoval krátký film, docela v klidu vydrželo i bez kbelíků popcornu, šustivých sáčků s chipsy a kelímků s kávou.

Bez projevů, hymny a oficialit proběhly oslavy konce nejhrůznější války v dějinách v mnoha městech, nejen v Trutnově. Zato v Moskvě, v rozporu s oficiálním datem kapitulace Německa 8. května 1945 napochodovaly na Rudé náměstí tisíce vojáků, tanky, vrtulníky a stíhačky k oslavě dnešního Dne vítězství. K připomenutí té heroické doby bez pompézních hesel může posloužit i zdánlivě odtažitá maličkost. Věcička na snímku objevená kdysi jistým svobodském šmejdilem mezi půdními nálezy drobných militarií je zřejmý nedodělek. K čemu měl původně sloužit se lze jen dohadovat. Obrysu Československé republiky v předválečné podobě, včetně Stalinem ukradeného území Podkarpatské Rusi, na jakémsi piedestalu s naznačením zemských hranic a několika největších měst vévodí ceněná letecká dekorace, užívaná v čsl. armádě v letech 1923 - 1945. Konkrétně je to zdařilá litá napodobenina odznaku polního pilota - letce s malým státním znakem. Vše vyřezáno z jednoho silnějšího plátu masivní mosazi. Žádný nápis nebo letopočet ani nějaký náznak uchycení. I při elementární znalosti slepé mapy a snadném doplnění názvů zvýrazněných měst, kterými jsou od západu na východ Plzeň, Praha, Hradec Králové, Brno, Ostrava, Bratislava, Banská Bystrica, Košice a Užhorod nejsem chytřejší. Těžko říci, zda je to profesionální polotovar z neznámé vícekusové série nebo jen rukodělný originál nějakého zručného kutila. Každopádně je to docela raritní a zajímavá sběratelská kuriozita. Alespoň do chvíle, než mě nějaký opravdový znalec vojenské historie vyvede z omylu.

Nepublikováno

Nebyla to fůra, ale dvě plné nákupní tašky. Nikoliv za bůra, ale zcela zadarmo. A jak už to u podobných dárků bývá, vždycky si vzpomenu na dědova moudrá slova: „Darovanému koňovi na zuby nekoukej, ani kdyby byl chcíplej". Úplně na začátku však byl kouzelný dopis od nezištného dárce, který je sám o sobě ručně psanou perlou v záplavě neosobních strojopisů. Puzen vrozenou zvědavostí jsem horečně rozbaloval pečlivě zabalené balíčky a mé nadšení zvolna opadalo. Průřez zažloutlými výtisky oficiálních novin a časopisů shromažďovanými zejména při významných tématech během 20. století neskýtá naději na objev nějaké velevýznamné události z hlediska regionálních dějin, aby to ukojilo mé badatelské ambice. Dobrý úmysl starého pána však musím ocenit. Zejména pro to syslení podobných dokladů historie, které je mi blízké. Moje nejmilejší manželka nad ním obvykle hořekuje - panebože, co já s tím jen budu dělat, až jeden z nás dvou zemře? Tak docela planý ten dárek ale nebyl.

Použijeme-li aspoň na úvod strohou vojenskou terminologii, tak „K. u. K. Infanterie-Regiment Nr.74" vznikl 1. února 1860 ze 3. praporů řadových pěších pluků - 28 Benedek z Prahy a 36 Degenfeld z Mladé Boleslavi, společně s 4. praporem pluku 55 Bianchi se sídlem v Brzezanech v Haliči na tehdejším území mocnářství - dnes Berežany na Ukrajině. Čestnou funkci majitele pěšího pluku 74 zastával od jeho vzniku do roku 1884 polní podmaršálek (později polní zbrojmistr) Johann hrabě Nobili. Tehdy byl pluk nasazen i v bitvě u Hradce Králové v roce 1866. V letech 1884 až 1886 byla funkce majitele neobsazena a v roce 1886 se jím stal polní podmaršálek Friedrich svobodný pán von Bouvard (*24. srpna 1821 - †25. října 1902). Od roku 1903 byl posledním majitelem pluku podmaršálek (od roku 1905 polní zbrojmistr a od roku 1908 generál pěchoty) Franz svobodný pán von Schönaich. Přestože se posádková města často měnila (v době založení to byl Mainz) a jak už to tak v habsburské monarchii chodilo vystřídalo posádkové velitelství po dobu trvání pluku dalších čtrnáct lokací, byl po celý čas doplňován branci z obvodu okresního velitelství v Jičíně. V Čechách sídlili pěšáci ze „čtyřiasedmdesátého" například v Brně, v Hradci Králové, v Plzni, Terezíně, Josefově a od roku 1899 až do vypuknutí I. světové války v Liberci. Od libereckého fotografa Ferdinanda Stracke je kvalitní ateliérová fotografie ve zdobené paspartě nalezená kdysi v jednom kontejneru na směsný odpad, a to se podržte - ve Svobodě nad Úpou. Je na ní podle nápisu na plukovním bubínku 3. setnina 74. pěšího pluku svobodného pána von Bouvarda působící v Liberci v letech 1899 - 1902. Jistou kuriozitou je první vojenský koncert posádkového orchestru právě tohoto pluku vedeného kapelníkem Wilhelmem Pochmannem v nově postavené svobodské tělocvičně 15. května 1898. Složitý systém číslování pluků v armádě Rakousko - Uherska můžeme klidně opustit. S vědomím, ze které půdy bylo haraburdí „po Němcích" hbitě rozebírané náhodně kolemjdoucími „sběrateli" vyváženo, nebylo ani po letech, kdy se jednotlivosti znovu objevují na denním světle nijak těžké identifikovat fešného kaprála s tradičním pěstěným knírem, stojícího jako třetí zleva v první řadě. Je to svobodský rodák, známý obchodník Josef Formann (18. března 1878 - 28. dubna 1946).