Freiheit

Domovních znamení je ve Svobodě nad Úpou pomálu. Nechá-li se k nim vůbec počítat z budovy pošty importovaná štuková hlavička secesní krásky na domku, kde ani český génius Jára Cimrman pravděpodobně nikdy nebydlel na Sluneční stráni. Nebo oblíbená majetnická domovní značka se čtyřkou, kotvou a monogramem Ignáce Etricha na průčelí bývalé lékárny u Panny Marie Pomocné později přejmenované na U černého orla. Ani jeden název ovšem nesouvisí s původní „Hausmarke". Či s přimhouřením obou očí ryze ornamentální dodnes užívaný zdobný doplněk klasicistních a empírových fasád na vilce čp. 407 v Kostelní ulici. Fiktivní znamení dvojice lvích hlav by se na fasádách hledalo marně. I v potemnělé chodbě tiché chaloupky ve stráni nad městem, která by se klidně mohla jmenovat "U dvou štírů" ho oči sporadického návštěvníka sotva zaznamenají.

Pro velký úspěch prvního článku s touto tématikou, publikovaného pouze na www.freiheit.cz nabízím další snůšku vercajku ze staré dílny. Sice jsem před těmi třemi lety tak trochu „vystřílel prach", ale oba písemné ohlasy, z nichž jen jeden byl kritický, mi dodaly odvahu pokračovat. Vánoční čas ťuká na dveře a mnoho velkých kluků jistě najde pod stromečkem nějaké nové udělátko nejlépe od firmy Bosch v dárkovém balení od Mountfieldu, z Baumaxu, Obi a dalších novodobých chrámů splněných snů profesionálních fachmanů, řemeslníků z leknutí, hodinových manželů i nevymírající sorty domácích kutilů. A kdyby snad nebyl v rámci všeobecného šetření mezi dárečky ani ten nejobyčejnější šroubováček i po Silvestru doufejme, zbude dost času k ukojení touhy se něčemu zasmát. Srovnání současných odlehčených dizajnových skvostů s do nejmenších detailů vymazlenými ergonomickými parametry, dokonale funkčních a z těch nejkvalitnějších materiálů s nástroji a nářadím našich předků je nejen poučné, ale leckdy docela zábavné.

Každý správný chlap je založením lovec. Abych hned na úvod nebyl nařčen ze sexismu, uznávám, že to může postihnout i dámy. Říká se tomu atavismus a devět z deseti věhlasných akademiků z různých oborů se vzácně shoduje, že je to pudové. I s vynecháním lechtivých příběhů ze sexuální oblasti zbývá dostatek dokladů tohoto neblahého dědictví v genech údajného pána tvorstva z rodu Homo sapiens. Vždyť co jiného než lov stojí za většinou počínání mužů hodných toho jména od kolébky až do posledního vydechnutí? Ať už je to zdánlivě nesouvisející houbaření pupkatých tatíků nebo soupeření osvalených potetovaných chlapáků o všechny ty branky, body, sekundy, kteří na stará kolena s předstíranou skromností tvrdí, že mají poháry, medaile a diplomy na chatě ve sklepě v krabici od bot. „Tak určitě!" Či jen urputná snaha seriózních vašnostů posedlých sběratelskou vášní o získání toho nejmodřejšího Mauritia ve svém oboru. Nelze pominout ani pověstné lovy beze zbraní, ke kterým současný fotograf už ani nepotřebuje vláčet těžké a složité nádobíčko, když má v kapse mobil nebo na ruce miniaturní multifunkční chytré hodinky. Zcela zvláštní sorta jsou myslivci. Při jejich lovu musí opravdu vyhasnout životy a téct krev! Byť by se zelení mužíci tisíckrát utěšovali, že je to jen barva. Barbarsky zvráceně si vypreparované oběti vystavují na důkaz svého pašáctví a vybělené kosti uctívají při každoročních rituálech jako vyhynulí lovci lebek z Amazonie.

„Pro upomínku na vaše podnájemníky" stojí psáno úhledným písmem nejspíš ženskou rukou na zadní straně nevelkého obrázku se zimní horskou tématikou, který by i s dekorativním rámečkem hravě zakryla poštovní pohlednice tak zvaného malého formátu jaké se posílaly ještě v padesátých letech minulého století. Čím si anonymní domácí podepsanou rodinu Šolínových tak získali, se už dnes nikdo nedoví. Ani zda vděční podnájemníci malbičku koupili, či ji maloval někdo z okruhu příbuzenstva nebo přátel. Signatura na obrázku vlevo dole je sice viditelná, ale k nepřečtení.

V dávnějších dobách, ještě dřív než pratáta televizních rosniček se sluncem v duši tahal za sebou na provázku dřevěného kačera a zlatovlasá Veronika v satirickém pořadu Tele-Tele deklamovala úvodní otázku s rošťáckým akcentem, stačilo zkušeným horákům mrknout na oblohu a bylo jim jasné kolik uhodilo. Nepotřebovali k životu ani známé rozhlasové hlášení - výška, tlak, teplota, rosný bod dnes v sedm hodin ráno. Nějaký ten měřící aparát, na který se mohlo nadávat, když ostatní metody selhaly, se ale většinou doma vždycky našel. Za okny horských chaloupek to býval jednoduchý malovaný domeček na počasí se střídavě vylézajícím panáčkem či panenkou v závislosti na vlhkosti vzduchu jaké v Janských Lázních kdysi vyráběl pan Fleischhans. V majetnějších měšťanských domácnostech byl módním doplňkem nóbl multifunkční barometr kombinovaný často s teploměrem. Ten na snímku má dokonce podél rtuťového sloupce obě užívané stupnice. Jak páně Réaumura, tak jeho kolegy Celsia. Kontrapunktem k strohé funkčnosti technických přístrojů je jejich adjustace do řezbářsky pojednané zdobené desky z dubového dřeva v historizujícím stylu poplatném dobovému vkusu. Dnes si lze předpověď počasí zjistit v jednoduché aplikaci na každém mobilu a i nejelegantnější miniaturní domácí meteostanice s množstvím funkcí včetně záznamníku jsou pozvolna technickým přežitkem. Jen počasí je stále nevyzpytatelné jako vždycky a i těm nejpravděpodobnějším předpovědím se Krakonoš jen směje do vousů.

Nepublikováno

Za tohle symbolické konstatování mě kdysi chtěl v hospodě jeden agresivní slovenský ochránce přírody už značně pod vlivem dát jednu po čuni, domnívaje se, že se vytahuju týráním zvířat. Já sice kočky moc nemusím, radši mám ty přítulnější v přeneseném slova smyslu, ale tehdy jsem měl opravdu na mysli pouze kované železné horolezecké mačky, primitivní stoupací železa alias nesmeky, jaké údajně užívali už horští myslivci R - U ozbrojených sil ve Velké válce. Osobně jsem byl vždycky spíš lezoun než lezec a tak jsem tuhle zrezivělou relikvii přijal kdysi dávno jako originální dárek od všesběratele „Šedého vlka" jen jako dekoraci na zeď, pro horskou chalupu typickou. O jejich autenticitě se dá pochybovat. Zejména, když jediná vyražená značka na nich je C 2. To může až do fakty podloženého zjištění znamenat cokoli. Od velikosti boty v nějaké neznámé stupnici až po druhou rotu italské nebo francouzské armády (compagnia). Bývalý svobodský kronikář kaprál Bernard Hampel, přímý účastník bojů elitní jednotky horských myslivců na italské frontě se o tom v zápisech kronikáře nezmínil ani slůvkem.

Zemědělské nářadí na mlácení obilí a křižáckých makovic se jmenuje:
a) Cop
b) Cyp
c) Cep
Bingo! Cé je správně! Cop je ozdoba holčičích hlav spletená z vlasů namáčená za našich školních let spolužačkám do kalamáře s inkoustem. To ještě mívaly holky dlouhé vlasy a do písanek se psalo ocelovým perem s násadkou smáčeným do inkoustu v kalamáři zabudovaném do školní lavice. Zato cyp nikdy neříkejte Ostravákovi! Hlupák, trouba, nemotora, nešika, idiot jsou jen útlocitné překlady pojmenování havířského nemehla v obhroublém slangu starých horníků přejatého z německého nářečí, kde v podobě Zipf znamená druhotně mužskou chloubu v kalhotách. Tolik jazykový koutek.