Freiheit

Krabička cigaret
a do kafe rum
dvě vodky a fernet
a teď doktore čum
chrapot v hrudním koši
no to je zážitek
my jsme kámoši
řidičů sanitek

(Jaromír Nohavica)

Varovná slova předlouhé balady ostravského barda Jaromíra znějí sluchu zarputilých polykačů čoudu jako vtipný neškodný folklor pro zasmání. Ale kouřit se nemá. Kouření je fuj! To ví každý fakan sotva vyroste z plenek, když si do tátovy barevné krabičky s odpudivými obrázky vnitřností letitých kuřáků s přehledem sahá pro svůj první hřebíček do rakve. Kdo chce být In a žít zdravě mává transparentem, že normální je nekouřit. Nebylo tomu tak vždycky. Alibisti svalují vinu za rozšíření tohoto nešvaru na chudáka Kolumba, který v očích novátorů dějin může snad za všecko. Bez rozvoje kuřáckého zlozvyku by ale nepovstala mimo jiné ani sláva svobodského výrobce jemných cigaretových papírků firmy Piette. Nemluvě o světovém tabákovém monopolu. Skeptik namítne, že přece hulili už staří Aztékové a Mayové v červáncích našeho letopočtu a jaké kulturní památky nám zanechali. Nic naplat, už začátkem minulého století bylo odborníkům jasné, že polykání dýmu s obsahem nikotinu, jemuž dal paradoxně jméno francouzský vzdělanec, filosof a šlechtic Jean Nicot (1530 - 1600) který jen tak mimochodem taky kšeftoval s tabákem, škodí zdraví, přestože zaplacené reklamy ve světovém tisku ještě dlouho tvrdily opak. Idoly meziválečné mládeže z filmového plátna všech světových kinematografií včetně héreček si bez cigarety zavěšené ledabyle v koutku úst či nonšalantně zastrčené do dlouhé špičky mezi pěstěnými prstíky nebo chlapácké dýmky jako nezbytného doplňku ostře řezaných rysů neohrožených hrdinů nedokázal nikdo ani představit.

Být milionářem byla za mého dětství touha těch mazanějších kluků. Většina ostatních pitomců chtěla být nevím proč popelářem nebo kominíkem. Až mnohem, mnohem později astronautem. Já jsem vždycky snil o tom být rentiérem, jak říkával můj děda chudý jako myška v protestantském kostelíku a měl na mysli zazobaného penzistu. Teprve když se člověku jeho sny splní, byť jen z poloviny, zjistí obvykle, že není o co stát. Vyrůstal jsem v dělném prostředí na vesnici, kde byla práce od „vidím" do „nevidím" na denním pořádku. Zkreslenou představu o zlých milionářích z režimních pohádek trochu vylepšili milionářští hrdinové práce za volantem náklaďáků, autobusů a trolejbusů, kteří dokázali najezdit miliony kilometrů bez nehody, za což obdrželi smaltovaný odznak, vlaječku a diplom. V dnešním provozu na silnicích je to věc neuvěřitelná a téměř nemožná. I pojem milionář se celkem vyprázdnil a ani na finančním trhu nic neznamená. Majetkoví milionáři nejsou ničím výjimeční a splývají s davem.

Rytíři silnic z dávných dob v barvách někdejšího dopravního monopolu ČSAD ustaveného celostátně k 1. lednu 1949 sešikovaní náhodně na odstavné ploše firemního areálu ve Svobodě nad Úpou ten svůj milion najeli mnozí i několikrát. Na obrázku stojí první zleva před svým linkovým ořem značky Škoda 706 RO se kterým dokázal bravurně kličkovat po úzké silničce do Albeřic mladíček Ondrej Kysela (1932 - 1978). Také on si přes krátký čas pouhých 46 let života užil svých pět minut milionářské slávy. Možná i pan starosta gratuloval, možná byl i v nějakých novinách a nejspíš jeho portrét visel někde na chodbě místní provozovny trutnovského dopravního podniku Československé státní automobilové dopravy s číslem - po reorganizaci v roce 1963 - 502. Mohutný chlapík vedle s předpisovou služební brigadýrkou je řidič Cink, jezdící v té době na pravidelné lince Trutnov - Pomezní Boudy se stejným typem autobusu, který byl koncem padesátých let dominantním u většiny dopravců v celé republice, jak dokládá i toto malé defilé. V pozadí se vedle transformátoru vysokého napětí, který stále ještě stojí na stejném místě, tyčí k obloze nenáviděný 27 metrů vysoký tovární komín Dehtochemy, dnešního výrobce asfaltových hydroizolačních pásů KVK Parabit a. s., zbořený teprve začátkem poslední dekády minulého století po zavedení celkové plynofikace provozu. Vlevo od něj kouří ještě jeden menší (a vzdálenější) patřící dle prvního a jak se později ukázalo mylného dojmu světoznámé továrně Franze Stephana na voskové zboží, svíčky, mýdlo a jedlou sodu. Stával vzdušnou čarou sotva několik desítek metrů od současného Pensionu OK ve Staré aleji, kde bydlí Kysela junior. Perspektiva je jak víme prevít - s dálkou zkresluje. Jiná další možnost nabízející se logicky v tom směru je komín nad strojírnou Václava Schneidera, pověstnou mimo jiné speciální výrobou bruslí a vázání k lyžím. Po válce se pro ni vžil název provazárna, než ji obsadil národní podnik Úpavan s šitím stanů. V dnešní době tam s podobným výrobním sortimentem sídlí firma JAPIO spol. s r. o. Jenže ten byl zdemolován už 14. prosince 1955! Srovnáním fotografie z místa pořízení snímku se to zdá být jasná a nezpochybnitelná volba. Páni řidiči se mohli fotit před tímto datem. Pak je tu ale jako vždycky ještě možnost třetí (jenže ta není doložená, jak si možná mnozí pamatují z Písně strašlivé o Golemovi v podání V + W). Existují totiž pochybovači, kteří mi vtloukají klíny do hlavy a podsouvají celou řadu bližších komínů hned za řekou v lokalitě kolem kostela. Svůj měla obecní plynárna, kterou pováleční pamětníci pamatují jako stavební truhlářství, kterému léta šéfoval Jaroslav Fireš. Druhý mnohem vyšší kouřil u strojírny Fröhnel a Feist, přestavěné novými osídlenci po roce 1948 brigádně na městská jatka. Areál je naproti Domu s pečovatelskou službou v Kostelní ulici. Kdy zmizel komín, zůstává tajemstvím. Proč bych si tím měl ale lámat hlavu zrovna já, který až do konce roku 1955 snad ani nevěděl, že nějaká Svoboda nad Úpou existuje. Jen to panorama znám téměř odmalička. V dáli na horizontu se totiž rýsují ladné křivky východokrkonošských dvojčat - táhlý hřeben Světlé a vlevo nad střechou Cinkova stroje jako špička ledovce vrchol Černé hory.

Ne každý strejc, který si nechá narůst vousy se tak automaticky stane Krakonošem. Někteří si tak samolibě říkají a veřejnost jim to takříkajíc s odpuštěním „žere". Našli bychom je daleko od Krkonoš a nejen v Čechách. Jednoho takového jsem kdysi potkal na Valašsku. Donesla se mi zpráva i o Krakonošovi ze Šumavy. Historie zná Rübezahla ze Slezska, z Krušnohoří, Harzu i Bavoráka z Alp. O každém z nich už tu padlo nějaké ztracené slovo. Panáček v myslivecké kamizole vylosovaný na měsíc červenec je ze samého chvostu Krakonošova království, ke kterému se v časech, kdy se jmenovalo Riesengebirge počítala i německojazyčná oblast Adršpašských a Teplických skal. Spojená velkolepá skalní města oddělená hlubokou Vlčí roklí ležící zhruba mezi obcemi Adršpach a Teplice nad Metují jsou od roku 1933 vyhlášena Národní přírodní rezervací, největší svého druhu v Evropě. Členitý reliéf vytvořený v kvádrových pískovcích nabízí pohledy na monumentální seskupení skalních útvarů s obřími rozměry. A co je v české kotlině obří, je i Krakonošovo. Tady všude byl. Tady seděl - dalo by se parafrázovat počínání jiného obra z populárního kusu Divadla Járy Cimrmana.

Při zjištění, že obyčejný rohlík může stát i dvanáct a hrníček ošizené instantní kávy klidně padesát babek, mě napadlo, jakou asi cenu může mít pomuchlaná, tři čtvrtě století stará firemní obálka. Zejména, když kromě naprosto běžných stop poštovního provozu té veskrze provizorní doby po konci druhé světové války na ní neshledávám nic obzvlášť zajímavého. Nad červenou československou známkou s generálem Štefánikem za 2 koruny čtyřicet by se dnes ofrňoval každý začínající filatelista. A jediným kladem gumového poštovního razítka bez datumovky, užívaného i na poště ve Svobodě nad Úpou ještě téměř celý rok 1946 je pouze nezvykle čitelný otisk. Původní německý text s adresou odesílatele je „znehodnocen" sdělením o šetření lesů používáním starých tiskopisů. Podobné razítko na zásoby německých lejster měl doma každý živnostník. To, že světoznámé firmě s dlouholetou tradicí velel nějaký národní správce z řad dělnických poválečných kádrů, také není nic, co by se vymykalo dobovým zvyklostem.

V dávných dobách se říkávalo: Co Čech, to muzikant. To už ale dlouho neplatí. Dokonce i fáma o zlatých českých ručičkách má dnes značné trhliny. Zlé jazyky tvrdí, že jsme národ tunelářů a pivařů. Ty laskavější nás mají zase za největší chalupáře a houbaře na světě. Všecko je relativní, ale na těch houbách asi zrnko pravdy je. Naše země je proslulá krásnými a rozlehlými lesy, oplývajícími bohatstvím lesních plodů, které byly obyvateli odpradávna vyhledávané a hojně konzumované. Dodnes je houbaření všeobecně rozšířený a zdraví nadmíru prospěšný koníček. Houby jsou maso chudých, říkali už staří horáci z Krkonoš. Pro ty spravedlivé sázel prý Krakonoš do mechu dokonce hříbky ze zlata. Svoboda nad Úpou je pro svou polohu v sevřeném údolí obklíčeném kolem dokola lesy přímo předurčená být vyhledávanou houbařskou lokalitou pro fyzicky zdatné hledače. Potěšení z pohodlné rodinné procházky po rovince jako v borových hájích kolem Máchova jezera nebo v mírně zvlněném terénu u „Králového Hradce" a nově i v přístupném široširém vojenském prostoru Brd to ale není. Z náměstíčka s věží nízkou je to tady samý „dokopec". Ten nejbližší původní starousedlíci dokonce ve svém jazyce nazvali Pilzberg, nejspíš záhy co zbourali šibenici čímž pojmenování Galgenberg ztratilo opodstatnění. Prý pro hojnost hub. Jiní mudrlanti naopak tvrdí, že se název ujal podle vyhlídkového altánku ve tvaru houby na vrcholovém plató, zvýrazněného před necelým měsícem obnoveným nátěrem. Ať tak či tak současné jméno Muchomůrka zní daleko lahodněji. Zvuk i pro ostatní výletníky jí v poslední době dodává hojně navštěvovaný a oblíbený stejnojmenný farmapark s domácím zvířectvem.

Ještě před padesáti lety byla naše „hřbitovní" část Sluneční stráně na jihozápadním úbočí Kravího vrchu ve Svobodě nad Úpou s vrcholovou kótou 681 metrů nadmořské výšky pouze vysmívaným „Kravákem" se zanedbanou loukou rozdělenou vrstevnicovými teráskami s mezemi zarostlými keřovitým náletem dřevin než se do ní zakously stavební bagry. Začít v 70. letech minulého století se stavbou rodinného domu bylo čiré zoufalství. Přesto většina ze stavebníků viděla už dlouho dopředu na překopané kamenité půdě plné stavební suti šťavnatě zelený krátce střižený anglický trávník bez jediné sedmikrásky. V nezměrné mladické pýše jsme se od plic zasmáli každému vousatému vtipu jakéhosi stařičkého lorda, jak jednoduché je takový pažit vypěstovat. Stačí jen zorat, uvláčet, vybrat kořeny plevelů, zasít kvalitní semeno, uválcovat a pak už jen pravidelně zalévat, dvakrát týdně sekat, hnojit, sekat, hnojit, sekat...aspoň 300 let a máte dokonalý koberec. Ha, ha, ha! Kdo by na takové povídačky věřil. My to zmáknem za rok, za dvě léta. Ač vesnický sekáč, došlo mi, že ve svažitém terénu to jen s kosou nebo srpem asi nepůjde. Po jednoroční nepříjemné zkušenosti s těžkou litinovou vřetenovou sekačkou britských zahradníků, kterou bylo možné sehnat v nově otevřeném pardubickém obchodním domě Prior, nezbylo než se pustit do domácí výroby něčeho vhodnějšího. Z populárního časopisu „Urob si sám" jsme s kamarádem okopírovali návod na tehdejší výkřik sezony - údajně snadno ovladatelnou elektrickou rotační sekačku se dvěma kolečky a kapotáží motoru plastovým kbelíkem. Sloužila docela dlouho. Když jsem ji později při koupi nového stroje v Mountfieldu v jisté akci dovezl jako „protihodnotu" budila úžas všech přítomných. Předpokládám, že zaujímá čestné místo jako odstrašující příklad v nějakém muzeu zahradní techniky. U elektrického pohonu i přes nepříjemnosti s kabelem tvrdošíjně setrváváme - motorové sekačky mají zase jiné mouchy. Žacích strojů už jsme vystřídali několikero, včetně strunových obžínačů na elektriku i na benzin, mechanických i bateriových nůžek. Jeden ksindl vedle druhého! S pokorou dnes dávám za pravdu anglickým lordům, že na zahradu je nejlepší zahradník.

Červnové výročí 400 let od brutální „Staroměstské exekuce", která znamenala ztrátu hrdla pro 27 údajných českých pánů, je symbolicky spojeno s popravčím mečem legendárního pražského kata Mydláře a nepředstavitelnou krutostí tehdejší doby. Naše zjemnělá generace zná meč nanejvýš v podobě miniaturní hračičky na otevírání listovních zásilek. Jak pozná každý lingvista s vytříbeným citem pro jazyk český, název dnes již minimálně užívaného nástroje vznikl složením slov pero a řezati. Původně sloužil nožík s ostrou čepelí opravdu k seřezávání ptačích brků, jimiž se psávalo v počátcích doby inkoustové. Vhodná dlouhá pera z husích křídel nahradila ocelová psací perka opatřená dřevěnou násadkou vynálezce Jamese Perryho, jak jinak než chudého anglického kantora z nějaké zapomenuté štace poblíž Londýna už v roce 1820. K dokonalosti je vypiplal a do strojní výroby zavedl o deset let později tkalcovský tovaryš Josua Masson v nově založené továrně v Birminghamu. Oba pánové na takové prkotině, která se udržela v užívání až do poloviny minulého století, vytřískali kapitál. O tom jsem ovšem jako školák sázející do písanky inkoustové kaňoury z věčně rozskřípaného perka neměl ani ponětí. Břidlicové tabulce, na kterou psali starší spolužáci někde ještě ve druhé světové válce, jsem unikl jen o fous.