Freiheit

Ale špatně se fotografuje! To potvrdí každý zkušený praktik ze staré školy i úvodní pohled na sluncem zalitou boudu Pašovku na Rýchorách. Dnes se za mistra fotografie považuje leckterý majitel jen trochu slušného mobilu, který kreslí spotřebitelské snímky jedna báseň o jakých se ryzím fotoamatérům ještě před polovinou století ani nesnilo. Však také tu řeholi s ostřením objektivu, nastavením expozice, mícháním vývojky a ustalovače a pak úmorným vyvoláváním filmů při blikotavém červeném světle evokujícím opravdové peklo a mácháním fotografií na výmětovém fotopapíru proneseném z místní papírny, protože na kvalitní zboží z Fotochemy nezbývaly fondy, většina adeptů záhy vzdala. Na snímcích vytrvalců, kterým nad všechny ty lákavé značky jako Agfa, Kodak, Orwo, Fujifilm či Ridax byla role barytu propašovaného „od Eichmannů" je to po letech bohužel vidět. Všechny chyby při složité alchymii domácího zpracování fotek v často improvizované fotokomoře se za pár let obvykle krutě vymstí. Obrázky blednou a šediví, papír se kroutí a dokumentární hodnotu zakonzervované historie dokáže nekriticky ocenit jen fanda starých zašlých časů, i když ty samy o sobě nestály většinou za nic. Každý druhý uživatel telefonu má v něm dnes uloženy tisíce (zbytečných) virtuálních záběrů v dokonalém barevném provedení a přesto se dokáže nadchnout zašlou potrhanou fotografií ze svého dětství. Včerejší knedlo vepřo zelo nebo selfíčko s nudlí u nosu se dá zítra zopakovat, zaniklá krása staré fotky je nenahraditelná. Každé torzo pozůstalosti po ojedinělých průkopnících, kteří prošlapávali cestu současnému davovému fotografování, vyvolává „mezi námi děvčaty" se zájmem o historii neskrývané nadšení.

Listopad je měsíc udělování státních vyznamenání, kde se to lvy jen hemží. Naše nejvyšší a jedno z nejkrásnějších vyznamenání Řád Bílého lva má krále zvířat přímo v názvu. Mezi stovkami nositelů jsou od roku 1923 opravdoví hrdinové, hlavy států, králové, prezidenti, vojevůdci, politici zaslouženě i jen z titulu své funkce - viz naši prezidenti včetně Gottwalda. Ale také několik černých ovcí jako Mussolini, Brežněv nebo Jásir Arafat. Česko je národ fotbalový a v listopadu vrcholily kvalifikační zápasy na EURO 2024 i pro naše „zlaté hochy" přejmenované s novými slušivými dresy se lvíčkem na prsou na „hrdé lvy". Podle hujerských novinových titulků píšících expertů snad ani naši borci nemuseli na utkání jezdit, jak měli vítězství a postup předem v kapse. Nakonec to zkomplikoval výbuch s Albánií a úlet tří hříšníků včetně nepochopitelné účasti poctivce, dříče a symbolu všech ctností do nočního baru a jejich okamžitý vyhazov. Poslední upocené vítězství postup přece jen zajistilo. Úkol splněn a celé vedení reprezentace končí. Zelená je tráva! Jen v Kocourkově se přepřahá spřežení, které se osvědčilo uprostřed jízdy. Je cosi shnilého... Fotbal to je hra! Lvíček na rudém dresu se červená, až málem splynul s podkladem. Další exemplář do třetice. Honosná řádová dekorace s dominantním dvouocasým lvem a českou (československou) závěsnou trikolorou patří na první pohled pro širokou veřejnost stále ještě tajuplnému zaniklému spolku recesistů a taškářů Schlaraffia. Pokud to ovšem není zdařilá montáž k oklamání sběratelských naivků. Každopádně prsní štítek ukazuje na Litoměřice. Leitmeritz, město mé vojenské služby. Budova v horním poli děleného štítku je stará renesanční radnice s podloubím na Mírovém náměstí vzniklá ve 14. století spojením dvou gotických domů. Dnes je tam Oblastní muzeum. Litoměřická pobočka Schlaraffie „Castellum Albiense" s pořadovým číslem 131 založená 30. listopadu 1896 má však úplně odlišné erbovní figury.

V torzovité fotografické pozůstalosti větroplacha Standy Steinera (1929 - 1997) nejsou jen snímky jeho sportovních souputníků na lyžích nebo svěřenců, kterým vštěpoval zásady lyžařské abecedy, rodinné záběry z turistických výletů, horská panoramata i krajinné detaily z okolí bydliště ve Svobodě nad Úpou či amatérské pokusy zachytit svou tehdy oblíbenou, lehkou a praktickou kamerou Admira 8 z brněnské Meopty zádumčivou krásu bizarních tvarů bukového pralesa na Rýchorách. Měl nos (to doslova) i oko na zajímavé kontrasty nebo groteskní seskupení objektů, pomíjivé přírodní úkazy a neopakovatelné situace. K stáru byl dle mínění mnoha známých tak trochu nekomunikativní ješitný frajer, ale to se konec konců říká i o mě, a pokud vím ještě o dalších dvou nebo třech svobodských gigantech ducha a přitom jsme všichni milí a příjemní chlápci, skromnost sama. I to je možná jeden z důvodů, proč většina filmů a fotografií skončila po jeho odchodu, kdy se jeho žena Zorka stěhovala do Domu s pečovatelskou službou v nějaké makulatuře ve sběrných surovinách.

Počasí houbám přeje. Je téměř polovina listopadu, namoklo a relativně teplo, bez sněhu, bez mrazů. V podhůří Krkonoš jev spíš vzácný. Ortodoxní celoroční houbaři se na různých webových stránkách prsí plnými košíky stále ještě i hřibovitých úlovků. O různobarevné podzimní žouželi ani nemluvě. Dýchavičný našinec s poruchovou pumpou značky „Herz" sestavenou z válečného náhražkového materiálu po několikeré repasi pověsil celoživotního houbařského koníčka chtě nechtě na hřebík. I takhle se dá popsat skutečnost, že se těch pár kroků na kraj lesa za chalupou prostě nevydrápu.

Že je to jen pobouchané víčko od nějakého starobylého mazadla z tátovy dílny? To taky. Mě však připomíná krátké intermezzo, kdy jsem uměl stěží slabikovat hlásky než číst celá slova. A co si budeme povídat, i slova jsou jen slova. Nejvíc mě fascinoval hrozivý drak uprostřed. V dětské fantazii se z kusu vylisovaného plechu rázem stala cizokrajná mince velikosti tolaru pro víceúčelové použití při kupeckých hrách odkoukaných ze života dospěláků. Teprve později jsem zjistil, že to monstrum je zoomorfní okapový chrlič, jakých jsou plné fasády už od středověku.

To platí jak pro všechny ajťáky včetně hackerů, závisláky na Internetu, bloggery a influencery, tak pro každého panáčka - mého miláčka Krakonoše. Moc dobře to věděl i svobodský představitel pána na Krkonoších šibal František Umlauf (1910 - 1983), který je jako doma nejen na těchto stránkách. Zachycen objektivem mistrů fotografie Jiřího Havla a Josefa Žáka se jeden z nejtypičtějších Krakonošů zapsal do povědomí zejména z množství sběrateli oblíbených pohlednic, které jsou leckde dosud v prodeji. V souvislosti se sítí pochopitelně není sám, ale jako reprezentant cechu na měsíc listopad prošel castingem vítězně. Bydliště ve Svobodě nad Úpou je jen bonus navíc. Zadrž čtenáři, který bys nejraději hodil síť na pisatele v domnění, že plácá nesmysly. To je jen oslí můstek užívaný již starými Římany při těkání myšlenek od tématu k tématu asi jako když lehkonohý horský duch přeskakuje kaskády a peřeje krkonošských bystřin a ručejů. O čem že to byla řeč? Ach, ano - sítě.

Článek o pro mě osobně zajímavých regionálních „velikánech" otištěný před měsícem se podle všech obou mých našeptávačů údajně líbil. Už tehdy jsem neuváženě slíbil, že se pokusím představit ženský protějšek té ryze pánské sestavy. A to jsem si naběhl na vidle. V přesvědčení o pravdivosti bonmotu, že za každým úspěšným mužem stojí silná žena, jsem zcela zapomněl na Murphyho zákon - „Nikdy neopakuj úspěšný pokus"! Složit regionální ženské A družstvo bez všeobecně známých a stále dokola omílaných ikon z dam blízkých mému srdci se vztahem k oblasti východních Krkonoš a blízkému Podkrkonoší vynikajících čímkoliv nad své vrstevnice aby to zaujalo i nezainteresované čtenáře je v až donedávna převážně maskulinním světě docela zapeklitý úkol. Jsem muž z minulého století, kdy pojem „něžné pohlaví" či „krásnější polovička lidstva" nebyl pro většinu žen ponižující natož nepřijatelný. Má obrázková „dámská jízda" je tudíž daleko osobnější a současnější než vousatí představitelé chlapských idolů.