Freiheit

Při výběru Ducha hor na únor je volba jasná. Musí mít lyže! A aby nebyl úplně démodé, tak se prokazovat aspoň původem ze stejného hnízda jako předchozí art decový reprezentant. V rámci společenské hierarchie se sluší samozřejmě nabídnout ještě něco navíc. Ten původ je zřejmý na první kouknutí i laikovi. Pochopitelně s logickým přimhouřením oka, co se týče věku. Desetiletí sem, desetiletí tam. Na takových maličkostech svět nestojí a Krakonoš na nich opravdu, ale opravdu nebazíruje. Rodný list už totiž dávno někam zašantročil. Jestli v něm byl jako rodič uveden nějaký poněmčelý Schowanek, soudruzi ředitelé za národní podnik Tofa Albrechtice nebo současný majitel firmy Detoa Jaroslav Zeman si ten sklerotický dědula údajně nepamatuje. Avizovaný bonus navíc je ukryt v potlučeném soklíku. Tlačítko tak zvané mačkací figurky, které jsou pro firmu Detoa typickým výrobkem řadu desetiletí. Jeho zmáčknutím dojde k uvolnění spojovacího lanka a hračka imituje jakýs takýs pohyb. Někdy se zhroutí jako chlápek, který přecení své síly a všecko v něm povolí, až padá k zemi. Právě to je mi na horském strýci sympatické. Že si nehraje na démona a dokáže přiznat téměř člověčí slabost. To, že ve svém pokročilém věku stoupne na lyže, je víc než obdivuhodné. Odvahu zvolit nekonvenční růžovou barvu ski bych od starého pána ovšem nečekal vůbec ani v tom nejvlhčím snu. Nebudu to rozpitvávat - únor je nejkratší měsíc. Sáhodlouhý text by mu neslušel.

Únor bílý - pole sílí. Tak si pochvaloval nejeden hospodář v dobách, kdy rozmary počasí alespoň rámcově uznávaly starodávné pranostiky, které po staletí vykazovaly procentuální shodu s realitou asi jako dnes průzkumy veřejného mínění čí odhady volebních výsledků. Za vlády komančů mnozí z nás v duchu potutelně přidávali ...a ÚVé šílí. Ústřední výbor všemocné a jediné strany měl v těch ponurých dobách všeobecného plánování hospodářství proti sobě každoročně čtyři mocné soupeře. Jaro, léto, podzim a zimu. Jenže kdeže loňské sněhy jsou? Dnešní horáci už dávno zavrhli oves a vsadili všecko na turistiku. Zimní bílé horské stráně křižují lanovky a vleky přečetných sjezdovek a běžeckých tratí, na kterých se míhají pestrobarevné postavičky sportovců. Nedotknutou pláň se závějemi neporušeného prašanu aby trendy lyžař na skialpech pohledal.

Mosazné těžítko s figurou sovy ve stylu art deco není jen tak ledajaký kus inventáře z psacího stolu. Nepochybně patřilo některému z rytířů tak trochu tajemného pánského spolku Schlaraffia s výrem ve znaku. Bratrstvo umělecky založených recesistů s pobočkami po celém světě bylo, jak už návštěvníci podsložky „Schlaraffia - umění, přátelství, humor" na www.freiheit.cz většinou vědí, založeno v roce 1859 v Praze. I v našem regionu existovalo před druhou světovou válkou několik významných poboček, z nichž nejbližší bývala v Trutnově a o něco později i ve Vrchlabí. Je smutnou skutečností, že konkrétně ze Svobody nad Úpou byl podle dostupných seznamů pouze jeden jediný registrovaný člen. Zato opravdové eso známé v lékařském světě jako zakladatel léčby dětské obrny v Janských Lázních metodou „Warm Springs", vedoucí lékař MUDr. Viktor Sellner se spolkovou přezdívkou volně přeloženou do češtiny „Lázeňský duch Janského vřídla". Podobnými drobnostmi jako uvedené těžítko se hračičkové ve středověkých pláštích s šaškovskými čapkami na hlavě obklopovali nejen ve svých hradech, jak nazývali spolkové místnosti, často jen pronajaté v obyčejné hospodě. Svéráznou symbolikou připomínající laické veřejnosti daleko tajuplnější a uzavřenější společenstva svobodných zednářů zdobili ctihodní šlarafové své příbytky i po převléknutí do civilu, kdy se z nich stali normální páni továrníci, lékaři, učitelé, herci, intelektuálové i řemeslníci. Předlouhé povídání o vzniku, pravidlech, hierarchii, jazyku a mnoha dalších specialitách té důmyslné hry pro velké kluky zní jako pohádka, nad kterou by současníci nejspíš ohrnovali nos. Kdo má zájem, informace si najde.

Nedělám to často a už vůbec ne s nadšením, abych propagoval něco, co mají v gesci povolanější. Ale když musíš, tak musíš! Muzeum Podkrkonoší v Trutnově zahájilo hojně navštívenou vernisáží ve čtvrtek 26. ledna výstavu o Janských Lázních. Exponáty ze sbírky regionálního multisběratele Jana Hainiše zaměřeného na historii lázeňského města pod Černou horou především na zimní sporty zejména lyžování, jehož je celoživotním aktivním vyznavačem dokonce se závodnickou minulostí, doplňuje i několik zajímavostí z muzejního depozitáře. Honza je nejen spolužák mé nejmilejší manželky, ale i můj kamarád, svého času spolupracovník u Čs. státních lázní a hlavně kolega sběratel s podobnými zájmy, čili vlastně svým způsobem konkurence. Ani jeden to tak tragicky necítíme. Honza na to má svéráznou průpovídku. „Já jsem sběratel, ty jsi historik". A řekne to s takovým potutelným výrazem, že přesně vím, co má na mysli. Ty si piš ty své rádoby zasvěcené bláboly o historii regionu a nepokoušej se cokoliv sběratelsky cenného získat - já ti to rád zapůjčím k ofotografování. Tomu se říká sběratelská kolegialita, protože jsou i jiní, kteří nepůjčí ani náhodou. I s Janskými Lázněmi jsem se „zapletl" od poloviny minulého století mnohokrát. V tomto směru například v roce 2005 při psaní lapidárních textů do publikace „Janské Lázně a okolí na dobových pohlednicích" doplněné čumkartami také z Honzovy početné filokartistické sbírky. Kdo máte rád Janské Lázně a všecko co s nimi souvisí, staré fotografie, pohledy, turistické průvodce, mapy, štítky na hole, odznaky, lyžařské diplomy a katalogy, lyže, saně, brusle a všechny ty upomínkové sarapatičky z babiččiny truhly nebo skleníku, běžte se podívat - stojí to za to. (Já osobně nemám ze vstupného ani halíř).

Nepublikováno

Mezi historickými lyžařskými odznaky je jen málo těch, které zkušený sběratel nepozná tak říkajíc na první dobrou. Horské vrcholy, zasněžená krajina, figurky lyžařů i samotné lyže napoví i laikům. Opravdovou hádankou může být málo známý neutrální bílý smaltovaný terčík s kombinací čtyř propletených písmen černé barvy, jejichž pořadí ponechává prostor pro fantazii. Vzrušenou diskuzi vzbudil nedávno nález jednoho takového zachovalého „knoflíku" o průměru necelého dva a půl centimetru na webu lovecpokladu.cz sdružujícím mimo jiné hledače s detektory kovů. Experti znalí brouzdání po síti našli další virtuální exemplář na Internetu. Potvrdilo se staré známé, že pod lustrem je tma a mýlit se je lidské. Instituce z nejpovolanějších, Krkonošské muzeum ve Vrchlabí, má na sbírkové evidenční kartě odznaku zapsán některým z dřívějších pracovníků chybný výklad zkratky jako „Hauptverbund der deutschen Sport".

Houby s octem! Je to jen dar od Pánaboha ze všeho se vykecat. Nebo jak rád říká stejně obdarovaný pražský přítel Pavel umění uplést z kusu člověčího trusu bič. Opravdový borec s ním i zapráská. Dá-li se někdo na psaní, musí umět tu pomyslnou kuličku užmoulat ze všeho. Témata kol dokola leží. Jen je zvednout - to je oč tu běží. Tak třeba hned ty klíče. Častokrát v životě se stane, že člověk objeví rezatý klíček v prachu u cesty, někdy celý anonymní svazek zapomenutý neznámým nešťastníkem v nádražní čekárně nebo visací zámek u dávno neužívané branky do polí. O šuplíku v psacím stole po dědovi nemluvě. Devadesát devět nálezců ze sta je bez povšimnutí mine. Vím ale bezpečně minimálně o jednom pošukovi, který není líný se sehnout a do vyhrazené bedničky v pracovním kutlochu přihodí další exemplář. Některé omšelé kousky jsou hodnotné samy o sobě. Ať již stářím, řemeslným provedením či nezvyklým vzhledem. Mohou posloužit jako solitérní dekorace pro oživení v každém interiéru. Starý osahaný zajímavý klíč je z těch obyčejných předmětů obdařených skrytým tajemstvím, na kterém se zaujetím spočine oko milovníka stařinek stejně jako excentrika holdujícího nečekaným kontrastům.

Je celkem logické, že v dlouhodobém výběru Krakonošů na jednotlivé měsíce padla lednová volba na překabátěného Rýbrcoula, který jako jeden z mála propaguje zimu. Kuriózní skulptura nabízená kdysi jako suvenýr z Krkonoš ze skupiny zahrnuté pod sjednocujícím názvem „je to kýč, ale pěknej" zvítězila tak říkajíc o prsa nad už dost okoukaným obligátním pánem hor na rohačkách s nákladem metrové kulatiny. Jenže i nad Krakonošem je mezi nebem a zemí ještě cosi vyššího. Ať už tomu říkáme Pán Bůh, Matka Příroda nebo jen pragmaticky rozmary počasí. Celá scénka vyznívá jako nepovedený apríl, autorská provokace či potměšilost ročních období. Bělá se jen kmínek břízy s nepatřičnou nástěnkou jakoby zapomenutou z nějaké dávnější zimy a povědomé zasněžené svahy. Jó, kdeže loňské sněhy jsou?