Freiheit

Ať chceme nebo nechceme, umělá inteligence je tady. Jako všechny předešlé převratné vynálezy lidstva slibuje, že bude jen pokorný sluha. Životní zkušenost ale nabádá, že může záhy nekontrolovaně přerůst ve zlého pána. Ba navíc znamená možná totální zkázu nerespektováním současných hodnot - desaterem božích přikázání počínaje a tisíciletým vývojem morálních zásad konče. Zatím je to jen robátko v plenkách, zdánlivě neškodná hračka. Zároveň ale strůjce velkolepých podvodů, když například ve fotografii vedena schopným navigátorem dokáže produkovat díla k nerozeznání o echt autorských člověčích fotografií a někdy i dokonalejší. Důkazem je zcela nedávné vítězství snímku vygenerovaného umělou inteligencí ve slavné mezinárodní prestižní soutěži Sony World Photography Awards. Zbystřit musí i vysokoškolští pedagogové, protože internetoví roboti už dnes chroustají stovky zadání na vypracování diplomových prací líných šikulů ze studentských řad. Vyzkoušet schopnosti té chytré holky je lákavé a není nutné opustit domácí luhy a háje ani svou oblíbenou parketu. Krakonoš je na tomto webu popsán ze všech možných úhlů už mnohokrát, takže ne zrovna vynalézavé zadání znělo: Jak vypadá Krakonoš?

S nadsázkou o sobě tvrdím, že jsem kluk z hospody, pivem kojený, ale doslovná pravda to není. Ta hospoda sedí. I když mě do ní táta poprvé vzal v mých necelých pěti. Bydleli jsme tam jen krátce, sotva jednu pětiletku, ale dost na to, abych si tu nahořklou chuť národního nápoje zapamatoval na celý život. Na chuť mateřského mléka si nevzpomínám a dobrá pitná voda je prý bez chuti. Jenže právě té se v té době ve vsi katastrofálně nedostávalo. Takže pivo! Jediná alternativa k drahým limonádám, protože těch pár doušků vlastnoručně natočených z pípy do malého korbílku bylo relativně zadarmo. Natruc pravděpodobnosti ze mě nevyrostl ani notorický alkoholik ani ortodoxní pijan piva. Spíš jen příležitostný pijáček - prasáček. U horáka z Krkonoš se automaticky předpokládá, věrnost značce. Jenže život panáčka naučí, že důležitější je, která značka lahváče je v obchodních řetězcích momentálně v akci. Ta sem tam sklenička po jídle může být stejně tak Krakonoš jako Plzeň, Braník, Staropramen, Budvar, Krušovice nebo Kozel, hlavně když má říz. A co se hospod týče, bývával jsem spíš „kavárenskej" a hrdě se hlásím i k té pražské. Zdaleka nemám na mysli jen tu v hotelu Praha v Janských Lázních blahé paměti. Dnes si jen můžu v duchu zanotovat s Waldou, culícím se z přebalu elpíčka - to všecko vodnééés čas...

Velikonoce, křesťanské svátky Vzkříšení, všeobecně oslava jara a nového života. I virtuální zelený pažit internetové zahrádky se hemží velikonočními zajíčky, žluťoučkými kuřátky a dovádivými kůzlátky. Tradičně antivelikonoční je i můj antipříspěvek. Protože stejně odvážně by se dalo napsat antilamy nebo antižirafy. Podivné zvířecí stylizované figurky mnou vlastnoručně vypižlané jsou pomyslnou pupeční šňůrou propojeny se zaběhnutou značkou anti, kterou jsem si v dřevních dobách s drzostí sobě vlastní přisvojil. Jako životní zelenáč, i když už se dvěma dětmi jsem koketoval s myšlenkou zapomenout na poctivé řemeslo s údajným zlatým dnem kdesi v nedohlednu a stát se prvním svobodným umělcem na volné noze ve Svobodě nad Úpou. Inu pošetilé mládí talentu prosté. Po zvážení svých reálných možností jsem zavrhl literární tvorbu, výtvarné umění i muziku. Dodnes umím namalovat pouze panáčka s hráběmi místo rukou a vinou hudebního hluchu jsem už ve škole musel slíbit panu učiteli hudební výchovy, že za žádných okolností nebudu nikde na veřejnosti zpívat ani vyluzovat zvuky na hudební nástroje, byť by to byly pouhé činely. Pouze v opracování dřeva jsem se cítil pevný v kramflekách.

Ráčejí prominout Vaše Veličenstvo. S tím, že dokážete měnit podoby na počkání, jsem se již v duchu smířil, ale velký kus dětské fantazie to přece jen vyžaduje. Při výběru Krakonoše na bláznivý aprílový měsíc duben jsem sáhl do kolekce upomínkových odznaků ze severní polské strany Krkonoš. Ale ouha! Opět ten nepovedený strašák Liczyrzepa. V našich zeměpisných šířkách je obrozenecký zmetek Řepočet dávno jen pro smích školákům při probírání jazykových snah horlivých propagátorů puritánské češtiny v 19. století. Jen málokterý knihovtipník se dovtípí, že otrocký překlad Ducha hor z německého jména Rübezahl je ze stejného soudku jako vysmívaný a zapomenuty klapkobřinkostroj, hlubozník, nosočistoplena, zpěvořečnost nebo podnosnice libočudná. Jíst z jezlínu by se nám taky nezamlouvalo asi jako nazývat nového pana prezidenta bývalým ředlnostou nebo koukat za jasné noci na oblohu se zářící nočenou. Nemluvě o tom, že nazvat současného pošťáka spěšnovodem je čirá ironie. Kdo má uši nastražené a oči na koukání toho smích přejde velice záhy. Nebo vám snad všechny ty hoaxy, hejty, lajky, skejty, kornfleky, lofty, gendery, web mastery, fake newsy, onlajny, phubbingy, brífinky, selfíčka a pytel dalších trendy zparchantělin neznějí podobně? I samotná čeština bez pokukování do ciziny se skví perlami jako čunkodomek, nepravda, havloid, pravdoláskař, lžibabiš, lepšolid. Z rukávu jich lze vysypat stovky.

„Nudíte se? Kupte si medvídka mývala." Vyřvával Hrabalův hlučný strýc Pepin v nezapomenutelném podání Jaromíra Hanzlíka v euforii po společném zdolání továrního komína dalešického pivovaru s půvabnou Magdou Vášáryovou z dnes již kultovního Menzelova filmu Postřižiny. Budovatelé pětiletek nebyli žádní troškaři a tak si z výletů s Čedokem za hranice všedních dnů do zotavoven ROH na hřebenech východních Krkonoš - hor patřících toho času pracujícím - přiváželi častokrát přímo opravdického medvěda brtníka. No vážně, nekecám! Na úvodní fotografii například pózují s postrachem turistů dva náhodní odboráři vybavení na vycházku svačinovým balíčkem z rekreačního turnusu ROH od 13. do 20. května 1962 před zotavovnou „Horský dvůr" v Janských Lázních. Statný huňáč medvěd hnědý, latinsky Ursus arctos se už tolikrát producíroval jako hvězdný protagonista, současným slovníkem megastar, mými články publikovanými jinde, že mám nutkavou potřebu splatit dluh i čtenářům nejmilejším, věrným tištěnému slovu na poctivém papíře městských novin s letitou tradicí a neměnným originálním názvem „Svoboda fórum". Já vím, že odvážená hrozivá šelma s vyceněnými tesáky byla jen na fotografii. A jak se po prvním leknutí ukázalo ještě ke všemu pouze vycpaná. Ale jako živá! Jako živá! Konec konců tenkrát bylo všecko jenom jako. Jenže medvědův příběh je pravda pravdoucí, a pokud snad ne, tak je to dobře vymyšleno. Což lze doložit přesnými citacemi původních zdrojů. Jen jsou s prominutím také z té bedny, kterou vláčím životem na ramenou mezi ušima.

Zklidni hormon milý čtenáři. Vyhlášený havloid nechystá tentokrát žádný nový výmysl pražské kavárny. Václav Havel nebyl totiž v dějinách naší zemičky jediný, jehož jméno docela významně přesáhlo i do Krkonoš, přestože jeho světového věhlasu pochopitelně nedosáhl. Mám na mysli československého brigádního generála Ing. Františka Havla (23. srpna 1883 v Cukmantlu u Teplic, dnes Zlaté Hory - 20. dubna 1958 v Praze) účastníka bojů na východní frontě v první světové válce v řadách Rakousko - uherské armády. Už v roce 1915 byl zajat a následně vstoupil do československých legií. Velel jednotkám v několika významných bitvách na ruském území, za což obdržel mnoho vysokých vyznamenání. Až do německé okupace naší vlasti pracoval na různých postech Ministerstva národní obrany. Při budování pohraničního opevnění velel zemskému ženijnímu vojsku v Čechách. V roce 1939 byl pensionován. Jako ženijní důstojník byl iniciátorem postavení vojenské výcvikové základny Ministerstva národní obrany na exponovaném místě v Krkonoších v letech 1926 - 1930 nazvané na jeho počest Havlova bouda provozované lyžařským odborem Svazu československých důstojníků. Krytou spojovací chodbou byla spojena se svým starším a větším dvojčetem, ve stejné době a v tomtéž stylu postaveným roubeným horským hotelem Výrovka. V období druhé světové války spravovala obě boudy pro německou armádu rodina Bönschů z Luční boudy.

Bezpečnost práce především! To platilo za rudocha možná ještě víc než dnes. Proto jsou v mnoha zemích světa tak oblíbení dva animovaní seriáloví nešikové Pat a Mat. A to nešikové je velmi kulantní výraz pro nemehla k pohledání, kterým se upřímně smějí hlavně děti. Nás, kteří máme už nějakou tu životní zkušenost, většinou při pohledu na jejich ztřeštěné kousky mrazí v zátylku, vstává poslední chomáček vlasů na hlavě a zvlášť citlivým jedincům naskakuje husí kůže velikosti pravých belgických pralinek Vandenbulcke v místech kde i alabastrová záda fešných žen ztrácejí své slušné jméno. Se šrámy na duši, jizvami na těle a srůsty na polámaném skeletu tak jak je nadělil čas si nechtíc uprostřed smíchu uvědomujeme, co se všechno může přihodit. Navíc každá taková srážka s podobnými reálnými pitomci, a že jich je mezi všemi těmi současnými řemeslníky z leknutí „neúrekom" jak by řekla jedna moje známá Erika ze Šariše, podobné myšlenky přiživí. Asi jako brutální záběry mezi omladinou tak oblíbené „Skryté kamery".