Freiheit

Po ne zrovna přívětivém, ba přímo krobiánském krkonošském obřisku vítajícím rok 2024 výpraskem neukázněného návštěvníka hor z mé anti novoročenky jsem na měsíc únor zvolil návrat k líbivé klasice lidových suvenýrů. Bohužel kůra, mech a lišejníky nezaručují pohádkové kouzlo někdejších rukodělných figurek, ani když jsou pravé, natož instantní umělohmotná náhražka. Fungl nový panáček na snímku z dílny anonymního výrobce je sice z poctivého přírodního materiálu a má všechny důležité atributy tradičního suvenýru z Krkonoš, jen je všecko nějak příliš dokonalé a neosobní jako většina výrobků vícekusové sériové produkce. Takhle nějak v lidovém podání sekal Baťa cvičky na běžícím pásu. Nezbytný širák se sklopenou krempou je ledabyle posunut ke straně, kukuč se šilhajícíma očima by slušel filmovému Sarka Farkovi a přerostlý pocuchaný plnovous je naštěstí ke cti svého nositele prost viditelných zbytků jídla. Kabátec padne jako ulitý bez patiny letitého nošení a do úzkých strečových nohavic by se ztěžka nasoukal i hodně vychrtlý anorektický teenager. Fajfka docela ujde, i když připomíná spíš vodní dýmku. Ale ta hůl! Páni inženýři, tohle má být Krakonošův kohát? Celkové kompozici nepřidá ani ten oblázek imitující skalisko. A miniaturní kýčový soklík z březového plátku nehodný vládce pohoří už vůbec ne. No, trochu jsme jeho majestát zdrbli, tak snad závěrečný verdikt vše napraví: „Mámo, dej konečně panu prodavači požadovaných 350 korun, ať mají kluci z těch zatracených hor něco na památku a můžeme jít na pivo!"

Nepublikováno

V roce 1964 tahle prapodivná konstrukce ze změti hrubě opracovaných dřevěných sloupů, bidel, tyčí, podpěr, latí, polínek a prkýnek značně nahlodaná zubem času ještě stála. Není to tudíž dílo Martina Rajniše, mága nekonvenční přírodní architektury z tradičních materiálů hlavně však dřeva, skla, kovu a kamene, pověstného od začátku 21. století odvážnými konstrukcemi dřevěných skládaček s minimem spojovacích kovových prvků, zejména rozhleden jako je Bára u Chrudimi, středočeská Závist, maják Járy Cimrmana v Jizerských horách či exotická věž Ester v izraelském Jeruzalémě. Ale i šokující vzducholoď Gulliver, součást Centra současného umění DOX v Praze a především architektova vlajková loď u nás doma v Krkonoších, Nová Česká poštovna Anežka na vrcholu Sněžky, již patnáct let navzdory všem pochybovačům odolávající extrémním horským podmínkám. I naši předchůdci ctili prapůvodní stavební materiál a dokázali ze dřeva vykouzlit s minimálními náklady velkolepé stavby sloužící navzdory sezónnímu využití vystavené drsnému počasí celá desetiletí. V paměti mé generace jsou po krajině rozseté početné triangly z důmyslné trigonometrické sítě vzniklé už za Rakouska - Uherska, vyhlídkové věže a také desítky prvních skokanských můstků z pionýrských dob počátků lyžařského sportu.

Soukromá svobodská galerie ANTIS představuje svou nejnovější akvizici. Jedno z prvních děl začínající insitní umělkyně Jany „Picaso" P. velkoryse věnované majiteli při jeho osobní návštěvě v autorčině atelieru s dalšími rozpracovanými náměty je malba na plátně komorních rozměrů 50 x 40 centimetrů v plných jásavých až dryjáčnických barvách s kontrastním černým pozadím nazvaná jednoduše Slon. Různě velké barevné plochy nelomených tónů jsou pečlivě poskládány jakoby podle předem připravené šablony do celkové kompozice vyvolávající v divákovi omamnou cirkusovou atmosféru. Zvolená barevnost plně vystihuje bezelstnou otevřenou duši neškolené malířky a dokáže rozsvítit i intimní přítmí galerijní instalace. Artefakt, který autorka ze skromnosti nepodepsala s odkazem, že ještě nemá nacvičenou signaturu je emocionálně cenným přírůstkem sbírky a stejně jako ostatní vystavené položky neprodejný.

Nepublikováno

První úplněk letošního roku zazářil na obloze ve znamení Lva ve čtvrtek 25. ledna v 18 hodin 53 minut pinktlich. My, co jsme na lunární fáze hákliví, ať už na ně věříme nebo ne, býváme i několik dní ještě unavenější než jindy. Podráždění, protože nás bolí klouby a palice. Trpět v ten čas můžeme i nespavostí, nočním probouzením (málem jsem v nesoustředěném rozpoložení napsal pomočováním) zvýšenými úzkostmi i skleslou náladou. Začínám věřit, že není náhoda když při úplňku mnoho lidí mizerně spí, zvířata jsou neklidná a psi, pokud si nehoví s paničkou pod peřinou, štěkají. Je-li Měsíc schopen hýbat masami vod na celé planetě Zemi, proč by nemohl mít na svědomí zjitřené emoce a ovlivnit nálady, přírůstky i úbytky na váze, úzkostné stavy, kdy se ozývají staré rány a jizvy na těle i na duši, prý i kvalitu a růst vlasů a nehtů dokonce i celkový zdravotní stav. Leckterý lékař by mohl vyprávět hodiny jaké to je sloužit noční směnu při úplňku. Také kolegové houbaři o tom vědí své. A co na to vědma stará Blažková? Odpočívat Tondo, odpočívat! Nic nezačínat a meditovat. Tak teda medituji a první, co mě napadlo je proč se lednovému úplňku říká Vlčí?

Jestlipak víte, milé děti, co je to čarověník? Ne, ne Honzíku, žádný čarodějník, ale čarověník! Cituji z Wikipedie, která je chytřejší než my všichni dohromady: „Čarověník je chomáčovitá nebo metlovitá znetvořenina na stromech a keřích, která je tvořena hustěji nahloučenými větvičkami, často odlišného zabarvení, tvaru a uspořádání olistění (jehlic)". A ještě jedna citace, tentokrát Jiří Sádlo v časopisu Vesmír: „Někdy to dělá houba, roztoč nebo vir, který se splaší, rozhodí genetiku stromu a vytahá z ní jiný program větvení, než se tam původně realizoval. S nimi nic není, strom je musí živit. Klasicky to dělá na bříze rod Taphrina, např. Kvilda na Šumavě je toho plná". Nejen na Šumavě. I v Krkonoších zejména na Rýchorách lze na břízy s různě velkými boulovitými patvary na větvích občas natrefit. Postrádají sice tajemnou magičnost jehličnanů, zato pro kluka s kudlou v ruce a kapkou fantazie v makovici byly v polovině minulého století, když ještě neexistovaly elektronické hračky jako tablety a mobily, vítanými polotovary fantaskních figurek třeba při pastvě stračeny, mlsné kozy nebo hejna husí.

Počínaje počátečním písmenem P, pak průměrný provinční pisálek, podivný patron, povaleč práci přehlížející, pravidelný piják piva představuje povedenou Plachtovu portrétní příležitostní plaketu pro populárního podkrkonošského podnikatele, papírenského průmyslníka Prospera Piette. Leč zpět k normální češtině. To mě jen vykolejila náhodně objevená výsledková listina z aukce uměleckých předmětů v největší evropské aukční síni Dorotheum ve Vídni ze září roku 2022. Položka nabízená v sekci „Okamžité koupě" za relativně přijatelnou cenu 41 Eur má totiž výsostný vztah ke Svobodě nad Úpou. Bronzová oboustranná plaketa o váze necelých 61 gramů a rozměrech 40 x 60 milimetrů byla ražena k příležitosti šedesátiletého životního jubilea známého mecenáše a filantropa Prospera Piette Rivage v roce 1906. Do stejného období spadá i 40. výročí jeho podnikatelské činnosti a zároveň 40 let trvání místní papírny firmy Piette. 25. listopadu 1906 byl c. k. komerční rada Eduard Maria Prosper Piette Rivage oceněný později titulem „Otec Krkonoš" jmenován za vynikající zásluhy o rozvoj regionu „Čestným občanem města Svoboda nad Úpou". Zdařilý portrét zralého muže na aversu je v levém dolním rohu doplněn šlechtickým erbem uděleným třem bratrům Piette císařem Františkem Josefem I. 30. listopadu 1898. Na reversu žehná ženská postava (snad řádová sestra či dokonce anděl) horácké rodině se třemi dětmi se siluetou Sněžky na pozadí a všeříkajícím latinským nápisem IN OMNIA CHARITAS.

V závěru prvního letošního týdne vyšli do ulic měst i vesniček tradičně jako po staletí představitelé biblických tří králů slavnostně zvěstující příchod Spasitele. Jejich genderová vyváženost hodná údajných mudrců z východu z Matoušova evangelia, kdy byl každý jiný i když jejich přesný počet je pozdější konstrukt stejně jako královský majestát mi vnukla myšlenku postavit vedle sebe tři odlišně vyvedené dřevěné madonky vyřezané podle stejného mustru. Gotická soška Panny Marie Svatohorské z poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie na Svaté Hoře u Příbrami, jejíž autorství přisoudil Bohuslav Balbín velkoryse samotnému prvnímu arcibiskupovi pražskému Arnoštovi z Pardubic, je poprvé historicky doložena k roku 1611. Roky před tím jsou zahaleny tajemstvím. S milostnou soškou zvíci necelého půl metru, vyřezanou z hruškového dřeva s letitou tmavou patinou jsou spojovány tisíce milostí a zázraků. Na popud papežské konsistoře v Římě byla 22. června 1732 Panna Maria i s Ježíškem slavnostně korunována honosnými barokními korunkami. Stejně jako Pražské Jezulátko je soška Příbramské Madony oblékána do šatiček podle liturgického období. Mezi množstvím obleků věnovaných věřícími za celá staletí jsou i šatičky od Marie Terezie ušité údajně z jejích svatebních šatů. Dokonce i kuriózní vojenské maskáče. V „nedbalkách" bez dodatečné garderoby je „Příbramačka" až nezvykle štíhlá. Nelze se divit, že se uctívaná soška z nejznámějšího poutního místa v Čechách označovaného jako duchovní srdce země stala vzorem pro stovky a tisíce kopií lidových řezbářů, profesionálních řemeslníků i věhlasných umělců. Zbožní poutníci si madonky v různém provedení ponejprv odnášeli na památku z poutního místa a později se soška Panny Marie s Jezulátkem stala výnosným obchodním artiklem. Zejména z 19. století se jich zachovalo nepočítaně a v každém národopisném muzeu je půvabná madonka zastoupena hned v několika exemplářích. Stejně tak váženým artefaktem je i v leckterém interiéru milovníků umění i v nabídce obchodníků se starožitnostmi.