Freiheit

V měsíci srpnu léto vrcholí. Vybrat si sklizeň jako téma pravidelných střípků ze svobodských dějin je takzvaně sázka na jistotu když autora nic atraktivnějšího nenapadá a psát o stavění sněhuláků by bylo přece jen dost kách. Aby hned na začátku bylo zřejmé, nejsem si vědom, že by autor úvodního linorytu František Pokorný (1931 - 2004) kantor a amatérský malíř ze Všetat měl jakýkoliv vztah ke Svobodě nad Úpou. Jeho alegorie žní je však velmi sympatická a inspirativní. Zeměpisná poloha našeho městečka už na první pohled vylučuje nazvat ho zemědělským. Opravdových hospodářů na plný úvazek bylo i v minulosti mezi drobnými řemeslníky a obchodníky poskrovnu. Přesto bývaly příkré stráně po obou stranách Úpského údolí rozbrázděny až k horizontu úzkými teráskami s nudlemi políček a luk. Přímo na vrcholu Rýchor ve výšce 1000 m n m jsou zaznamenány více méně úspěšné pokusy o pěstování zemědělských plodin, zejména ovsa a brambor. K většině svobodských domů patřila třeba jen nepatrná výměra pozemků zajišťujících hospodářům aspoň základní potravinovou soběstačnost. Zmíněná terénní situace a rozvoj průmyslové výroby zaměstnávající převážnou část obyvatelstva zapříčinila, že potkat v ulicích opravdového sedláka s koňským povozem s vyloučením lehkých dopravních kočárů bylo jako vidět dvě bílé vrány najednou. Ruku v ruce s tím kráčí i žalostný nedostatek původního obrazového materiálu se zemědělskou tématikou.

Spolkové odznaky, zejména ty honosné zdobené barevnými smalty z doby společenským organizacím a spolkům nakloněné od konce 19. století do poloviny toho minulého jsou smetanou sběratelských sbírek. Jenže jak je všeobecně známo a v přeneseném slova smyslu platné i pro život jako takový, nejvzácnější motýli jsou ti, které jsme nechytili. Jistý sběratel historických krkonošských pohlednic a fotografií pevně věří, že završí svou životní zálibu objevem pohledu požárem v roce 1897 zaniklé Vasovy boudy na stejnojmenné louce v katastru Horní Malé Úpy. Já zase doufám, že se přece musel dochovat aspoň jeden spolkový odznak věhlasné svobodské stolní společnosti „Ecke Freiheit" z let předválečných, který sice nikdy nikdo neviděl, ale jehož existence je písemně doložena. Stejně tak jsem se mnoho let bezvýsledně pídil po smaltovaném odznaku lyžařské školy Slalom ze Špindlerova Mlýna, abych ho nakonec „objevil" tam, kde by ho každý zkušený badatel hledal nejdříve. V depozitáři Krkonošského muzea ve Vrchlabí.

Hrady, zámky a tvrze - popsáno. Slavné vily - popsáno. Ale i v nenápadném domku či obyčejné chalupě se mohl narodit pozdější významný člověk. Nebo tam určitý čas přebýval. Znám dokonce dům s pamětní deskou, že tam jistý genius pravděpodobně nikdy nebydlel. Ale to se jedná o Járu Cimrmana a to je výjimečná kategorie. Když jsme s mým bohužel již zvěčnělým kamarádem Václavem Petirou před časem projížděli krajem a mapovali místa Schwantnerových pomníků padlým vojákům ve Velké válce, vyfotil Václav mimoděk i spoustu jiných zajímavých míst a objektů. Některé z těch fotografií skrývá i můj virtuální archiv, do kterého občas hrábnu pro zdařilou ilustraci. I v případě notoricky známého námětu je mi někdy líto, že na něj padá pomyslný prach.

Panny u pramene, ženy u kašny, krásky se džbánem - to jsou jen další variace názvů stejného motivu oblíbeného výtvarnými umělci všech věků. Drobnůstka z pozlacené křehké kovové slitiny vykazuje charakteristické znaky historizujícího ztvárnění romantické scénky z osmdesátých let 19. století. Sloužila jako luxusnější provedení středového kování nějaké honosné knižní vazby oproti běžnějším výliskům z mosazného plechu. Na desce rodinného alba fotografií, obecní kroniky či výpravné publikace se mezi podobně zdobenými nárožníky na koženém nebo sametovém podkladu jistě pěkně vyjímala. Mladé krásné ženy nositelky života symbolicky nabírají vodu, prvek důležitý pro jeho udržení. Poetická líbivá kompozice známá v nesčetně obměnách výtvarného umění je rovnocenná bojovým či loveckým scénám mužských hrdinů. V kartonážní dílně bývalého Seidlova papírnictví v rokokovém domě s původním číslem 107 na hlavní třídě podhorského městečka Svoboda nad Úpou, v jehož zdech přespal i sám císař Josef II. z rodu Habsburského byla podobných cetek ještě koncem padesátých let minulého století, kdy dům koupili manželé Dvořáčkovi plná krabice. Postupně je rozebraly děti. Poslední fragmenty nabídla ovdovělá paní Dvořáčková jistému místnímu sběrateli. Ještě je mám schované. Jen „vodomilky" jsem si pověsil na úzký proužek volné stěny nad dveřmi jedné ze svých „truckomůrek". Nedávno jsem tam zase po dlouhé době trucoval...

Nepublikováno

Nevím, na co si hrají dnešní mladí s prsty přilepenými k mobilům. Naše generace kdysi pod vlivem dobrodružné četby především na Indiány. Co je tomahavk věděl každý Sedící býk, Geronimo nebo Černý jestřáb z klukovské party i v té nejzapadlejší vesnici. Aby ne! Většina z nás byla na svůj vlastnoruční výrobek připomínající sekerku náležitě pyšná. Bez víceúčelového nástroje a především nebezpečné válečné zbraně zejména pro boj zblízka se ani ti praví severoameričtí Indiáni neobešli. Vyparáděné kousky z ilustrací Zdeňka Buriana užívané při slavnostních příležitostech též jako dýmky míru byly sice pro malé všeuměly nedostižným vzorem, ale jakous takous sekérečku na hrubě opracovaném topůrku dokázal zplichtit skoro každý. Pokud někdo našel na půdě starobylý originální sekáček, kterým se prababička ještě v 19. století oháněla v kuchyni, byl king a Sokolí oko.

Udržujte rituály, je to základ spokojeného života, valí se na nás jako mantra zejména z barevných časopisů pro ženy. Doporučuje to pochopitelně devět z deseti uznávaných psychiatrů. Desátý je ten můj. Souhlasím, že nás každého srozumitelné i méně pochopitelné rituály provázejí životem. Dokud jsem byl bezstarostný svobodný mládenec a žil ze dne na den jako to biblické ptactvo nebeské jedl jsem, když přišel hlad, pil když jsem dostal žízeň. Když bylo světlo, pracoval, když byla tma, spal a na rituály - neměl ani pomyšlení. Po založení rodiny, dostavily se nečekaně i rituály. Jsem už starý pes a tenkrát jsme tomu říkali dělba práce. Dnešní emancipovaní mladí lidé by to snad ani dál neměli číst, aby mě někdo nenařknul ze šíření hejtů.

Migranti jsou téma doby. Vyskakují nejen z podvozků nákladních vlaků, z dálkových kamionů na pohled seriózních dopravců i z podezřelých převaděčských dodávek, z přeplněných bárek na širém moři a vymrzlých zavazadlových prostorů letadel. Až do obýváku se vetřou ze stránek tisku, z rádia i televizní obrazovky. Jistotu nemá ani nic netušící návštěvník relativně poklidných Krkonoš. Při sobotním veselém výletu 24. června do Veselého výletu v Peci pod Sněžkou na vernisáž jsme s kamarádem Pepou využili jeho povolenku a zajeli se při odjezdu podívat za stále úchvatnými výhledy do vyšších poloh. Jen malé kolečko přes Zahrádky na Pražskou a po Lučinách ke Kolínské boudě. Zpět na Vysoký svah a kolem Žižkovy boudy k Poustevníkovi a domů. Výhled od Husovy boudy ke Sněžce se nikdy neomrzí. Na šíroširém zelenomodrém horizontu zářila ještě jako perla bělostná „Mapa republiky" ohryzaná od hladového slunce do siluety pouhých Čech a monumentální svahy hlubokého kotle pod námi posázené zdáli neprovokujícími budovami nechaly na chvíli zapomenout na momentální architektonický chaos přebujelého centra kdysi poklidného střediska.