Freiheit

V torzovité fotografické pozůstalosti větroplacha Standy Steinera (1929 - 1997) nejsou jen snímky jeho sportovních souputníků na lyžích nebo svěřenců, kterým vštěpoval zásady lyžařské abecedy, rodinné záběry z turistických výletů, horská panoramata i krajinné detaily z okolí bydliště ve Svobodě nad Úpou či amatérské pokusy zachytit svou tehdy oblíbenou, lehkou a praktickou kamerou Admira 8 z brněnské Meopty zádumčivou krásu bizarních tvarů bukového pralesa na Rýchorách. Měl nos (to doslova) i oko na zajímavé kontrasty nebo groteskní seskupení objektů, pomíjivé přírodní úkazy a neopakovatelné situace. K stáru byl dle mínění mnoha známých tak trochu nekomunikativní ješitný frajer, ale to se konec konců říká i o mě, a pokud vím ještě o dalších dvou nebo třech svobodských gigantech ducha a přitom jsme všichni milí a příjemní chlápci, skromnost sama. I to je možná jeden z důvodů, proč většina filmů a fotografií skončila po jeho odchodu, kdy se jeho žena Zorka stěhovala do Domu s pečovatelskou službou v nějaké makulatuře ve sběrných surovinách.

Počasí houbám přeje. Je téměř polovina listopadu, namoklo a relativně teplo, bez sněhu, bez mrazů. V podhůří Krkonoš jev spíš vzácný. Ortodoxní celoroční houbaři se na různých webových stránkách prsí plnými košíky stále ještě i hřibovitých úlovků. O různobarevné podzimní žouželi ani nemluvě. Dýchavičný našinec s poruchovou pumpou značky „Herz" sestavenou z válečného náhražkového materiálu po několikeré repasi pověsil celoživotního houbařského koníčka chtě nechtě na hřebík. I takhle se dá popsat skutečnost, že se těch pár kroků na kraj lesa za chalupou prostě nevydrápu.

Že je to jen pobouchané víčko od nějakého starobylého mazadla z tátovy dílny? To taky. Mě však připomíná krátké intermezzo, kdy jsem uměl stěží slabikovat hlásky než číst celá slova. A co si budeme povídat, i slova jsou jen slova. Nejvíc mě fascinoval hrozivý drak uprostřed. V dětské fantazii se z kusu vylisovaného plechu rázem stala cizokrajná mince velikosti tolaru pro víceúčelové použití při kupeckých hrách odkoukaných ze života dospěláků. Teprve později jsem zjistil, že to monstrum je zoomorfní okapový chrlič, jakých jsou plné fasády už od středověku.

To platí jak pro všechny ajťáky včetně hackerů, závisláky na Internetu, bloggery a influencery, tak pro každého panáčka - mého miláčka Krakonoše. Moc dobře to věděl i svobodský představitel pána na Krkonoších šibal František Umlauf (1910 - 1983), který je jako doma nejen na těchto stránkách. Zachycen objektivem mistrů fotografie Jiřího Havla a Josefa Žáka se jeden z nejtypičtějších Krakonošů zapsal do povědomí zejména z množství sběrateli oblíbených pohlednic, které jsou leckde dosud v prodeji. V souvislosti se sítí pochopitelně není sám, ale jako reprezentant cechu na měsíc listopad prošel castingem vítězně. Bydliště ve Svobodě nad Úpou je jen bonus navíc. Zadrž čtenáři, který bys nejraději hodil síť na pisatele v domnění, že plácá nesmysly. To je jen oslí můstek užívaný již starými Římany při těkání myšlenek od tématu k tématu asi jako když lehkonohý horský duch přeskakuje kaskády a peřeje krkonošských bystřin a ručejů. O čem že to byla řeč? Ach, ano - sítě.

Článek o pro mě osobně zajímavých regionálních „velikánech" otištěný před měsícem se podle všech obou mých našeptávačů údajně líbil. Už tehdy jsem neuváženě slíbil, že se pokusím představit ženský protějšek té ryze pánské sestavy. A to jsem si naběhl na vidle. V přesvědčení o pravdivosti bonmotu, že za každým úspěšným mužem stojí silná žena, jsem zcela zapomněl na Murphyho zákon - „Nikdy neopakuj úspěšný pokus"! Složit regionální ženské A družstvo bez všeobecně známých a stále dokola omílaných ikon z dam blízkých mému srdci se vztahem k oblasti východních Krkonoš a blízkému Podkrkonoší vynikajících čímkoliv nad své vrstevnice aby to zaujalo i nezainteresované čtenáře je v až donedávna převážně maskulinním světě docela zapeklitý úkol. Jsem muž z minulého století, kdy pojem „něžné pohlaví" či „krásnější polovička lidstva" nebyl pro většinu žen ponižující natož nepřijatelný. Má obrázková „dámská jízda" je tudíž daleko osobnější a současnější než vousatí představitelé chlapských idolů.

Už vidím čtenáře nemravu, jak mu cukají koutky úst v očekávání lechtivé mezinárodní historky. Uvedu raději hned na začátku věci na pravou míru. Jak lze z přiložené fotografie pochopit, mám na mysli hovězí dobytek neboli krávy a Sokolka je příliš prkenná na to, aby mohla cokoliv zacvičit. Znalci tohoto zastrčeného koutu Rýchor jistě poznali v řídkém stromoví na horizontu uprostřed snímku siluetu osamělé boudy Sokolky, dlouho nepřístupné pro nepovedený experiment s odchovem tetřevů a jejich navrácením zpět do krkonošské přírody. I přes maximální úsilí populárního chovatele Gusty Hofmanna, jeho předchůdce Zdeňka Říhy nebo později důchodce Miroslava Klapky, někdejšího prvního ředitele Správy KRNAP tito černí ptačí rytíři v Krkonoších nepřežili. Ale to příliš předbíhám.

Kdo v současnosti neabsolvoval veden značkami s poutnickou mušlí svatého Jakuba osamělou pěší pouť do Santiaga de Compostela jako by nebyl. V mém mládí v tom bezbožném čase padesátých let století minulého jsem byl nejdál a ještě k tomu z donucení pěšky na pouti v Hajnici, jak se po druhé světové válce přejmenovala Německá Brusnice. Bylo to přes pole a les vozovou cestou z mého domova ve Stříteži necelé tři kilometry. To naši bohabojní předci chodívali až do Vambeřic i dál. Alespoň podle oblíbené spisovatelky „naší paní" Boženy Němcové a jejího postrachu literaturou nedotčených školáků v podobě povinné četby knihy Babička.