Freiheit

...ty potvory vám vlezou všude! Doplní automaticky každý průměrný cimrmanolog zlidovělou hlášku Děda Vševěda z úspěšné hry Divadla Járy Cimrmana „Dlouhý, Široký a Krátkozraký". Leč nenechte se vysmát. Ačkoli i původní hliněný trpaslík ze světoznámé firmy Maresch v Ústí nad Labem, který se dnes prodává na uměleckých aukcích za téměř „astronomické" částky je stále symbolem ukázkového kýče. A nijak mu nepomohlo ani užití na přebalu desky Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band slavných Beatles. Továrnu na keramiku v Ústí nad Labem založil už v roce 1841 rodák ze Saska Heinrich Adolf Bähr s licencí na výrobu siderolitových produktů. Po čtyřech letech přibral společníka a pozdějšího zetě Johanna Maresche. Se jménem Maresch provozovali jejich potomci výrobu širokého sortimentu dekorativní keramiky prakticky až do konce druhé světové války. Koncem 19. století už byli zahradní trpaslíci z terakoty vedle tradičních korbelů, reliéfních závěsných talířů, figurálních plastik a obligátních váz, dóz, mís, svícnů a podnosů jedním z nejžádanějších vývozních artiklů zejména pro střední Evropu. Až 200 zaměstnanců vyrábělo u Mareschů v první polovině minulého století i žádané busty slavných osobností včetně karikatur a také „roztomilá zvířátka", mnohdy jako doplněk užitných předmětů. Pakliže nad dokonalou modelérskou prací v případě trpaslíků estéti ohrnují nos a pidimužíci házení do jednoho koše se sádrovým paskvilem z vietnamských tržnic jsou ztělesněním nevkusu, pak taková představená dózička na tabák je přímo zhmotnělý hnus. Dlouho jsem se domníval, že je to kuriozní doplněk dámského budoáru a živě si představoval návštěvu nějaké důležité madam jak se rozplývá „to je ale joztomilej pejsánek". Houby, paní radová! Šílenost je to. A ještě ke všemu pro pány. Fuj!

Ten dobrácký strejda, kterého často a rád představuju, se umí taky pořádně rozzlobit. Tentokrát to vyšlo, co čert nechtěl ausgerechnet na říjen, měsíc, který mám ze všech nejradši. To se pak rozvzpomene na své mládí a vezme na sebe původní démonickou podobu horského obra, trestajícího každý sebemenší neřád a zlý skutek. Tak ho školní dítka v Německu znají ze závěsných výukových obrazů z cyklu Stockmannových pohádkových výjevů vydavatele Paula Stockmanna v Bochumi. Barevný velkoformátový tisk z 50. let minulého století podle akvarelu malíře Herberta Rasche ze série pověstí představuje legendárního Rübezahla jako rozzuřeného rezavého germánského kolohnáta ženoucího z lesa chamtivé sběrače lesních plodů. Každý zkušený houbař by měl respektovat, že když na podzim zamkne les tak přes to nejede vlak. A když už přece jen vkročí do lesa, tak by ho hanba fackovala, kdyby sbíral houby. No a já letos po letech ukvapeně a předčasně zamykal už 1. října. Jenže odolejte krásnému slunnému odpoledni tereziánského babího léta, jakých u nás na horách nejspíš už mnoho nebude. A když najednou ve vymeteném lese vykoukne z jehličí zpozdilý smrkáč, to se jednomu přímo zatmí před očima a na citlivém vedení pravé mozkové hemisféry vznikne zkrat. Budou řízky! Přibyli už jen dva hnědáci a svěží babka. Jistě tušíte, že nemám na mysli koňské spřežení pracovitého dřevaře a jeho tchýni sedící na pařezu opodál. Ten první hřib smrkový, doplnili dva zdravé hřiby hnědé alias suchohřiby či podhříbky a jistým mykologem Baierem (abych přímo nejmenoval) zatracovaný hřib žlutomasý.

Nemám rád reklamu, nemám rád reklamu, nemám rád reklamu! Zejména tu současnou, špatně pochopenou, vlezlou, manipulativní, dotěrnou, útočnou, snažící se zákazníkovi vnutit to co nepotřebuje, nejlépe tři za cenu jednoho. A už vůbec ne tu politickou. Tu která vyhání některé lidi z kina i od televize a přivádí k šílenství při listování novinami. Lidsky necitlivé a krajně neetické se mi jeví zcela aktuálně, když jeden z nejprodávanějších seriózních celostátních deníků na smutečně laděné dvoustraně věnované zemřelé britské královně Alžbětě II. na celé jedné třetině otiskne dryáčnicky barevnou reklamu jistého obchodního řetězce s flákotami syrového masa. Asi za tou averzí je i těch osm křížků na hřbetě, ale tak pronásledován tím Němcem A- A- no tím Alzhamrem zase nejsem, abych si nepamatoval, že reklama tu byla vždycky. Jenže konkrétní, nezašifrovaná falešnými přísliby...no prostě, jsem staromilec a nestydím se za to. I obyčejný inzertní poutač běžného živnostníka byl většinou výstižnou prezentací poskytovaných služeb. Takový byl například reklamní inzerát svobodské autoopravny Heinricha Kneitschela i s nabídkou taxislužby otištěný v nedatované publikaci o krásách Krkonoš v polovině dvacátých let minulého století. Autosprávkárna Kneitschel je uvedena i v Adresáři republiky Československé pro průmysl, živnosti, obchod a zemědělství z roku 1927.

Člověk ze zoufalství, snadno pomate se. Muchomůrky bílé, budu sbírat v lese...

Plastici prý tu píseň neměli rádi a hráli ji jen kvůli Mejlovi Hlavsovi, který báseň Egona Bondyho tak kongeniálně zhudebnil. Já mám tu vtíravou melodii nechtěného šlágru spojenou s Bohdanem Holomíčkem, který ji často a rád používá jako hudební podkres při promítání svých fotografií. Zoufalství a běsy nevyléčí lesy. Muchomůrek plno kol nezažene srdcebol. Jsou totiž jako naschvál tradičně jen a jen červené. Symbolická barva, kterou zrovna nemusím a přesto jsem ji při návštěvě lesa po dlouhých čtyřech letech doslova hltal očima i foťákem v mobilu. Včera byl nádherný podzimní den jako stvořený k zavírání lesa po houbařské sezóně proložené čtyřletou pauzou. Kvůli vážným zdravotním problémům jsem nebyl schopen udýchat ani pár kroků na mezičku za barák a tiše záviděl houbařské úlovky kolegům z mykologických webů na Internetu. Nejen pohyb, cvičení a fitko, ale i starosti a stres dokážou sežrat aspoň kapičku přebytečného tuku a musím to zaklepat! Prostě jsem to zkusil. Nebyla to žádná sláva, jen tak co noha nohu mine a pěkně po cestě. Ale byl jsem v lese! Skalní suk nad cestou na Rýchory, kterému soukromě říkám Dianina skála podle jedné mé psí slečny je stále na svém místě. Jinak se ale všechno změnilo velmi. Konec září a přes všechny žvásty notorických báječů kamkoli mé chabé oko z cesty dohlédlo po houbách ani památka. A to pamatuji roky, kdy jsem nosíval i začátkem listopadu. Tak aspoň ty muchomůrky.

Nepublikováno

To je on! Svobodský záškodník, postrach sadů a zahrad, který se bezostyšně producíruje po okrajových parcelách města sousedících s lesem, lákán pamlsky soucitných ochránců přírody. On jim za to na oplátku vyžere zahrádku a na jaře okouše poupata růží. Jeho vzdálený příbuzný ze Sluneční stráně několik let systematicky ničil nervy leckteré pěstitelky stejně jako všechny dosažitelné muškáty v okolí. V zimě dokonce kradl květiny z hrobů na hřbitově, bezbožník jeden. Dej mu Krakonoš lehké spočinutí tam někde na srnčí věčnosti. Tenhle krasavec je ale zatím v plné síle, soudě podle zdravě vyvinutého bohatě zaperleného paroží zdatného pravidelného šesteráka. Dokonce bych řekl, že už několikrát v životě převlékl kabát a usuzuji, že k tomu má opět nakročeno. U politiků je to věc opovrženíhodná, ale u srnců - normálka, voe!

...nevěští to pro prostého horáka z Krkonoš nic dobrého. Ivan Mládek měl svým zpívaným sloganem před lety sice na mysli poklidnou letní plovárenskou idylu, ale v přeneseném slova smyslu, pokaždé když to ve vládních kruzích vře, je čas poohlédnout se po nějakém klacku. Znovu aktuální je to v současné energetické krizi. Ceny energií letí strmě vzhůru a v návaznosti na ně skokově zdražuje další zboží i služby. Na horách napadl nezvykle brzo první sníh a na domovní dveře neodvratně ťuká přicházející zima. Vnitřní chlácholivý hlas utěšuje pamětníky, že všecko už tu bylo. Jen rozum potvora dobře ví, jak vypadá teplo a co je k zahřátí potřeba. Když není co do kamen, není ani nic do huby. Žertování poslanců s honosnými sídly v teplejších destinacích jak je třeba navléknout se do svetrů, rozesměje, ale nezahřeje. Leckterý senior, přemýšlející o koupi aspoň metr dvacet dlouhého konopného lana by měl zapátrat v paměti nebo zalistovat v rodinném albu. Také v posledních dekádách minulého století se řetězily ropné krize v návaznosti na horkou situaci na Blízkém východě jedna za druhou. Tenkrát si s tím chytré horákyně ještě poradily. Snesly z půd a komor odložené pleteniny po babičkách a z rozpáraných zbytků napletly inspirovány módním patchworkem teplé, pestré a slušivé svetry pro celou rodinu. Historie se nejen opakuje, ale taky vyvíjí. To, co bývalo kdysi dramatem, vrátí se jako fraška. Samozřejmě i naopak. Tak jste to myslela paní předsedkyně? Obávám se, že to nepomůže.

Nepublikováno

Všichni vrabci, špačkové, čížci, stehlíci i slavíci, včetně toho zlatého, ať mi prominou. Tenhle kosák, to je jiný kalibr. Nenápadně zbarvený pták podivného vzhledu se nejspíš dožívá vysokého věku. Jenom u nás pokud si vzpomínám, hnízdí minimálně půl století, ne-li víc. Chytil jsem ho kdysi při nějaké „železné neděli" na hromadě šrotu a už tenkrát vypadal stejně ošuntěle a dospěle. Doslova jsem ho dovlekl domů. On tenhle drobeček velikosti vypaseného kosa z městského parku, měřící od špičky neobyčejně mohutného zobáku až po podivnou pentličku na konci ocasních per všeho všudy třicet centimetrů, váží bez pěti gramů neuvěřitelná dvě kila. Už jsem málem napsal „živé váhy", ale nebudu dál napínat.