Freiheit

Není příliš mnoho tak nicotných maličkostí denní potřeby s tak prozaickým a v podstatě smutným posláním jako toaletní papír, papírové kapesníčky nebo jídelní ubrousky. Přesto se v početné komunitě sběratelů najdou jedinci, kteří je pochopitelně nepoužité vášnivě sbírají. Zejména papírové jídelní ubrousky s reklamním potiskem mají v českých zemích nejrůznějšími sběratelskými koníčky proslulých řadu nadšených obdivovatelek. Záměrně používám ženský rod. Nebo jste snad někdy potkali chlapa, který by sbíral takovou ptákovinu? I když zápalkové nálepky, žvýkačkové obaly nebo blahé paměti obaly od holicích čepelek známých spíš jako žiletky se vedle klasických a ušlechtilých oborů jako filatelie, numismatika, notafilie, filokartie či faleristika také často setkají s pohrdlivým úšklebkem. A to zcela pomíjím aristokratické výšiny sbírání obrazů, soch, grafiky, historických zbraní, starožitností a umění všeobecně. Mezi starými papíry jak laici nazývají i ceněné archiválie náhodně nalezený poválečný hospodský ubrousek ze mě sběratele těchto artefaktů nejspíš neudělá. Paní Šedová z Klubu sběratelů kuriozit může dál klidně spát na vavřínech. Z Krkonoš jí konkurence určitě nehrozí. Červíček zájmu ale přece jen zahlodal. Vždyť na bývalý hotel Koruna v Janských Lázních doslova koukám z okna, i když se jeho střecha po většinu roku cudně skrývá ve větvoví okolních stromů. Jako skalnímu fandovi sešívaných zní mým uším povědomě i jméno Tecl. A to by v tom byl teufel aby mě strohý nápis provázený malůvkou jídelního servisu nevyburcoval z badatelské letargie.

Je to jen pár dní, co vzplály ohně na kopcích a rozjuchaná mládež se jako každoročně sešla k symbolickému pálení čarodějnic. Tematicky se mi do galerie vládce Krkonoš na každý měsíc hodí další historická pohlednice z Krakonošovské série německého malíře Rowlanda. A vůbec nevadí, že pochází z pohoří Harz ve středním Německu nebo že ji vydal K. Weichert v Thale v jeho podhůří. Kdo někdy zabloudil na tyto stránky už by o vztahu Rübezahla k Harzu s bájným vrcholem Brockenem i o malíři Franzi Robertu Rowlandovi mohl něco vědět. Tentokrát bych rád upozornil na jinou skutečnost.

V předminulém čísle jsem se málem zaříkal, že už se k mockrát použitému tématu vracet nebudu. Nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky. A just, třeba i potřetí, když to stojí za to. I když tentokrát musím s laskavým svolením majitele, který o tom zatím neví, zalovit v cizích vodách. Rudolf Metzenauer, jeden z ředitelů firmy Piette, světoznámého výrobce jemných papírů v Maršově I byl pravděpodobně čilý psavec. Pohlednice adresované do všech světových stran s jeho podpisem se jeden čas ve větší míře objevovaly i v nabídkách aukčních portálů na Internetu. Jedna opravdu vzácná byla zveřejněna na výstavě s všeříkajícím názvem „Karel Illner - žacléřský rodák - průkopník letectví" v Městském muzeu v Žacléři na podzim 2017. Pochází ze sbírky vídeňského sběratele Manfreda Hanslika, Illnerova vnuka. Raritou je, že se námětově, osobou pisatele a v podstatě i adresáta váže na Svobodu nad Úpou. Při vší úctě k oběma osobnostem se pozornost svobodského patriota zaměří nejprve na panoramatický záběr na město s mnoha v té době neexistujícími nebo naopak zaniklými detaily. Za tím účelem jsem si dovolil celek pro názornost „rozstříhat" na několik částí.

Hluboce pravdivé a léty prověřené pořekadlo jednoho ze starobylých řemeslnických cechů zní: Od kolébky až ke hrobu slouží mistr truhlář. A opravdu. Stačilo se až donedávna rozhlédnout kolem sebe. Než svět zaplavil ten umělohmotný sajrajt, bylo možné narazit na poctivé dřevěné výtvory truhlářů na každém kroku. Ne každému povolání dopřál Stvořitel, že po něm v životě aspoň něco zůstane. Například takoví kuchaři zdaleka to štěstí nemají. A nemusí být člověk zrovna pesimista jako jistý staříček z Moravy se svým okřídleným výrokem „Po všeckém houno, enem po včelách med". Mnohá dřevěná truhlářská díla, která nevezme voda, neuchvátí oheň nebo nesežere červotoč, přetrvají věky. A někdy stačí, aby se zapsaly do myslí mnoha generací pouhá desetiletí. Neskromně se domnívám, že je to i příběh neveliké obřadní síně v budově městského úřadu ve Svobodě nad Úpou.

Pohled do slavnostně prostřené jídelny hotelu Národní dům na svobodském náměstí Svornosti s některými výraznými prvky první větší poválečné rekonstrukce podniku v roce 1964. Tenkrát se zdálo, že by ze stísněných prostor nezajímavé hospody spojené s řeznickým krámem mohla vzniknout pod hlavičkou Krkonošských hotelů vlajková loď početných pohostinských podniků v místě. Už původní majitel Josef Rudlof neskrýval snahu prezentovat svůj hostinec jako nóbl pohostinství alespoň světově znějícím názvem, který vynikne zejména v jeho rodné mateřštině - Restauration unter den Linden (Hostinec pod lipami). Přesto ho generace obyvatel někdejšího Freiheitu znaly především jako Hotel Rudlof. Po roce 1945 s výměnou velké části etnika dostala hospoda z historického hlediska nelogický dodnes však užívaný název Národní dům.

Dva bývalí junioři a jedna fotka: Ahoj, Franto, pamatuješ...Jo ty seš Jindra! Tak promiň, mě už se pletou i jména kamarádů. Ale stejně, pamatuješ na tohohle frajírka z Trauče? Jak jen von se jmenoval? Už od pohledu takovej lamač dívčích srdcí to byl. Tuším, že bydlel v Lipový, kam jsem chodil do intru za klukama ze třídy na lesárně. Fachčil u Křižíka v ZPA. Jo a hlavně jezdil závodně na kole. Kdysi mi osobně vyprávěl Pavel, oplégr toho legračního Bulhara, co měl cukrárnu v kopečku ve Slezský, no tam, jak si pak komanči postavili to okázalé hnízdo, jak spolu blbnuli v Obřáku i na tajfunkách s kováním od nás ze Šnajdrovy strojírny, co se jí říkalo provazárna. No ten jak po příchodu bratránků ze Sajůzu vzal kramle na západ. Jen si vzpomeň, jak nám pytlačil v revíru a odloudil jednu z největších tehdejších krasavic. Šmankote, ani tu si nevybavíš? Přece ta...Jana. Nebo Irena? Byly to dvě ségry, tak ta mladší. Jak měla to extempore na zájezdu ve Strážnici. Ale to bych nerad rozmazával. Vím, že chodila do třídy na základce se synátorem pekaře Ryby Jirkou. S tím jsem byl celé dva roky na vojně u jedné roty. To byl silnej ročník. Ve třídě jich bylo asi padesát. Teda bez přehánění čtyřicet určitě. Máš pravdu, vzpomínám na řadu kamarádů - Jarda Fireš, Joska Švercl, Honza Ambrožy. A Jirka Adamec, Jirka Krejcar, Zdeněk Kratzer - samí nebožtíci. Nezapomeň na Slávu Žalského, to je stále aktivní sportovec a velkej frajer. Ještě Tonda Miller, takovej droboučkej... a Míra Škvrna, Láďa Kapucián, Vráťa Šafář, Pavel Teichman...A holky! Fííí... Jana Šilerová ze spořitelny, Linda Meierová, ségra Jardy Procházky Zdena, starší Plecháčková, tuším, že Růžena, Maruška Vašátková. No jo, mladá Hážová! Už by jí asi taky bylo nejmíň čtyřicet. Tak určitě, ale dvakrát! Její fotřík byl Jaroušek, co jezdil s autobusem do Jánek nebo na Pomezky. Takovej malej, šedivej dobrák. Von špatně skončil - jednou v zimě spad se střechy při shazování sněhu. Hádám, že ten s číslem 44 je určitě von. Jo ty myslíš Ludvu! Tak na toho už jsem taky zapomněl.

Málem tři desítky let jsou v životě horského obra Krakonoše jen oka mžiknutí. Ne tak v životě človíčka smrtelného, který na sebe vzal břímě zastupování pána hor při oficiálních parádách, svěcení praporů i pramenů, kapliček a turistických cest, rozličných mítincích, slavnostech a taškařicích, sportovních utkáních historických skijáků i současných borců sjezdovek či běžeckých tratí nebo skokanských můstků o bálech, plesech, tancovačkách a karnevalových merendách ve všech koutech Krkonoš ani nemluvě. Je tudíž nejvyšší čas představit v dlouhé řadě jmen dalšího adepta na krátké usednutí na vrtkavý Krakonošův stolec. Krakonoš Luboš, tak trochu kolega truhlář avšak vyučený dnes módnímu a stále žádanějšímu řemeslu kuchařskému vystřídal v životě i jiná zaměstnání. Bodrého Moraváka Lubomíra Kočíba zavál osud z rodného Prostějova do nejvyšších českých hor, když už se mu skoro blížila čtyřicítka. Při vánoční rekreaci ve Špindlerově Mlýně využil výhodnou nabídku nastoupit jako kuchař v hotelu Horal. Tam se díky výučnímu listu, slušivému rašícímu plnovousu a zděděnému převleku stal v následujícím roce 1994 při besídce na Štědrý večer poprvé Krakonošem a už mu to zůstalo. Většina Vrchlabáků kde v současnosti žije, ho však zná z jeho posledního civilního povolání jako řidiče linkového autobusu.