Freiheit

Přesně před 150 lety 17. prosince 1871 přisupěl v oblacích páry na úplně nové nádraží s názvem Freiheit postavené s předvídavou samozřejmostí na katastru sousední obce Mladé Buky girlandami slavnostně vyzdobený první vlak. Jeho uvítání nadšenými davy obyvatel z širokého okolí bylo nevídané a prostory hotelu „U Města Vídně" u mostu přes Úpu kde dnes sídlí Česká pošta sotva stačily pojmout prominentní hosty. O trati spojující okresní město Trutnov s bránou do východních Krkonoš, o které snily generace podnikatelů v Úpském údolí odkázané při dopravě zboží pouze na koňské povozy a která se později stala s rozvojem turistického ruchu i důležitou tepnou osobní přepravy cestujících do hor byly za ta léta popsány doslova stohy papíru. Několika skromnými příspěvky, které lze všechny vyhledat na webu www.freiheit.cz je rozmnožil i autor těchto řádků. Doba je klipová, tak co takhle místo omílání známých informací přinést nový autentický starý snímek. Jeden takový historický záběr svobodského nádraží „krátce" po zahájení provozu zachytil tehdejší renomovaný fotograf s ateliérem v Trutnově a pobočkou v Janských Lázních Anton Carl Pitzek. S laskavým svolením archivu Veselý výlet má možnost si fotografii i s dalšími svobodskými zajímavostmi zřejmě poprvé po mnoha letech prohlédnout široká veřejnost.

A. C. Pitzek - Svoboda nad Úpou 1874 - archiv Veselý výlet

I nejvyšší státní vyznamenání bývají někdy udělována opožděně. Někdy docela pozdě a v krajních případech, i když by si to vytipovaní jedinci bezesporu zasloužili dokonce vůbec. Mezi navrženými kandidáty na dekorování vzácným pamětním odznakem k 100. výročí založení Československé republiky 28. října 2018, vydaným váženou kulturní institucí Rodinným výčepem manželů Rýgrových v Přibyslavi u Nového Města nad Metují se údajně na předních místech (snad prý hned za kapacitami ze světa filmu Janem Schmidtem a Pavlem Štinglem) ocitlo i moje širší veřejnosti ne příliš známé jméno. Renesanční člověk, filantrop a všeuměl, dobrá duše celého projektu, vydavatel a autor masivního litého odznaku z cínové slitiny v jedné osobě (co jiného taky čekat od vyhlášeného cínaře proslaveného osobitými autorskými betlémy?) Petr Rýgr použil vlastní zpracování rozšířeného motivu z kultovní fotografie pořízené při cestě TGM na Moravu a Slovensko v roce 1921, publikované prvně v Českém světě i s uvedením vlakové zastávky Skalice - Boskovice a jména recitující školačky Jarmily Břežíkové: Prezident Zakladatel, „Tatíček" Tomáš Garrigue Masaryk hladí po tváři děvčátko v hanáckém kroji. V odděleném pruhu na spodním okraji je jednoduchý nápis versálami „ZA VÝČEP". My, krkonošští patrioti s bujnou fantazií vidíme uprostřed gravírovaného pozadí ještě spíš tušenou než reálnou siluetu Sněžky se stavbami na vrcholu. Spolu s v plné šíři podloženou trikolórou v národních barvách bílé, červené a modré tvoří reliéfní plaketka působivou upomínkovou dekoraci. Všem poctěným významným návštěvníkům Rodinného výčepu, pilným čtenářům Výčepního listu a dlouholetým přátelům udělala další milá Petrova legrácka určitě nelíčenou radost. Stejně jako mě, kterému ji sám „Veliký" v podstatě však skromný vydavatel předal osobně mezi dvěma vlnami covidu - 19 opožděně až v roce 2021. Slavnostního předávání v roce stoletého jubilea jsem se z vážných důvodů nemohl zúčastnit. Beztak jsem měl vždycky k různým hodnostem, titulům a fangličkám všeobecně celkem indiferentní vztah. Tohle vyznamenání si však navýsost považuji.

Sběratel drobné krkonošské grafiky, kterého čtenáři časopisu Krkonoše - Jizerské hory velmi dobře znají, takže nemá smysl, abych dlouholetého kamaráda a kolegu Jirku Dvořáka jmenoval, tam více - méně ze zvědavosti a jako kompenzaci za čas strávený neúnavným prohlížením krabic, šanonů a obálek vyhlášeného antikvariátu a taky trochu z furiantského rozmaru aby neodešel s prázdnou, koupil anonymní tištěný obrázek s Krakonošem. A protože netušil, kam ho zařadit, obrátil se na odborníka z kategorie „kováříčků". Kupodivu uspěl!

Grafologové dosvědčí - písmo nelže. Stejný rukopis jména Krakonoš na fotografii poslané poštou z Černého Dolu na sklonku roku 1965, stejný v té době již neužívaný tak zvaný „malý" formát a pravděpodobně i tentýž strejda s nalepenými vousy jako na snímku z pozůstalosti svobodského řezbáře Stanislava Háka publikovaném před 21 lety v časopisu Krkonoše - Jizerské hory v článku Krakonošova dýmka. Jenže k odhalení inkognita muže v Krakonošově převleku je to pořád málo. Mysliveckou hučku s odznaky nosil v kraji každý druhý horal. Ale ten urputný pohled a charakteristicky vykrojená ústa - kde jen jsem tenhle kukuč viděl? Největší tma je zpravidla pod svícnem. Tak znova! Ten klobouk....

Mezi sporadickými fotografiemi z poválečného „úsvitu dějin" Svobody nad Úpu, kde se během krátkého období několika let výrazně proměnila skladba obyvatelstva, zaujímají školní kolektivy jednotlivých tříd přední místo. Jeden poměrně známý snímek se zcela nedávno objevil v časopise Krkonoše - Jizerské hory číslo 10 z října letošního roku 2021. V oblíbeném seriálu „Návštěva" zpovídá etnograf Libor Dušek krkonošské a podkrkonošské rodáky a pamětníky obou jazykových etnik a z jejich životních příběhů publikuje čtivé a zajímavé články, které mimochodem vyšly už v několika svazcích i knižně. Tentokrát navštívil osmaosmdesátiletou Waltraud Zábranskou rozenou Erbenovou z Mladých Buků, bývalou dlouholetou předsedkyni místního Kulturverbandu. Fotka je nadepsaná jako „První ročník české měšťanky ve Svobodě nad Úpou na jaře 1947".

Majitelé skrovného „almanachu" vydaného v roce 1998 ke stému výročí položení základního kamene školní budovy Základní školy ve Svobodě nad Úpou ji znají z vnitřní strany modrého přebalu v podobě školního sešitu s lakonickým názvem „Byli první 1946". Stejné tváře žáků i kantorů lze najít i na dalších seskupeních z té doby. Se jmény jednotlivců už je to složitější. Lidská paměť je, jak je všeobecně známo uzpůsobena především k zapomínání. Mnohdy do toho nevnesou světlo ani archivní dokumenty, a pokud není fotografie řádně popsána v době svého vzniku, rodí se v budoucnu, byť nechtěně přešlapy a omyly, jakých se několikrát dopustil snad každý badatel včetně autora těchto řádků.

Jsou jen dvě věci na světě,
se kterými můžeš určitě počítat.
Že budeš pořád starší a starší,
a že se najde někdo,
kdo Ti to vždycky připomene.

Nelítostný čas mě opět doběhl a bez ostychu mi hodil na krk druhou čtyřicítku. I tak mi stále ještě zůstalo pár dobrých přátel, kteří mi to rádi připomněli. Vedle obligátních komerčních gratulací ve stylu „štěstí, zdraví, dlouhá léta" u kterých vypadá načinčaná osmdesátka zvlášť trapně a výsměšně i nějaké té lahvinky lahodného moku věhlasné značky, což je pro na stará kolena téměř abstinenta dárek opravdu k pohledání, se mi sešlo i několik nápaditějších, které dokážou i velmi odrostlého kluka pošimrat v srdeční krajině. Ikonický Krakonoš v každé podobě neurazí nikdy. Stejně jako jakákoliv historická pohlednice z Krkonoš, byť i stokrát viděná. A je-li to jen nepatrná varianta známé varianty tím líp. Nemluvě o autentických staromilských záběrech z hor Orlických vydávaných nově jistým rodinně výčepním vydavatelstvím. Také všem fotoamatérům, kteří se s žertovnou nadsázkou vyfotili pouze pro mě a pro tuto příležitost aby pánbůh ruce pozlatil.

Foto - anti

Ještě doznívají zážitky z již 17. ročníku Rudolfových slavností pořádaných ve Svobodě nad Úpu v sobotu 18. září 2021. Na sítích je přebila agresivita hackerů a celostátně současný volební tyjátr s výměnou panáků do poslaneckého panoptika. Mohu-li si vybrat, volím prvně jmenovaný mumraj, který se tentokrát obešel i bez mé osobní účasti. Původně se ten velkolepý novodobý jarmark zasvěcený císaři Rudolfovi II. z rodu Habsburků začal slavit symbolicky 18. října na paměť povýšení hornické osady pod Černou horou na město. Panovníkův dekret z 18. 10. 1580 se sice nedochoval, ale na jeho existenci odkazuje řada dalších mladších pergamenů, počínaje listinou Ferdinanda III. z roku 1648, uloženou v depozitu SOkA v Trutnově. Krakonoš ale říjnovému termínu nepřál, tak místní konšelé přesunuli slavnosti z nebezpečí podzimních plískanic do poklidnějšího období babího léta.