Freiheit

Píseň o červené aerovce má „mladší" generace spojenou s rozjíveným interpretem Václavem Neckářem. My dříve narození jsme šlágr roku 1959 poznali v původním podání pozapomenutého Rudolfa Pellara, který hit s textem Zbyňka Vavřína na melodii Zdeňka Petra nazpíval s populárním orchestrem Karla Vlacha na vinylovou desku společnosti Supraphon v roce 1960. Oblíbený foxtrot zněl dobovými tančírnami v okolí naprosto neodolatelně i z úst tehdejšího pražského vyděděnce Arnošta Kafky. „Doktor Swing", muzikant, skladatel a zpěvák s nezaměnitelnou intonací, především však bavič a recesista měl v té době zakázáno vystupovat v Praze, tak objížděl zejména lázeňské štace po republice s vlastní kapelou, nebo se doprovázel sám na důmyslný hudební „kombajn" - Kavka eintet. (Podobný, méně sofistikovaný agregát používal v té době na Pomezních Boudách místní umělec Robert Daleký). Vystudovaný právník Kavka, sám majitel tříkolového hadráku Velorex, který naivním fanynkám prezentoval jako „vůz s lůžkovou úpravou" (byly to dvě postarší deky z velbloudí srsti složené na sedadle spolujezdce) podával píseň o konkurenčním vozítku s jízlivým nadhledem. Byl jsem v té době pyšným majitelem červené aerovky a jezdíval jsem si ho poslechnout do trutnovských podniků Moskva a Continental i do Bílého kříže nebo Kolonády v Janských Lázních. Ale žádným cink, cink, ratata ze zmiňovaného songu, což byl jednoválec Aero 500 řečený pro svůj charakteristický zvuk Cililink. Název se v podání laické veřejnosti později přenesl na dvouválec 662 i na nejsilnější kubaturu vývojové řady těchto malých vozítek „silniční štiku" Aero 1000. Málokdo ví, že právě s jedním z těchto prcků zdolal konstruktér Josef Bašek vrchol Sněžky po Jubilejní cestě už v roce 1932. Moje první auto byl „český Jaguár", elegantní sporťák ladných tvarů se sklápěcí plátěnou střechou Aero 30 - roadster. A věřte nebo nevěřte, v technickém průkaze byla jako první majitel zapsána diva předválečného filmu Lída Baarová. Bylo mi se sotva oschlým řidičákem něco málo přes osmnáct a to má člověk na nějaký přešlap nárok. Jenže já byl blbej jako pulštok! Taková vzácnost, sběratelský klenot, dodnes jeden z nejoblíbenějších veteránů mezi českými značkami, navíc s originálním příběhem bylo v mých očích jen cenově dostupné staré auto. I když i přes relativní stáří stále atraktivní kočkolapka. „Třicítka" měla jako první vůz slavné značky v očekávání plánované změny jízdy vpravo prozíravě řízení na levé straně. Jasně červený lak s chromovanými doplňky, žlutý box koženého čalounění s ručním řazením dlouhou tyčí pod volantem, jako když se prohrabuje rošt, které dokázalo vodou chlazený dvoutaktní dvouválec o objemu 998 kubíků a síle 30 koní pod protaženou kapotu vybičovat k rychlosti až 100 kilometrů v hodině. Otevřený dvoudveřový čtyřsedadlový bourák - bez vykřičeného sedátka pro tchyni v zavazadlovém kufru jako u sportovních „dvousiců" - byl s lehkou plátěnou střechou vlastně kabriolet bez pevného rámu dveří. Přední náhon dokázal díky nízkému těžišti vytáhnout řidiče při zvládnutí techniky jízdy z lecjaké šlamastyky i přes značně nespolehlivé mechanické brzdy. Drobné opravy technicky jednoduché mechaniky zvládl každý vesnický kovář. Spotřeba kolem 11 litrů nehrála při nádrži zaručující dojezd 400 kilometrů a tehdejších cenách benzinu žádnou roli. Slavná herečka před válkou údajně jezdila nejraději svou modrou Pragou Baby, což je v odborných kruzích všeobecně známé. Určitě však měla mnohem víc vozidel, třeba jen jako darů výrobců z reklamních kampaní. Ten skvost, ke kterému jsem přišel jako slepý k houslím a užíval si ho až do nástupu na vojnu, byl nejspíš jedním z nich. Nemám jediný doklad, že jsem si to celé nevymyslel. Žádnou fotku, nic, nic! Navíc ani nevím, s kým ji táta během mé vojenské služby vyměnil za nepovedenou limuzínu téže značky. Nasrat do ruk! - jak by s odpuštěním trefně vyjádřila moje maceška. (Jedna malilinká fotečka s kouskem mé „barové společnice" se přece jen našla. Je z času kdy už jsem dávno v khaki kabátě sloužil lidu a s cizím peřím se chlubila Božka, kamarádka mé sestry).

Přesto jen velmi nerad a zcela výjimečně pootevírám dvířka těchto stránek různým obchodním nabídkám a reklamám na zboží. A že jich je! Trvalé umístění některých bannerů je dokonce podloženo lukrativní finanční nabídkou. Asi jsem se svou filosofií v dnešním zkomercionalizovaném světě k smíchu, ale jsem přesvědčen, že je to cesta do pekel. Hračka má přinášet především radost a v ideálním případě i trochu poučení. I velcí kluci si rádi hrají. No a mojí současnou nejoblíbenější hračkou je právě tento web. Jestli přináší radost, případně trochu poučení i někomu dalšímu je jen bonus navíc. Nic na tomto světě však není pouze černé nebo bílé. Jsou jiní, kteří to mají jinak. Jedněmi z těch kdo je mi sympatický, i když s některými jejich přístupy nesouhlasím, jsou provozovatelé webu www.staretrutnovsko.cz mí mladší přátelé, sběratelští konkurenti a kamarádi Honza Víšek a Vojta Hák. Nejen, že zpřístupňují stovky historických pohlednic z širšího regionu Trutnovska a Krkonoš početné internetové komunitě laiků, jejichž lajky u každého nového přírůstku na Facebooku s obdivnými komentáři - „úžasné, nádhera, boží" - vyvolávají u znalců jen shovívavý úsměv ve tváři! Již několik let také vydávají kvalitní nástěnné kalendáře s reprodukcemi toho nejlepšího ze svých sbírek. Na příští rok mají v nabídce hned tři námětové celky: Staré Trutnovsko, Staré Žacléřsko a Staré Krkonoše. Stránka na měsíc říjen toho posledně jmenovaného mě zlomila. Zmizelá část idylického rynku dávné Svobody nad Úpou, u které je nejsmutnější, že si ji ještě živě pamatuji, přímo vyzařuje nostalgii po starých časech. Mistrná kompozice majitele vyhlášeného místního předválečného fotoateliéru Josefa Jeschke, digitálně vyčištěná je rovnocenným sousedem dalších jedenácti kvalitních snímků v kalendáři, který by neměl příští rok chybět na stěně žádného patriota Krkonoš ani milovníka historických pohlednic. Dobré zboží se prý chválí samo a kalendáře podle mě opravdu žádnou reklamu nepotřebují. Místo bombastických slov připojuji pár řádků, kterými svůj produkt nabízejí sami autoři.

aneb

"Svobodo, můj domove v krásném úpském údolí"

Někdy se prostě zadaří. Dvojlist se svobodskou hymnou, který první poválečný kronikář František Koudelka získal jako přílohu k místní kronice, skončil bůhví kde. Kronika je sice řádně uložena v depozitáři SOkA v Trutnově, ale početné přílohy vlivem dlouhodobé kronikářské absence značně prořídly. Pořídil jsem si prozíravě před mnoha lety barevnou kopii, jenže to jaksi není ono - i když je to jediný známý exemplář. A přece se ještě našel další výtisk, který šťastnou souhrou náhod skončil na mém stole. Na první pohled je stejný jako ten předešlý. Zhodnocuje ho pouze vlastnoruční podpis autora textu i melodie Wilhelma Wolfa. Zesnulý badatel Volker Peter Schulz má na svém webu riesengebirgler.de jiný výtisk téže písně, asi z roku 1930, kde je uveden jako spoluautor jistý Wilhelm Fischer. Proč na tomto výtisku jeho jméno chybí je ve hvězdách. Vycházejme však z toho, co máme - na titulní straně je napsáno, že notový záznam vytištěný v tiskárně Franze Feixe lze zakoupit v Seidelově papírnictví ve Svobodě nad Úpou nebo přímo u vydavatele, autora hudby i textu Willi Wolfa seniora tamtéž. V adresáři majitelů domů a provozovatelů živností na okrese Trutnov z roku 1930 je jediný Wilhelm Wolf ve Svobodě nad Úpou malíř a natěrač v čp. 109. A proč by řemeslník nemohl mít hudební nadání? Podle sčítacích operátů ze sčítání lidu v roce 1920 se Wolf narodil 12. září 1888 v Trutnově. Sčítací komisař zapsal jen okresní město. Kolonka pro rodnou obec je prázdná. Do Svobody se přistěhoval hned v následujícím roce, čili jako roční děcko. Jako domovskou obec po otci má zapsáno Banau bei Frankenstein v Německu. Při dnešních možnostech není složité vygooglovat, že se jedná o polskou ves Dzbanów, dnes součást střediskové obce Bardo v Dolnoslezském vojvodství. Strašidelně znějící Frankenstein jsou dnes polsky Ząbkowice Śląskie. Až donedávna spadalo území administrativně pod Valbřích. Takže Prušák! Slezan!

Johano, můžeš vesele slavit. Já ti to svým smutečním hábitem kazit nebudu. Emoce vyprchaly, vzpomínky blednou, ale zapomenout, zapomenout nelze. Bratrovražda se nepromíjí. Vpád „spřátelených" armád toho srpnového rána osmašedesát není nic, na co by měl člověk s nostalgií vzpomínat. Ale ten následující týden národního vzepětí, kdy jsme se nahlíženo tehdejšíma poblouzněnýma očima postavili jako jeden muž typicky po česku s humorem a legráckami „na odpor" ozbrojené přesile okupantů, ten za to stojí, toho nelituji. Studenou sprchou byl až neslavný návrat našich hrdinů - zrádců národa, kteří přijeli z nedobrovolného pobytu po potupném podepsání moskevských dokumentů jako spráskaní psi. Nenormální éra s hordami sovětské armády dočasně pobývajícími za našimi zády nazvaná výsměšně normalizace nám ukrojila ze života další dvě dekády. První půlstoletí života nám zakrývala slunce rozcapená pěticípá hvězda. Už je to dalších třicet let, co jsme ji se stejnou naivitou jako tenkrát v osmašedesátém vyprovodili do věčných lovišť Komančů v domnění, že stačí zachrastit klíči a svět se rázem změní. Jenže oni zase vstanou noví bojovníci. Nějaký ten prápor se vždycky najde.

Fotky Bohdana Holomíčka znalci poznají podle širokého orámování.

Nepublikováno

Léto vrcholí, zrají okurky. Ideální čas zajít pro inspiraci k vodě. Most přes řečiště Úpy sehrál v historii města Svobody nad Úpou úlohu přímo zásadní. Zmiňuje ho slovy „...most k Mladým Bukům, který se nyní Pirgkfreiheit zove" trutnovský kronikář Simon Hüttel ve své mnohokrát citované kronice. Drahně let byl právě tento údaj z roku 1553 považován za první dochovanou písemnou zmínku o existenci hornické osady v Úpském údolí pod Černou horou. Na uvedeném snímku ze začátku 20. století stráží železnou konstrukci mostu z roku 1898 z jedné strany kamenný světec Jan z Nepomuku a z druhé výmluvná závora výběrčího mýta. Jižní úbočí Kravího vrchu navazujícího na podhůří Rýchor zdobí jen kultivované terásky políček a luk s nově založeným místem posledního odpočinku místních obyvatel vystavěným včetně obvodové zdi a hřbitovní kaple s věžičkou v roce 1888. Dnes zabírá značnou plochu svahů městská místní část Sluneční stráň zastavěná rodinnými domky.

Povídačky, že si Krakonoš své panství na horách ohlídá sám, platí jen v pohádkách. A taky na historických pohlednicích. Celou sérii působivých „ochranářských" námětů s nas-štvaným Krakonošem alias Rübezahlem v hlavní roli situovaných do Krkonoš, ale i do pověstmi opředeného pohoří Harz ve středním Německu s nejvyšší tajemnou horou Brocken vyprodukoval německý malíř a ilustrátor s anglickými předky Franz Hermann Robert Rowland. Narodil se v Löbau v Horní Lužici v roce 1864 kam se jeho otec přistěhoval z Anglie v roce 1852 a po čtyřech letech se oženil s místní dívkou Augustou Schulze. Franz nastoupil roku 1887 na uměleckoprůmyslovou školu v Drážďanech. V městské části Blasewitz působil později jako uznávaný malíř. Zemřel v roce 1941. Rowlandovy sto let staré apely jsou platné stále.

Občas je mi vytýkáno, že ve svých textech z historie Svobody nad Úpou příliš straním Němcům. Jenže já nemám na vybranou. Krajinu východních Krkonoš včetně našeho Úpského údolí obývalo po staletí převážně německé etnikum, což je nezpochybnitelné historické faktum. Kdyby se tu byli v dávných časech usadili Čingischánovi nájezdníci, nezbylo by než psát v zájmu pravdivosti dějin o Mongolech. Stejně tak nelze přeskočit období vlády proletariátu po roce 1945, ve kterém jsme každý podle svého svědomí žili. Podotýkám, že vracet se ve vzpomínkách kupředu levá k budování šťastných zítřků pod vedením strany a vlády v nerozborném přátelství se Sovětským svazem není zrovna šálek mého oblíbeného čaje. Abych ale uspokojil tu nezanedbatelnou část pamětníků, kteří celý život nadávali na režim a dnes bezostyšně tvrdí, že za komoušů bylo líp, vybral jsem pár raně poválečných fotografií z údajně ztracené přílohy k obecní kronice, kterou kamarád naštěstí stihl před lety ofotit. Jednou z prvních bohatě zdokumentovaných událostí byla návštěva Zdeňka Nejedlého (1878 - 1962), který byl v té době ministrem školství a osvěty ve vládě premiéra Zdeňka Fierlingera.