Freiheit

Jednou přijít musel! Naštěstí to nebyl sympatický Martin Kavan v typickém červeném svetru s ležérní bejsbolkou na hlavě z televizní Pošty pro tebe. Spontánním setkáním s tušenou nevlastní sestrou po padesáti letech považuji podobná překvapení za vyčerpaná. Že by se o moji přízeň ucházeli nějací utajení levobočci, toho se dávno neobávám. Paměť mi už sice neslouží, avšak je-li něco aspoň teoreticky možné, tak to prostě možné je. Jenže kdo neví, snadno se dovtípí, že tak prachatý senior, aby to někomu stálo za tu blamáž, zase nejsem. Přesto jednoho krásného dne kde se vzal, tu se vzal, aniž by zazvonil (natož dvakrát) - pošťák za dveřmi. Přesněji za oknem. Očividně unavený sotva stál na nohách. Nebezpečně frajersky balancoval na hraně zábradlí našeho balkonu a v očích měl čitelnou prosbu: Pít! Dejte pít! Byl to holub. Výbavou několika rozlišovacích kroužků na obou končetinách jakoby chtěl naznačit, že ačkoli má nejobyčejnější hábit domácího holuba, nepatří k těm vychytralým létajícím městským krysám, které sežerou, na co přijdou, ničí střechy a roznášejí parazity a choroby včetně ptačí chřipky. Navíc ještě jen tak mimoděk znečišťují sochy! I laik by měl poznat, že panáček je poštovní. A to ne jen tak ledajaký aby nosil tajné depeše jako za krále Klacka, ale závodník - sportovec.

Hasičské helmy atraktivní jsou velmi - svádí k uplatnění „básnického střeva" leckterého veršotepce. A je lhostejné, zda jsou to celokožené černé přilby s ozdobnými mosaznými doplňky nebo nablýskané parádní helmice ze žlutého kovu se hřebenem na vrcholu připomínající honosnou výstroj císařských dragounů - tak odlišné od integrální anatomicky tvarované ochrany hlavy současných bojovníků s ohnivým živlem. Pro historické helmy německých „fojervérů" měl slabost už můj táta. Několik parádních mosazných čepic nastříhal na čtverečky plechu o rozměrech 2 x 2 cm a používal je jako ideální a praxí osvědčenou pájku při obloukovém svařování pásových pil. V tomto směru byl ryzí pragmatik. Současní sběratelé militarií z druhé světové války by si při pohledu, jak se v jeho rukách mění honosné dýky a značkové bajonety na unikátní jednoúčelová soustružnická dláta rvali neexistující porost z vyholených hlav. Helmice skončivší na dlažbě pocházejí z vesničky Babí, dnes městské části Trutnova. Podobný znak pouze s jiným názvem obce používalo mnoho dalších sborů v regionu. Nějakou tajnou skrýš s vyřazenými součástkami výstroje z hasičské zbrojnice vyplenili kdysi dávno myslivci, scházející se v babském honebním revíru na Vobešlovce, útulné chatičce ve školním polesí trutnovské lesárny.

Pražský generální vikář Johánek z Pomuka, mučedník katolické církve uctívaný dnes jako svatý Jan Nepomucký, jeden z českých zemských patronů byl právě 31. května před 300 lety blahoslaven papežem Inocencem XIII. Světec, který má v Čechách sochu téměř v každé vísce a díky jezuitským misionářům je znám křesťanům prakticky na celém světě nemůže žádného jen trochu vnímavého člověka v podstatě ničím překvapit. Jeho kult spojený s obdobím českého baroka, kdy byl snad nejuctívanějším svatým habsburské monarchie, připomínají dodnes svatojánské sochy tvořící neodmyslitelný atribut české krajiny. Jako patron vod zdobí především mosty. Tak ho znají i obyvatelé Svobody nad Úpou od začátku minulého století kdy byla přičiněním faráře Fuchse kamenná socha patrona zdejšího katolického kostela vztyčena u historického, tehdy po povodni obnoveného ocelového nýtovaného mostu přes řeku Úpu. Ten v současnosti nese světcovo jméno. Všechno, nebo téměř všechno o svatořečeném knězi si lze pohodlně „vygůglit". To, že kulaté výročí využijí nejen kostely, ale i mnohé další instituce, muzea a galerie k oživení významné dějinné události je celkem nasnadě. A když všichni tak i já.

V osmdesátých letech minulého století k nám do podniku jezdíval dělat inventuru v nezbytném papírování akurátní úředník ze staré školy, sympatický důchodce František Petr z Pardubic. Když vyšetřil volnou chvilku, chodíval do nejbližšího okolí malovat naivistické kresby krajinek i architektury. Někdy si jen načrtnul skicu tužkou a doma podle ní zhotovil tuší a pastelkami barevný originál. Nějak jsme si navzájem padli do oka, takže jsme si v mezidobí dokonce vyměnili několik dopisů. V roce 1985 mi starý pán poslal gratulaci k svátku na vlastnoručně namalované pohlednici s přípisem: „Vzpomněl jsem si na Vás, když jsem našel tento obrázek ze Svobody a jsem zvědav, zda si vzpomenete kde ten domek, než byl asi před 20 ti léty zbořen, stával." Od té doby si marně lámu hlavu. Ke vší smůle ani autor si už nepamatoval, kde chaloupku tenkrát namaloval. Sice mi později dovezl i původní kresbu tužkou, bohužel stejně nic neříkající jako barevná kopie. 13. června to bude přesně 36 let, co nerozluštěná hádanka leží s několika dalšími neurčenými fotografiemi v šuplíčku, kterému po vzoru starých kriminalistických praktiků říkám pomníčky. Někdy se mi po mnoha letech podaří čirou náhodou některý oříšek rozlousknout. V tomto konkrétním případě si už ale velké šance nedávám.

Nepublikováno

U nás na chalupě za těch téměř padesát let co tu žijeme, visí na stěnách ledacos. Pominu-li pavučiny a sem tam odchlípnutou tapetu, jsou to vedle různých obrázků i dle mého soudu zajímavé dekorativní předměty porůznu nalezené. Nestydím se přiznat, že jedním z nalezišť bývalo v polovině minulého století i obecní smetiště na rozhraní katastrů Svobody nad Úpou a Janských Lázní mezi Lázeňskou ulicí a Janským potokem, dnes už dávno zastavěné obytnými domy. Při jedné z expedic jsem tam objevil odlomené dřevěné torzo zřejmě z nějakého honosného nábytku celé zalepené bahnem. Kruhová kartuš s olámanými pentlemi a ústřední figurou bájného gryfa, řezbářská práce zhotovená s rukodělným gryfem (nebo grifem?) zručného řemeslníka mě zaujala natolik, že jsem si ji po částečném ošetření pověsil nad vstupní dveře v předsíni. Fantazijní zvířecí stvoření se zadní polovinou lvího těla s ocasem a hrudí orla s pařáty a křídly včetně ušaté hlavy se zahnutým dravčím zobanem, známé jako starověké skythské božstvo nejméně od 3. tisíciletí před naším letopočtem bylo původně uctíváno jako ochránce zlatých pokladů. S jedním takovým jsem se oženil, takže ta symbolika je zřejmá.

Vlezlá všudypřítomná reklama dnes vyplňuje každý volnější koutek našeho životního prostoru. Právě tou razancí a množstvím i podprahových informací, před nimiž není úniku, se podle některých studií míjí se svým původním posláním. Zejména komerční televize jsou odpuzujícím rozkouskováním filmů, inscenací, ale i sportovních utkání reklamními bloky přímo pověstné. Záplavu reklamních tiskovin z poštovní schránky lze občas bez prohlížení přemístit do nádoby na tříděný odpad. Velkoplošné celostránkové nabídky nepotřebného zboží v denním tisku jednoduše přeskočit. Ale ta bezostyšná krádež soukromého času při sledování napínavé detektivky ze mě osobně zákazníka x-krát nabízeného produktu rozhodně neudělá. Přitom reklama jako taková není nic náhle spadlého z nebe. Jen mám dojem, že v dobách, kdy byla ještě v plenkách, bývala tak nějak laskavější, uměřenější ba přímo přátelská. Z idealizovaných časů První republiky se i do prvních poválečných roků přenesly barevné reklamní diapozitivy promítané v kinech před hlavním představením. Do již ztišeného sálu pouštěl promítač po zhasnutí světel krátké pětivteřinové sekvence ze sklíček o rozměrech 8,5 x 8,5 centimetru s jasným a srozumitelným sdělením provázeným většinou ručně malovaným obrázkem. U některých dnešních méně povedených reklamních šotů stačí vypnout zvuk a vůbec nepoznáte, co propagují. Je sice pravda, že obecenstvo nebylo zdaleka tak zmlsané a roztěkané, takže těch pár chvilek s reklamou před spuštěním žurnálu, po němž ještě obvykle následoval krátký film, docela v klidu vydrželo i bez kbelíků popcornu, šustivých sáčků s chipsy a kelímků s kávou.

Bez projevů, hymny a oficialit proběhly oslavy konce nejhrůznější války v dějinách v mnoha městech, nejen v Trutnově. Zato v Moskvě, v rozporu s oficiálním datem kapitulace Německa 8. května 1945 napochodovaly na Rudé náměstí tisíce vojáků, tanky, vrtulníky a stíhačky k oslavě dnešního Dne vítězství. K připomenutí té heroické doby bez pompézních hesel může posloužit i zdánlivě odtažitá maličkost. Věcička na snímku objevená kdysi jistým svobodském šmejdilem mezi půdními nálezy drobných militarií je zřejmý nedodělek. K čemu měl původně sloužit se lze jen dohadovat. Obrysu Československé republiky v předválečné podobě, včetně Stalinem ukradeného území Podkarpatské Rusi, na jakémsi piedestalu s naznačením zemských hranic a několika největších měst vévodí ceněná letecká dekorace, užívaná v čsl. armádě v letech 1923 - 1945. Konkrétně je to zdařilá litá napodobenina odznaku polního pilota - letce s malým státním znakem. Vše vyřezáno z jednoho silnějšího plátu masivní mosazi. Žádný nápis nebo letopočet ani nějaký náznak uchycení. I při elementární znalosti slepé mapy a snadném doplnění názvů zvýrazněných měst, kterými jsou od západu na východ Plzeň, Praha, Hradec Králové, Brno, Ostrava, Bratislava, Banská Bystrica, Košice a Užhorod nejsem chytřejší. Těžko říci, zda je to profesionální polotovar z neznámé vícekusové série nebo jen rukodělný originál nějakého zručného kutila. Každopádně je to docela raritní a zajímavá sběratelská kuriozita. Alespoň do chvíle, než mě nějaký opravdový znalec vojenské historie vyvede z omylu.

Nepublikováno