Bratři Pohlové - „kluci z porcelánu"

 
Bratři Pohlové: Leonhard, Heinrich, Eduard, Wilibald, Theodor, Reinhold, Gustav

Minulost se ustavičně mění, zatím co budoucnost zůstává stále taková, jaká bude.

/Jára da Cimrman/

Znovuobjevená fakta pozměňují i některá data a události z historie podnikání několika generací dynastie Pohlů a jejich továren na výrobu porcelánu v Krkonoších.

K oblastem s rozvinutou manufakturní výrobou porcelánu na počátku 19. století lze vedle Karlovarska či okolí slezského Waldenburgu směle počítat i území Jizerských a Lužických hor. Především zvýšená poptávka po tehdy oblíbených výrobně nenáročných porcelánových dýmkových hlavičkách, zvedla z verpánku podnikavého desenského ševce Josefa Pohla /*1820/, známého mezi sousedy jako „Bauer Jachims - Seff". Již počátkem padesátých let 19. století začal od zaběhnutější konkurence vykupovat t. zv. režné zboží, které v primitivních domáckých podmínkách dokončoval malbou a pasířskými doplňky. Ještě před tím se stihl oženit s Barbarou Schnabelovou, příslušnicí dalšího jizerskohorského podnikatelského rodu. Své pověsti činorodého člověka nezůstal nic dlužen ani v rodinném životě. Z celkem dvanácti jeho dětí sedm synů dožilo dospělosti a všichni otcovy podnikatelské geny úspěšně zúročili. Statečnosti manželky dílovedoucího Hübnera, která svého kmotřence, Pohlova druhorozeného syna Heinricha /*1849/ vynesla z výrobny zachvácené požárem, vděčíme za věrohodné informace, které pozdější vážený majitel porcelánky v Kowarech sepsal.

Pokračování článku »

A. C. Nor a Krkonoše

 
Spisovatel A. C. Nor

Vinou rudých totalitních kulturtrégrů dnes téměř zapomenutý spisovatel s úctyhodným počtem bezmála čtyř desítek vydaných knižních titulů, včetně posmrtně vyšlých rozsáhlých memoárů Život nebyl sen, původním jménem Josef Kaván, se narodil 19. září 1903 ve slezských Kylešovicích u Opavy. Pomník nebo alespoň pamětní desku, jako to udělali v Hlavnici na Opavsku kde prožil mládí, by mu ale právem mohli odhalit i v Albeřicích u Horního Maršova. Právě A. C. Nor, jako čelný představitel předúnorového Syndikátu českých spisovatelů, dokázal přesvědčit více než 30 rodin z řad tvůrčích umělců z českého vnitrozemí k zakoupení uvolněných usedlostí násilně vystěhovaných původních německy mluvících obyvatel v polovině čtyřicátých let minulého století. Obec tak, spolu s ostatními osídlenci zvučných jmen, Adolfem Branaldem, Ladislavem Stehlíkem, Janem Pilařem, Achile Gregorem, Jaromírem Hořcem, A. M. Úlehlovou - Tilschovou, Jiřím Markem, Oldřichem Kryštofkem a mnoha dalšími, bez ohledu na jejich pozdější politickou orientaci, doslova zachránili před hrozící zkázou; ta bohužel neminula stejně romantické a půvabné vesnice Sklenářovice a Vernéřovice, ležící jen o pár rýchorských zvlnění jižněji. Režimem dvakrát zakázaný autor (po roce 1948 i po roce 1968) zemřel 29. 7. 1986 v Praze.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2007/9

 

Pokračování článku »

Sněžné Domky /Příběhy lučních enkláv/

 
Sněžné Domky - Amortova chalupa

Když ještě nebyla televize, ani pan Zákopčaník se sluncem v duši, ani sněhánky rozjuchaných „rosniček", byla pro většinu obyvatel Žacléře a okolí osvědčeným indikátorem jara bílá skvrna v temné zeleni Rýchorského hřebene. Rčení „dokud je na Weiseltu sníh, zima ještě neskončila", si předávaly generace. Právě tato skutečnost ovlivnila Okresní názvoslovný sbor v Trutnově v čele s Jaroslavem Procházkou, když v roce 1953 zavedl pro zmiňovanou luční enklávu umělý český název Sněžné Domky.

Pokračování článku »

Čí je?

 
Erb Půlpánů z Feldštejna na zámku v Žacléři

Žacléřský zámek je již delší dobu veřejnosti nepřístupný a tím i poněkud stranou všeobecného zájmu. Přesto docela překvapí, že zatím, co jeho zdobený kamenný portál uvádí téměř každý tištěný turistický průvodce i s datací do let 1730 - 1740, kdy panství spravovali jezuité, o šlechtickém erbu, který je vkomponován do nadokenního oblouku nad ním, nenajdete zmínku ani v dostupné odborné literatuře. Dokonce i v samotném Žacléři je uvedený erb nerozlousknutým oříškem.

Foto Daniel Mach

Pokračování článku »

Lístek číslo 4

 
Volební lístek - Německo 1954

Vzhledem ke stáří největší hřebenové krkonošské boudy je motiv Luční boudy v mnoha historických podobách se Sněžkou za zády jedním z nejokoukanějších z přepestré škály výtvarných děl renomovaných umělců i naprostých amatérů. Z množství obrazů, grafik a fotografií uvedený schematický linoryt neznámého autora nijak nevyniká. Zajímavé je snad pouze jeho (zne)užití pro politickou propagandu v dobách rozdělení Evropy železnou oponou. Volební uskupení Celoněmecký blok jím vyzdobilo svůj volební lístek s textem plným plamenných výzev světu, křesťanské víry, tradice otců, práva na domov a jednotné budoucnosti Německa - hesel, na která jistě slyšela i většina vyhnaných sudetských Němců, tvořících v tehdejší Německé spolkové republice početnou voličskou základnu. Výsledky voleb do zemského sněmu z toho 28. 11. 1954 dávno převálcovaly dějiny. Z jednorázové agitky je dnes cenný archivní dokument.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/9

Pokračování článku »

Vila Duncan a tanečnice Isadora

 
Isadora Duncan

Život je jen klam a kouzlo stesku (Sergej Jesenin)

Životopis světové taneční hvězdy Isadory Duncanové, vyvěšený v jídelně reprezentativní janskolázeňské vily Duncan, která slouží jako škola v přírodě školskému odboru Prahy 2, vyvolává svádivou iluzi o jejich vzájemné spojitosti. Umělkyně narozená 27. května 1878 v San Francisku, mimo jiné též manželka Sergeje Jesenina, za jejímž pohnutým životem udělala tragickou tečku vlající šála, zamotaná do zadního kola při vyjížďce automobilem po nábřeží v Nice, má však se zakladatelem romantického sídla společné nejspíš jen příjmení.

Pokračování článku »

Dřevěný čtrnácterák

 
Fridolin Rindt: Jelen (lipové dřevo)

Zátiší s jelenem na parapetu střešního okénka jedné z „chalup" na svobodské Sluneční stráni je tichou polemikou s ustálenou představou ztělesněného kýče, postavenou na roveň sádrovému trpaslíkovi. Anatomicky dokonalá studie statného paroháče v expresivním postoji je skvostným uměleckým dílkem Fridolina Rindta z pověstné řezbářské rodiny ze Starého Rokytníku nedaleko Trutnova. Mistr monumentálních sakrálních plastik, zdobících dodnes řadu kostelů a kapliček na Trutnovsku, si od akademické strnulosti postav světců a andělů nejspíš občas potřeboval odskočit k lehčímu žánru některého ze svých světštějších motivů. Jelen na snímku je na rozdíl od mnoha jeho drobnějších anonymních výtvorů výrazně signován, z čehož se dá vyvodit, že byl vyroben nejspíš jako osobní dárek nebo zakázka na konkrétní objednávku. Lze předpokládat, že mladobucký kolář Josef Tykal, který mi ho v roce 1955 věnoval, ho nejspíš převzal s veškerým inventářem strojního kolářství v domě čp. 213, jako národní správce živnosti po druhé světové válce. Řada loveckých trofejí nasvědčovala, že původní majitel Anton Steiner a před ním jeho otec Thomas, byli nejen zručnými řemeslníky, z jejichž dílny vycházely i vyhlášené lyže z kvalitního, jasanu podobného dřeva amerických ořešáků hikory, ale stejně tak náruživými myslivci. Nevšední dřevořezba mohla být tudíž i cenou pro krále honu nebo nejlepšího střelce. Ale to už je opravdu jen hypotéza.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/8

Pokračování článku »

 
« 1 22 23 24 25 26 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.