Freiheit

Nevšední pohled na jedno ze zmizelých zákoutí Svobody nad Úpou poslala podepsaná Anna Justová ve válečném roce 1944 paní Mathildě Richterové do Radvanic u Trutnova. Tónovaná fotografie z nakladatelství Adolfa Glasera v Janských Lázních je ale nepochybně starší. Už podle česko - německého firemního textu vydavatele s názvem místa na adresní straně, který se v době připojení pohraničních oblastí ČSR jako župa Sudety k hitlerovskému Německu určitě nenosil. Partie s cestou od železné lávky překlenující Úpu od roku 1909, vedoucí po levém břehu řeky k historickému přechodu hlavní silnice od Trutnova do centra někdejší hornické osady přes stále užívaný nýtovaný most, zanikla při výstavbě rychlostní silnice do Krkonoš. Napravo je vidět řada štíhlých kmínků dnes již značně prořídlé lipové aleje lemujících souběžnou, mnohem užívanější cestu od budovy pošty do východního cípu náměstí. Most postavený po katastrofální povodni v roce 1897 byl na kamenné pilíře zbudované firmou Rella a Neffe z Vídně, která v té době prováděla nákladnou regulaci poničených říčních břehů usazen hned v následujícím roce.

Při pohledu z výšky se městečko Svoboda nad Úpou jeví jako utěšené místo v klínu okolních kopců. Dominantní Černá hora s průseky sjezdovek největšího Ski Resortu v České republice a štíhlou věží televizního vysílače na vrcholu s působivým výsekem aglomerace lidských sídlišť na jejím úpatí na mistrném leteckém snímku fotografa Krkonoš Petra Tomana budí dokonce mírnou závist u přízemních lidiček „ze za Paky". Městečko samo, s historickým kostelíkem obklopeným jednotlivými domky přijatelně „lidských" rozměrů, ze kterých vyčnívá jen budova školy a radniční strana náměstí Svornosti, bez někdejších početných čadících komínů průmyslových podniků působí i v zimním hávu jako reklama na příjemné bydlení na zdravém vzduchu. Současným módním sloganem tak říkajíc v dokonalé bio kvalitě. A ta panoramata! Takhle idealisticky to mohou vnímat opravdu jen piloti letadel, pokud vůbec mají čas se kochat krajinou pod sebou, ptáci a Pražáci. Život tu ale není lehký ani jednoduchý. Nesluší se však kálet do vlastního hnízda. Tak „Přijďte pobejt!"

Nepublikováno

To býval běžný obrázek z konečné na jednokolejné železniční trati označované nyní v jízdních řádech číslem 045 ve Svobodě nad Úpou v zimních měsících ještě v druhé polovině minulého století. A davy cestujících! Od zahájení provozu celkem 10 kilometrů dlouhé spojovací dráhy mezi Trutnovem a nádražím ve východokrkonošské bráně do hor v prosinci roku 1871 vlastnila tento úsek až do zestátnění 1. ledna 1908 Rakouská severozápadní dráha. Tehdy se stanice jmenovala Vrajt - Janské Lázně a těžila tak z popularity sousedního vyhlášeného lázeňského a sportovního střediska. Ani po skončení Velké války a převzetí vlakové dopravy ČSD provoz neochaboval. Naopak. S rostoucím turistickým ruchem zejména po výstavbě kabinové lanovky na Černou horu v roce 1928 se frekvence vlaků zvláště o víkendech ještě zvýšila. Hned v první zimě po skončení druhé světové války přijíždělo na svobodské nádraží v pracovních dnech celkem 9 osobních vlaků denně. O dvacet let později už jich bylo 12 a jeden rychlíkový spoj navíc. O víkendech nestačili ajznboňáci přehazovat výhybky. Sjížděly se sem pod heslem „Hory patří pracujícím" zvláštní vlaky ROH naplněné odborářskými rekreanty z celé republiky. Dokonce sám Krakonoš vypravovaný z Pražského hlavního nádraží se z počátku uráčil zajet až k břízám na konci trati než se unavil a končil v Trutnově. Mám na mysli samozřejmě rychlík toho jména, který se po delším výpadku na koleje opět vrací.

Když po první světové válce docházel „chlupatému benzinu" v zápřahu poštovních fiakrů dech, tlačily se na scénu objemnější omnibusy, autokary a autobusy. Do Svobody nad Úpou se sice dalo od roku 1871 pohodlně přicestovat vlakem, ale doprava dál do hor byla nezbytná, pokud člověk nechtěl, nebo nemohl jít pěšky. Zejména s nejbližším lázeňským a sportovním střediskem Janskými Lázněmi byla Svoboda po staletí spojena pomyslnou pupeční šňůrou; do roku 1867 dokonce i administrativně. Důležitost téměř kyvadlové dopravy od každého vlaku ještě stoupla po zahájení provozu první kabinové lanovky na Černou horu v roce 1928, čímž několikanásobně stoupl turistický ruch. Nejen páteřní hlavní ulicí, náměstím a úzkou silnicí od Trutnova k Peci pod Sněžkou i do Janských lázní se ostrými zatáčkami proplétaly, míjely a předjížděly obludné mašiny, před kterými hospodyně ještě dlouho vyháněly z cesty slepice uvyklé na koňské živočišné stopy. Do olejových skvrn a čoudu z výfuků si holt neklovnete. Události v převážně německém Freiheitu před rokem 1945 většině současníků nic neříkají, nemají tu kořeny. V zájmu kontinuity doprovodných obrázků by bylo chybou je jen tak přeskočit.

V časech kdy „boží dar" nepekli ve velkém jako bokovku předsedové vlády, ale opravdoví pekaři, bývalo ve Svobodě nad Úpou hned několik mistrů tohoto počestného cechu. Podle trutnovského badatele Dr. Aloise Mühlbergera (1891 - 1965) s odkazem na urbář panství Vlčice čítala Svoboda v polovině 17. století 88 domácností. Z nich bylo osm samostatných pekařů. Hospodářský ředitel vlčického panství Kristián Kašpar Finck jich v dubnu roku 1754 napočítal celkem šest. A ještě téměř celou první polovinu minulého století jich bylo nejméně pět. V té době provozovali starobylou pekárnu v čp. 101 na náměstí Steidlerové, rod usazený v hornickém městečku pod Rýchorami několik století. Po roce 1945 vstával při měsíčku, aby roztopil pec a uhnětl voňavé kvasnicové těsto první národní správce Josef Ryba, takže se jí v ústním podání nových osídlenců začalo automaticky říkat Rybova. I přesto, že záhy po únorovém převratu v roce 1948 připadla státu a kulaťoučkého rebelanta Rybu vystřídal hubený dlouhán Kubíček.

Co se asi tak může najít při stavebních pracích ve staré hospodě i po mnoha letech od jejího uzavření a několikeré rekonstrukci? Nejspíš jen nějaké historické lahve od různých nápojů. Při troše štěstí může být některá i neporušená. Má-li dokonce originální etiketu je to malý zázrak. Stará radnice na náměstí ve Svobodě nad Úpou, ve které byl v dávných dobách jediný výčep ve městě, zmiňovaný trutnovským kronikářem Simonem Hüttlem už k roku 1587, takovou generální přestavbou právě prochází. Těch kdo si restaurační provoz Hotelu Radnice ještě pamatují, je opravdu pomálu. Pomalu ubývá i pamětníků pozdějšího kina Máj slavnostně otevřeného 8. května 1955 a neslavně uzavřeného na začátku prázdnin v roce 2001. Pseudogotická dominanta náměstí Svornosti s charakteristickou věží vystavěná v roce 1869 ze siluety města nezmizí. Jen se po 150 letech její existence radikálně změní vnitřní uspořádání a účel. Dvě celkem zachovalé lahvičky zaujaly ve stavební suti starostu města Jiřího Špetlu. Už z jejich nálezového stavu lze zjistit „vo co go". Ta menší obsahovala vápenito - železitý léčivý syrup magistra Julia Herbabného z věhlasné lékárny „U milosrdných" na Kaiserstrasse ve Vídni, patřící k síti lékáren připomínané už v polovině 14. století. Lékárník Herbabny senior, narozený roku 1842, jehož potomci zmíněnou lékárnu stále provozují, zemřel v roce 1901, což je pro stáří lékovky určující. Ještě přesnější vymezení poskytuje uvedená adresa na etiketě. Lékárna byla původně otevřena v roce 1869 na Kaiserstrasse číslo 76. V čísle 90 v téže ulici odkud je nalezená lahvička působila v letech 1871 - 1887. Až potom se přestěhovala do nově postaveného domu 73 - 75.

Úroveň cen, pohárů a plaket ze sportovních klání, vyjma těch z nejvyšších soutěží, je eufemisticky řečeno značně kolísavá. Balanc mezi autorskými předměty z ateliérů či dílen známých umělců a unifikovanými sériovými výrobky pro každou příležitost většinou na hranici kýče je často sotva postřehnutelný, leč na obou krajních pólech do očí bijící. O to překvapivější jsou realizované plakety s námětem městského znaku ze začátku padesátých let minulého století. Tehdy se odkaz na tradice a historii moc nenosil. Nová doba i ve sjednoceném sportu měla své nové symboly. Tradiční název tělocvičné jednoty Sokol vystřídal době poplatný Tatran. Přesto vzniklo, snad jen díky setrvačnosti a dobrému vychování místních činovníků, několik variant vkusné plakety s umělecky ztvárněným starobylým znakem města Svobody nad Úpou. Zejména masivní plaketa z litého čirého skla, jejíhož autora se mi nepodařilo vypátrat, známá z roku 1953 má parametry moderního současného artefaktu. Škoda, že nestála aspoň za malou zmínku tehdejšímu kronikářovi.