Freiheit

Běda, třikrát běda, propadne-li někdo sběratelské vášni. I přes to, že poeta jakýsi, kdysi kdesi o sběratelství napsal - cituji: „Povznáší ducha, nezná věk ani pohlaví, je lhostejné k dalekým i blízkým. Ale andělskou perutí se dotýká věčnosti! Je to tajuplná cesta do vznešených světů. Je to slavný čin, který přináší obdiv a úctu, pocty i závist." Začíná to nevinně. Čirou náhodou máte najednou něčeho dva kusy. Pokud k nim začnete shánět třetí, jste lapeni. Může to být cokoliv. Od bezcenných tretek přes zlaté mince, automobilové veterány, vzácné obrazy až...až. Ale zůstaňme u pohlednic, ty zná každý. Od jejich vynálezu v druhé polovině 19. století přes „zlatý věk" do konce Velké války až dosud, zažily ve vlnách boom i úpadek, stejně jako filokartie, jak se chorobnému hromadění „obrázků, které změnily svět" dnes všeobecně říká. I sběratelé jsou většinou také jen lidi. Někdo má rád vdolky, někdo holky. Mnozí obojí. Každý si svou kolekci pořádá podle vlastního vkusu a dnes nutno dodat bohužel také podle finančních možností. I ten nejposlednější koníček je v dnešní době mrcha rozežraná. Ty tam jsou časy klukovského velikášství, kdy si rodící se sběratel myslí, že může sbírat všechno. Dříve nebo později narazí na své limity. Vzdělanostní, finanční, prostorové nebo manželku.

Žijí mezi námi jedinci, kteří si naprosto přesně pamatují, kde byli a co dělali ve zlomových okamžicích dějin, ať už osobních, regionálních nebo světových. Individua posedlá mánií zaznamenávat si pečlivě každý den svého života do deníčku předem vylučuji, i když je to činnost chvályhodná a mnohokrát i prospěšná. Při psaní memoárů jsou to berličky k nezaplacení. O to menší prostor však zůstává pro fantazii. Ale ne každý se narodí jako Kohout, Vaculík nebo Viewegh. Vždycky jsem obdivoval pábitele, kteří při vyslovení jakéhokoliv data sypali události z rukávu. Já osobně si nepamatuji nic! A že bych s blížícím se osmým křížkem na hřbetě mohl.

Když kronikář starobylého hornického městečka pod Rýchorami Bernard Hampel (*20. 10. 1871 - + 2. 10. 1934) vydal v polovině 20. let minulého století nedatovaný útlý svazeček výňatků z dějin Svobody nad Úpou, připsal ho „k užitku a prospěchu vlastivědnému spolku u příležitosti otevření místního muzea". Vlastivědný a muzejní spolek byl oficiálně založen v roce 1927 a jeho prvním předsedou se stal starosta města Rudolf Lissak zvolený v roce 1925. Muzeum bylo prozatímně umístěno ve školní budově a členové spolku za přispění mnoha dárců horlivě shromažďovali jednotlivé historické předměty a archivní dokumenty. Inventární soupis, který býval uložen v archivním fondu muzea, pořízený tehdejším správcem sbírek vrchním učitelem ve výslužbě Vinzenzem Schöpsem ještě před záborem pohraničních oblastí Československa včetně Svobody nad Úpou nacistickým Německem, obsahoval několik stránek vzácných a zajímavých položek. Bohužel po druhé světové válce a dost možná už během ní byla značná část sbírek rozchvácena.

Ze šmírácké komedie v podání trapných klaunů odehrávající se na politické scéně, zvu laskavé čtenáře již poněkolikáté do ryzí a nadšené atmosféry ochotnického divadla, které má ve Svobodě nad Úpou s různými přestávkami dlouholetou tradici. Docela první známý spolek „diletantů", jak se amatérští divadelníci tenkrát nazývali, vznikl již v roce 1870. Pro většinu i těch nejstarších pamětníků, kteří do vylidněného pohraničí přivandrovali s koncem II. světové války, začíná však i divadelní historie rokem 1945. Pováleční divadelní nadšenci se poprvé uvedli na veřejnosti 4. května 1946 hrou Oblaka významného dramatika Jaroslava Kvapila, jehož jméno si spolek zvolil do názvu. Zakladatelskou partu střídaly další generace a soubory. Aktivní bylo seskupení z 50. let při závodním klubu ROH Krkonošských papíren, které našlo zázemí s jevištěm v Národním domě v Maršově II.

Na úvod poněkud zeširoka a oklikou o toku informací po síti sítí. Internet není rovná mnohoproudá dálnice s jasně vymezenými pravidly ani hrbolatá silnička v horách plná serpentin, nečekaných odboček a křižovatek. Internet je džungle. Několikapatrová, vrstevnatá a nemilosrdná džungle s miliony živáčků denně se utkávajících v boji o živobytí doslova na život a na smrt podle chaotického systému zdánlivě bez jakéhokoliv řádu. S tím se musí každý uživatel smířit a naučit se v divokém prostředí obezřetně pohybovat. Pak lze najít i místa laskavá a zalitá sluncem oplývající bohatými plody. Již moudrý biblický král Šalamoun prý tvrdil: „Tré věcí je nesnadno poznati a čtvrté nemožno - hadí stopa na kameni, ptačí stopa ve vzduchu, stopa ryby ve vodě a stopa muže v ženě". Ani to už dávno neplatí. Stejně tak každé kliknutí myší, každý úder do klávesnice zanechává trvalou a nesmazatelnou stopu. Každé napsané slovo, každá zveřejněná fotografie tvoří změť informací, které lze vyhledávat, studovat, prohlížet, sdílet, komentovat - a ukrást.

...chytré hlavičky ... to jsou čeští inženýři - zpívají neškolenými hlasy protagonisté pražského Divadla Járy Cimrmana v jednom z představení o fiktivním českém velikánovi. Ne však pouze inženýři! Stejně jako po staletí platilo, že co Čech, to muzikant, byli ve světě žádaní šikovní čeští vandrovní tovaryši mnoha řemesel. Nejen pro vyhlášenou manuální zručnost, ale zejména pro vrozený fištrón a umění improvizace. S tím souvisí i punc národa kutilů a chalupářů platný ještě v minulém století. Aby byl muž opravdovým chlapem, bylo od pradávna tradicí postavit dům, zasadit strom a zplodit syna. I dnes jsou takových zástupy, ale opravdového chlapa v tom kladném slova smyslu častokrát aby pohledal. Doba se radikálně změnila. Už dávno neplatí 1 + 1 = 2. Dnešní generace IT šikulů má v mozku jen jedničky a nuly, ale ruce někdy doslova „volšové". S tím souvisí celosvětově všeobecný nedostatek řemeslníků a většina současných přístrojů denní potřeby má údajně už od výrobce ve svých útrobách zamontované tak zvané - s prominutím „kurvítko", které vydrží přesně do uplynutí záruční doby. Výrobek se zpravidla již nedá opravit. Téměř v každém servisu je nejfrekventovanější větou: „Jó, paninko, to se vám nevyplatí, kupte si nový, přijde vás to levněji". Dnešní střípky by šlo uvést i krátkou bajkou ze života hmyzu. Zatímco já jsem na naší mezi znám spíš jako brouk Pytlík s oběma rukama dozadu, co jen do všeho zasvěceně kafrá, protější stráň obývá pracovitý, pilný a vynalézavý mraveneček. Kdyby to nebyl snadno odhalitelný plagiát, mohl by si klidně přibít na vrata známou cedulku „Práce všeho druhu". Zmiňovaný Ferda mravenec oslavil před několika dny skromně bez fanfár a ohňostrojů jak je jeho zvykem významné životní jubileum, tak mi dovolte ten trochu osobnější přístup.

Vtipálci, žertéři, komici, klauni, šibalové, recesisti - všichni ti šaškové počmáraní - jsou má krevní skupina. Pochopitelně nemám na mysli současné politiky na všech úrovních mocenské garnitury, ale osoby ražení nekorunovaného valašského krále Bolka, kterému vložil do úst laskavá slova ústředního songu z jeho populární Manéže úspěšný textař a neúspěšný kandidát na prezidenta Michal Horáček a hudbou opatřil nedávno zesnulý guru všech nočních motýlů Petr Hapka. Právě pro schopnost udělat si legraci sám ze sebe vybral jsem si v nepřeberné nabídce nedávné historie obdivuhodný spolek Schlaraffia. Pupkatí pantátové v šaškovských čapkách s rolničkami mě nepřestávají fascinovat. V řadách ctihodných rytířů s hlavou plnou kulišáren jsem s domovským právem ve Svobodě nad Úpou objevil jen jednoho jediného, člena pobočky Gigantea v Trutnově. Je sice pravdou, že celá plejáda jeho podobně založených kolegů z místní společenské smetánky se inspirována jmenovaným spolkem scházela ve stolní společnosti „Ecke Freiheit", ale opravdovým doloženým šlarafem byl pouze „Lázeňský duch Janských vřídel", jak by se jeho spolková přezdívka dala prvoplánově volně přeložit do češtiny. Je víc než pravděpodobné, že v mírně zkomolené němčině se skrývá nějaký dvojsmysl nebo další jinotaj, což by mnohem víc odpovídalo mentalitě inteligentních hračičků a slovních ekvilibristů sdružených v pobočkách recesistického spolku Schlaraffia, rozšířeného po všech světadílech. Do hlavy však nikomu nevidíte, natož zpětně. Ani když je to hlava tak zvaně „otevřená".