Freiheit

Navzdory v pozdním večeru nesvátečně zakaboněným tvářím vybraného komparsu ve Vladislavském sále Pražského hradu při udělování vysokých státních vyznamenání prezidentem republiky, u nás na Sluneční stráni byl 28. říjen krásným prozářeným podzimním dnem. K romantice malebných horských chaloupek má naše unifikované papundeklové bydlo, vyráběné v sedmdesátých letech minulého století v licenci podle německého mustru jako montovaná stavba „na klíč" Rudnými doly Jeseník na hony daleko. Ale nechtějte objektivní pohled od někoho, kdo se na výstavbě vlastníma předníma nohama podílel. Věděli jsme dobře, že strohá jednoduchá stodůlka typu OKAL 117 není žádný výkvět současné architektury a umístění ve svahu na zvýšený suterén domku na kráse nijak nepřidalo. Momentální pozitiva však převážila. Bylo to v těch dobách nedostatku stavebnin a laického stavění svépomocí po mnoho let nezvykle rychlé, relativně bez peněz protože alles na dluh (hypotéka na třicet let se nám v rozpuku sil nezdála nijak strašidelná) a brali jsme to po desetiletém provizoriu především jako slušné bydlení. Pamětní deska, že v tomto domě český génius Jára Cimrman pravděpodobně nikdy nebydlel je jen nesmělý pokus o ždibíček pomyslné regionální slávy alespoň na této mezi.

Svoboda nad Úpou už podle jména vyrostla v údolí horské řeky Úpy, sevřeném z obou stran malebnými kopci, přerušenými jen směrem k západu údolím Janského potoka přitékajícího od nedalekých Janských Lázní. Jeho romantický přírodní ráz narušila v roce 1916 až výstavba údolní silnice spojující obě lokality, když původní cesta výše ve svahu lemovaná lipovou alejí už narůstajícímu provozu přestávala vyhovovat. Dnešní Horská ulice je dokonce od lesnické akademie kvůli dlouhodobě žalostnému stavu neprůjezdná. Naši předchůdci ji začali stavět v roce 1848 a dokončena byla o pět let později. Je logické, že ji následně začaly lemovat až k lomu na stavební kámen otevřenému v souvislosti s její výstavbou nově stavěné domy, většinou architektonicky hodnotné soukromé vilky z první poloviny 20. století. Také podél silnice v údolí, která se dnes v obydlené části jmenuje Lázeňská ulice, se město začalo rozpínat. Přesto ještě na pohlednicích z poloviny třicátých let je vidět téměř neporušená příroda přirozeně zvlněné krajiny. Jen podle vodního toku vedla idylická pěší Wihardova promenáda kolem altánku u kašny Císařského pramene s několika dřevěnými mostky přes meandry zurčícího Janského potoka ústícího ve Svobodě do Úpy.

Když vyzvídal major Terazky na vojínu Kefalínovi ve filmu Černí baroni natočeném podle stejnojmenného satirického románu Miloslava Švandrlíka „čo si představujetě pod takým slovom absurdný?" řičel obvykle kinosál smíchy. A už je to tady! Svět se dočista zbláznil. Absurdita je všude kolem nás. Genderovou hyperkorektností implantovanou zpoza Velké louže počínaje až po evropské nařízení o ochraně osobních údajů skryté pod zkratkou GDPR. Psát dnes něco o žijících osobách, nedejbože s uvedením životopisných dat je bruslením na hodně tenkém ledě. Každý, kdo sleduje třeba jen zápisy ze zasedání rady nebo zastupitelstva se začerněnými jmény musí jen nevěřícně kroutit hlavou nad vypovídací hodnotou takového záznamu. A tak než bych vyžadoval osobní svolení od každého současníka, kterého bych rád „zdrbal" v novinách, obracím se pro témata mnohem radši do historie. A nejen proto, že se zesnulí už nemůžou bránit. Začínat s životním příběhem vybrané osobnosti takřka od nuly je docela vzrušující detektivka. S nadcházejícím podzimem zas není zacházka na hřbitov tak úplně „mimo mísu". Již staří Keltové slavili údajně svátek Samhain, považovaný za konec roku, v noci z 31. října na 1. listopad. Zapalování ohňů a později svíček na hrobech pramení z tradice, že živí ukazují světlem cestu mrtvým, se kterými se v tento den vzájemně setkávají. Kdo chce, najde v tom i odkaz na strašidelně ulítlý anglosaský halloween. V našich zeměpisných šířkách je však bližší křesťanský svátek Všech svatých a následující Dušičky. Frekvence návštěv na hřbitovech se v ten čas znásobí. Docela by mě zajímalo, kdo si všimne zajímavého šlechtického náhrobku na svobodském místě posledního odpočinku, kolem kterého musí většina příchozích projít. A jestli někoho napadne se o zesnulou hraběnku trošičku zajímat. Mě to napadlo a o skrovný výsledek se rád podělím.

Takhle nějak by se ve stylu proslulého „dabl ou sevn" se cvaknutím podpatků mohl představovat pruský rytmistr ve výslužbě Hugo Wihard. Kdyby ovšem neohroženého tajného agenta Jejího královského Veličenstva ve službách britské MI6 znal. Kterého Huga mám na mysli? Z historie znám dva a v tom je ta potíž. Otec a syn stejného jména bez uvedení životopisných dat motají hlavy nejen pozdějším badatelům. Podobně jako nám ve Svobodě nad Úpou zdejší nejznámější podnikatel Prosper Piette. Ti byli dokonce tři. Otec zakladatel *1806, nejslavnější syn „Otec Krkonoš" *1846 a „mladej" - synovec předešlého působící v Plzni *1879. I při určování drobných sběratelských památek je třeba být neustále ve střehu a s pomocí zdravého selského rozumu a obyčejných kupeckých počtů chladnokrevně a logicky uvažovat. Ne vždy se to daří a každý kdo trochu publikuje, má nějaký ten přešlap ne-li přímo kopanec jistě na kontě. Stačí jen zalistovat v dostupné literatuře (o internetu ani nemluvě) a nestačíte se divit. Každý nemá čas, potřebný „sicflajš" a někdy ani chuť dokutat se k původním pramenům. I když i v nich jsou chyby. Proč tak zeširoka o nějakém Wihardovi? No protože to vůbec nebyl jen tak někdo holenkové. Jako majitelé pozemkového statku Vlčice měli Wihardové docela blízkou vazbu na naše město, v jehož okolí je hned několik míst spojených s jejich jménem. Bohužel, slušelo by se napsat spíš, bylo.

Prázdninová atmosféra podkrkonošského maloměsta před téměř šedesáti lety dýchá z fotografie, kterou mi laskavě půjčila paní Lilka Martello z italského přístavního města Janova. Rodiště slavného mořeplavce Kryštofa Kolumba, považovaného několik století za objevitele Ameriky vzbudilo docela nedávno světovou pozornost zřícením velkolepého visutého dálničního Morandiho mostu. Při něm se shodou šťastných okolností zachránil v kabině kamionu spadlé do mnohametrové hloubky český řidič. Na snímku z léta 1964 je setkání tří spolužaček ze střední zdravotnické školy v Trutnově. Sotva rok před tím se ještě tehdejší svobodská občanka jmenovala Lída Barboříková - nyní už pouze na návštěvě. Na motorce za ní přijela kamarádka Libuše z Velké Úpy se spolujezdkyní Markétou ze Dvora Králové nad Labem. Kontrast tří krasavic a šedivé oprýskané budovy s nevábnými kůlnami v pozadí mi vnukl nápad zachytit známé útržky z dějin zajímavého domu na svobodském náměstí. Sice se na stránkách místních novin zmínky o něm objevily již mnohokrát, ale opakování je jak známo matkou moudrosti a souhrnná rekapitulace nezaškodí.

Ruku na srdce. Kdo z vás neměl v mládí památníček? Spolužáci a kamarádi do něj kreslili naivní obrázky doplněné opsanými veršíky na památku. V pubertě už se mnohým nezdály dost duchaplné a památník skončil někde na dně zapomenuté zásuvky dětského pokojíku. Po letech vykouzlí úsměv na tváři a probudí sentimentální vzpomínky. Relikt měšťanských dcerušek z 19. století, mnohdy ceněný jako literární doklad doby, se v módních vlnách vrací stále. Nejnověji je často podporován rodičovskou snahou odpoutat aspoň na chvíli dítka od virtuálního světa Facebooků, Twiterů a Instagramů. Když ještě neexistovaly tyhle ďáblovy vynálezy, tak zejména děvčátka sotva se popasovala se záludností české abecedy, už si navzájem vyměňovala památníčky v touze nashromáždit co nejvíc zápisů. Asi jako se dnes předhánějí v počtu získaných „lajků". Aby si však založili památník kluci právě škole odrostlí, je spíš výjimka. V roce 1926 čtrnáctiletý drogistický učeň u strejdy v Červeném Kostelci Vlastík Hák, poválečný národní správce Richterovy drogerie na svobodském náměstí svůj sešitek maskoval štítkem „Poesie". Na úvod si místo obligátního vpisku „Můžeš kreslit, můžeš psát, jenom listy netrhat" nejspíš někde opsal verše. Starosvětské výrazivo pomíjím, ale všimněte si písma! A to určitě nebyl žádný premiant. Ve stejné době si namaloval i siluetu klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie v rodné Nové Pace.

Tak třeba to, čemu říkáme uliční ruch. Svobodská „Hauptstrasse" alias hlavní třída - oficiálně Ulice 5. května budiž příkladem. Od samého vzniku hornické osady pod Rýchorami dlouhá léta páteřní a jediná tepna, tvořící s navazujícím trhovým náměstím nesoucím od konce druhé světové války název Náměstí Svornosti centrum, na které byly jako korálky navlečené městské domky s dílnami řemeslníků a obchůdky kupců vždy pulsovala životem. Dokonce i na titulním obrázku, kde vypadá jako po náletu, kterých byla naštěstí i během války uchráněna se po neporušených chodnících pohybují chodci. Obrázek tak zvaně „klame tělem". Byl pořízen při generální opravě hlavního kanalizačního řádu v ose ulice a její celkové rekonstrukci v roce 1975.