Via Belli 1866

 
Trutnovské válečné pomníky z šestašedesáté

Město Trutnov sází ve své propagaci a podpoře cestovního ruchu mimo jiné na jedinečnou přírodní galerii zachovaných památek prusko - rakouské válečné řeže v létě roku 1866. Početné pomníky padlým obou válčících stran, památníky bitev a řada označených hrobů, jsou dnes, víc než připomínkou válečných hrůz, zlidšťujícími výtvarnými prvky malebné podhorské krajiny trutnovského okolí. V úzké spolupráci orgánů města Trutnova s Klubem vojenské historie Trutnov - historickou jednotkou c. k. 1. pěšího pluku císaře Františka Josefa I. byla v sobotu 23. června 2007 uspořádána tradiční vzpomínková akce, spolufinancovaná tentokrát v rámci Iniciativy INTERREG III A prostřednictvím Euroregionu Glacensis ze zdrojů EU, nazvaná příznačně „Pochodem v chod". K 141. výročí jediného vítězství rakouských vojsk v bitvě u Trutnova 27. 6. 1866 byla zároveň slavnostně otevřena nová trasa naučné cykloturistické stezky „Po stopách války 1866 na Trutnovsku" pozváním široké veřejnosti na pěší pochod s vojenskou kolonou po historickém bitevním poli klidnou nenáročnou krajinou v celkové délce asi 8 km. Spolu s téměř tříkilometrovým okruhem naučné stezky „Den bitvy u Trutnova - rakouské vítězství 27. 6. 1866" v bezprostřední blízkosti městského centra, otevřeným v roce 2001, se stane součástí velkolepého projektu Komitétu pro udržování památek z války roku 1866 - Via Belli 1866 (Cesta války 1866), spojujícího všechna významná bojiště severovýchodních Čech, přesahujícího na Trutnovsku i do sousedního Polska.

Pokračování článku »

Hrdinové bílé stopy

 
Plaketa z lyžařských závodů v Janských Lázních (detail)

Aby hned na začátku bylo jasno: Nikdy jsem nebyl zdatný ani náruživý lyžař. Přesto jsem vždycky s neskrývaným obdivem vzhlížel k borcům, kteří si ta zahnutá čertovská prkýnka dokázali podmanit natolik, že jejich jména měla zvuk i mnohem dál, než jen za humny rodné chalupy. Krkonošské lyžování není, při vší úctě, jen mediální ikona Bohumil Hanč. Celá plejáda průkopníků „skijáckého" sportu, závodníků a závodnic s mezinárodním renomé i legendárních vítězů závodů slavných jmen, by pokryla několik textových stránek. Mnozí, kteří se do zlaté knihy lyžování zapsali výrazným písmem nejméně v celostátním měřítku, pocházejí i z našeho východokrkonošského regionu. Neocenitelné informace poskytl jeden z nich, rodák z Rennerovek Dr. Pepi Erben. Z těch, kteří se již dlouho prohánějí  po nebeských pláních jsem pro tentokrát vybral alespoň čtyři.

Pokračování článku »

Ozvěny bojů

 
Pomník Ludwiga von Gablenze na Šibeníku

Bratrovražedná válka Němců s Němci, prusko - rakouský spor o nadvládu ve sjednoceném Německu v roce 1866 a tím i o rozhodující vliv v Evropě, byla posledním „romantickým" soubojem muže proti muži na kontinentu, byť stejně krvavým a neúprosným jako většina válek. Naposledy byla záležitostí ryze vojenskou s gloriolou osobního hrdinství. Skončila krutou porážkou Rakousko - Uherska v bitvě u Hradce Králové. Jediné kratičké vítězství rakouských zbraní v bitvě u Trutnova 27. června 1866 vyneslo podmaršálka Ludwiga von Gablenze na vrchol obliby trutnovských občanů, jako symbol možné porážky odvěkého nepřítele. Vojevůdce se velmi zasloužil o propuštění několika trutnovských měšťanů včetně starosty, odvlečených ve vykonstruovaném procesu do pruského zajetí a záhy se stal symbolickým čestným majitelem místního spolku ostrostřelců. Jeho osud se tak navždy spojil s Trutnovem, kam se vrátil mezi své padlé spolubojovníky i po smrti.

Pokračování článku »

Trutnovské konstanty

 
Trutnovský drak z městské kašny

Tři pilíře historického věhlasu města Trutnova se letos připomínají víceméně zakulaceným výročím. Od údajného zabití draka Albrechtem z Trautenberka a následného založení města, uplynulo právě tisíciletí. O výrazné postavě renesančního Trutnova a bez nadsázky strůjci jeho dějin kronikáři Simonu Hüttelovi se předpokládá, že zemřel před 405 lety. Jen vítězství rakouské armády před 140 lety v bitvě vykoupené krví v červnu 1866 bylo bolestně skutečné.

Pokračování článku »

Novosvětská

 
Broušení skla ve sklárně Novosad - Harrachov

Díky první písemné zprávě o osadě Nový Svět z r. 1712 /původně nejspíš Nový Les - oba výrazy jsou v chrčivé němčině tehdejších horáků snadno zaměnitelné/ můžeme odhadnout i stáří harrachovské sklárny. Po zániku sklárny v nedalekém Rýžovišti ji pravděpodobně krátce před tímto letopočtem založil huťmistr Eliáš Müller. Jediná na české straně Krkonoš získala světový věhlas a vydržela v aktivní činnosti jako druhá nejstarší sklárna v Čechách dodnes. V roce 1764 ji koupil hraběcí rod Harrachů, pod jejichž značkou velkého H s korunkou a letopočtem 1712, znají ušlechtilé tvary foukaného skla a nekonečnou škálu broušených vzorů, zákazníci všech světadílů. Na tři tradiční pilíře proslulosti harrachovského skla - tvůrčí vynalézavost, řemeslnou zručnost a prvotřídní kvalitu - oceněné mnoha medailemi ze světových výstav a reprezentované zvučnými jmény výtvarníků minulosti /vzpomeňme alespoň ryteckého virtuosa Dominika Biemanna/ i nekonečnou řadou bezejmenných sklářů, chce navázat JUDr. Novosad, majitel podniku od roku 1993.

Pokračování článku »

V sedmimílových botách za sedmero kopců a sedm řek

 
Stará Erlebachova bouda

Nejsevernější výspa někdejšího vrchlabského panství s poetickým názvem Sedmidolí, olemovaná zemskou hranicí, je dnes jednou z částí Špindlerova Mlýna. Jižní svahy hraničního hřebene zde spadají do rozevřené náruče dvojjediného Labe. Toho „pramenného", řítícího se dolů přes 35m vysoký Labský vodopád z Labské louky a Bílého, sbírajícího pramínky na Úpské rašelině, aby se navzájem setkala u Dívčí lávky. Odvěká chlouba Sedmidolí, rozsáhlé horské hvozdy, nesou dosud patrné jizvy po pustošivé vichřici v roce 1966. Hluboce zaříznutá údolí potoků, napájejících obě labská ramena, jsou ve zhruba poledníkovém směru souběžně rozložena v prostoru vymezeném /s přimhouřením oka/ Labskou boudou na jedné a Boudou u Bílého Labe na druhé straně. V souladu s názvem území je jich opravdu sedm: Pudlava, Dvorský, Medvědí a Červený potok, Hřímavá bystřina, Čertova strouha a Stříbrná bystřina.

Pokračování článku »

V Žacléři se zase fárá

 
Ilustrace z Veselého výletu

Opat Kašpar z kláštera cisterciáků v Krzezsówě povolil rychtáři Jakobu Rabe z pruské příhraniční vesnice Opavy dobývat uhlí v okolí Žacléře 15. srpna 1570. Tak jest psáno. Opravdový rozvoj těžby černého zlata nastal ale až ve století 18. a 19. Na rozsáhlém ložisku zmáhaném sítí štol Egydi, Josefi, Prokop, Karel, Vilemína a řadou dalších, vznikly po roce 1811 i svislé šachty Marie, Julie, Eliška, Františka a Jiří. Již koncem 19. století se jednotlivá těžařstva spojila do Západočeského báňského akciového spolku. V roce 1950 vznikl sloučením několika jam nynější důl Jan Šverma, nejstarší důl na černé kamenné uhlí v Čechách. V té době začala být hloubena i hlavní těžní jáma Jan, které chybí jen docela málo metrů do rovného kilometru. Zhruba 600 horníků z téměř 900 zaměstnanců dolu vyváželo na světlo boží 200 - 250 tisíc tun uhlí za rok. Přechod na tržní hospodářství odhalil ekonomickou neúnosnost další těžby. Žacléřské hlubinné hornictví je po více než 400 letech od 31. 12. 1992 už jen historií. V zemi zůstalo nejen 8 a půl milionu tun vytěžitelných zásob, ale také víc než 77 km chodeb a překopů na rozloze 10 km2, které je třeba postupně zasypat.

Pokračování článku »

 
« 1 2 3 4 5 6 7 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.