Obnovené fasády města Janské Lázně

 
Monogram stavebníka Wenzela Tippelta na fasádě Zámečku

Nejviditelnější polistopadovou proměnou Janských Lázní, v době ne tak dávno minulé poněkud zaprášené perly Krkonoš, srovnávaných pro jejich ideální polohu a výstavnost budov s alpským lázeňským letoviskem Bad Gastein, je rozzáření většiny objektů, které se vylouply z léta kritizované totalitní šedi a oprýskanosti. Nutno přiznat, že tento proces započal již v 80. letech minulého století s přestavbou centra střediska. Estetické povědomí několika generací, mrzačené „panelákovou kulturou", kdy kultivované prostředí začínalo v mnoha případech až za dveřmi jednotlivých bytů, rychle přijalo letitou zásadu, že stejně jako šaty dělají člověka, výraz domu podtrhuje fasáda. Vlivem dějinného vývoje se ve městě vzájemně prolíná řada stavebních slohů a nespočet barevných kombinací i použitých materiálů, jejichž citlivá obnova je přímo závislá na kvalitě řemeslných prací. Zkušený zedník si musí poradit se zasolením omítek i jejich hydrofobizací, stejně jako s výrobou šablon pro rozmanité prvky štukové výzdoby. Mistr truhlář by zas měl zvládat i soustružení, řezbářství a volbu vhodných nátěrů. Mnoho nově opravených fasád na takové „fachmany" očividně štěstí mělo.

Pokračování článku »

Nejnovější krkonošské rozhlížení

 
Rozhledna Panorama na Černé hoře - pohlednice

Odvěkou touhu člověka vydrápat se na kdejaký vrchol, pohání do značné míry i vidina dalekých rozhledů. Krkonoše se svým majestátním nadhledem nad ostatními českými pohořími vyhlídkovými místy doslova plýtvají. Klasické rozhledny by však paradoxně snadno spočítal na prstech jedné ruky i dlouholetý pracovník na pile. Od prvního ledna 1998 slouží veřejnosti nová rozhledna s čarokrásným kruhovým výhledem na Černé hoře. Po šumavském Poledníku je i nejvýše položenou rozhlednou v České republice a stále ještě i jednou z nejmladších rozhleden u nás. I když ... V její nosné konstrukci, přiznávající hrdě technický charakter stavby, poznávají pamětníci neomylně stožár někdejší první lanové dráhy v Čechách z roku 1928.

Kresba Oskar Teimer

Pokračování článku »

Prosper Piette de Rivage

 
Pamětní deska Prospera Piette - Rivage

Maria Eduard Prosper Piette de Rivage (1846 - 1928) syn zakladatele svobodské papírny Prospera staršího z Vieil - Salmu v Lucembursku, vzdělanec a humanista, ale také úspěšný výzkumník a podnikatel, pokračovatel rodových tradic výrobců papíru, si označení „Otec Krkonoš" opravdu zasloužil. Patřil k významným osobnostem své doby a stopy jeho činnosti nalézáme dodnes na mnoha místech regionu. Jako spoluzakladatel a dlouholetý pokladník Krkonošského spolku, který nezištně a všestranně podporoval, má velký podíl na propagaci a rozvoji turistického ruchu v Krkonoších. Bez jeho pomoci by nevycházel spolkový časopis „Krkonoše slovem i obrazem", ani řada turistických map. Výrazně přispěl k rozhojnění sbírek vznikajícího Krkonošského muzea ve Vrchlabí i k činnosti mnoha dalších společenských a zájmových organizací, jichž byl členem. V srpnu 1891 po něm byla pojmenována část České cesty od Kotle ke státní hranici s pamětní deskou u pramene Labe. Pro své sociální cítění a péči o zaměstnance i jejich děti byl nazýván též krkonošským Owenem. Čestný občan Svobody nad Úpou i Maršova I., c. k. komerční rada, byl v roce 1898 povýšen císařem Františkem Josefem I. do šlechtického stavu. Bronzová pamětní deska věnovaná Krkonošským spolkem je dílem významného trutnovského umělce Emila Schwantnera.

In: Veselý výlet 24/2005; Naučná stezka "Via Piette"

Pokračování článku »

Wang

 
Norský kostelík Wang v Horním Karpaczi v Krkonoších

Stopy bájných Wikingů nalézáme daleko od jejich domoviny, především díky jejich námořním výbojům. Poselství přes propast času lze kupo­divu najít i v Krkonoších. Dřevěný kostelík Wang v Horním Karpaczi na polské straně hor, má svůj domicil na dálném severu, na břehu stejnojmenného jezera u města Grindaheimu v jižní části norské pro­vincie Valders. Jeho původ sahá nejméně do 12. století, do doby ví­tězícího křesťanství. Podobných současníků bylo v Norsku na čtyři sta. Do dnešních dnů se jich zachovalo pouhých třicet. Stejně jako většina chrámů ve Skandinávii se v 16. století stal svatostánkem protestantským. Kolem roku 1840 již malý a zchátralý nestačil počet­né obci farníků a ti se rozhodli jej prodat a postavit nový. Zvláště, když o něj projevil zájem profesor drážďanské akademie Jan Kristián Dahl. Jako norský rodák jej chtěl znovu postavit v zámecké zahradě v Oslo - historie se však stále opakuje - nenašel investora. Poda­řilo se mu ale pro záchranu vzácné památky nadchnout milovníka umě­ní, pruského krále Fridricha IV.

Pokračování článku »

Po stopách kovkopů do Kowar

 
Erb města Kowary v hale radnice

Stává se již dobrou tradicí pozvat čtenáře na návštěvu k našim severním sousedům do polských Krkonoš. Nejbližší cíl jednodenních pěších výletů jsou Kowary, starobylé městečko proslavené hornic­tvím a hutnictvím železa. Výzva platí i pro majitele dopravních prostředků, kteří chtějí poznat trochu víc než jen benzinová čer­padla a centrální tržiště. Pohraniční přechod na Pomezních Bou­dách /Przelecz Okraj/ je pro pěší, cyklisty a osobní automobily do 3,5t otevřen denně. Ti na kolech profrčí po klikatící se asfaltce do Kowarského sedla, na obchvatu vyvádějícím motoristy dál k Jelení Hoře zahnou za novou benzínkou doleva kolem vyhlá­šené továrny na "perské" koberce a u mostu přes říčku Jedlicu opět doleva na parkoviště za radnicí. Na tachometru přibude zhru­ba 10 km.

Pokračování článku »

Krkonoše z druhé strany hranice

 
Hrad Chojník - pověst o Kunigundě na historické pohlednici

Vyznavačům mototuristiky, přijíždějícím do Krkonoš vlastními auty, se přímo nabízí obohacení svých zážitků o výlet do Polska. Jedním z klíčových námětů, na který stačí půlden v itineráři, je návštěva hradu Chojník, s nejkrásnějším kruhovým výhledem na téměř velehorské panorama severních svahů Krkonoš a do Jelenihorské kotliny. Z vý­chodní části hor je ideální přejet hranice přes Pomezní Boudy - Przelecz Okraj, ale pozor, hraniční přechod je jen pro pěší a osobní automobily. Asfaltová silnička prudce klesá ostrými serpentinami do Kowarského sedla, kde se napojí na bývalou "cestu hladu" z Kamenné Hory do Kowar. Za bochníček chleba denně ji v době odbytové krize textilních výrobků v roce 1855 stavěli hla­dovějící domácí tkalci z širokého okolí a pruský stát touto nouzo­vou akcí mnohým zachránil život. Dnes je tu nová široká asfaltka, po které dojedeme do staré hornické osady Kowary s výstavnými měšťanskými domy z 18. stol, zajímavou klasicistní radnicí a milým připomenutím domova v podobě sochy českého barokního světce Jana Ne­pomuckého z r. 1725. Náš cíl je však jinde. Po odbočení vlevo pro­jedeme rázovitými osadami Ściegny, Milków a Sosnówka. Sotva stačíme vychutnat kontrast okolní krajiny, kdy vpravo se rozprostírá širo­širá rovina s aglomerací Jelení Hory v mlžném oparu obzoru, posetá rybníky a vlevo se vypínají strmé srázy krkonošských velikánů, do pozdního jara, ale mnohdy i v létě věnčené zbytky sněhu, svou mo­hutností tolik odlišné od domácích kopečků, vyhoupne se v dáli před námi charakteristická silueta.

Pokračování článku »

S medvědem na štítě

 
Znak Žacléře na budově městského úřadu

Medvěd jako heraldická figura je hojně rozšířen v erbech šlech­tických rodů zemí Koruny české. Také na později vzniklých zna­cích měst, najdeme hnědého huňáče poměrně často. V dobách, kdy erby vznikaly, pobíhaly živé předlohy symbolu neohrožené bojov­nosti i v hlubokých hvozdech Krkonoš. Svědčí o tom nejen množ­ství místních názvů jako Medvědín, Medvědí důl, Medvědí potok /a sem lze zařadit i původní název Žacléře - Bärenstadt a snad i Bernartic - Bernsdorf, odvozené od německého Bär = medvěd/, ale i faktický nález kosterních pozůstatků pravěkého medvěda, objevený v minulém století v Medvědí jeskyni u Svobody nad Úpou. Není tedy divu, že se objevil ve znaku několika krkonošských měst. Realistické ilustrace pověsti na znacích Lánova u Vrch­labí a Vysokého nad Jizerou, z nichž ta druhá o uhlíři Pavlatovi je díky Aloisi Jiráskovi a jeho Starým pověstem českým vše­obecně známější, vypovídá o věčném střetu člověka s divokou pří­rodou. Znak Rokytnice nad Jizerou je spravedlivě rozdělen na čtyři díly pro dřívější pečetní znamení původních čtyř vesnic, z nichž městečko vzniklo. Medvěd je tu ve společnosti horníka, ovce a lišky. Také znak Žacléře má svůj původ nepochybně ve staré měst­ské pečeti z dob, kdy se ještě město jmenovalo Bärenstadt a název Žacléř patřil jenom zámku. Heraldici rádi užívají obecných fi­gur nejen k vyjádření vlastností a symbolů, ale též jako mluvící znamení. Žacléřský znak v současné podobě pochází nejspíš z minu­lého století a je "čitelný" i pro mírně zasvěceného laika. Příčně dělený štít, v jehož horní polovině je vztyčený hnědý medvěd se zlatým obojkem mezi dvěma jedlemi přirozené barvy v modrém poli, má ve spodní polovině červenou cihlovou zeď s bílým spárováním. Na ní jsou umístěna zkřížená hornická kladiva, černá s hnědými topůrky, mlátek je vlevo navrchu. Mimo to, že v postavě medvěda je jednoznačně zakódován německý název města, lze jej vykládat i tak­to: Medvěd i stromy znamenají divokou okolní přírodu, dle zlatého obojku člověkem podmaněnou. Cihlová zeď značí město a hornické nářa­dí jeho dlouholetou tradici. Podobnou tradicí byl až do našich dnů doručen krásný odkaz heraldiky - nauky o znacích a erbech, který je zároveň výzvou obcím, které svůj znak dosud nemají.

In: Veselý výlet 8/1996

Pokračování článku »

 
« 1 2 3 4 5 7 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.