Nejnovější krkonošské rozhlížení

 
Rozhledna Panorama na Černé hoře - pohlednice

Odvěkou touhu člověka vydrápat se na kdejaký vrchol, pohání do značné míry i vidina dalekých rozhledů. Krkonoše se svým majestátním nadhledem nad ostatními českými pohořími vyhlídkovými místy doslova plýtvají. Klasické rozhledny by však paradoxně snadno spočítal na prstech jedné ruky i dlouholetý pracovník na pile. Od prvního ledna 1998 slouží veřejnosti nová rozhledna s čarokrásným kruhovým výhledem na Černé hoře. Po šumavském Poledníku je i nejvýše položenou rozhlednou v České republice a stále ještě i jednou z nejmladších rozhleden u nás. I když ... V její nosné konstrukci, přiznávající hrdě technický charakter stavby, poznávají pamětníci neomylně stožár někdejší první lanové dráhy v Čechách z roku 1928.

Kresba Oskar Teimer

Pokračování článku »

Prosper Piette de Rivage

 
Pamětní deska Prospera Piette - Rivage

Maria Eduard Prosper Piette de Rivage (1846 - 1928) syn zakladatele svobodské papírny Prospera staršího z Vieil - Salmu v Lucembursku, vzdělanec a humanista, ale také úspěšný výzkumník a podnikatel, pokračovatel rodových tradic výrobců papíru, si označení „Otec Krkonoš" opravdu zasloužil. Patřil k významným osobnostem své doby a stopy jeho činnosti nalézáme dodnes na mnoha místech regionu. Jako spoluzakladatel a dlouholetý pokladník Krkonošského spolku, který nezištně a všestranně podporoval, má velký podíl na propagaci a rozvoji turistického ruchu v Krkonoších. Bez jeho pomoci by nevycházel spolkový časopis „Krkonoše slovem i obrazem", ani řada turistických map. Výrazně přispěl k rozhojnění sbírek vznikajícího Krkonošského muzea ve Vrchlabí i k činnosti mnoha dalších společenských a zájmových organizací, jichž byl členem. V srpnu 1891 po něm byla pojmenována část České cesty od Kotle ke státní hranici s pamětní deskou u pramene Labe. Pro své sociální cítění a péči o zaměstnance i jejich děti byl nazýván též krkonošským Owenem. Čestný občan Svobody nad Úpou i Maršova I., c. k. komerční rada, byl v roce 1898 povýšen císařem Františkem Josefem I. do šlechtického stavu. Bronzová pamětní deska věnovaná Krkonošským spolkem je dílem významného trutnovského umělce Emila Schwantnera.

In: Veselý výlet 24/2005; Naučná stezka "Via Piette"

Pokračování článku »

Wang

 
Norský kostelík Wang v Horním Karpaczi v Krkonoších

Stopy bájných Wikingů nalézáme daleko od jejich domoviny, především díky jejich námořním výbojům. Poselství přes propast času lze kupo­divu najít i v Krkonoších. Dřevěný kostelík Wang v Horním Karpaczi na polské straně hor, má svůj domicil na dálném severu, na břehu stejnojmenného jezera u města Grindaheimu v jižní části norské pro­vincie Valders. Jeho původ sahá nejméně do 12. století, do doby ví­tězícího křesťanství. Podobných současníků bylo v Norsku na čtyři sta. Do dnešních dnů se jich zachovalo pouhých třicet. Stejně jako většina chrámů ve Skandinávii se v 16. století stal svatostánkem protestantským. Kolem roku 1840 již malý a zchátralý nestačil počet­né obci farníků a ti se rozhodli jej prodat a postavit nový. Zvláště, když o něj projevil zájem profesor drážďanské akademie Jan Kristián Dahl. Jako norský rodák jej chtěl znovu postavit v zámecké zahradě v Oslo - historie se však stále opakuje - nenašel investora. Poda­řilo se mu ale pro záchranu vzácné památky nadchnout milovníka umě­ní, pruského krále Fridricha IV.

Pokračování článku »

Po stopách kovkopů do Kowar

 
Erb města Kowary v hale radnice

Stává se již dobrou tradicí pozvat čtenáře na návštěvu k našim severním sousedům do polských Krkonoš. Nejbližší cíl jednodenních pěších výletů jsou Kowary, starobylé městečko proslavené hornic­tvím a hutnictvím železa. Výzva platí i pro majitele dopravních prostředků, kteří chtějí poznat trochu víc než jen benzinová čer­padla a centrální tržiště. Pohraniční přechod na Pomezních Bou­dách /Przelecz Okraj/ je pro pěší, cyklisty a osobní automobily do 3,5t otevřen denně. Ti na kolech profrčí po klikatící se asfaltce do Kowarského sedla, na obchvatu vyvádějícím motoristy dál k Jelení Hoře zahnou za novou benzínkou doleva kolem vyhlá­šené továrny na "perské" koberce a u mostu přes říčku Jedlicu opět doleva na parkoviště za radnicí. Na tachometru přibude zhru­ba 10 km.

Pokračování článku »

Krkonoše z druhé strany hranice

 
Hrad Chojník - pověst o Kunigundě na historické pohlednici

Vyznavačům mototuristiky, přijíždějícím do Krkonoš vlastními auty, se přímo nabízí obohacení svých zážitků o výlet do Polska. Jedním z klíčových námětů, na který stačí půlden v itineráři, je návštěva hradu Chojník, s nejkrásnějším kruhovým výhledem na téměř velehorské panorama severních svahů Krkonoš a do Jelenihorské kotliny. Z vý­chodní části hor je ideální přejet hranice přes Pomezní Boudy - Przelecz Okraj, ale pozor, hraniční přechod je jen pro pěší a osobní automobily. Asfaltová silnička prudce klesá ostrými serpentinami do Kowarského sedla, kde se napojí na bývalou "cestu hladu" z Kamenné Hory do Kowar. Za bochníček chleba denně ji v době odbytové krize textilních výrobků v roce 1855 stavěli hla­dovějící domácí tkalci z širokého okolí a pruský stát touto nouzo­vou akcí mnohým zachránil život. Dnes je tu nová široká asfaltka, po které dojedeme do staré hornické osady Kowary s výstavnými měšťanskými domy z 18. stol, zajímavou klasicistní radnicí a milým připomenutím domova v podobě sochy českého barokního světce Jana Ne­pomuckého z r. 1725. Náš cíl je však jinde. Po odbočení vlevo pro­jedeme rázovitými osadami Ściegny, Milków a Sosnówka. Sotva stačíme vychutnat kontrast okolní krajiny, kdy vpravo se rozprostírá širo­širá rovina s aglomerací Jelení Hory v mlžném oparu obzoru, posetá rybníky a vlevo se vypínají strmé srázy krkonošských velikánů, do pozdního jara, ale mnohdy i v létě věnčené zbytky sněhu, svou mo­hutností tolik odlišné od domácích kopečků, vyhoupne se v dáli před námi charakteristická silueta.

Pokračování článku »

S medvědem na štítě

 
Znak Žacléře na budově městského úřadu

Medvěd jako heraldická figura je hojně rozšířen v erbech šlech­tických rodů zemí Koruny české. Také na později vzniklých zna­cích měst, najdeme hnědého huňáče poměrně často. V dobách, kdy erby vznikaly, pobíhaly živé předlohy symbolu neohrožené bojov­nosti i v hlubokých hvozdech Krkonoš. Svědčí o tom nejen množ­ství místních názvů jako Medvědín, Medvědí důl, Medvědí potok /a sem lze zařadit i původní název Žacléře - Bärenstadt a snad i Bernartic - Bernsdorf, odvozené od německého Bär = medvěd/, ale i faktický nález kosterních pozůstatků pravěkého medvěda, objevený v minulém století v Medvědí jeskyni u Svobody nad Úpou. Není tedy divu, že se objevil ve znaku několika krkonošských měst. Realistické ilustrace pověsti na znacích Lánova u Vrch­labí a Vysokého nad Jizerou, z nichž ta druhá o uhlíři Pavlatovi je díky Aloisi Jiráskovi a jeho Starým pověstem českým vše­obecně známější, vypovídá o věčném střetu člověka s divokou pří­rodou. Znak Rokytnice nad Jizerou je spravedlivě rozdělen na čtyři díly pro dřívější pečetní znamení původních čtyř vesnic, z nichž městečko vzniklo. Medvěd je tu ve společnosti horníka, ovce a lišky. Také znak Žacléře má svůj původ nepochybně ve staré měst­ské pečeti z dob, kdy se ještě město jmenovalo Bärenstadt a název Žacléř patřil jenom zámku. Heraldici rádi užívají obecných fi­gur nejen k vyjádření vlastností a symbolů, ale též jako mluvící znamení. Žacléřský znak v současné podobě pochází nejspíš z minu­lého století a je "čitelný" i pro mírně zasvěceného laika. Příčně dělený štít, v jehož horní polovině je vztyčený hnědý medvěd se zlatým obojkem mezi dvěma jedlemi přirozené barvy v modrém poli, má ve spodní polovině červenou cihlovou zeď s bílým spárováním. Na ní jsou umístěna zkřížená hornická kladiva, černá s hnědými topůrky, mlátek je vlevo navrchu. Mimo to, že v postavě medvěda je jednoznačně zakódován německý název města, lze jej vykládat i tak­to: Medvěd i stromy znamenají divokou okolní přírodu, dle zlatého obojku člověkem podmaněnou. Cihlová zeď značí město a hornické nářa­dí jeho dlouholetou tradici. Podobnou tradicí byl až do našich dnů doručen krásný odkaz heraldiky - nauky o znacích a erbech, který je zároveň výzvou obcím, které svůj znak dosud nemají.

In: Veselý výlet 8/1996

Pokračování článku »

Čechy končí za Žacléřem

 
Jan Amos Komenský od Ladislava Zívra

Jen málo osobností v dějinách českého národa dosáhlo takového světového věhlasu, jako pobělohorský exulant Jan Amos Komenský. V klikaté spleti jeho životních cest na mapě Evropy 17. století opředené dohady, nejasnost­mi i výmysly, jsou některé pevné body. Jedním z nich je Žacléř. Tady opustil svou vlast cestou z Horní Branné do Lešna v únoru 1628, aby se již nikdy nevrátil. V bohaté nabídce pozoruhodností starobylého hornického města najdete i památky spojené s velkým myslitelem. Po staletí připomínala jeho návštěvu cesta z Prkenného Dolu do Žacléře, označovaná na starých mapách jako „Amosweg". Dovede vás bezpečně na trojúhelníkové ná­městí, uprostřed něhož stojí v sousedství barokního Pacákova mariánského sloupu mohutný přírodní kámen s okolím posázeným četnými kusy zkamenělých stromů - araukaritů. Přestože velký kámen stojí na náměstí teprve od roku 1908, je pamětní deska, připomínající pobyt „uči­tele národů", již třetí. Původní medailon dalšího žacléřského hosta císaře Josefa II. vystřídal v roce 1923 němec­ký básník Schiller, a protože ani ten nebyl v určité době dost dobrý, vystřídal jej Komenský. Dům, ve kterém podle ústního podání v Žacléři přenocoval, byl neuváženě v roce 1969 zbořen.

Kresba Stanislav Špelda

Pokračování článku »

 
« 1 2 3 4 5 7 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.