Freiheit

24. června má svátek první ze zástupu svatých Janů biblický prorok Jan Křtitel zvaný Přechůdce, neboť on to byl, kdo zvěstoval příchod Vykupitele, když při prvním spatření Krista vyslovil ono „Ecce Agnus Dei" - Ejhle beránek Boží! To on jej pokřtil v řece Jordánu a bývá často mylně uváděn jako Ježíšův starší bratr. Jedním z méně známých trochu morbidních atributů tohoto světce mučedníka je jeho uťatá hlava na ploché míse, kterou si podle pověsti vyžádala Salome od krále Heroda. Ve skutečnosti to bylo asi trochu jinak a panovník nechal nekompromisního kazatele ctnosti a pokání a propagátora křtu zabít z obav, že by mohl podnítit povstání. Politické intriky se od počátku našeho letopočtu nijak nezměnily. S obdobím konce měsíce června se pojí pohanské slavnosti letního slunovratu (21. 6.) kdy nejkratší noc otevírá cestu astronomickému létu i tradiční čarovná Svatojánská noc před sv. Janem plná kouzel a milostné magie. Od lidových obyčejů, pověr, sbírání devatera kvítí a pálení ozdravných ohňů až po hledání kouzelného zlatého kapradí. Takový pugétek z devíti druhů bylinek s vírou sesbíraný na devíti místech bez jediného slova uvitý měl mimo jiných báječných účinků jako je porozumění řeči zvířat či stát se neviditelným i moc splnit tajná přání, přivolat lásku a dokonce uspíšit svatbu. Jsem toho živoucím dokladem. Hned následující noc byla má svatební. O tom jak jsme s mou nejmilejší manželkou stáli celou noc u okna, protože nám někdo nakukal, že je to noc plná zázraků jsem už kdysi psal a nechápu, proč se mi všichni smáli. Bylo to 24. června 1961 a žili jsme spolu v „tiché domácnosti" s láskou 61 let.

Záliby lidí jsou rozličné. Někdo má rád holky, jiný vdolky. I bez absolvování několika semestrů psychologie jen selským rozumem a vlastní zkušeností lze dospět k zjištění, že i to se formuje v dětství. Červen býval za našich školních let jako dnes v podstatě nejkrásnějším měsícem v roce. Nikoliv prázdniny, ale těšení se na ně! Učení šlo většinou stranou, stejně se na celoročních výsledcích moc změnit nedalo. Navíc byl čas školních výletů. Matička Stověžatá, Sněžka, Říp, Macocha, Jinolické rybníky...a hlavně hrady a zámky! Ty mě osobně fascinovaly nejvíc. Že jsme prolézali obýváky a ložnice ukradené režimem docela nedávno jiným lidem, které se nám škola snažila představit v tom nejčernějším světle jako dávné nenáviděné feudály a vykořisťovatele bezelstnou dětskou mysl nijak nezatěžovalo. Největší ťafku mi zasadilo Konopiště. Páníčku! Těch loveckých trofejí! Následník trůnu arcivévoda Ferdinand musel jako smyslů zbavený pálit po všem živém jako u Verdunu. Mé dětinské představy o vysněném budoucím povolání lesníka spojené se zalíbením v myslivosti se možná už tenkrát otřásly v základech. Ale jak pravil jistý moudrý rabín na smrtelné posteli: Všechno je jinak. Zde si dovolím módní filmový střih a přeskočím školometská moudra o historii známého zámku. Stejně tak historky roky přetřásané šlechtické familie, která mohla být... Kdyby Všemohoucí opět nechtěl jednou potvrdit odvěké pravidlo, že čím kdo zachází, tím také schází. Vražedné výstřely v Sarajevu a následné otočení kolem dějin zažehnutím požáru Velké války - však víte. S příslovečnou skromností přeskočím i všechny intimní životní peripetie vlastní osoby, které jsou stejně všeobecně známé, protože jsem je vykecal jinde a pro 99% čtenářů naprosto nezajímavé. Jako kluk z hospody symbolicky narazím další soudek.

„Kdo se na mě jedním očkem podívá, tomu husí kůže po celém těle naskočí. Kdo se na mě druhým očkem podívá, do smrti veselej nebude". Žádný strach, není to obávaný strašlivý loupežník Sarka Farka z klasické filmové čertovské pohádky v nezapomenutelném podání Jaroslava Vojty. I vedle dětmi zbožňovaného Rumcajse, před kterým se třásl celý Řáholec, vypadá tenhle moula se sotva rašícím plnovousem spíš k smíchu. Ani když sáhneme potřetí do galerie zloduchů z českých filmů pro vyvrhele Lotranda staršího, nesahá rýchorský holobrádek Jiřímu Pechovi, jenž zrovna velkým vzrůstem nevynikal ani po kotníky. S vrozenou leností bloumá celý život tím svým nevelkým lesíkem a jen pár opravdových znalců nejvýchodnějšího výběžku krkonošských hor ví, kdo je to loupeživý Tonda z Rýchorského lesa.

Dnes již okřídlené prohlášení prezidenta Spojených států Johna Fitzgeralda Kennedyho „Ich bin ein Berliner" z období studené války krátce po výstavbě berlínské zdi, pronesené v nejslavnějším protikomunistickém projevu 26. června 1963 v západním Berlíně je dodnes v mnoha obměnách parafrázováno. Také můj veřejný „coming out" by mohl oděný do současného hávu znít ve stejném duchu: I am a sleepwalker! Je to tak. Jsem somnambul, náměsíčník či lunetik, jak by řekl básník. Jedním z jevů, který mě dokáže měsíc co měsíc na několik dnů, ale spíš nocí dokonale vykolejit je úplněk. Marná sláva, že vliv fází nebeského souputníka naší matičky Země na senzitivní jedince není vědecky dokázán a v očích normálních lidí považován za babské tlachy vzbuzující útrpné úsměšky. Já vím svoje. Když zářící luna na noční obloze dokáže pohnout masami vod světových oceánů nebo vytáhnout na denní světlo k radosti houbařů tisícovky plodnic to by bylo, aby nedokázala načechrat nervy náchylným povahám. Červnový úplněk ve znamení Střelce nazvaný prý podle nějakého indiánského kmene Jahodový je údajně největší v roce a jako předzvěst letního slunovratu v mnoha směrech výjimečný. Nejsem úplně padlý na hlavu a racionálně přehlížím horoskopy, pověsti, pověry a vlkodlaky, které se s lunární podívanou pojí, ale minimálně několik nocí v období kdy je měsíc jako rybí oko nespím. Já, který za normálních okolností usnu kdykoli a kdekoli takřka uprostřed věty. Sice nebloudím po bytě, natož abych lezl na střechu jako v nějaké laciné frašce, ale kýžený spánek ne a ne přijít. Takové bdělé povalování je i pro lenocha mého formátu nesnesitelně dlouhé a vyčerpávající.

Že byli původní obyvatelé Velkých plání severní Ameriky vyhlášenými zloději koní, to věděl za mých mladých let každý horlivý čtenář Karla Maye. Nerad bych se jim v současné přehnaně korektní době omlouval, tak na úvod předesílám, že jde o docela jinou sortu zlodějů, pro kterou se vžil uprostřed Evropy slangový výraz indiánského kmene jen a jen z konspirativních důvodů. Od měnové reformy v roce 1953 uběhlo už dlouhých 70 let a po svém se s ní vyrovnal už snad každý. Nic převratného se čekat nedá ani od řadového pamětníka. Oficiální stanoviska, vědecké rozbory a měnící se propaganda však nemůžou nahradit osobní vzpomínky školáka, který se slzami v očích rozbil své prasátko s úsporami, aby dal s bídou dohromady těch 300 korun na osobu směnitelných ve „výhodném" kursu 5 : 1. Byl jsem tehdy žákem šesté třídy 2. osmileté střední školy v Trutnově, ještě s vchodem z Hradební ulice přes školní dvorek kde je dnes parkoviště a venkovní kovové schodiště do Galerie Draka. U nás doma se o politických událostech vždycky živě diskutovalo díky tátově protirežimnímu zaměření naprosto bez servítků. Nápadník mé starší sestry přivezl z Prahy už začátkem května „zaručené" zprávy o chystané měnové reformě, takže velkohubému rozhlasovému ujištění Zápotondy řečenému ušaté torpédo, ještě v pátek 29. května, že naše měna je pevná a žádná reforma přes fámy šířené třídním nepřítelem nebude, už málokdo věřil. Hned vzápětí se ukázalo, že bývalý kamenický helfr z lomu a příležitostný hráč na harmoniku, toho času první soudruh na presidentském stolci opět lhal. V režii velkého sovětského bratra přišla většina národa o životní úspory znehodnocené v případě hotovosti výměnným kursem 50 : 1. Sice byl zrušen poválečný přídělový lístkový systém, což v těch krizových časech, kdy obchody zely prázdnotou nebyl žádný velký přínos.

Stanu se menším a ještě menším,
až budu nejmenším na celém světě.

Po ránu, na louce, v létě
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
Zašeptám, až se obejmu s ním:
„Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy,
aby nespadlo."

Když se mnou nejmenovaný skorosoused Jirka ještě kamarádil, než se mu zazdálo, že jsem sametovou revoluci v roce 1989 přivítal na jeho vkus příliš nadšeně, tak mi věnoval docela velkou a pohlednou placku do sbírky numismatických kuriozit. Podle přírůstkové knihy to bylo v roce 1980. Tenkrát populární „rádio Jerevan" by to okomentovalo asi následovně. Není to plnohodnotné stříbro, ale bezcenné aluminium. Není to ani archeologická vykopávka, ale půdní nález. A korunovaná hlava není žádný King, ale anonymní princátko. A já musím dodat, že v řadě všech těch kulatých plíšků tvářících se jako mince i když v žádném případě nejde o platidla, jsou ražené žetony úplně na konci nejen podle abecedy. Přesto mi pěkná nepoškozená, neznámá a dosud neviděná hliníková „medaile" o tolarové velikosti 40 milimetrů udělala nefalšovanou radost. Tenkrát byl mezi numismatiky zájem o všechny ty nouzovky, účelové a reklamní známky, svátostky či žetony jen velmi okrajový a staří sběratelští praktici přehlíželi tuhle bezcennou drobotinu mezi klasickými dukáty, tolary, zlatkami, krejcary a groši jako nezbytný plevel vhodný leda tak pro začínající nadšence. Aukční katalogy byly odborníky drženy v tajnosti jako exilová literatura a internet, ač je to k nevíře, prostě nebyl. Dnes, kdy se dá „vygůglit" téměř všecko a každý zkušený „lovec pokladů", jak si říkají pololegální hledači kovů s výkonnými detektory má podobných žetonů na kontě hned několik, se může taková prkotina třeba na nejnavštěvovanějším aukčním tuzemském portálu vyhoupnout i přes trojciferné číslo.