Freiheit

Za tohle symbolické konstatování mě kdysi chtěl v hospodě jeden agresivní slovenský ochránce přírody už značně pod vlivem dát jednu po čuni, domnívaje se, že se vytahuju týráním zvířat. Já sice kočky moc nemusím, radši mám ty přítulnější v přeneseném slova smyslu, ale tehdy jsem měl opravdu na mysli pouze kované železné horolezecké mačky, primitivní stoupací železa alias nesmeky, jaké údajně užívali už horští myslivci R - U ozbrojených sil ve Velké válce. Osobně jsem byl vždycky spíš lezoun než lezec a tak jsem tuhle zrezivělou relikvii přijal kdysi dávno jako originální dárek od všesběratele „Šedého vlka" jen jako dekoraci na zeď, pro horskou chalupu typickou. O jejich autenticitě se dá pochybovat. Zejména, když jediná vyražená značka na nich je C 2. To může až do fakty podloženého zjištění znamenat cokoli. Od velikosti boty v nějaké neznámé stupnici až po druhou rotu italské nebo francouzské armády (compagnia). Bývalý svobodský kronikář kaprál Bernard Hampel, přímý účastník bojů elitní jednotky horských myslivců na italské frontě se o tom v zápisech kronikáře nezmínil ani slůvkem.

Zemědělské nářadí na mlácení obilí a křižáckých makovic se jmenuje:
a) Cop
b) Cyp
c) Cep
Bingo! Cé je správně! Cop je ozdoba holčičích hlav spletená z vlasů namáčená za našich školních let spolužačkám do kalamáře s inkoustem. To ještě mívaly holky dlouhé vlasy a do písanek se psalo ocelovým perem s násadkou smáčeným do inkoustu v kalamáři zabudovaném do školní lavice. Zato cyp nikdy neříkejte Ostravákovi! Hlupák, trouba, nemotora, nešika, idiot jsou jen útlocitné překlady pojmenování havířského nemehla v obhroublém slangu starých horníků přejatého z německého nářečí, kde v podobě Zipf znamená druhotně mužskou chloubu v kalhotách. Tolik jazykový koutek.

Abych rozchodil a vydýchal trapno ze včerejší hradní frašky udílení nejvyšších státních vyznamenání a vůbec ne z lítosti, že mě hlavní dekoratér opět pominul, což se ostatně dalo čekat, jsem si o poslední říjnové sobotě vyšel ještě jednou do lesů. Šéfkuchařovi jsem svatosvatě slíbil, že už žádnou houbu neseberu, ani kdybych o ně zakopával. Ten úšklebek bych vám přál vidět. Abych dodržel slovo, nevzal jsem si ani košíček ani taštičku ani rybičku. Jen ten zatracený mobil pro případ ztroskotání. Jenže k probuzení loveckých atavismů stačí i to zabudované nedokonalé blikátko. V součtu s chatrným zrakem a třesoucíma se rukama to není žádná extra deviza. Výhodou je pouze to, že i hodně stará houba postojí třeba na jedné noze, i kdybych si v její blízkosti klekal jakkoli dlouho. Poslat výsledné fotky kolegům profíkům na některý houbařský web by mi bylo stydno. Mí čtenáři jsou na štěstí otrlí a na fotografické paskvily zvyklí, tak mi doufám oba kvalitu snímků prominou.

Původně jsem neměl v předposlední říjnovou neděli odpoledne vůbec v úmyslu jít na houby. Ale na vzduch jsem už musel, protože na mě po dlouhém pobytu doma všecko padalo. A kam může smutný chlap vypadnout než do hospody nebo do lesa? Přestože jsem v hospodě prožil několik dětských let, byl mi přírodní chrám ticha a pohody vždycky bližší než hlučný, zaplivaný, zakouřený a svádivý chrám neřesti i když většina těch přívlastků z dob mého mládí už dávno neplatí. Zprvu jsem se jen tak ploužil cestičkou po vrstevnici Kravího vrchu a vychutnával si blahodárný vlhký vzduch plný mlhy a podešťové nálady. Jenže jít netečně kolem otevřené náruče mého až donedávna důvěrně známého houbařského revíru na to nemám nervy. Však to znáte - jenom prstíček tam strčíme, jenom se rozhlédneme a hned zase půjdeme.

Zdeněk Srstka se svými kachnami zajisté promine. Ale co jiného použít na dekoraci jediné volné stěny v domovní kotelně než kolekci různých starých kachlů z kachlových kamen. V polovině minulého století jich s vlnou neuváženého bourání letitých „kachláků" při modernizaci kuchyní byly plné skládky a smetiště. Často se nechaly najít i docela pěkné nerozbité historické kousky. A ještě v duchu živit naději, že se objeví kachlička z produkce některého z působišť žacléřského Theodora Pohla. Nebudu předstírat, že zveřejňuji část kachlů ze sbírky. Jsou to všechny! Ani netvrdím, že jsou vesměs z produkce světoznámé Západočeské továrny na kaolinové a šamotové zboží v Horní Bříze u Plzně. I když vedle kvalitní mrazu odolné dlažby, velkého výběru barevných i vzorovaných obkladaček a stavební keramiky proslavila podnik i výroba kachlových kamen a krbů.

Staří krkonošští horáci těm podivným dřívkům na koncích provazu říkali ve svém rodném dialektu Klauben, Klóba nebo Spallen. V češtině se prý jim někde říká žabka. Údajně to byl ale můj vzácný přítel legendární hajný Josef Tylš z Pěnkavčího vrchu, který pro historický dřevěný rychloúvazek pocházející stejně jako saně rohačky, krosny a mnoho dalších užitečných nástrojů a nářadí z alpské domoviny dřevařských kolonizátorů Krkonoš propagoval hezké české zvukomalebné jméno kloubek samovolně užívané v západní části pohoří. Řada zkušených horalů by si takový pěkný kus provazu možná šetřila na stará kolena, než je síly docela opustí a přijde čas se jít do lesa naposledy zhoupnout. Znám však jednoho trumberu, co si na lano navázal nestejnorodé kloubky a pověsil si ho na chalupě jako dekoraci. Kloubky jsou dva a dva, staré a nové, autentické a repliky, nahrubo opracované funkční a esteticky přešlechtěné spíš na parádu. Jeden z krkonošských fenoménů sloužil po staletí k mnoha účelům, kdy bylo potřeba rychle stáhnout, anebo naopak jednoduše cuknutím povolit jakýkoliv úvazek.

...ty potvory vám vlezou všude! Doplní automaticky každý průměrný cimrmanolog zlidovělou hlášku Děda Vševěda z úspěšné hry Divadla Járy Cimrmana „Dlouhý, Široký a Krátkozraký". Leč nenechte se vysmát. Ačkoli i původní hliněný trpaslík ze světoznámé firmy Maresch v Ústí nad Labem, který se dnes prodává na uměleckých aukcích za téměř „astronomické" částky je stále symbolem ukázkového kýče. A nijak mu nepomohlo ani užití na přebalu desky Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band slavných Beatles. Továrnu na keramiku v Ústí nad Labem založil už v roce 1841 rodák ze Saska Heinrich Adolf Bähr s licencí na výrobu siderolitových produktů. Po čtyřech letech přibral společníka a pozdějšího zetě Johanna Maresche. Se jménem Maresch provozovali jejich potomci výrobu širokého sortimentu dekorativní keramiky prakticky až do konce druhé světové války. Koncem 19. století už byli zahradní trpaslíci z terakoty vedle tradičních korbelů, reliéfních závěsných talířů, figurálních plastik a obligátních váz, dóz, mís, svícnů a podnosů jedním z nejžádanějších vývozních artiklů zejména pro střední Evropu. Až 200 zaměstnanců vyrábělo u Mareschů v první polovině minulého století i žádané busty slavných osobností včetně karikatur a také „roztomilá zvířátka", mnohdy jako doplněk užitných předmětů. Pakliže nad dokonalou modelérskou prací v případě trpaslíků estéti ohrnují nos a pidimužíci házení do jednoho koše se sádrovým paskvilem z vietnamských tržnic jsou ztělesněním nevkusu, pak taková představená dózička na tabák je přímo zhmotnělý hnus. Dlouho jsem se domníval, že je to kuriozní doplněk dámského budoáru a živě si představoval návštěvu nějaké důležité madam jak se rozplývá „to je ale joztomilej pejsánek". Houby, paní radová! Šílenost je to. A ještě ke všemu pro pány. Fuj!