Freiheit

Velikonoce, křesťanské svátky Vzkříšení, všeobecně oslava jara a nového života. I virtuální zelený pažit internetové zahrádky se hemží velikonočními zajíčky, žluťoučkými kuřátky a dovádivými kůzlátky. Tradičně antivelikonoční je i můj antipříspěvek. Protože stejně odvážně by se dalo napsat antilamy nebo antižirafy. Podivné zvířecí stylizované figurky mnou vlastnoručně vypižlané jsou pomyslnou pupeční šňůrou propojeny se zaběhnutou značkou anti, kterou jsem si v dřevních dobách s drzostí sobě vlastní přisvojil. Jako životní zelenáč, i když už se dvěma dětmi jsem koketoval s myšlenkou zapomenout na poctivé řemeslo s údajným zlatým dnem kdesi v nedohlednu a stát se prvním svobodným umělcem na volné noze ve Svobodě nad Úpou. Inu pošetilé mládí talentu prosté. Po zvážení svých reálných možností jsem zavrhl literární tvorbu, výtvarné umění i muziku. Dodnes umím namalovat pouze panáčka s hráběmi místo rukou a vinou hudebního hluchu jsem už ve škole musel slíbit panu učiteli hudební výchovy, že za žádných okolností nebudu nikde na veřejnosti zpívat ani vyluzovat zvuky na hudební nástroje, byť by to byly pouhé činely. Pouze v opracování dřeva jsem se cítil pevný v kramflekách.

Zklidni hormon milý čtenáři. Vyhlášený havloid nechystá tentokrát žádný nový výmysl pražské kavárny. Václav Havel nebyl totiž v dějinách naší zemičky jediný, jehož jméno docela významně přesáhlo i do Krkonoš, přestože jeho světového věhlasu pochopitelně nedosáhl. Mám na mysli československého brigádního generála Ing. Františka Havla (23. srpna 1883 v Cukmantlu u Teplic, dnes Zlaté Hory - 20. dubna 1958 v Praze) účastníka bojů na východní frontě v první světové válce v řadách Rakousko - uherské armády. Už v roce 1915 byl zajat a následně vstoupil do československých legií. Velel jednotkám v několika významných bitvách na ruském území, za což obdržel mnoho vysokých vyznamenání. Až do německé okupace naší vlasti pracoval na různých postech Ministerstva národní obrany. Při budování pohraničního opevnění velel zemskému ženijnímu vojsku v Čechách. V roce 1939 byl pensionován. Jako ženijní důstojník byl iniciátorem postavení vojenské výcvikové základny Ministerstva národní obrany na exponovaném místě v Krkonoších v letech 1926 - 1930 nazvané na jeho počest Havlova bouda provozované lyžařským odborem Svazu československých důstojníků. Krytou spojovací chodbou byla spojena se svým starším a větším dvojčetem, ve stejné době a v tomtéž stylu postaveným roubeným horským hotelem Výrovka. V období druhé světové války spravovala obě boudy pro německou armádu rodina Bönschů z Luční boudy.

Nevěřte všemu, co vás učili ve škole. Svět se mění a spousta věcí s ním. Tak třeba zrovna první den jara má řada generací zafixován s datem 21. března. Pravda je ale ve hvězdách. Den jarní rovnodennosti nastává letos o den dříve. Přesně 20. 3. 2023 ve 22,24 hodin. Podle propočtů astronomů se nikdo z nás už 21. v životě nedočká. Vesmírné zákonitosti jsou neúprosné a další taková shoda s kalendářem je prý v plánu až v roce 2102. To ale nejspíš nezvěstuji nic nového, protože už si o tom dávno cvrlikají údajně i vrabci na střeše. Mimochodem, věděl někdo, že mají tihle ptačí uličníci dnes dokonce mezinárodní svátek? (Tak všechno nejlepší, Maruško!) Řízením matky Přírody vyrašil z ničeho nic právě dnes na naší zahradě nepočetný zástup bělostných poslíčků tohoto úžasného ročního období. Snad jako živoucí důkaz, že krása vynikne i na hnoji. Skupinka roztančených víl s poetickým jménem sněženka jarní (Galanthus nivalis) je uváděna též jako podsněžník. To moc rád nemám. Trochu mi připomíná obhroublý výraz podpapírák, což ani latinské „galantní" nijak nezjemní. Ačkoli sníh snesu jen v kremrolích, většinu těch něžných slovanských odvozenin přímo miluji. Sněženka, Sněhurka, Sněžka, snežienka, Snehulienka, śnieżyczka, Śnieżka....

Nepublikováno

Retro z fotografické pozůstalosti Standy Steinera (1929 - 1997)

Malá Lenka, ročník 1959 při jednom z pravidelných výšlapů ze Svobody nad Úpou na Rýchory tehdy ještě ochotně zapózovala jako komický figurant pro vtipně komponovaný snímek, v jakých si její otec, amatérský fotograf Standa Steiner liboval. Mezi učesanými a víceméně fádními oficiálními záběry Rýchorské boudy září jako ryzí zlatinka z nedalekých kutišť. Tenkrát na konci bouřlivých šedesátých let než se v Dvorském lese uhnízdili cizokrajní ptáci devastátoři v khaki gymnasťorkách a ještě i chvíli po tom co po dvou letech odtáhli, byl zádumčivý hřeben na jihovýchodní výspě Krkonoš stále ještě oázou klidu a ticha. Jen koleje od vojenských náklaďáků vyježděné do prachu turistické cesty napovídaly o zrůdných dopadech „civilizace". Osamělá Rýchorská bouda na horizontu ve své původní podobě oděná dodatečně vzhledem k drsným povětrnostním podmínkám do ochranného pláště z eternitových šablon působí i přes svou zdánlivou hmotnost uklidňujícím dojmem. Jako bájná archa s otevřenou náručí pro všechny živáčky. Živo bylo na tomto ukázkovém ostrůvku Skandinávie v pouhých 1000 metrech nad hladinou moře už koncem dvacátých let, když se budova pod taktovkou trutnovského stavitele Vagenknechta stavěla. S pominutím úplně prvního vniknutí do nedotčené rýchorské pustiny v podobě kolem roku 1950 zaniklé Maxovy boudy, kterou členové Krkonošského spolku z Maršova v letech 1891 - 1892 vynosili s nadsázkou takřka na zádech. Čas všecky rány zhojí a příroda je mocná čarodějka. Dřívější hospodáři se dokonce v blízkosti bud pokoušeli v klidných dobách pěstovat brambory a oves. Další pohromu přineslo harašení zbraní za horskými hřebeny a následná horečná výstavba opevnění. A nedělejme si iluze, že se stavební firmy nebo vlastní vojsko chovaly k okolní vegetaci nějak zvlášť ohleduplně. I tyhle jizvy se zacelily a dnes celá linie betonových bradavic splývá s terénem i bez maskovacích sítí a kamufláží. Naopak všechny ty řopíky, bunkry či pevnosti porostlé mechem a lišejníky ukryté v křoví vypadají poeticky jako opuštěné hobití domky a jsou předmětem obdivného zájmu. Na asfalt plazící se svými chapadly po cestách k vrcholu nesmlouvavě jako chobotnice už jsme si tak nějak zvykli. O další průjezdy obrněných houfnic maskovaných zákopníků však určitě nikdo nestojí.

Nepublikováno

Únor bílý - pole sílí. Tak si pochvaloval nejeden hospodář v dobách, kdy rozmary počasí alespoň rámcově uznávaly starodávné pranostiky, které po staletí vykazovaly procentuální shodu s realitou asi jako dnes průzkumy veřejného mínění čí odhady volebních výsledků. Za vlády komančů mnozí z nás v duchu potutelně přidávali ...a ÚVé šílí. Ústřední výbor všemocné a jediné strany měl v těch ponurých dobách všeobecného plánování hospodářství proti sobě každoročně čtyři mocné soupeře. Jaro, léto, podzim a zimu. Jenže kdeže loňské sněhy jsou? Dnešní horáci už dávno zavrhli oves a vsadili všecko na turistiku. Zimní bílé horské stráně křižují lanovky a vleky přečetných sjezdovek a běžeckých tratí, na kterých se míhají pestrobarevné postavičky sportovců. Nedotknutou pláň se závějemi neporušeného prašanu aby trendy lyžař na skialpech pohledal.

Nedělám to často a už vůbec ne s nadšením, abych propagoval něco, co mají v gesci povolanější. Ale když musíš, tak musíš! Muzeum Podkrkonoší v Trutnově zahájilo hojně navštívenou vernisáží ve čtvrtek 26. ledna výstavu o Janských Lázních. Exponáty ze sbírky regionálního multisběratele Jana Hainiše zaměřeného na historii lázeňského města pod Černou horou především na zimní sporty zejména lyžování, jehož je celoživotním aktivním vyznavačem dokonce se závodnickou minulostí, doplňuje i několik zajímavostí z muzejního depozitáře. Honza je nejen spolužák mé nejmilejší manželky, ale i můj kamarád, svého času spolupracovník u Čs. státních lázní a hlavně kolega sběratel s podobnými zájmy, čili vlastně svým způsobem konkurence. Ani jeden to tak tragicky necítíme. Honza na to má svéráznou průpovídku. „Já jsem sběratel, ty jsi historik". A řekne to s takovým potutelným výrazem, že přesně vím, co má na mysli. Ty si piš ty své rádoby zasvěcené bláboly o historii regionu a nepokoušej se cokoliv sběratelsky cenného získat - já ti to rád zapůjčím k ofotografování. Tomu se říká sběratelská kolegialita, protože jsou i jiní, kteří nepůjčí ani náhodou. I s Janskými Lázněmi jsem se „zapletl" od poloviny minulého století mnohokrát. V tomto směru například v roce 2005 při psaní lapidárních textů do publikace „Janské Lázně a okolí na dobových pohlednicích" doplněné čumkartami také z Honzovy početné filokartistické sbírky. Kdo máte rád Janské Lázně a všecko co s nimi souvisí, staré fotografie, pohledy, turistické průvodce, mapy, štítky na hole, odznaky, lyžařské diplomy a katalogy, lyže, saně, brusle a všechny ty upomínkové sarapatičky z babiččiny truhly nebo skleníku, běžte se podívat - stojí to za to. (Já osobně nemám ze vstupného ani halíř).

Nepublikováno

Mezi historickými lyžařskými odznaky je jen málo těch, které zkušený sběratel nepozná tak říkajíc na první dobrou. Horské vrcholy, zasněžená krajina, figurky lyžařů i samotné lyže napoví i laikům. Opravdovou hádankou může být málo známý neutrální bílý smaltovaný terčík s kombinací čtyř propletených písmen černé barvy, jejichž pořadí ponechává prostor pro fantazii. Vzrušenou diskuzi vzbudil nedávno nález jednoho takového zachovalého „knoflíku" o průměru necelého dva a půl centimetru na webu lovecpokladu.cz sdružujícím mimo jiné hledače s detektory kovů. Experti znalí brouzdání po síti našli další virtuální exemplář na Internetu. Potvrdilo se staré známé, že pod lustrem je tma a mýlit se je lidské. Instituce z nejpovolanějších, Krkonošské muzeum ve Vrchlabí, má na sbírkové evidenční kartě odznaku zapsán některým z dřívějších pracovníků chybný výklad zkratky jako „Hauptverbund der deutschen Sport".