Freiheit

„Kdo se na mě jedním očkem podívá, tomu husí kůže po celém těle naskočí. Kdo se na mě druhým očkem podívá, do smrti veselej nebude". Žádný strach, není to obávaný strašlivý loupežník Sarka Farka z klasické filmové čertovské pohádky v nezapomenutelném podání Jaroslava Vojty. I vedle dětmi zbožňovaného Rumcajse, před kterým se třásl celý Řáholec, vypadá tenhle moula se sotva rašícím plnovousem spíš k smíchu. Ani když sáhneme potřetí do galerie zloduchů z českých filmů pro vyvrhele Lotranda staršího, nesahá rýchorský holobrádek Jiřímu Pechovi, jenž zrovna velkým vzrůstem nevynikal ani po kotníky. S vrozenou leností bloumá celý život tím svým nevelkým lesíkem a jen pár opravdových znalců nejvýchodnějšího výběžku krkonošských hor ví, kdo je to loupeživý Tonda z Rýchorského lesa.

Dnes již okřídlené prohlášení prezidenta Spojených států Johna Fitzgeralda Kennedyho „Ich bin ein Berliner" z období studené války krátce po výstavbě berlínské zdi, pronesené v nejslavnějším protikomunistickém projevu 26. června 1963 v západním Berlíně je dodnes v mnoha obměnách parafrázováno. Také můj veřejný „coming out" by mohl oděný do současného hávu znít ve stejném duchu: I am a sleepwalker! Je to tak. Jsem somnambul, náměsíčník či lunetik, jak by řekl básník. Jedním z jevů, který mě dokáže měsíc co měsíc na několik dnů, ale spíš nocí dokonale vykolejit je úplněk. Marná sláva, že vliv fází nebeského souputníka naší matičky Země na senzitivní jedince není vědecky dokázán a v očích normálních lidí považován za babské tlachy vzbuzující útrpné úsměšky. Já vím svoje. Když zářící luna na noční obloze dokáže pohnout masami vod světových oceánů nebo vytáhnout na denní světlo k radosti houbařů tisícovky plodnic to by bylo, aby nedokázala načechrat nervy náchylným povahám. Červnový úplněk ve znamení Střelce nazvaný prý podle nějakého indiánského kmene Jahodový je údajně největší v roce a jako předzvěst letního slunovratu v mnoha směrech výjimečný. Nejsem úplně padlý na hlavu a racionálně přehlížím horoskopy, pověsti, pověry a vlkodlaky, které se s lunární podívanou pojí, ale minimálně několik nocí v období kdy je měsíc jako rybí oko nespím. Já, který za normálních okolností usnu kdykoli a kdekoli takřka uprostřed věty. Sice nebloudím po bytě, natož abych lezl na střechu jako v nějaké laciné frašce, ale kýžený spánek ne a ne přijít. Takové bdělé povalování je i pro lenocha mého formátu nesnesitelně dlouhé a vyčerpávající.

Že byli původní obyvatelé Velkých plání severní Ameriky vyhlášenými zloději koní, to věděl za mých mladých let každý horlivý čtenář Karla Maye. Nerad bych se jim v současné přehnaně korektní době omlouval, tak na úvod předesílám, že jde o docela jinou sortu zlodějů, pro kterou se vžil uprostřed Evropy slangový výraz indiánského kmene jen a jen z konspirativních důvodů. Od měnové reformy v roce 1953 uběhlo už dlouhých 70 let a po svém se s ní vyrovnal už snad každý. Nic převratného se čekat nedá ani od řadového pamětníka. Oficiální stanoviska, vědecké rozbory a měnící se propaganda však nemůžou nahradit osobní vzpomínky školáka, který se slzami v očích rozbil své prasátko s úsporami, aby dal s bídou dohromady těch 300 korun na osobu směnitelných ve „výhodném" kursu 5 : 1. Byl jsem tehdy žákem šesté třídy 2. osmileté střední školy v Trutnově, ještě s vchodem z Hradební ulice přes školní dvorek kde je dnes parkoviště a venkovní kovové schodiště do Galerie Draka. U nás doma se o politických událostech vždycky živě diskutovalo díky tátově protirežimnímu zaměření naprosto bez servítků. Nápadník mé starší sestry přivezl z Prahy už začátkem května „zaručené" zprávy o chystané měnové reformě, takže velkohubému rozhlasovému ujištění Zápotondy řečenému ušaté torpédo, ještě v pátek 29. května, že naše měna je pevná a žádná reforma přes fámy šířené třídním nepřítelem nebude, už málokdo věřil. Hned vzápětí se ukázalo, že bývalý kamenický helfr z lomu a příležitostný hráč na harmoniku, toho času první soudruh na presidentském stolci opět lhal. V režii velkého sovětského bratra přišla většina národa o životní úspory znehodnocené v případě hotovosti výměnným kursem 50 : 1. Sice byl zrušen poválečný přídělový lístkový systém, což v těch krizových časech, kdy obchody zely prázdnotou nebyl žádný velký přínos.

Stanu se menším a ještě menším,
až budu nejmenším na celém světě.

Po ránu, na louce, v létě
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
Zašeptám, až se obejmu s ním:
„Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy,
aby nespadlo."

Když se mnou nejmenovaný skorosoused Jirka ještě kamarádil, než se mu zazdálo, že jsem sametovou revoluci v roce 1989 přivítal na jeho vkus příliš nadšeně, tak mi věnoval docela velkou a pohlednou placku do sbírky numismatických kuriozit. Podle přírůstkové knihy to bylo v roce 1980. Tenkrát populární „rádio Jerevan" by to okomentovalo asi následovně. Není to plnohodnotné stříbro, ale bezcenné aluminium. Není to ani archeologická vykopávka, ale půdní nález. A korunovaná hlava není žádný King, ale anonymní princátko. A já musím dodat, že v řadě všech těch kulatých plíšků tvářících se jako mince i když v žádném případě nejde o platidla, jsou ražené žetony úplně na konci nejen podle abecedy. Přesto mi pěkná nepoškozená, neznámá a dosud neviděná hliníková „medaile" o tolarové velikosti 40 milimetrů udělala nefalšovanou radost. Tenkrát byl mezi numismatiky zájem o všechny ty nouzovky, účelové a reklamní známky, svátostky či žetony jen velmi okrajový a staří sběratelští praktici přehlíželi tuhle bezcennou drobotinu mezi klasickými dukáty, tolary, zlatkami, krejcary a groši jako nezbytný plevel vhodný leda tak pro začínající nadšence. Aukční katalogy byly odborníky drženy v tajnosti jako exilová literatura a internet, ač je to k nevíře, prostě nebyl. Dnes, kdy se dá „vygůglit" téměř všecko a každý zkušený „lovec pokladů", jak si říkají pololegální hledači kovů s výkonnými detektory má podobných žetonů na kontě hned několik, se může taková prkotina třeba na nejnavštěvovanějším aukčním tuzemském portálu vyhoupnout i přes trojciferné číslo.

My kluci, kteří jsme vyrůstali na vsi, si ještě moc dobře pamatujeme, jak byly třešně na zahradě u sousedů za plotem větší a červenější než naše poloplané ptáčnice. Jablka v obecním sadu šťavnatější a hrušky sladší. Švestky v aleji podél silnice hlídané cestářem Rohlenou jako oko v hlavě modřejší a orosenější. Blumy jako pěst na školním pozemku, na které byl pan řídící pyšnější než na vlastního potomka mňam! Přímo mana nebeská. Však jsme se k nim dostali jen opravdu vzácně. S odstupem let nahlíženo střízlivým rozumem dospěláků jsme si ten jev opakující se generaci od generace dokázali racionálně vysvětlit dobrodružstvím poblouzněnýma dětskýma očima. A ono už je to tu zase!

Kdybych tě neměl rád                
nač bych se s láskou díval?       
Kdybych tě neměl, neměl rád...

Stejně krásná, stejně zrzavá, stejně urostlá, stejně ladná, stejně poslušná, stejně rychlá, stejně inteligentní. Možná i víc. Mladší sestra Fanči

Fantine Ann z Valdštejnských lip řečená Týna

12. 5. 2010 - 13. 5. 2023