Freiheit

Houby s octem! Je to jen dar od Pánaboha ze všeho se vykecat. Nebo jak rád říká stejně obdarovaný pražský přítel Pavel umění uplést z kusu člověčího trusu bič. Opravdový borec s ním i zapráská. Dá-li se někdo na psaní, musí umět tu pomyslnou kuličku užmoulat ze všeho. Témata kol dokola leží. Jen je zvednout - to je oč tu běží. Tak třeba hned ty klíče. Častokrát v životě se stane, že člověk objeví rezatý klíček v prachu u cesty, někdy celý anonymní svazek zapomenutý neznámým nešťastníkem v nádražní čekárně nebo visací zámek u dávno neužívané branky do polí. O šuplíku v psacím stole po dědovi nemluvě. Devadesát devět nálezců ze sta je bez povšimnutí mine. Vím ale bezpečně minimálně o jednom pošukovi, který není líný se sehnout a do vyhrazené bedničky v pracovním kutlochu přihodí další exemplář. Některé omšelé kousky jsou hodnotné samy o sobě. Ať již stářím, řemeslným provedením či nezvyklým vzhledem. Mohou posloužit jako solitérní dekorace pro oživení v každém interiéru. Starý osahaný zajímavý klíč je z těch obyčejných předmětů obdařených skrytým tajemstvím, na kterém se zaujetím spočine oko milovníka stařinek stejně jako excentrika holdujícího nečekaným kontrastům.

Natruc vší logice a učenými dějepisci doloženému původu výstražného deklamování, které s oblibou opakují průvodci na hradech a zámcích při představování středověkého prevétu, mě pokaždé při pohledu na tajemné sklepní dveře zaplaví obdiv ke smyslu našich předků pro krásno. Jejich jedinečnost ještě podtrhuje umístění na rustikální bílé zdi v málo navštěvovaném celkem současně vybaveném suterénu tuctového baráčku, kde působí tak nějak nepatřičně. Skoro jako tichá provokace majitele domu. A ten to obvykle udiveným návštěvníkům, kteří je vidí poprvé, náležitě dovysvětlí. „To víte, stavěli jsme za socíku a nic nebylo k sehnání. Konec konců i úspory vyschly a na nové dveře k obyčejnému hajzlíku nezbylo. Tak jsme použili tyhle staré. Jsou ještě docela dobré." Pouze tušený bytelný zámek z druhé strany, vždy zamčený a bez klíče, který je prý údajně ve vrátnici vzbuzuje podezření, že je to jen fikaná adjustace starožitného artefaktu zcela v duchu fantazijních nápadů domácího pána. Takové dveře do nikam. Anebo do třinácté komnaty kam nikdo nesmí. Natož s televizní kamerou při výprodeji nejniternějších tajemství, která si slušný člověk pokud netouží po pomíjivé popularitě celebrity, většinou nese v pomyslném ranečku i na cestu poslední. Vždyť - Co je to člověk? Prach a kosti. Co je to život? Starosti. // Co je to život? Prach a hlína. Co je v něm člověk? Míň než hmyz. - jak zpívala nestárnoucí star české populární hudby Helenka Vondráčková v duetu s Václavem Neckářem roku 1968 v písni se stejným názvem jako tento článek. Zatímco krásné dveře, na nichž s obdivem spočinuly zraky několika generací, jsou s věkem pořád jen krásné dveře, ne-li krásnější.

Poprvé představuji partii pěkných, poetických, povedených podepsaných péefek poslaných partičkou posledních přátel poštou po pohledné pošťačce, případně pouze přes počítač. Přesně pět plus pět půvabných přáníček... přímo patnáct, po přepočítání pitomcem pětadvacet. Pro puntičkářské pedanty podzemní poklad přídavkem. Promiňte podstrčení posledního pdf - punktum! Předpokládám potěšení početného publika pokukujícího po příspěvcích potrhlého pisálka pracujícího pořád pilně počínaje polednem po potemnělou půlnoc pro posměch pohodlných peciválů pročítajících po ránu pořádnou porci poťouchlých písemností. Pozdně příchozím připravím podobnou podívanou příště, pokud Pán povolí pozemskému panáčkovi prodloužený pobyt. Pouze protekční přítel Petr přestože přijde pozdě, publikuje, protože používá prchavý příslib pěnících půllitrů piva prezentovaný prací půvabné polovičky. Pohostinný partnerský pár, prima poněkud přerostlý psík, přes pozemské přízemí porostlé platany po početné posvátné poletuchy pokrývající průzračné pozadí pěknou pohlednici přímo povznášejí. Přeji plnou putnu příjemných pocitů, přívětivé počasí, pár přátel, poctivou práci placenou pravými papírovými penězi, prostě pohodovou příští právě počínající periodu. Pupkatý pantáta přežívající pod patronátem původem portugalského prostého pokorného pátera Paduánského.

Každý správný chlap je založením lovec. Abych hned na úvod nebyl nařčen ze sexismu, uznávám, že to může postihnout i dámy. Říká se tomu atavismus a devět z deseti věhlasných akademiků z různých oborů se vzácně shoduje, že je to pudové. I s vynecháním lechtivých příběhů ze sexuální oblasti zbývá dostatek dokladů tohoto neblahého dědictví v genech údajného pána tvorstva z rodu Homo sapiens. Vždyť co jiného než lov stojí za většinou počínání mužů hodných toho jména od kolébky až do posledního vydechnutí? Ať už je to zdánlivě nesouvisející houbaření pupkatých tatíků nebo soupeření osvalených potetovaných chlapáků o všechny ty branky, body, sekundy, kteří na stará kolena s předstíranou skromností tvrdí, že mají poháry, medaile a diplomy na chatě ve sklepě v krabici od bot. „Tak určitě!" Či jen urputná snaha seriózních vašnostů posedlých sběratelskou vášní o získání toho nejmodřejšího Mauritia ve svém oboru. Nelze pominout ani pověstné lovy beze zbraní, ke kterým současný fotograf už ani nepotřebuje vláčet těžké a složité nádobíčko, když má v kapse mobil nebo na ruce miniaturní multifunkční chytré hodinky. Zcela zvláštní sorta jsou myslivci. Při jejich lovu musí opravdu vyhasnout životy a téct krev! Byť by se zelení mužíci tisíckrát utěšovali, že je to jen barva. Barbarsky zvráceně si vypreparované oběti vystavují na důkaz svého pašáctví a vybělené kosti uctívají při každoročních rituálech jako vyhynulí lovci lebek z Amazonie.

„Pro upomínku na vaše podnájemníky" stojí psáno úhledným písmem nejspíš ženskou rukou na zadní straně nevelkého obrázku se zimní horskou tématikou, který by i s dekorativním rámečkem hravě zakryla poštovní pohlednice tak zvaného malého formátu jaké se posílaly ještě v padesátých letech minulého století. Čím si anonymní domácí podepsanou rodinu Šolínových tak získali, se už dnes nikdo nedoví. Ani zda vděční podnájemníci malbičku koupili, či ji maloval někdo z okruhu příbuzenstva nebo přátel. Signatura na obrázku vlevo dole je sice viditelná, ale k nepřečtení.

V dávnějších dobách, ještě dřív než pratáta televizních rosniček se sluncem v duši tahal za sebou na provázku dřevěného kačera a zlatovlasá Veronika v satirickém pořadu Tele-Tele deklamovala úvodní otázku s rošťáckým akcentem, stačilo zkušeným horákům mrknout na oblohu a bylo jim jasné kolik uhodilo. Nepotřebovali k životu ani známé rozhlasové hlášení - výška, tlak, teplota, rosný bod dnes v sedm hodin ráno. Nějaký ten měřící aparát, na který se mohlo nadávat, když ostatní metody selhaly, se ale většinou doma vždycky našel. Za okny horských chaloupek to býval jednoduchý malovaný domeček na počasí se střídavě vylézajícím panáčkem či panenkou v závislosti na vlhkosti vzduchu jaké v Janských Lázních kdysi vyráběl pan Fleischhans. V majetnějších měšťanských domácnostech byl módním doplňkem nóbl multifunkční barometr kombinovaný často s teploměrem. Ten na snímku má dokonce podél rtuťového sloupce obě užívané stupnice. Jak páně Réaumura, tak jeho kolegy Celsia. Kontrapunktem k strohé funkčnosti technických přístrojů je jejich adjustace do řezbářsky pojednané zdobené desky z dubového dřeva v historizujícím stylu poplatném dobovému vkusu. Dnes si lze předpověď počasí zjistit v jednoduché aplikaci na každém mobilu a i nejelegantnější miniaturní domácí meteostanice s množstvím funkcí včetně záznamníku jsou pozvolna technickým přežitkem. Jen počasí je stále nevyzpytatelné jako vždycky a i těm nejpravděpodobnějším předpovědím se Krakonoš jen směje do vousů.

Nepublikováno