Freiheit

Rytíř smutné postavy Don Quijote de la Mancha v typickém poeticky úsporném podání geniálního malíře, grafika a ilustrátora Vladimíra Komárka (10. srpna 1928 - 24. srpna 2002) plně odpovídá mým představám o vzezření tragikomického hrdiny z Cervantesova slavného románu. I kdybych výtvarnému umění rozuměl a nebyl jen udivený divák, nikdy bych se neodvážil mít v tomto směru kritické námitky. K důvěrnému přátelství s Vladimírem se hlásí celé zástupy ctitelů od opravdových osobností kultury přes bezvýznamné „celebrity", zanícené sběratele, až po vykuky kšeftující s jeho dobře prodejnými díly. Poutavý vypravěč z Nedvězí u Semil pověstný vítací cedulkou „Jen krátká návštěva potěší" měl široké srdce. Jen tak se může v současných galerijních nabídkách objevit i knižní značka s mým jménem. Nepatřím k ani jedné jmenované sortě, ale znali jsme se.

Váhy, Štír, Střelec - naskočí mimoděk v paměti školní mnemotechnická pomůcka k snadnějšímu zapamatování planet zodiaku po trojicích. Nevím, co je v tom snadného, snad kromě té harmonické zvukomalebnosti. Stejně jako zpívaná věta Pythagorova mi za desítky let nevypadnul z hlavy ani ten našprtaný Zvěrokruh: Rak, Lev, Panna - Váhy, Štír, Střelec - Kozorožec, Vodnář, Ryby - Skopec, Býk, Blíženci. Stejně tak by bezesporu zaplesal pan profesor Hladík, že ani jeho nejblbějšímu žákovi z hudební výchovy na základce se z mozkového softvéru dosud nesmazaly opery Bedřicha Smetany, jak nám je před sedmdesáti lety předestřel: Prodaná nevěsta dala Hubičku Daliborovi u Čertovy stěny, když byli Braniboři v Čechách. Ačkoli to bylo Tajemství, dozvěděly se o tom Dvě vdovy, Libuše a Viola. Absolutní ptákovina, ale je to tam, kdykoliv k dispozici. Zato číslo svého mobilu si nezapamatuji do smrti.

...vždy s dýmkou v ruce sním, co mám udělat s tím, vždyť velmi dobře vím, že nekouřím. A napadá mě veliká myšlenka moudrého klasika: „Kdo víno má a nepije, kdo hrozny má a nejí je, kdo ženu má a nelíbá, kdo zábavě se vyhýbá, na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl." A co dýmka pane Werichu? Mám jich doma plný stůl a sedá na ně prach. Jsem já to prostě divný brach. Dnes každý, kdo chce dlouho žít, ví, že normální je nekouřit. Ve starých dobrých anglických detektivkách zas nechybí zmínka, že ke gentlemanům ze staré školy patří dýmka. Zatímco zakarpatský mužik ledva utře nudli z nosu, hbitě si balí v kapse jednou rukou papirosu. Některé krasavice lze ulovit na koňak a na fáro, aniž jim v dlouhé špičce dohoří cigáro. V satirickém Dikobrazu blahé paměti, bylo možno buržuje jen s doutníkem v tlustých prstech viděti. Za starého Rakouska byl Jára Cimrman mezi kantory čestnou výjimkou, když si nedal odpoledne viržinko. Ani Krakonoš není žádný extra borec. Porcelánovou fajfku báňal každý vojenský vysloužilec. Tak sakra, Hamlete - kouřit či nekouřit? Toužil jsem být mladým švihákem s dobrou pověstí ze staré školy. Se sbírkou nezakouřených dýmek patřím spíš mezi voly. To bolí!

Nepublikováno

Nadarmo se neříká všeho do třetice. Sekery a sekyrky posbírané při úklidu dílny přímo volají o zařazení do již dvakrát rozvinutého seriálu o nástrojích. Jen nepatří úplně doslova starým mistrům. I když starému možná, ale mistrovi? Ne každý domkář nebo chalupář musí mít hned několik sekéreček, takže o jisté mánii k hromadění oblíbených užitečných předmětů není sporu. Většinou jsou to malé univerzální sekyrky pro dům a zahradu z hloubi minulého století. Přestože jsem jejich původní rovná hrubě opracovaná topůrka zpravidla nahradil tvarovanou násadou vlastní výroby, jsou dnes nabízeným výrobkům značky Fiskars z kvalitní oceli s trvanlivým ostřím a odlehčeným ergonomicky modelovaným madlem z pevného tvrzeného plastu na hony vzdálené. Jen ta nostalgie, mrška neodbytná, provázená vzpomínkami a u mnohých i originálním příběhem činí rozloučení čím dál těžším. Z nepřehlédnutelných stop užívání by mohl i ignorantský laik pochopit sílu vřelosti vztahu majitele k jednotlivým kouskům.

Soukromá svobodská galerie ANTIS představuje svou nejnovější akvizici. Jedno z prvních děl začínající insitní umělkyně Jany „Picaso" P. velkoryse věnované majiteli při jeho osobní návštěvě v autorčině atelieru s dalšími rozpracovanými náměty je malba na plátně komorních rozměrů 50 x 40 centimetrů v plných jásavých až dryjáčnických barvách s kontrastním černým pozadím nazvaná jednoduše Slon. Různě velké barevné plochy nelomených tónů jsou pečlivě poskládány jakoby podle předem připravené šablony do celkové kompozice vyvolávající v divákovi omamnou cirkusovou atmosféru. Zvolená barevnost plně vystihuje bezelstnou otevřenou duši neškolené malířky a dokáže rozsvítit i intimní přítmí galerijní instalace. Artefakt, který autorka ze skromnosti nepodepsala s odkazem, že ještě nemá nacvičenou signaturu je emocionálně cenným přírůstkem sbírky a stejně jako ostatní vystavené položky neprodejný.

Nepublikováno

První úplněk letošního roku zazářil na obloze ve znamení Lva ve čtvrtek 25. ledna v 18 hodin 53 minut pinktlich. My, co jsme na lunární fáze hákliví, ať už na ně věříme nebo ne, býváme i několik dní ještě unavenější než jindy. Podráždění, protože nás bolí klouby a palice. Trpět v ten čas můžeme i nespavostí, nočním probouzením (málem jsem v nesoustředěném rozpoložení napsal pomočováním) zvýšenými úzkostmi i skleslou náladou. Začínám věřit, že není náhoda když při úplňku mnoho lidí mizerně spí, zvířata jsou neklidná a psi, pokud si nehoví s paničkou pod peřinou, štěkají. Je-li Měsíc schopen hýbat masami vod na celé planetě Zemi, proč by nemohl mít na svědomí zjitřené emoce a ovlivnit nálady, přírůstky i úbytky na váze, úzkostné stavy, kdy se ozývají staré rány a jizvy na těle i na duši, prý i kvalitu a růst vlasů a nehtů dokonce i celkový zdravotní stav. Leckterý lékař by mohl vyprávět hodiny jaké to je sloužit noční směnu při úplňku. Také kolegové houbaři o tom vědí své. A co na to vědma stará Blažková? Odpočívat Tondo, odpočívat! Nic nezačínat a meditovat. Tak teda medituji a první, co mě napadlo je proč se lednovému úplňku říká Vlčí?

Jestlipak víte, milé děti, co je to čarověník? Ne, ne Honzíku, žádný čarodějník, ale čarověník! Cituji z Wikipedie, která je chytřejší než my všichni dohromady: „Čarověník je chomáčovitá nebo metlovitá znetvořenina na stromech a keřích, která je tvořena hustěji nahloučenými větvičkami, často odlišného zabarvení, tvaru a uspořádání olistění (jehlic)". A ještě jedna citace, tentokrát Jiří Sádlo v časopisu Vesmír: „Někdy to dělá houba, roztoč nebo vir, který se splaší, rozhodí genetiku stromu a vytahá z ní jiný program větvení, než se tam původně realizoval. S nimi nic není, strom je musí živit. Klasicky to dělá na bříze rod Taphrina, např. Kvilda na Šumavě je toho plná". Nejen na Šumavě. I v Krkonoších zejména na Rýchorách lze na břízy s různě velkými boulovitými patvary na větvích občas natrefit. Postrádají sice tajemnou magičnost jehličnanů, zato pro kluka s kudlou v ruce a kapkou fantazie v makovici byly v polovině minulého století, když ještě neexistovaly elektronické hračky jako tablety a mobily, vítanými polotovary fantaskních figurek třeba při pastvě stračeny, mlsné kozy nebo hejna husí.