Freiheit

Na webových stránkách mého rodného města Náchod je uvedena celá řada významných osobností z jeho historie. Na Wikipedii je přímo zástup slavných rodáků. Občas mě napadne podívat se, jak často se stránky aktualizují a jestli už se tam taky neskví moje jméno. No, neskví! Zato téměř všude se připomíná Špulákův obraz požáru města z roku 1837 jako nejstarší pohled na Náchod ze zámeckého kopce. Napohled téměř amatérská olejomalba dává tušit, že velkoformátové urbanistické scenerie nebyly pro mistra miniaturních portrétů ta pravá parketa. V současnosti téměř zapomenutý umělec, jehož precizní olejové podobizny malých až miniaturních formátů se občas za nemalý obnos vydraží na aukcích umění je zastoupen i v regionálních muzejních sbírkách zejména ve Východočeském kraji. Ve většině případů je autor mylně uváděn jako Alois Špulák, přestože se jmenoval Antonín. Svá dílka obvykle signoval jen A. Špulák a chybička se vloudila. V době internetové se ač mnohokrát vědecky vyvrácena potvora drží jako to pověstné nekalé znamení na košili. Zodpovědní pracovníci muzeí ani renomované aukční síně se zjišťováním takových podrobností ke škodě nás obyčejných konzumentů nezabývají a nejčastěji používaným znakem v případě podrobnějšího životopisu malíře Špuláka je otazník.

Smilling Buddha symbolizuje téměř v každé asijské, japonské, čínské či indické domácnosti a na zahradách v jejich stylu ve zbytku planety Země osvícený stav mysli, díky kterému je nejen možné zcela pochopit okolní svět, ale především se s ním vyrovnat. Všeobecné titulární označení Buddha je dnes běžně vnímáno jako jméno jedné konkrétní historické postavy, která se stala symbolem moudrosti, štěstí, osvícení, vyrovnanosti a pozitivní energie. My pověrčiví středoevropané se soškou asijského bůžka poblíž dveří do obývacího pokoje dovezenou nejspíš z nějaké cizokrajné destinace o dovolené máme „na háku" rozdíl mezi zakladatelem buddhismu Gutama Buddhou a vysmátým strejdou na snímku. Stěží dokážeme rozlišit množství mimických gest či pohybů rukou, znamenajících stovky různých významů. Potíž nám činí už jen desítky a desítky podob tajemného božstva, které ze setrvačnosti uchováváme jako milý suvenýr, aniž bychom se snažili proniknout do tajemné symboliky pozic a detailů jako je poloha rukou či postavení prstů, o nichž většina majitelů ani neví, že se jmenují mudry.

Když se ještě nevypínala na vrcholu Ještědu nad Libercem dominanta současného Hotelu Ještěd s televizním vysílačem, nepřekonané dílo architekta Karla Hubáčka ověnčené prestižními mezinárodními uznáními od Ceny Augusta Perreta udělené autorovi jediné stavby na území České republiky Mezinárodní unií architektů v roce 1969 až po vyhlášení národní kulturní památkou v roce 2006, okouzlovala současníky vedle stávající dosluhující Rohanovy chaty více než půl století zdálky viditelná silueta nové výstavné horské chaty ze dřeva a kamene s 28 metrů vysokou vyhlídkovou věží. Během pouhého půl roku ji po několikaletém usilování vystavěl majitel staveb na vrcholu s nadmořskou výškou 1012 metrů vévodícím metropoli severu Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory. Slavnostně otevřena byla 13. ledna 1907 a záhy se stala vyhledávaným cílem turistů. Nešťastná třináctka své neblahé pověsti bez ohledu zda tomu někdo věří nebo ne přece jen dostála. Po mnoha letech prosperity a slávy se číslice seřadily v obráceném gardu a 31. ledna 1963 vinou neopatrného zacházení s otevřeným ohněm při rozmrazování vodovodního potrubí bouda pro tehdejší hasicí techniku na špatně přístupném místě doslova lehla popelem.

Spolkové odznaky, zejména ty honosné zdobené barevnými smalty z doby společenským organizacím a spolkům nakloněné od konce 19. století do poloviny toho minulého jsou smetanou sběratelských sbírek. Jenže jak je všeobecně známo a v přeneseném slova smyslu platné i pro život jako takový, nejvzácnější motýli jsou ti, které jsme nechytili. Jistý sběratel historických krkonošských pohlednic a fotografií pevně věří, že završí svou životní zálibu objevem pohledu požárem v roce 1897 zaniklé Vasovy boudy na stejnojmenné louce v katastru Horní Malé Úpy. Já zase doufám, že se přece musel dochovat aspoň jeden spolkový odznak věhlasné svobodské stolní společnosti „Ecke Freiheit" z let předválečných, který sice nikdy nikdo neviděl, ale jehož existence je písemně doložena. Stejně tak jsem se mnoho let bezvýsledně pídil po smaltovaném odznaku lyžařské školy Slalom ze Špindlerova Mlýna, abych ho nakonec „objevil" tam, kde by ho každý zkušený badatel hledal nejdříve. V depozitáři Krkonošského muzea ve Vrchlabí.

Hrady, zámky a tvrze - popsáno. Slavné vily - popsáno. Ale i v nenápadném domku či obyčejné chalupě se mohl narodit pozdější významný člověk. Nebo tam určitý čas přebýval. Znám dokonce dům s pamětní deskou, že tam jistý genius pravděpodobně nikdy nebydlel. Ale to se jedná o Járu Cimrmana a to je výjimečná kategorie. Když jsme s mým bohužel již zvěčnělým kamarádem Václavem Petirou před časem projížděli krajem a mapovali místa Schwantnerových pomníků padlým vojákům ve Velké válce, vyfotil Václav mimoděk i spoustu jiných zajímavých míst a objektů. Některé z těch fotografií skrývá i můj virtuální archiv, do kterého občas hrábnu pro zdařilou ilustraci. I v případě notoricky známého námětu je mi někdy líto, že na něj padá pomyslný prach.

Nevím, na co si hrají dnešní mladí s prsty přilepenými k mobilům. Naše generace kdysi pod vlivem dobrodružné četby především na Indiány. Co je tomahavk věděl každý Sedící býk, Geronimo nebo Černý jestřáb z klukovské party i v té nejzapadlejší vesnici. Aby ne! Většina z nás byla na svůj vlastnoruční výrobek připomínající sekerku náležitě pyšná. Bez víceúčelového nástroje a především nebezpečné válečné zbraně zejména pro boj zblízka se ani ti praví severoameričtí Indiáni neobešli. Vyparáděné kousky z ilustrací Zdeňka Buriana užívané při slavnostních příležitostech též jako dýmky míru byly sice pro malé všeuměly nedostižným vzorem, ale jakous takous sekérečku na hrubě opracovaném topůrku dokázal zplichtit skoro každý. Pokud někdo našel na půdě starobylý originální sekáček, kterým se prababička ještě v 19. století oháněla v kuchyni, byl king a Sokolí oko.

Migranti jsou téma doby. Vyskakují nejen z podvozků nákladních vlaků, z dálkových kamionů na pohled seriózních dopravců i z podezřelých převaděčských dodávek, z přeplněných bárek na širém moři a vymrzlých zavazadlových prostorů letadel. Až do obýváku se vetřou ze stránek tisku, z rádia i televizní obrazovky. Jistotu nemá ani nic netušící návštěvník relativně poklidných Krkonoš. Při sobotním veselém výletu 24. června do Veselého výletu v Peci pod Sněžkou na vernisáž jsme s kamarádem Pepou využili jeho povolenku a zajeli se při odjezdu podívat za stále úchvatnými výhledy do vyšších poloh. Jen malé kolečko přes Zahrádky na Pražskou a po Lučinách ke Kolínské boudě. Zpět na Vysoký svah a kolem Žižkovy boudy k Poustevníkovi a domů. Výhled od Husovy boudy ke Sněžce se nikdy neomrzí. Na šíroširém zelenomodrém horizontu zářila ještě jako perla bělostná „Mapa republiky" ohryzaná od hladového slunce do siluety pouhých Čech a monumentální svahy hlubokého kotle pod námi posázené zdáli neprovokujícími budovami nechaly na chvíli zapomenout na momentální architektonický chaos přebujelého centra kdysi poklidného střediska.