Freiheit

My kluci, kteří jsme vyrůstali na vsi, si ještě moc dobře pamatujeme, jak byly třešně na zahradě u sousedů za plotem větší a červenější než naše poloplané ptáčnice. Jablka v obecním sadu šťavnatější a hrušky sladší. Švestky v aleji podél silnice hlídané cestářem Rohlenou jako oko v hlavě modřejší a orosenější. Blumy jako pěst na školním pozemku, na které byl pan řídící pyšnější než na vlastního potomka mňam! Přímo mana nebeská. Však jsme se k nim dostali jen opravdu vzácně. S odstupem let nahlíženo střízlivým rozumem dospěláků jsme si ten jev opakující se generaci od generace dokázali racionálně vysvětlit dobrodružstvím poblouzněnýma dětskýma očima. A ono už je to tu zase!

Kdybych tě neměl rád                
nač bych se s láskou díval?       
Kdybych tě neměl, neměl rád...

Stejně krásná, stejně zrzavá, stejně urostlá, stejně ladná, stejně poslušná, stejně rychlá, stejně inteligentní. Možná i víc. Mladší sestra Fanči

Fantine Ann z Valdštejnských lip řečená Týna

12. 5. 2010 - 13. 5. 2023

Mořský koník, též koníček mořský skvrnitý, latinsky Hippocampus guttulatus je v Krkonoších převelice vzácný. Troufám si tvrdit, že jeho výskyt ve volné přírodě se rovná téměř absolutní aritmetické nule. Přesto ho můžeme objevit ve výtvarném zpracování na mnoha uměleckých dílech všech dob. Od předmětů běžné denní potřeby, přes autorské artefakty, miniaturními šperkařskými skvosty od zlata po eben či slonovinu počínaje k dekorativním bytovým doplňkům a stylovému nábytku až po časté zdobné prvky v architektuře mnohdy monumentálních rozměrů. Nerad začínám obvyklým klišé - již staří Řekové.. - ale není vyhnutí. Již staří Řekové zobrazovali bájného vládce moří Poseidona z řecké mytologie v kočáře taženém čtyřspřežím mořských koní. A opravdu, ten záhadný tvor s podivným tělíčkem má hlavu velmi podobnou té koňské, které s oblibou přenecháváme neřešitelné úlohy. Podivný vodní živočich o němž je řeč má za sebou miliony let vývoje a úspěšné adaptace na životní prostředí své existence. Na rozdíl od ostatních ryb plave hrdě ve vztyčené poloze a přesto je to ryba z čeledi jehlovitých. Na vyjmenování zoologických zvláštností a zajímavostí tvorečka, který málokdy dosáhne velikosti jedné starosvětské pídě by ani několik stránek textu nestačilo. Už jen ten zmatek v rozdělení genderových rolí. Považte, že potomky u koníků rodí sameček. Čili to zdánlivé pivní břicho přednosty rodiny - koníci jsou tradičně monogamní a věrní - je plné vajíček, které mu tam nakladla samička. A v tom je celé jádro pudla, lépe řečeno koníka. Ta symbolika, kterou lidské pokolení odjakživa tak miluje. Mořská potvůrka v podobě rozličných talismanů ale i módního tetování symbolizuje i suchozemcům, kteří ji živou často ani neviděli věrnost, oddanost, přátelství, štěstí a lásku.

Nostalgie je potvora. I ty nejtvrdší nátury občas přepadne v nejméně očekávaném okamžiku a ubránit se je těžké. Jsou dokonce určitá období, kdy i očekávaná vlna vzpomínek padne na člověka jako deka. První máj je jedním z nich. Má-li snad někdo podezření, že se ve starém osamělém dědkovi probouzí bolševický šváb tesknící po prvomájovém průvodu se všemi těmi falešnými hesly, vlajkami třepetalkami, mávátky a břesknou dechovkou, tak je vedle jak ta jedle. K mým prvním májům patřila vždycky rozkvetlá třešeň zářící záplavou sněhobílých květů a pod ní polibky mé nejmilejší. V nouzi i jabloň byla dobrá. A v dávných prehistorických dřevních dobách nahodilých kočiček splnila účel třeba i ta jíva. Tenkrát byl chrámem jurodivých juniorů z podhůří Černé hory taneční sál podniku Bílý kříž v Janských Lázních. Když kapelník místního bandu Honza Kolisko zcela stylově jen pro ten dnešní den vyloudil na svou jazztrubku první vábivé tóny populárních „Třešňových květů" byla celá společnost auf. Skladbu Louise Guglielmi, skrytého pod pseudonymem Louiquy ze začátku padesátých let minulého století, která se s anglickým názvem Cherry Pink and Apple Blossom White stala záhy šlágrem na světové hudební scéně, otextovala řada autorů. Interpretů je dodnes nepočítaně. Jenže o tom jsme my venkovští bulíci neměli ani ánung. Z rádia jsme znali nedostižné instrumentální sólo Richarda Kubernáta s orchestrem Karla Vlacha za zády. Honza byl ale živě na dosah, navíc kamarád, takže jasná jednička. Dlouho! Píseň tak nějak s léty vyšuměla a z praktického konzumenta se stal nahluchlý hudební ignorant. Prý nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky. A kdo vám to nakukal, holenkové? Stačí, když přijde mág, kouzelník, čaroděj a krysař v jedné osobě. Virtuos na violoncello Stepjan Hauser to má z Chorvatska k nám do Krkonoš sice dál než na světová pódia, ale přišel. Když jsem dostal odkaz na jeho produkci na You tube byla pozapomenutá melodie Cherry Pink jako první. V tu chvíli se mi zastavil snad i kardiostimulátor. Zážitky jsou nesdělitelné a ne každého musí nutně při oživlé vzpomínce sevřít taková tesknice. Určitě si však to současné nastudování staré melodie poslechněte, je to krásná muzika. Stačí kliknout na Hauser a zapnout reproduktor.

Nepublikováno

Velikonoce, křesťanské svátky Vzkříšení, všeobecně oslava jara a nového života. I virtuální zelený pažit internetové zahrádky se hemží velikonočními zajíčky, žluťoučkými kuřátky a dovádivými kůzlátky. Tradičně antivelikonoční je i můj antipříspěvek. Protože stejně odvážně by se dalo napsat antilamy nebo antižirafy. Podivné zvířecí stylizované figurky mnou vlastnoručně vypižlané jsou pomyslnou pupeční šňůrou propojeny se zaběhnutou značkou anti, kterou jsem si v dřevních dobách s drzostí sobě vlastní přisvojil. Jako životní zelenáč, i když už se dvěma dětmi jsem koketoval s myšlenkou zapomenout na poctivé řemeslo s údajným zlatým dnem kdesi v nedohlednu a stát se prvním svobodným umělcem na volné noze ve Svobodě nad Úpou. Inu pošetilé mládí talentu prosté. Po zvážení svých reálných možností jsem zavrhl literární tvorbu, výtvarné umění i muziku. Dodnes umím namalovat pouze panáčka s hráběmi místo rukou a vinou hudebního hluchu jsem už ve škole musel slíbit panu učiteli hudební výchovy, že za žádných okolností nebudu nikde na veřejnosti zpívat ani vyluzovat zvuky na hudební nástroje, byť by to byly pouhé činely. Pouze v opracování dřeva jsem se cítil pevný v kramflekách.

Zklidni hormon milý čtenáři. Vyhlášený havloid nechystá tentokrát žádný nový výmysl pražské kavárny. Václav Havel nebyl totiž v dějinách naší zemičky jediný, jehož jméno docela významně přesáhlo i do Krkonoš, přestože jeho světového věhlasu pochopitelně nedosáhl. Mám na mysli československého brigádního generála Ing. Františka Havla (23. srpna 1883 v Cukmantlu u Teplic, dnes Zlaté Hory - 20. dubna 1958 v Praze) účastníka bojů na východní frontě v první světové válce v řadách Rakousko - uherské armády. Už v roce 1915 byl zajat a následně vstoupil do československých legií. Velel jednotkám v několika významných bitvách na ruském území, za což obdržel mnoho vysokých vyznamenání. Až do německé okupace naší vlasti pracoval na různých postech Ministerstva národní obrany. Při budování pohraničního opevnění velel zemskému ženijnímu vojsku v Čechách. V roce 1939 byl pensionován. Jako ženijní důstojník byl iniciátorem postavení vojenské výcvikové základny Ministerstva národní obrany na exponovaném místě v Krkonoších v letech 1926 - 1930 nazvané na jeho počest Havlova bouda provozované lyžařským odborem Svazu československých důstojníků. Krytou spojovací chodbou byla spojena se svým starším a větším dvojčetem, ve stejné době a v tomtéž stylu postaveným roubeným horským hotelem Výrovka. V období druhé světové války spravovala obě boudy pro německou armádu rodina Bönschů z Luční boudy.

Nevěřte všemu, co vás učili ve škole. Svět se mění a spousta věcí s ním. Tak třeba zrovna první den jara má řada generací zafixován s datem 21. března. Pravda je ale ve hvězdách. Den jarní rovnodennosti nastává letos o den dříve. Přesně 20. 3. 2023 ve 22,24 hodin. Podle propočtů astronomů se nikdo z nás už 21. v životě nedočká. Vesmírné zákonitosti jsou neúprosné a další taková shoda s kalendářem je prý v plánu až v roce 2102. To ale nejspíš nezvěstuji nic nového, protože už si o tom dávno cvrlikají údajně i vrabci na střeše. Mimochodem, věděl někdo, že mají tihle ptačí uličníci dnes dokonce mezinárodní svátek? (Tak všechno nejlepší, Maruško!) Řízením matky Přírody vyrašil z ničeho nic právě dnes na naší zahradě nepočetný zástup bělostných poslíčků tohoto úžasného ročního období. Snad jako živoucí důkaz, že krása vynikne i na hnoji. Skupinka roztančených víl s poetickým jménem sněženka jarní (Galanthus nivalis) je uváděna též jako podsněžník. To moc rád nemám. Trochu mi připomíná obhroublý výraz podpapírák, což ani latinské „galantní" nijak nezjemní. Ačkoli sníh snesu jen v kremrolích, většinu těch něžných slovanských odvozenin přímo miluji. Sněženka, Sněhurka, Sněžka, snežienka, Snehulienka, śnieżyczka, Śnieżka....

Nepublikováno