Freiheit

Že byli původní obyvatelé Velkých plání severní Ameriky vyhlášenými zloději koní, to věděl za mých mladých let každý horlivý čtenář Karla Maye. Nerad bych se jim v současné přehnaně korektní době omlouval, tak na úvod předesílám, že jde o docela jinou sortu zlodějů, pro kterou se vžil uprostřed Evropy slangový výraz indiánského kmene jen a jen z konspirativních důvodů. Od měnové reformy v roce 1953 uběhlo už dlouhých 70 let a po svém se s ní vyrovnal už snad každý. Nic převratného se čekat nedá ani od řadového pamětníka. Oficiální stanoviska, vědecké rozbory a měnící se propaganda však nemůžou nahradit osobní vzpomínky školáka, který se slzami v očích rozbil své prasátko s úsporami, aby dal s bídou dohromady těch 300 korun na osobu směnitelných ve „výhodném" kursu 5 : 1. Byl jsem tehdy žákem šesté třídy 2. osmileté střední školy v Trutnově, ještě s vchodem z Hradební ulice přes školní dvorek kde je dnes parkoviště a venkovní kovové schodiště do Galerie Draka. U nás doma se o politických událostech vždycky živě diskutovalo díky tátově protirežimnímu zaměření naprosto bez servítků. Nápadník mé starší sestry přivezl z Prahy už začátkem května „zaručené" zprávy o chystané měnové reformě, takže velkohubému rozhlasovému ujištění Zápotondy řečenému ušaté torpédo, ještě v pátek 29. května, že naše měna je pevná a žádná reforma přes fámy šířené třídním nepřítelem nebude, už málokdo věřil. Hned vzápětí se ukázalo, že bývalý kamenický helfr z lomu a příležitostný hráč na harmoniku, toho času první soudruh na presidentském stolci opět lhal. V režii velkého sovětského bratra přišla většina národa o životní úspory znehodnocené v případě hotovosti výměnným kursem 50 : 1. Sice byl zrušen poválečný přídělový lístkový systém, což v těch krizových časech, kdy obchody zely prázdnotou nebyl žádný velký přínos.

Stanu se menším a ještě menším,
až budu nejmenším na celém světě.

Po ránu, na louce, v létě
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
Zašeptám, až se obejmu s ním:
„Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy,
aby nespadlo."

Když se mnou nejmenovaný skorosoused Jirka ještě kamarádil, než se mu zazdálo, že jsem sametovou revoluci v roce 1989 přivítal na jeho vkus příliš nadšeně, tak mi věnoval docela velkou a pohlednou placku do sbírky numismatických kuriozit. Podle přírůstkové knihy to bylo v roce 1980. Tenkrát populární „rádio Jerevan" by to okomentovalo asi následovně. Není to plnohodnotné stříbro, ale bezcenné aluminium. Není to ani archeologická vykopávka, ale půdní nález. A korunovaná hlava není žádný King, ale anonymní princátko. A já musím dodat, že v řadě všech těch kulatých plíšků tvářících se jako mince i když v žádném případě nejde o platidla, jsou ražené žetony úplně na konci nejen podle abecedy. Přesto mi pěkná nepoškozená, neznámá a dosud neviděná hliníková „medaile" o tolarové velikosti 40 milimetrů udělala nefalšovanou radost. Tenkrát byl mezi numismatiky zájem o všechny ty nouzovky, účelové a reklamní známky, svátostky či žetony jen velmi okrajový a staří sběratelští praktici přehlíželi tuhle bezcennou drobotinu mezi klasickými dukáty, tolary, zlatkami, krejcary a groši jako nezbytný plevel vhodný leda tak pro začínající nadšence. Aukční katalogy byly odborníky drženy v tajnosti jako exilová literatura a internet, ač je to k nevíře, prostě nebyl. Dnes, kdy se dá „vygůglit" téměř všecko a každý zkušený „lovec pokladů", jak si říkají pololegální hledači kovů s výkonnými detektory má podobných žetonů na kontě hned několik, se může taková prkotina třeba na nejnavštěvovanějším aukčním tuzemském portálu vyhoupnout i přes trojciferné číslo.

My kluci, kteří jsme vyrůstali na vsi, si ještě moc dobře pamatujeme, jak byly třešně na zahradě u sousedů za plotem větší a červenější než naše poloplané ptáčnice. Jablka v obecním sadu šťavnatější a hrušky sladší. Švestky v aleji podél silnice hlídané cestářem Rohlenou jako oko v hlavě modřejší a orosenější. Blumy jako pěst na školním pozemku, na které byl pan řídící pyšnější než na vlastního potomka mňam! Přímo mana nebeská. Však jsme se k nim dostali jen opravdu vzácně. S odstupem let nahlíženo střízlivým rozumem dospěláků jsme si ten jev opakující se generaci od generace dokázali racionálně vysvětlit dobrodružstvím poblouzněnýma dětskýma očima. A ono už je to tu zase!

Kdybych tě neměl rád                
nač bych se s láskou díval?       
Kdybych tě neměl, neměl rád...

Stejně krásná, stejně zrzavá, stejně urostlá, stejně ladná, stejně poslušná, stejně rychlá, stejně inteligentní. Možná i víc. Mladší sestra Fanči

Fantine Ann z Valdštejnských lip řečená Týna

12. 5. 2010 - 13. 5. 2023

Mořský koník, též koníček mořský skvrnitý, latinsky Hippocampus guttulatus je v Krkonoších převelice vzácný. Troufám si tvrdit, že jeho výskyt ve volné přírodě se rovná téměř absolutní aritmetické nule. Přesto ho můžeme objevit ve výtvarném zpracování na mnoha uměleckých dílech všech dob. Od předmětů běžné denní potřeby, přes autorské artefakty, miniaturními šperkařskými skvosty od zlata po eben či slonovinu počínaje k dekorativním bytovým doplňkům a stylovému nábytku až po časté zdobné prvky v architektuře mnohdy monumentálních rozměrů. Nerad začínám obvyklým klišé - již staří Řekové.. - ale není vyhnutí. Již staří Řekové zobrazovali bájného vládce moří Poseidona z řecké mytologie v kočáře taženém čtyřspřežím mořských koní. A opravdu, ten záhadný tvor s podivným tělíčkem má hlavu velmi podobnou té koňské, které s oblibou přenecháváme neřešitelné úlohy. Podivný vodní živočich o němž je řeč má za sebou miliony let vývoje a úspěšné adaptace na životní prostředí své existence. Na rozdíl od ostatních ryb plave hrdě ve vztyčené poloze a přesto je to ryba z čeledi jehlovitých. Na vyjmenování zoologických zvláštností a zajímavostí tvorečka, který málokdy dosáhne velikosti jedné starosvětské pídě by ani několik stránek textu nestačilo. Už jen ten zmatek v rozdělení genderových rolí. Považte, že potomky u koníků rodí sameček. Čili to zdánlivé pivní břicho přednosty rodiny - koníci jsou tradičně monogamní a věrní - je plné vajíček, které mu tam nakladla samička. A v tom je celé jádro pudla, lépe řečeno koníka. Ta symbolika, kterou lidské pokolení odjakživa tak miluje. Mořská potvůrka v podobě rozličných talismanů ale i módního tetování symbolizuje i suchozemcům, kteří ji živou často ani neviděli věrnost, oddanost, přátelství, štěstí a lásku.

Nostalgie je potvora. I ty nejtvrdší nátury občas přepadne v nejméně očekávaném okamžiku a ubránit se je těžké. Jsou dokonce určitá období, kdy i očekávaná vlna vzpomínek padne na člověka jako deka. První máj je jedním z nich. Má-li snad někdo podezření, že se ve starém osamělém dědkovi probouzí bolševický šváb tesknící po prvomájovém průvodu se všemi těmi falešnými hesly, vlajkami třepetalkami, mávátky a břesknou dechovkou, tak je vedle jak ta jedle. K mým prvním májům patřila vždycky rozkvetlá třešeň zářící záplavou sněhobílých květů a pod ní polibky mé nejmilejší. V nouzi i jabloň byla dobrá. A v dávných prehistorických dřevních dobách nahodilých kočiček splnila účel třeba i ta jíva. Tenkrát byl chrámem jurodivých juniorů z podhůří Černé hory taneční sál podniku Bílý kříž v Janských Lázních. Když kapelník místního bandu Honza Kolisko zcela stylově jen pro ten dnešní den vyloudil na svou jazztrubku první vábivé tóny populárních „Třešňových květů" byla celá společnost auf. Skladbu Louise Guglielmi, skrytého pod pseudonymem Louiquy ze začátku padesátých let minulého století, která se s anglickým názvem Cherry Pink and Apple Blossom White stala záhy šlágrem na světové hudební scéně, otextovala řada autorů. Interpretů je dodnes nepočítaně. Jenže o tom jsme my venkovští bulíci neměli ani ánung. Z rádia jsme znali nedostižné instrumentální sólo Richarda Kubernáta s orchestrem Karla Vlacha za zády. Honza byl ale živě na dosah, navíc kamarád, takže jasná jednička. Dlouho! Píseň tak nějak s léty vyšuměla a z praktického konzumenta se stal nahluchlý hudební ignorant. Prý nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky. A kdo vám to nakukal, holenkové? Stačí, když přijde mág, kouzelník, čaroděj a krysař v jedné osobě. Virtuos na violoncello Stepjan Hauser to má z Chorvatska k nám do Krkonoš sice dál než na světová pódia, ale přišel. Když jsem dostal odkaz na jeho produkci na You tube byla pozapomenutá melodie Cherry Pink jako první. V tu chvíli se mi zastavil snad i kardiostimulátor. Zážitky jsou nesdělitelné a ne každého musí nutně při oživlé vzpomínce sevřít taková tesknice. Určitě si však to současné nastudování staré melodie poslechněte, je to krásná muzika. Stačí kliknout na Hauser a zapnout reproduktor.

Nepublikováno