Freiheit

Původně jsem neměl v předposlední říjnovou neděli odpoledne vůbec v úmyslu jít na houby. Ale na vzduch jsem už musel, protože na mě po dlouhém pobytu doma všecko padalo. A kam může smutný chlap vypadnout než do hospody nebo do lesa? Přestože jsem v hospodě prožil několik dětských let, byl mi přírodní chrám ticha a pohody vždycky bližší než hlučný, zaplivaný, zakouřený a svádivý chrám neřesti i když většina těch přívlastků z dob mého mládí už dávno neplatí. Zprvu jsem se jen tak ploužil cestičkou po vrstevnici Kravího vrchu a vychutnával si blahodárný vlhký vzduch plný mlhy a podešťové nálady. Jenže jít netečně kolem otevřené náruče mého až donedávna důvěrně známého houbařského revíru na to nemám nervy. Však to znáte - jenom prstíček tam strčíme, jenom se rozhlédneme a hned zase půjdeme.

Zdeněk Srstka se svými kachnami zajisté promine. Ale co jiného použít na dekoraci jediné volné stěny v domovní kotelně než kolekci různých starých kachlů z kachlových kamen. V polovině minulého století jich s vlnou neuváženého bourání letitých „kachláků" při modernizaci kuchyní byly plné skládky a smetiště. Často se nechaly najít i docela pěkné nerozbité historické kousky. A ještě v duchu živit naději, že se objeví kachlička z produkce některého z působišť žacléřského Theodora Pohla. Nebudu předstírat, že zveřejňuji část kachlů ze sbírky. Jsou to všechny! Ani netvrdím, že jsou vesměs z produkce světoznámé Západočeské továrny na kaolinové a šamotové zboží v Horní Bříze u Plzně. I když vedle kvalitní mrazu odolné dlažby, velkého výběru barevných i vzorovaných obkladaček a stavební keramiky proslavila podnik i výroba kachlových kamen a krbů.

Staří krkonošští horáci těm podivným dřívkům na koncích provazu říkali ve svém rodném dialektu Klauben, Klóba nebo Spallen. V češtině se prý jim někde říká žabka. Údajně to byl ale můj vzácný přítel legendární hajný Josef Tylš z Pěnkavčího vrchu, který pro historický dřevěný rychloúvazek pocházející stejně jako saně rohačky, krosny a mnoho dalších užitečných nástrojů a nářadí z alpské domoviny dřevařských kolonizátorů Krkonoš propagoval hezké české zvukomalebné jméno kloubek samovolně užívané v západní části pohoří. Řada zkušených horalů by si takový pěkný kus provazu možná šetřila na stará kolena, než je síly docela opustí a přijde čas se jít do lesa naposledy zhoupnout. Znám však jednoho trumberu, co si na lano navázal nestejnorodé kloubky a pověsil si ho na chalupě jako dekoraci. Kloubky jsou dva a dva, staré a nové, autentické a repliky, nahrubo opracované funkční a esteticky přešlechtěné spíš na parádu. Jeden z krkonošských fenoménů sloužil po staletí k mnoha účelům, kdy bylo potřeba rychle stáhnout, anebo naopak jednoduše cuknutím povolit jakýkoliv úvazek.

...ty potvory vám vlezou všude! Doplní automaticky každý průměrný cimrmanolog zlidovělou hlášku Děda Vševěda z úspěšné hry Divadla Járy Cimrmana „Dlouhý, Široký a Krátkozraký". Leč nenechte se vysmát. Ačkoli i původní hliněný trpaslík ze světoznámé firmy Maresch v Ústí nad Labem, který se dnes prodává na uměleckých aukcích za téměř „astronomické" částky je stále symbolem ukázkového kýče. A nijak mu nepomohlo ani užití na přebalu desky Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band slavných Beatles. Továrnu na keramiku v Ústí nad Labem založil už v roce 1841 rodák ze Saska Heinrich Adolf Bähr s licencí na výrobu siderolitových produktů. Po čtyřech letech přibral společníka a pozdějšího zetě Johanna Maresche. Se jménem Maresch provozovali jejich potomci výrobu širokého sortimentu dekorativní keramiky prakticky až do konce druhé světové války. Koncem 19. století už byli zahradní trpaslíci z terakoty vedle tradičních korbelů, reliéfních závěsných talířů, figurálních plastik a obligátních váz, dóz, mís, svícnů a podnosů jedním z nejžádanějších vývozních artiklů zejména pro střední Evropu. Až 200 zaměstnanců vyrábělo u Mareschů v první polovině minulého století i žádané busty slavných osobností včetně karikatur a také „roztomilá zvířátka", mnohdy jako doplněk užitných předmětů. Pakliže nad dokonalou modelérskou prací v případě trpaslíků estéti ohrnují nos a pidimužíci házení do jednoho koše se sádrovým paskvilem z vietnamských tržnic jsou ztělesněním nevkusu, pak taková představená dózička na tabák je přímo zhmotnělý hnus. Dlouho jsem se domníval, že je to kuriozní doplněk dámského budoáru a živě si představoval návštěvu nějaké důležité madam jak se rozplývá „to je ale joztomilej pejsánek". Houby, paní radová! Šílenost je to. A ještě ke všemu pro pány. Fuj!

Člověk ze zoufalství, snadno pomate se. Muchomůrky bílé, budu sbírat v lese...

Plastici prý tu píseň neměli rádi a hráli ji jen kvůli Mejlovi Hlavsovi, který báseň Egona Bondyho tak kongeniálně zhudebnil. Já mám tu vtíravou melodii nechtěného šlágru spojenou s Bohdanem Holomíčkem, který ji často a rád používá jako hudební podkres při promítání svých fotografií. Zoufalství a běsy nevyléčí lesy. Muchomůrek plno kol nezažene srdcebol. Jsou totiž jako naschvál tradičně jen a jen červené. Symbolická barva, kterou zrovna nemusím a přesto jsem ji při návštěvě lesa po dlouhých čtyřech letech doslova hltal očima i foťákem v mobilu. Včera byl nádherný podzimní den jako stvořený k zavírání lesa po houbařské sezóně proložené čtyřletou pauzou. Kvůli vážným zdravotním problémům jsem nebyl schopen udýchat ani pár kroků na mezičku za barák a tiše záviděl houbařské úlovky kolegům z mykologických webů na Internetu. Nejen pohyb, cvičení a fitko, ale i starosti a stres dokážou sežrat aspoň kapičku přebytečného tuku a musím to zaklepat! Prostě jsem to zkusil. Nebyla to žádná sláva, jen tak co noha nohu mine a pěkně po cestě. Ale byl jsem v lese! Skalní suk nad cestou na Rýchory, kterému soukromě říkám Dianina skála podle jedné mé psí slečny je stále na svém místě. Jinak se ale všechno změnilo velmi. Konec září a přes všechny žvásty notorických báječů kamkoli mé chabé oko z cesty dohlédlo po houbách ani památka. A to pamatuji roky, kdy jsem nosíval i začátkem listopadu. Tak aspoň ty muchomůrky.

Nepublikováno

To je on! Svobodský záškodník, postrach sadů a zahrad, který se bezostyšně producíruje po okrajových parcelách města sousedících s lesem, lákán pamlsky soucitných ochránců přírody. On jim za to na oplátku vyžere zahrádku a na jaře okouše poupata růží. Jeho vzdálený příbuzný ze Sluneční stráně několik let systematicky ničil nervy leckteré pěstitelky stejně jako všechny dosažitelné muškáty v okolí. V zimě dokonce kradl květiny z hrobů na hřbitově, bezbožník jeden. Dej mu Krakonoš lehké spočinutí tam někde na srnčí věčnosti. Tenhle krasavec je ale zatím v plné síle, soudě podle zdravě vyvinutého bohatě zaperleného paroží zdatného pravidelného šesteráka. Dokonce bych řekl, že už několikrát v životě převlékl kabát a usuzuji, že k tomu má opět nakročeno. U politiků je to věc opovrženíhodná, ale u srnců - normálka, voe!

...nevěští to pro prostého horáka z Krkonoš nic dobrého. Ivan Mládek měl svým zpívaným sloganem před lety sice na mysli poklidnou letní plovárenskou idylu, ale v přeneseném slova smyslu, pokaždé když to ve vládních kruzích vře, je čas poohlédnout se po nějakém klacku. Znovu aktuální je to v současné energetické krizi. Ceny energií letí strmě vzhůru a v návaznosti na ně skokově zdražuje další zboží i služby. Na horách napadl nezvykle brzo první sníh a na domovní dveře neodvratně ťuká přicházející zima. Vnitřní chlácholivý hlas utěšuje pamětníky, že všecko už tu bylo. Jen rozum potvora dobře ví, jak vypadá teplo a co je k zahřátí potřeba. Když není co do kamen, není ani nic do huby. Žertování poslanců s honosnými sídly v teplejších destinacích jak je třeba navléknout se do svetrů, rozesměje, ale nezahřeje. Leckterý senior, přemýšlející o koupi aspoň metr dvacet dlouhého konopného lana by měl zapátrat v paměti nebo zalistovat v rodinném albu. Také v posledních dekádách minulého století se řetězily ropné krize v návaznosti na horkou situaci na Blízkém východě jedna za druhou. Tenkrát si s tím chytré horákyně ještě poradily. Snesly z půd a komor odložené pleteniny po babičkách a z rozpáraných zbytků napletly inspirovány módním patchworkem teplé, pestré a slušivé svetry pro celou rodinu. Historie se nejen opakuje, ale taky vyvíjí. To, co bývalo kdysi dramatem, vrátí se jako fraška. Samozřejmě i naopak. Tak jste to myslela paní předsedkyně? Obávám se, že to nepomůže.

Nepublikováno