Freiheit

Mohla by to být v cimrmanovském duchu hezká tečka za tím naším příběhem. Za mládím v polovině minulého století, za klasickou černobílou fotografií na svitkový film a za zimními snímky letošní covidem ovlivněné zimní sezóny všeobecně. Jistý dobrodinec, který má dobro zakomponované už do svého rodného příjmení, shodou okolností můj jmenovec, se kterým mě pojí dávné kolegiální vztahy u jednoho zaměstnavatele, mi poslal několik fotografií z pozůstalosti po svém tchánovi. Pracovali jsme tenkrát na různých postech podnikové hierarchie socialistického molocha s celokrajskou působností se sídlem nikoliv v krajském městě, ale v Pardubicích. Tak jako se kdysi jistá říjnová revoluce slavila v listopadu, ani tento fakt nikoho nepřekvapoval. Nemá cenu se v tom nimrat, jen bych rád zdůraznil, že já jsem byl ten úplně dole. Svobodští pamětníci si na mě možná ještě vzpomenou jako na vousatou „nulu s brašnou" z místní truhlárny s komickou plstěnou hučkou posázenou plackami s naivními neškodnými hesly. I když jemně dvojsmyslné „MILUJI SVOBODU" by v každém jiném městě pravděpodobně zavánělo provokací. Čas stírá rozdíly. Dnes jsme s Tondou dva bezvýznamní staří dědci, co si občas napíšou. Tentokrát mě přiložené fotografie doslova rozněžnily. Stařecký sentiment je potvora. Ale k věci.

...trampové kupují u Ratha. V současné Rathmánii vyvolané natáčením remake filmu Synové hor s názvem Poslední závod, jehož tvůrci slibují natočit na autentických místech na hřebenech Krkonoš tentokrát pravdivý průběh tragického závodu z roku 1913, ve kterém zahynuli Hanč a Vrbata se nejčastěji skloňuje jméno Rath. Třetí hrdina ze Zlatého návrší Emerich Rath (5. listopadu 1883 - 21. prosince 1962) na něhož se ve starším snímku téměř zapomnělo, český Němec, rodilý Pražák, všestranný sportovec, olympionik a tramp pronásledovaný režimem, skončil jako broumovský bezdomovec bez prostředků v domově důchodců. Nemíním ani v nejmenším zlehčovat košatý životní příběh ikonického „Šedivého vlka", před nímž závistí blednou Jára Cimrman i Eskymo Welzl a jehož každá etapa by vydala na několikasvazkový román, ani opisovat strohá hesla z Wikipedie. Právě naopak! Mou špetkou do mlýna je dvojice nepatrných reklamních letáčků z období Rathova obchodního podnikání. Muž chodící často v indiánské čelence nemohl tušit, že to krutou hříčkou osudu budou právě „komančové", kteří mu po neslavném únorovém vítězství zabaví jediný způsob obživy a majitele pošlou na rok do kriminálu. Na sběratelské drobnůstce jaké zbožňuji, mě bije do očí nešetrně umístěné zdvojené majetnické razítko. V tomto směru jsem v rozporu s většinou kolegů, kteří podobný nešvar obhajují jako obraz doby zvyšující autentičnost sbírkového předmětu. Stejně jako měněné cenové hodnoty a další informativní přípisky prodejců na historických pohlednicích. Podle mě je to stejná zhůvěřilost, jako kdyby si nějaký naprostý nýmand nalepil exlibris z počítačové tiskárny na titulní desky vzácné bibliofilie.

Nepublikováno

Jistý nejmenovaný kamarád - záměrně nepíšu, že je to stále aktivní a činorodý důchodce, bývalý spojový montér telefonů, neposedný cestovatel, kutil a vynálezce, letitý radioamatér a fotograf, vítaný „štamgast" pohostinských podniků (když to šlo) a cudný miláček paní a dívek - aby někdo náhodou nepoznal, že jde o Pepu Čermáka. Právě on, donucen lockdownem být delší čas doma se vrhl na „debordelizaci" svých pracovních prostorů. Mezi vyřazenými starými papíry našel i několik zajímavých fotografií, byť v zuboženém stavu. A protože je dobrák od kosti, ví na koho se s takovou nadílkou obrátit. Každý druhý by volil nejbližší kontejner na tříděný odpad. Ti větší rabijáci, co ještě mají doma nějaký ten Dakon nebo Viadrus by se ani chvíli nerozpakovali. Pepa je mimo jiné také krkonošský patriot. Takže mi velkoformátovou potrhanou fotografii s nánosem téměř muzejního prachu i několik dalších rád přenechal. Nenápadné červené razítko „Foto Z. Menec - Špindlerův Mlýn, telefon 323" na zadní straně povyšuje nezajímavou makulaturu na sbírkový artefakt, se kterým by si zručný restaurátor zajisté poradil. Známý pohled do interiéru jedné z jídelen Horského hotelu na Černé hoře s charakteristickou výmalbou, není pro nás horské kluky, co spolu mluvíme občas i o filokartii ničím neznámým. Folklorní motiv vinné révy připomíná víc malovaná žudra vinných sklípků na Moravském Slovácku než krkonošskou boudu a je nejspíš výsledkem dohody stavebníka a hoteliéra Jana Černého, prvního správce nedaleké Sokolské boudy a projektantů z architektonické kanceláře Fischer a Hollmann ze Svobody nad Úpou v letech výstavby 1934 - 1935. Přestože se majitel výstavného podniku údajně již záhy mohl chlubit, že tu pobývali i oba předváleční presidenti Masaryk a Beneš, možná z té přemíry malůvek šly oči šejdrem nejen raněným příslušníkům Luftwaffe, kteří zde za války trávili část své rekonvalescence, ale i otrlým zpravodajským důstojníkům špionážního komanda Giehl, ubytovaným zde v samém jejím závěru. Sám Mistr Menec publikoval podobné záběry na velkoformátových „orbiskách" několikrát.

Starého psa novým kouskům nenaučíš! Snad proto mě možná také trochu z trucu zcela minula současná přeslazená valentýnská mánie, kterou do poklidných vod českého rybníčku zanesla ta byznysmenská „svoloč amerikánskaja". V patách za ní se plíží genderová korektnost, # Me Too, minimálně 63 pohlaví a celá fůra dalších pomateností. Svět už asi nikdy nebude, jaký býval, ale zvyk je železná košile. Stále ještě kdykoliv uvidím tu známou zkratku, ztrácím instinkty a začnu se chovat jako vydrezírovaný čokl Ivana Petroviče Pavlova. Mám Děsnou Žízeň! A to jsem nikdy nežmoulal v ruce povadlý karafiát, abych ho na slavnostní schůzi ROH předal nějaké soudružce ženě z nepočetného kolektivu spolupracovnic. Jejich mezinárodní den se prostě slušelo bohatýrsky zapít, aby baby viděly, že si jich opravdu považujeme. Ony to většinou skromně oslavily prací a zajišťovaly gratulantům zasloužený servis.

Ale on je opravdu malovaný! Pro neškolené oči je to kombinovaná technika akvarelu a barevných pastelů. Obrázek má rozměry 35 x 25 cm a je uložen v nejmenované soukromé sbírce. Jeho autor, německý malíř, grafik a ilustrátor zejména pohádkových knížek pro děti i publikací popularizujících architekturu Rudolf Peschel (*28. září 1931 v Trutnově - +5. února 1989 v Brieselangu u Berlína) měl své rodné město asi opravdu rád. Přestože byl ve svých 15 letech s matkou a sestrou nuceně vystěhován v roce 1946 do Stralsundu odkud v roce 1959 přesídlil do umělecké kolonie v Brieselangu, vepsaly se mu Krkonoše a zejména Trutnov hluboko do srdce. Později do rodného kraje přijížděl zajisté nejen proto, že na trutnovském hřbitově má stále udržovaný hrob jeho otec. Často se k němu vracel i ve své tvorbě a známé architektonické pasáže viděl laskavýma očima. Podobně vidí své bydliště současný nestor trutnovských výtvarníků Miloš Trýzna, i když používá jinou techniku kolorované perokresby. A ve Svobodě nad Úpou maluje uliční zákoutí se stejným zanícením s použitím jemnější barevné škály Alena Táslerová. Peschel dokonce zvolil téměř totožný výsek z pohledu na trutnovské Krakonošovo náměstí v kreslířsky virtuózním černobílém provedení pro své vlastní exlibris, představené na těchto stránkách už v roce 2009 včetně stručného medailonku umělce. Jeho žertovné, rozevláté a jakoby zmatené kresby zdobí i překlady několika knížek českých autorů jako například povídky Jaroslava Haška Zmatená rosnička, Skálovu Cestu kolem mé hlavy, Velkou kočičí pohádku Karla Čapka a další.

Hned na úvod - kukačky v domě, není nic pro mě. Nemíním drásat rodičovské city pod dojmem právě vysílaného seriálu České televize nějakou další historkou o zaměněných dětech. To je snad lépe nevědět. Mám na mysli to minimálně každou hodinu opakované chrčivé ku - ku, přehlušující pravidelný tikot kyvadlových hodin, které patřilo ke koloritu nejedné staré krkonošské boudy. Dnes už poctivé vyřezávané schwarzwaldky většinou jen mlčky visí na stěně jako dekorace u ojedinělých horských chalupářů. Z domácností i veřejných prostor je dávno vytlačily nehlučné a přesné digitální multifunkční chronometry, náramkové mini komputery s krokoměrem, měřičem tlaku a málem i vodotryskem nebo chytré mobilní telefony. Kukačky na úmyslně „zestařeném" snímku si snad ani nezaslouží tak mizernou fotografii za ta léta trpělivého spočinutí na temné podestě schodiště, kde se kyvadlo nekývne, kukačka nekukne a ručičky nepohnou z míst s vypadlými číslicemi. Čas, kdy ležely odložené mezi ostatním nepotřebným harampádím na půdě u Voltrů ve Slatině u Černilova, se nepočítá. Ale před tím jistě celé roky ukrajovaly neúprosně tik tak vteřinu po vteřině, minutu po minutě z nekonečna. Dobrácký strýček je daroval začínajícímu sběrateli vlastně jako přívažek k luxusním francouzským stolním hodinám v porcelánové kouli s uměleckou montáží z litého kovu. Ty samozřejmě neodolaly prvnímu nájezdu zlodějů - aby jim parchantům pařáty upadly!

Nic prý není starší než včerejší noviny. Pro historika je to ale častokrát plus. O tom, že neškodí se občas vrátit i k jen o několik let starším tiskovinám abychom objevili, co jsme kdysi přehlídli třeba jen pro nedostatek informací svědčí má čerstvá zkušenost. Když jsem v roce 2011 připravoval článek „Vyhlídkové lety nad Trutnovem", podařilo se mi postupně nashromáždit celkem 5 různých fotografií z této propagované akce v říjnu 1922. Při náhodném listování staršími ročníky krajanského časopisu Riesengebirgsheimat vydávaného řadu desetiletí v Německu pro vysídlence z krkonošských okresů Vrchlabí a Trutnov jsem v čísle 10 z roku 2004 objevil šestý snímek. Do redakce ho poslala paní Susanne Mesaros - Pauer z pozůstalosti po své zemřelé sestře Trude Pauerové, která si fotku schovávala jako památku na tatínka, údajně dobrého přítele konstruktéra Igo Etricha. Mylně se domnívala, že je to Etrichův letoun Taube. Při porovnání fotografií je zřejmé, že je to stále tentýž stroj (Hansa - Brandenburg C 1) a stejný pilot (Karl Fritsch). Jen sestava pasažérů se mění. Tuto čtenářka popsala následovně: zleva vedle letadla stojí neznámý trutnovský strážník a v kabině její otec, majitel továrny na nábytek Emil Pauer, „Pepel" Haase majitel společnosti zabývající se kancelářskými potřebami a policejní velitel z Trutnova H. Erben. Pilot je uveden jako bývalý bojový stíhač z Velké války a majitel letounu z Liberce. Lokalita - Storchenhöhe, rok 1922 nebo 1923. Až na drobnosti všecko souhlasí. Tak ještě ty zbývající čtyři!

Nepublikováno