Freiheit

Když jsem se přesně před padesáti lety s rodinou definitivně stěhoval z romantického svobodského náměstí - nenáměstí „hore kopcom" na Kraví vrch nazývaný současnými anglofily posměšně Monte Bú, oficiálně ovšem Sluneční stráň, řádili v ulicích čerti jako utržení ze řetězu. Stejně jako dnes měla svátek Jitka a byl předvečer svatého Mikuláše. Tradiční křesťanský světec se i přes horlivou propagaci bezvěrců snažících se na letitou tradici naroubovat jakéhosi dědka Mráze ze Sibiře naštěstí alespoň na venkově udržel. Pestrá směsice pekelníků z jeho doprovodu byli roztomilí popletové z českých pohádek, hartusiví chlupáči v kožešinách co dům dal a v bagančatech souseda od vedle i obnažení kulturisti namazaní sazemi. Všichni však měli v sobě cosi lidského, i když hudrovali a blekotali, jak se na ďábelská stvoření sluší a patří.

I nejvyšší státní vyznamenání bývají někdy udělována opožděně. Někdy docela pozdě a v krajních případech, i když by si to vytipovaní jedinci bezesporu zasloužili dokonce vůbec. Mezi navrženými kandidáty na dekorování vzácným pamětním odznakem k 100. výročí založení Československé republiky 28. října 2018, vydaným váženou kulturní institucí Rodinným výčepem manželů Rýgrových v Přibyslavi u Nového Města nad Metují se údajně na předních místech (snad prý hned za kapacitami ze světa filmu Janem Schmidtem a Pavlem Štinglem) ocitlo i moje širší veřejnosti ne příliš známé jméno. Renesanční člověk, filantrop a všeuměl, dobrá duše celého projektu, vydavatel a autor masivního litého odznaku z cínové slitiny v jedné osobě (co jiného taky čekat od vyhlášeného cínaře proslaveného osobitými autorskými betlémy?) Petr Rýgr použil vlastní zpracování rozšířeného motivu z kultovní fotografie pořízené při cestě TGM na Moravu a Slovensko v roce 1921, publikované prvně v Českém světě i s uvedením vlakové zastávky Skalice - Boskovice a jména recitující školačky Jarmily Břežíkové: Prezident Zakladatel, „Tatíček" Tomáš Garrigue Masaryk hladí po tváři děvčátko v hanáckém kroji. V odděleném pruhu na spodním okraji je jednoduchý nápis versálami „ZA VÝČEP". My, krkonošští patrioti s bujnou fantazií vidíme uprostřed gravírovaného pozadí ještě spíš tušenou než reálnou siluetu Sněžky se stavbami na vrcholu. Spolu s v plné šíři podloženou trikolórou v národních barvách bílé, červené a modré tvoří reliéfní plaketka působivou upomínkovou dekoraci. Všem poctěným významným návštěvníkům Rodinného výčepu, pilným čtenářům Výčepního listu a dlouholetým přátelům udělala další milá Petrova legrácka určitě nelíčenou radost. Stejně jako mě, kterému ji sám „Veliký" v podstatě však skromný vydavatel předal osobně mezi dvěma vlnami covidu - 19 opožděně až v roce 2021. Slavnostního předávání v roce stoletého jubilea jsem se z vážných důvodů nemohl zúčastnit. Beztak jsem měl vždycky k různým hodnostem, titulům a fangličkám všeobecně celkem indiferentní vztah. Tohle vyznamenání si však navýsost považuji.

Jsou jen dvě věci na světě,
se kterými můžeš určitě počítat.
Že budeš pořád starší a starší,
a že se najde někdo,
kdo Ti to vždycky připomene.

Nelítostný čas mě opět doběhl a bez ostychu mi hodil na krk druhou čtyřicítku. I tak mi stále ještě zůstalo pár dobrých přátel, kteří mi to rádi připomněli. Vedle obligátních komerčních gratulací ve stylu „štěstí, zdraví, dlouhá léta" u kterých vypadá načinčaná osmdesátka zvlášť trapně a výsměšně i nějaké té lahvinky lahodného moku věhlasné značky, což je pro na stará kolena téměř abstinenta dárek opravdu k pohledání, se mi sešlo i několik nápaditějších, které dokážou i velmi odrostlého kluka pošimrat v srdeční krajině. Ikonický Krakonoš v každé podobě neurazí nikdy. Stejně jako jakákoliv historická pohlednice z Krkonoš, byť i stokrát viděná. A je-li to jen nepatrná varianta známé varianty tím líp. Nemluvě o autentických staromilských záběrech z hor Orlických vydávaných nově jistým rodinně výčepním vydavatelstvím. Také všem fotoamatérům, kteří se s žertovnou nadsázkou vyfotili pouze pro mě a pro tuto příležitost aby pánbůh ruce pozlatil.

Výrok připisovaný Jiřímu Voskovcovi, že doma je tam, kde si pověsím klobouk, se stal nepsaným heslem mnoha světoběžníků. Není to však zcela šálek mého thea. Bydliště jsem za život změnil několikrát a pokaždé jsem to předešlé opouštěl nerad. A to nepočítám bydla jako internát ve starém špitále v Bystřici nad Pernštejnem bez koutku soukromí nebo dva roky za mřížemi v litoměřických kasárnách, která byla všecko možné jen ne domov. Potřebuji ten pocit, že právě tady bych chtěl zapustit kořeny, mít vyležený důlek ve vlastní postýlce a jistotu, že mě má někdo rád.

Krabička cigaret
a do kafe rum
dvě vodky a fernet
a teď doktore čum
chrapot v hrudním koši
no to je zážitek
my jsme kámoši
řidičů sanitek

(Jaromír Nohavica)

Varovná slova předlouhé balady ostravského barda Jaromíra znějí sluchu zarputilých polykačů čoudu jako vtipný neškodný folklor pro zasmání. Ale kouřit se nemá. Kouření je fuj! To ví každý fakan sotva vyroste z plenek, když si do tátovy barevné krabičky s odpudivými obrázky vnitřností letitých kuřáků s přehledem sahá pro svůj první hřebíček do rakve. Kdo chce být In a žít zdravě mává transparentem, že normální je nekouřit. Nebylo tomu tak vždycky. Alibisti svalují vinu za rozšíření tohoto nešvaru na chudáka Kolumba, který v očích novátorů dějin může snad za všecko. Bez rozvoje kuřáckého zlozvyku by ale nepovstala mimo jiné ani sláva svobodského výrobce jemných cigaretových papírků firmy Piette. Nemluvě o světovém tabákovém monopolu. Skeptik namítne, že přece hulili už staří Aztékové a Mayové v červáncích našeho letopočtu a jaké kulturní památky nám zanechali. Nic naplat, už začátkem minulého století bylo odborníkům jasné, že polykání dýmu s obsahem nikotinu, jemuž dal paradoxně jméno francouzský vzdělanec, filosof a šlechtic Jean Nicot (1530 - 1600) který jen tak mimochodem taky kšeftoval s tabákem, škodí zdraví, přestože zaplacené reklamy ve světovém tisku ještě dlouho tvrdily opak. Idoly meziválečné mládeže z filmového plátna všech světových kinematografií včetně héreček si bez cigarety zavěšené ledabyle v koutku úst či nonšalantně zastrčené do dlouhé špičky mezi pěstěnými prstíky nebo chlapácké dýmky jako nezbytného doplňku ostře řezaných rysů neohrožených hrdinů nedokázal nikdo ani představit.

Červnové výročí 400 let od brutální „Staroměstské exekuce", která znamenala ztrátu hrdla pro 27 údajných českých pánů, je symbolicky spojeno s popravčím mečem legendárního pražského kata Mydláře a nepředstavitelnou krutostí tehdejší doby. Naše zjemnělá generace zná meč nanejvýš v podobě miniaturní hračičky na otevírání listovních zásilek. Jak pozná každý lingvista s vytříbeným citem pro jazyk český, název dnes již minimálně užívaného nástroje vznikl složením slov pero a řezati. Původně sloužil nožík s ostrou čepelí opravdu k seřezávání ptačích brků, jimiž se psávalo v počátcích doby inkoustové. Vhodná dlouhá pera z husích křídel nahradila ocelová psací perka opatřená dřevěnou násadkou vynálezce Jamese Perryho, jak jinak než chudého anglického kantora z nějaké zapomenuté štace poblíž Londýna už v roce 1820. K dokonalosti je vypiplal a do strojní výroby zavedl o deset let později tkalcovský tovaryš Josua Masson v nově založené továrně v Birminghamu. Oba pánové na takové prkotině, která se udržela v užívání až do poloviny minulého století, vytřískali kapitál. O tom jsem ovšem jako školák sázející do písanky inkoustové kaňoury z věčně rozskřípaného perka neměl ani ponětí. Břidlicové tabulce, na kterou psali starší spolužáci někde ještě ve druhé světové válce, jsem unikl jen o fous.

I kdybyste mě zabili, ruku do ohně za tu Kolonádu nedám. Že to bylo v únoru 1992, to vím ale naprosto přesně. Prostě někde jsem v té době koupil od jistého Mistra z Prahy drobnou miniaturku zimní krajiny v zajímavém dekorativním ořechovém rámečku. Malíř byl docela hovorný a vstřícný, a když jsem si postěžoval, že postrádám něco podobného s autentickým motivem z našeho města Svobody nad Úpou, ukázal mi několik načrtnutých nehotových skic, které v ten čas shodou náhod pořídil v plenéru. Žádná se mi nijak extra nezamlouvala. Nakonec jsme si plácli, že mi do mého speciálně vybraného starožitného oválného rámečku namaluje vedutu se zpětným pohledem od cesty k nám do rýchorských kopců na historický nýtovaný železný most Jana Nepomuckého přes Úpu s budovou pošty a kostelní věží v pozadí. Vlevo do záběru se mu vešlo zdravotní středisko postavené v roce 1900 a dnešní restaurace U Jakuba (předtím Helena) s charakteristickou nárožní kopulí. Vpravo nechtěně i dočasně umístěná stavební buňka. Zato přímo „odfláknul" chudáka svatého Jana, jehož sochu si jen lehce načrtl a už nedokončil. Přitom se pan Lubomír Zítko malíř staré Prahy s opravdovým ateliérem Na Zemance 12 v Braníku malováním živil. Vedle Toníčka Votavy řečeného Čert a jeho souputníka Jana Dvořáka známého jako Mistr patřil k nejstarším a nejdéle působícím výtvarníkům Karlova mostu, kde se vyskytoval po roce 1968 mezi pouličními umělci déle než čtyřicet let.