Freiheit

Ještě začátkem druhé poloviny 20. století stával na katastru obce Mladé Buky neporušený pískovcový kříž u křižovatky polních cest na terénním hřebínku jihozápadně nad kostelem sv. Jana Nepomuckého ve Svobodě nad Úpou. Úvozová cesta z Horních Mladých Buků směrem na Janskou horu a dál ke Zlaté vyhlídce byla v těch místech během let několikrát přeložena a kříž při polních pracích možná nešťastnou náhodou, možná i úmyslně skončil v rozvalinách. Na jednom z kamenných bloků postupně zarůstajícím ostružiním byla značkaři KČT ještě dlouho ze setrvačnosti obnovována žlutá turistická značka. Začátkem roku 2018 nebylo po zbytcích kříže zdánlivě ani památky. To nedalo spát majiteli sousedního pozemku Josefu Čermákovi, který právě dokončil obnovu starobylé výklenkové kapličky Panny Marie s podobným osudem o pár desítek metrů níž. Podařilo se mu se synem Tomášem doslova vyhrabat ze země několik kamenných součástí monumentu a pietně je sestavit do současné podoby. Spodní část podstavce s ozdobně profilovanými hranami je nejspíš nepůvodní a pochází z úplně jiné památky, o které není nic bližšího známo. Nejzachovalejší střední část má částečně čitelný sekaný německý text v jednoduchém geometrickém orámování se skosenými rohy. Jde o upravený verš známý v křesťanské liturgii jako Mariánská antifona: „ Zu dir, Maria, seufzen wir Mit Thränen, deine Kinder. Und rufen alle auf zu Dir: Werschmähe nicht uns Sünder! Volně přeloženo: „K tobě Marie vzdycháme v slzách, tvoje děti. A všichni voláme, nezavrhuj nás hříšníky". Ze silně poškozených jmen zřizovatelů lze vyluštit pouze Erbaut von Josef und Franziska ??? a první dvě číslice letopočtu 18.. Vrchní dřík zakončený stříškou ve tvaru tympanonu, ze kterého vyrůstal kříž, měl na přední straně plastický reliéf zakončený nahoře obloukem, pravděpodobně s modlící se Bohorodičkou, dnes brutálně odsekaný. Pod ním jsou zbytky německého nápisu: Hl. Maria, bitte für uns! - Svatá Maria, oroduj za nás! Vrcholový kříž s Kristem chybí úplně.

Co asi ještě může přinést pamětník, který si nepamatuje ani pin svého mobilu, k události před padesáti lety objevného? Když mám být opravdu osobní, tak nejcennější památkou na ten rok vzletů a pádů, naděje a ponížení je podle mě právě padesátiletá nejkrásnější mince mé sběratelské éry už proto, že jsem si ji nikdy nekoupil. Ani toho 1. března 1968, kdy byla dlouho očekávaná emise s antickou krasavicí uvedena Státní bankou československou do prodeje za nominální hodnotu 50 Kčs, což u dnešních pamětních mincí zní téměř jako pohádka z tisíce a jedné noci. Od té doby, co se Státní mincovna začala chovat tržně jako pověstný Sarka Farka jsem s numismatikou seknul a zůstal jen u platonického obdivu. Bláhově jsem doufal, že si stříbrný šperk z dílny krkonošského skláře a medailéra Mistra Jiřího Harcuby (1928 - 2013) někdy na nějaké aukci přece jen koupím, ale její cena několikanásobně stoupla a z čistě lakotných pohnutek už k tomu nikdy nedošlo. A je to tak lepší. Rád k tomu přidávám okřídlenou myšlenku klasika, že nejkrásnější motýli jsou ti, které jsme nikdy nechytili.

Nejen osobnosti, ale i spousta movitých i nemovitých památek se svých „pěti minut slávy" dočkají až v souvislosti s nějakou katastrofální událostí, po kterých baží senzacechtiví diváci a čtenáři. Nejinak je to s dlouho neužívaným zámkem v Horním Maršově nabízeným současným majitelem ruskou firmou Sagna na prodej za 14,5 milionu korun. Od dnešního rána je cenná kulturní památka spíš na odpis. Po rozsáhlém požáru celého objektu, při kterém zcela shořela střecha i věž, se zachovaly v podstatě jen obvodové zdi vybydlené budovy. Šlechtické sídlo dal ve stylu doznívajícího baroka postavit v roce 1794 císařský komoří Jan Berthold Schaffgotsch spolu se svým zetěm Alfonsem Aichelburgem. V roce 1869 přestavěli Aichelburgové soliterní budovu v duchu neorenesance na čtyřkřídlý uzavřený blok, na jehož jihozápadním průčelí přibyla později asymetricky postavená věž s cibulovou bání. Unikátní dvouramenné schodiště je dílem dalších majitelů Czernin - Morzinů z první dekády minulého století. Devastace nastala hned po roce 1945 s vyvlastněním pozemkových majetků na základě dekretů presidenta republiky, kdy byl zámek převeden nejprve do správy obce a následně na stát. Zřízením Dětského domova s necitlivými stavebními úpravami bylo poválečné drancování interiérů, z nichž torzo zachráněných artefaktů skončilo v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově, pouze dovršeno. Občasní nocležníci z řad vandalů a bezdomovců, ilegální fotografové bez skrupulí, ochotní pro originální video překračovat zákon, i obyčejní zlodějíčci, kteří za pár korun dokážou zničit i dražší věci než je instalace elektřiny, vodovodu a ústředního topení historického objektu spolu se zubem času postupně ukusovali z uprázdněného komplexu od roku 1994. Dodatečné úvahy, co všechno se pro záchranu cenné stavby dalo udělat, kdyby... jsou jen příslovečným nářkem nad rozlitým mlékem. Zvlášť ve srovnání se záchranou některých památek, jejichž devastace pokročila až k úplnému zániku a pomocí veřejných sbírek a evropských grantů je skupiny nadšenců doslova křísí z popela.

Tradiční povolání několika generací rodiny Hoferů z Hoferových, dnes Portášových Bud bylo vynášení zboží na upravených horských dřevěných krosnách do vrcholových podniků na Sněžce. Se zahájením provozu lanovky z Pece pod Sněžkou přes Růžovou horu na Sněžku v roce 1949, mohli nosiči pověsit krosny na hřebík a poohlédnout se po jiném zaměstnání. Od roku 2012 vybíhají každoročně v jejich stopách s břemenem na vrchol energií překypující sportovci v extrémním závodě Sněžka Sherpa Cup. Podnikavý vedoucí nové Poštovny tak původně využil zásobování kiosku v době přechodného přerušení provozu lanovky. Novodobí nosiči si nakládají až 60 kilogramů balených nápojů a dalších trvanlivých produktů a ohromeným divákům na trati nezbývá než smeknout před jejich siláckým výkonem. Staří houževnatí horáci si však dokázali naložit i přes 100 kilogramů. Ti ovšem nijak nespěchali a na necelých osmi kilometrech cesty využili zpravidla všech deset obvyklých odpočinkových míst. Rekord Roberta Hofera (1901 - 1964) z roku 1944, kdy vynesl od Obří boudy na Sněžku dva a půl metru dlouhou ocelovou rouru pro meteorologickou stanici o váze 160 kilogramů, se v sobotu 18. srpna 2018 pokusí překonat tatranský horský nosič Vladimír Hižnay s osobním výkonem jen o pouhých 6 kilogramů menším.

Jedním ze zlatých hřebů tradiční maršovské pouti je zpravidla hned úvodní komponované představení s živými obrazy inspirované dějinami obce. V letošním roce zapadajícím do řady „osmičkových" let s jubilejním 100. výročím založení samostatného společného státu Čechů a Slováků vzpomněli autoři „Maršovského příběhu" na souběžné výročí ukončení Velké války, ve které zahynulo 71 občanů dnešní obce Horní Maršov. Aktuálně tak připomněli probíhající veřejnou diskusi, co s rozpadajícím se památníkem dávných spoluobčanů padlých v barvách poražené monarchie, kteří měli navíc tu smůlu, že většinou mluvili německy. Zatímco v ryze českém vnitrozemí nejsou početné pomníky padlých vojáků z I. světové války díky kontinuitě osídlení žádným problémem a lidé své zemřelé předky uctívají z prosté piety, nejen pro naplnění litery zákona, ve vykořeněném pohraničí je mnohde stále ještě jakákoliv připomínka někdejších obyvatel násilně vystěhovaných po roce 1945 provázena výbuchem emocí. Relativně v klidu jsou v místech, kde horkokrevní dědové a tátové současných obyvatel někdy i cenná umělecká díla v poválečné euforii zničili. Pro příklad ani nemusíme chodit daleko - u nás ve Svobodě stával jeden z honosných pomníků sochaře Emila Schwantnera hned vedle kostela. V osvícenějších městech poničené pomníky opravují, na mnoha místech vznikly autorské repliky těch původních. Posledním příkladem je unikátní Schwantnerův protiválečný Tanec smrti v trutnovském parku, skvostná kopie sochařky Pauliny Skavové. Dokonce i zaniklé Sklenářovice, totalitními mocipány barbarsky vymazané z mapy mají své memento v podobě restaurovaného pomníku místních padlých.

(Cestovní zpráva ze dne 2. srpna 2018)
Vyrazit v současném letním žáru, kdy každý den trumfuje historickými teplotními rekordy ten předešlý, za památkami na slezský šlechtický rod Schaffgotschů, navíc ve škodovce, která má svá nejlepší léta dávno za sebou, tudíž bez klimatizace, je eufemisticky řečeno bláznivý výlet. K tomu ještě bez důkladné teoretické přípravy a naprosto živelně doslova jako příslovečná utržená vráteň. To je pro zkušené výletníky téměř nepochopitelné. Asi jako kdyby první dáma českého soulu zazpívala na gala večeru letního festivalu Colours of Ostrava svůj oblíbený hit „fernetem ztřískaná". Nebo letitá americká tenisová královna Serena zvyklá jen vítězit, vypadla na prestižním turnaji v San Jose, po největším debaklu kariéry se zdánlivou outsiderkou ani ne po hodině hry za stavu 0:2 na sety - a navíc s"kanárem". To se ale doopravdy stalo. Náš první přešlap byla hned po překročení dnes naštěstí jen pomyslné hraniční čáry zastávka v útulné cukrárničce v Lubawce na první dopolední kávu, což je obvykle rituál na závěr cesty. Espresso bylo sice vynikající, ale příjemnou dávku endorfinů jsme tím načas vyčerpali.

Letošní rok se v sousedním, kdysi převážně hornickém městě Žacléři nese mimo jiné i v duchu oslav 140. výročí nepřetržitého trvání výroby porcelánu, založené podnikatelskou rodinou Pohlů v roce 1878. Krátce po sametovém návratu k tradičním hodnotám na znárodněný podnik navázala v roce 1994 současná firma Keramtech s. r. o. s širokou škálou produktů slévárenské a topné keramiky, technického porcelánu i finálních porcelánových výrobků. Není žádným tajemstvím, že Městské muzeum Žacléř prochází v roce 2018 rozsáhlou přestavbou, aby mohlo při tomto jubileu nabídnout návštěvníkům v nové stálé expozici formou trvalé zápůjčky unikátní sbírku figurálního porcelánu zdejší provenience, shromážděnou předčasně zesnulým sběratelem a mecenášem umění Václavem Petirou. Bylo by škoda, kdyby v záplavě aktuálních zpráv zapadlo osobní výročí posledního „žacléřského" Pohla (narozeného však v Trutnově) Theodora Hugo Pohla, vnuka Theodora I. z vývěsního štítu firmy, který manufakturu povýšil na prosperující velkovýrobu s originální značkou zkřížených iniciál svého jména T. P. Dědic rodové tradice, jehož srdce stále patří žacléřské továrně, se právě v těchto dnech dožívá kulatých 88 let. Tak ještě „mnoga ljeta!" příteli!