Freiheit

Jak to chodívalo na vsi po únorovém vítězství proletariátu v roce 1948, dokládá komický cár nedatovaného papíru z rodinného archivu. Sotva se společnost jakž takž oklepala z dvojakého života s neustálou hrozbou smrti v Protektorátě, ujala se vlády diktatura rudá. Nedělám si iluze o povaze malého občánka jakéhokoliv státu, když je vystaven tlaku okolí. Dav semele skoro každého. Můj táta byl bouřlivák a pruďas a s pocitem relativní svobody v zádech si často lidově řečeno pouštěl hubu na špacír. To není pro hostinského zrovna šťastná volba. Jistý Palivec by mohl vyprávět. Tehdejší lidově-demokratické zřízení, což je samo o sobě významový nonsens přálo fízlům všech kategorií. Nebylo tomu jinak ani za vychvalovaného Rakouska - Uherska, natož v Protektorátě. A určitě i za idealizované Masarykovy První republiky se armáda „Bretschneidrů" mnohokrát uplatnila. A tak když zase jednou Kléma burácel z reproduktorů chraplavého rádia v lokále, rozpálil se národní správce jediného hostince ve Stříteži u Trutnova doběla a před početnou sešlostí sousedů nastínil řešení situace pomocí pořádného klacku. Nevědomky v záchvatu rozčilení použil paradoxně metodu nastupující vládní garnitury, proti které tak brojil. Jak už byl v ráži, přibral i moskevského báťušku a všechny jejich tavárišče pobratimy. Však to znáte, jak to dodnes chodí v hospodě - řeči se mluví a pivo teče.

Na naší zahradě dneska po ránu čekalo nemilé překvapení na mámu. Poté, co v krásných slunných dnech minulého týdne dohnána příkladem pracovitých sousedů pracně shrabala zahradu a rouhala se pomýšlením na vypůjčení vertikutátoru, nějaký přičinlivý tvor ji předešel. To je nepříjemný rub vychvalovaného bydlení na sluneční stráni kousek od lesa. Nějaký hladový hajzlík, co se probudil ze zimního vychrupování se bez skrupulí přiživil na cizím pozemku jako z prostřeného stolu. Naše ubohá zahrádka situovaná na sever každý rok víc a víc zarůstá mechem, na který jsme už dávno rezignovali. Ostatně je to taky zelené a nemusí se příliš často sekat. V letošní mírné zimě se všecka zemní havěť drží téměř na povrchu, ať už jsou to hraboši, ponravy, žížaly a další žoužel, která nočnímu strávníkovi evidentně chutnala. Docela ho chápu - snadno odhrábnutelné chomáče mechu nejsou taková rachota jako pevné drny loňské nesekané stařiny v jeho původním i když relativně bezpečnějším revíru.

Vypadá skoro jako pěnkava - a je to pěnkava! Nikoli však jen tak nějaká obecná, ale pěnkava jikavec alias jikavec severní, vznešeně Fringilla montifringilla. Když k nám na krmítko přiletí hejnko jikavců, věští to neomylně jaro. V jejich štěbetání jen hodně cvičené ucho zachytí útržky songu odposlouchaného z nějakého starého elpíčka Michala Tučného, který pro něj napsali Hapka s Horáčkem: „....nezlobte se nepřespím, možná jindy, dnes jen projíždím." A je to tak. Tihle pestře zbarvení zpěváčci přetahují v hejnech ze severu do našich bučin za potravou jako zimní hosti už odpradávna. Staří čižbaři v Krkonoších je údajně rádi lovili jako pochoutku. A protože jikavci nebyli ze severních pustin zvyklí na lidi a nijak se jich nebáli, vysloužili si od ptáčníků pošklebek „blbej fták". Dnes je všechno jinak. Asi dvacetihlavé hejnko jikavců frnkne při sebemenším pohybu jako na povel. Snažil jsem se je vyfotit přes okno svým vysmívaným kapesním blikátkem Sony z roku nula s automatickým nastavením, leč marně.

Mezi dvojhlavým orlem císařského Rakouska a pěticípou hvězdou na opaskových sponách vojáků zdobil v dobách Československé republiky armádní pupky dvouocasý lev na státním znaku. Nosili ho na uniformě i tři generace Tondů z našeho rodokmenu - děda, táta i moje maličkost. Děda Antonín si vyzkoušel i opasek s orlem než ho při útěku zahodil. Nosil ho také děda manželčin, který ve službách monarchie padl na frontě. O mém dědovi se v žádném případě nedá tvrdit, že by byl nějaký hurá bojovník. Právě naopak! Dezertér to byl. Když koncem první světové války zběhl z císařské armády, skrýval se v rozsáhlých lesích Karpat jako „zelený kádr". Přesto se stal prvním „rudobijcem" z rodu, když v uniformě mladého státu narukoval v roce 1919 na Slovensko, aby potlačil vznikající bolševickou Republiku rad. Táta ve snaze vymanit se z vojenské služby podstoupil vleklou a ponižující proceduru vedoucí po letech ke kýžené „modré knížce". V počáteční fázi však docílil jen odvelení na trvalou dovolenou při budování pohraničního opevnění. Šaloval ve druhé polovině třicátých let bednění pro betonáž bunkrů v Orlických horách.

...bývala Askalona nejhezčí osadou, kterou jsem znal. Jak častokrát tahle píseň zněla u ohně z úst těch, co v životě nebyli na Kocábě. A kolikrát i do ticha klečí porostlých vrcholků hor nebo hlučících horských výčepů. Jó, to tenkrát také ještě vysílala Československá televize svůj jediný program od roku 1961 i na 11. kanále z vysílače Trutnov umístěného na Černé hoře v suterénu Sokolské boudy. Unikátní dřevěná roubená horská bouda postavená Čs. Obcí sokolskou v roce 1929, pobitá později červeným eternitem, byla jako již dlouho opuštěná a vyrabovaná ruina snesena po devadesáti letech existence v roce 2019. Nejvyšší čas popustit uzdu vzpomínkám. Záměrně vypouštím laciné válečné historky o působení záškodnického komanda Giehl mnohokrát omílané v literatuře i když stále vzrušují nové generace a omezím se jen na osobní zážitky. Jako na mnoha pohostinských objektech v horách i v podhůří, měl jsem i na „Sokolce" zatlučený ten svůj pomyslný a vlastně i skutečný hřebíček. A ne jeden! Ruku do ohně za to nedám, přece jen už od té doby napadlo hodně sněhu, přesto si troufnu tvrdit, že hned ten největší je z konce zimy v roce 1963. Tehdy jsme na nebožce napáchali největší rozsah truhlářských prací při adaptaci interiéru. Zrekonstruovali jsme především tehdejší hotelovou chloubu, kavárnu v čelní přízemní přístavbě. Vedle tehdy hojně užívaného palubkového obložení stěn z modřínového dřeva byl stejnou technikou „vyšperkován" i unikátně tvarovaný rohový barový pult, který byl dlouho středem opileckého obdivu. Jen madlo odvážně naohýbané z novodurové trubky se při prvním větším zatopení teplem zdeformovalo a vyteklo z držáků. Naštěstí ještě před kolaudací, takže ho místní zruční všeumělové stihli včas nahradit poctivým železem. Vzpomínám na to proto, že jedním z těch kdo nám doslova za minutu dvanáct pomohli vytrhnout trn z paty, byl „velký Petr" jak jsme říkali služebně nejstaršímu z obsluhy televizního vysílače Petrovi Fričovi. Na odlišení od „malého Petra", prošedivělého pražského elegána, na jehož jméno jsem zapomněl.

Sedláci z Čisté v Krkonoších protahují silnici do Janských Lázní v zimě 1947.

Rok 1947 mám navždy spojen se zahájením školní docházky a ukrutným suchem po celé léto téměř bez dešťů. Ojedinělé přívalové srážky nestačily vsáknout a na mnoha místech Československa páchaly paradoxně škody lokální povodně. Do opuštěného pohraničí, které se mi jen nedlouho před tím stalo domovem, jezdili sedláci z vnitrozemí sekat vyschlou loňskou stařinu, protože nebylo čím krmit strádající dobytek. Zoufalci hrabali listí v lese a zkrmovali padavčata nedozrálého ovoce vlivem nedostatku vláhy padající hromadně ze stromů. Za své vzala i střecha naší stodoly, jedna z posledních ve vsi s doškovou krytinou ze slámy. Co krávy nesežraly, sloužilo jako podestýlka. Vyschla obecní studna, náš jediný zdroj pitné vody a z obou rybníků zůstaly jen páchnoucí plochy rozpraskaného bahna. Zimy byly tenkrát u nás na vídrholci nejspíš bílé všechny a v paměti mi splývají. Přesto i katastrofálně suchý rok 1947, ve kterém si nás bolševik definitivně koupil dodávkou pšenice ze Sovětského svazu, začal podle historických análů krutou zimou s přívaly sněhu. Rtuť v teploměrech se choulila často až u mínus 30 stupňů Celsiových, takže půda promrzla i do metrové hloubky, ledu na řekách do metru moc nechybělo, dokonce prý zamrzly i úseky Dunaje a menší potoky vymrzly až na dno. Při náhlé oblevě v polovině března v nížinách sníh roztál a nastaly povodně. V lokále naší hospody bylo od rána do večera zapnuté rádio a při dramatickém líčení ztrát na životech i majetku naskakovala posluchačům husí kůže, i když právě v našem okolí nebyla široko daleko žádná řeka. Na pomoc byla povolána armáda, dělostřelci nestačili rozstřelovat ledové bariéry. Televize ještě nebyla a lidé nebyli tak okoralí z celosvětových katastrof přinášených dnes denně do obýváků jako na stříbrném podnose. To všechno napadá pamětníka při pohledu na jednu starou zimní fotografii z Krkonoš.

Pro nás, kteří jsme vyrostli na písničkách Semaforu, zní v uších slova vyznání Jiřího Suchého v roli pošťáka z jazzové opery „Dobře placená procházka" pokaždé, když zazvoní poštovní doručovatel(ka). A může klidně i dvakrát jako vždycky. Tak silně se nám Nevyplacené blues populární dvojice Suchý - Šlitr zapsalo do paměti. Pošťák, listonoš, Postbote oder Briefträger je ostatně persona číslo jedna i pro sběratele pohlednic s poštovní tématikou. Častokrát jsem se na sběratelských burzách setkal s obchodníky, kteří ten svůj nabízený exemplář vydávali za jedinečnou raritu a aukční unikát. Což je i při velké vzácnosti a ojedinělém výskytu ve sbírkách u pohlednic vydávaných v tisícových nákladech s odpuštěním úplná pitomost. Skutečnost, že by se z celého nákladu dochoval jeden jediný kus, je tak nepravděpodobná, jako že se ráno probudím a s kouzelnou dikcí původního interpreta odzpívám celou podmanivou píseň od úvodního verše - Já přilepím si známku na čelo - až po závěrečné - To je to moje blues. A bez jediné chybičky! Jen publikovaná koláž z autentických historických pohlednic, tvářící se na pohled jako vzácné svobodské patriotikum by si takový primát přičítat mohla, kdyby byla bývala někdy prošla tiskařskou sanytýrkou. Vznikla totiž kdysi jen jako virtuální hříčka v moderním počítadle Mikrosoft jistého pošahaného sběratele jako pozornost pro kamaráda, který se o poštovní historií regionu intenzivně zajímá. I když vytištěná na věrohodném starém kartonu a prošlá poštou s neporušenou zelenou pětihaléřovou známkou s poprsím císaře pána by nejednu mladou kavku možná na okamžik zmátla.

Nepublikováno