Freiheit

Nerad bych byl podezírán ze sexismu, tak v rámci současného trendu genderové vyváženosti přidávám ke kafáči po dědovi také hrníček po babičce. Netvrdím, že je zrovna po té mé, ale klidně by být mohl. Zatímco nejznámější babička Boženy Němcové absolvovala i pouť až do vzdálených Vambeřic v Kladsku, neznámá majitelka malovaného poutního hrnečku anonymního výrobce si pro dochovaný suvenýr vyšlápla do bližšího poutního místa. K léčivé studánce do Malých Svatoňovic. Částečně možná právě v jejích stopách jsem šel naposledy 18. dubna před deseti lety. Skupina členů Vlastivědného kroužku Krkonoše - Podkrkonoší a jejich přátel se pod vedením nadšeného montánního badatele Václava Jiráska vydala na vlastivědnou vycházku s všeříkajícím názvem „Od Studánky do Jestřebích hor a zpět ve šlépějích jestřebohorských havířů". Zázračnou studánku na náměstí v kapli vedle barokního kostela Sedmi radostí Panny Marie jsme pochopitelně nemohli minout.

Dnes už ví jen málokdo, co je culifinda. Moje odcházející generace je nejspíš poslední, která na bílé bryndě z cikorky s nalámanými kousky chleba nebo tvrdého rohlíku vyrostla. Co zbylo, dostala domácí zvířata psi a kočky. Chudáci! A po nich se přiživily ještě všežravé slepice. Kafčo z žitovky, čekanky a cukrové řepy, známé později pod značkou Melta vonělo v baňatém plecháčku nebo smaltované konvici s víkem na kachlových kamnech stále po ruce. Stačilo dolít trochou mléka a osladit. Letitá kávová náhražka prý neobsahuje kofein a tudíž je vhodná i pro děti hlásaly reklamy početných výrobců. U nás v lokále za mého dětství například visela modrá smaltovaná cedule se sloganem: Cikorka hradecká se značkou „Tři děcka". Dnes žije svůj druhý život jako stylová dekorace „Rodinného výčepu" v Přibyslavi u Nového Města nad Metují. V balíčcích s kostkami Franckovy kávy, kterou přiváželi ještě po válce šoféři náklaďáků Východočeských mlýnů a pekáren z Pardubic zas byly s napětím očekávané vložené dvojlístky reklamních pohádek pro malé čtenáře.

Pohlednice z přímořských letovisek z dob monarchie, kdy měl našinec možnost volně putovat Evropou doslova od Baltu po Jadran i od východu na západ nejsou pro současné sběratele žádnou vzácností. To jen laik s letopočtem narození začínajícím dvojkou se při náhodném půdním nálezu zaprášené „Carte Postale" ze začátku minulého století nechá na chvíli unést tou nepochopitelnou starobylostí. Tenkrát se takové rodinné památky schraňovaly i po několik generací, než je smetla pragmatická doba mezi nepotřebné haraburdí. Přestože má každý takový zachovalý exemplář, byť jinak téměř bezcenný, jistou vypovídací hodnotu a někdy nese i kouzelné písemné sdělení. Asi jako uvedená černobílá pohlednice z francouzského přímořského města Berck na severním pobřeží v Lamanšském zálivu, obdařeného písečnými plážemi, ležícího jižně od pokořitelům kanálu známého střediska Calais. A severně od metropole na Seině - Paříže. S číslem 122 ji vydalo pařížské nakladatelství Lévy. Zobrazená Avenue de la Gare s průhledem na výstavnou cihlovou budovu starého vlakového nádraží, kde je v současnosti vyhlášené kasino Berck, se jen dnes jmenuje Avenue du Général de Gaulle. Projektant železnice architekt Alfred Lambert ji navrhl vystavět v honosném španělském stylu, který nesetřela ani novodobá úprava fasád. Hustě popsaná nedatovaná dopisnice nenese žádné stopy poštovního styku. Buď byla doručena v obálce, nebo prostřednictvím nějakého laskavého kurýra. Nevím, kdo byla adresátka Bóža Špačková ze Starého Města nad Metují u Náchoda ani odesílatelka, která se podepsala Lidka. Její drobné úhledné písmo si bez jakékoliv škodolibosti dovoluji ocitovat doslova:

Těch, kteří nás opustili je stále víc. Dnes jsme se v důstojné chrámové atmosféře Augustiánského kostela naposled rozloučili s Mílou Bartošem. Odešel vzácný člověk, nenápadný, skromný pracant na poli historie a opravdový kamarád. Nevyčerpatelná studnice vědomostí z dějin milovaných Krkonoš, ochotný se o své znalosti podělit s každým, kdo projevil byť i nepatrný zájem. Tak jsme se v předvečer převratných událostí v létě 1989 vlastně seznámili. On, fundovaný vědecký pracovník Krkonošského muzea ve Vrchlabí s bohatými publikačními zkušenostmi a já, nýmand z Horní Dolní, nevzdělaný o to však zapálenější laický sběratel regionálních drobností z historie svého bydliště na úpatí Rýchor. Vlivem tohoročních událostí byla naše první debata převážně politická. Od té chvíle jsem věděl, že jsem našel přítele na zbytek života. Těch necelých třicet let uplynulo chvatem jako voda v Úpě při jarním tání. I tak osude, díky ti za ně.

Se stejným názvem pořadu moderovaným nestárnoucím Janem Rosákem vyrukovala nedávno k radosti početné obce sběratelů kuriozit televize Prima. Najdeme ho i na vývěsních štítech nejednoho Antiku čili prodejny starožitností nebo bazaru. Ukázkový exponát z této kategorie, kuřácký stolek s příběhem z ušlechtilé hořovické litiny se dostal dokonce i do regionálního tisku. Pamětník si při té příležitosti jen smutně posteskne - kde jsou časy populárních železných nedělí z dob reálného socialismu blahé paměti? Čas od času je většinou na jaře vyhlašovaly samosprávy měst a obcí, když se potřebovaly zbavit přebytečného kovového odpadu. Sběrny Kovošrotu pokrývaly hustou sítí celou republiku a železný šrot byl vedle papíru nejběžnější komoditou tak zvaných druhotných surovin. Téměř nebyli bezdomovci, dokonce i opálení spoluobčané museli mít v občanském průkazu razítko o zaměstnání. Výkupní ceny se pohybovaly v řádu haléřů, takže sběr byl po mnoho let záležitostí školáků nebo dobrovolně povinných brigád Národní fronty vyhlašovaných uličními výbory, případně horlivými organizacemi hasičů, milicionářů či důchodců. Teprve soukromé podnikání po sametu a vpád tržního hospodářství i do této dříve nikterak lukrativní oblasti přineslo hromadné mizení měděných okapů, kanálových mříží, dopravních značek, bezpečnostního zařízení výtahů i železničních přejezdů včetně odcizení kolejnic. A protože všechno je jen otázka peněz, musela tomu udělat přítrž nejvyšší místa zákonným opatřením.

Je to právě polovina století, co v barvách dávno zaniklé letecké společnosti Pan Am vzlétl 9. února 1969 vzhůru k oblakům kultovní stroj firmy Boeing řady 747 známý po celém světě jako Jumbo Jet. Obří osobní letadlo se čtyřmi proudovými motory, díky němuž se doslova zmenšil svět s obrovskou kapacitou a nevídaným doletem patří dosud k nejrychlejším dopravním letounům světa. Co do velikosti ho sice později trumfnul Airbus A380, přesto je usednutí do pilotní kabiny údajně nejkrásnějšího letounu vyráběného dodnes v mnoha vylepšených modelech a variacích nejvyšší metou a snem pilotů všech leteckých společností. Jedním ze zkušených pilotů německé Lufthansy, který této mety dosáhl, byl potomek vítěze bitvy u Trutnova v létě 1866 generála rakouské armády Ludwiga von Gablenze, šéfpilot a před pensionováním kapitán populárního Jumba, Franz - Heinrich Freiherr von Gablenz.

Zapečetěné kasičky celonárodní sbírky, kterou od roku 2000 organizuje Charita Česká republika na pomoc nemocným, handicapovaným, seniorům, osamělým matkám s dětmi a dalším sociálně postiženým byly dávno vyprázdněny a vybrané drobáčky pečlivě sečteny. Z mnoha míst se ozývají děkovné hlasy nad výslednou částkou. U nás ve Svobodě nad Úpou vybraly tříkrálové skupinky žáků základní školy celkem 9.062- Kč. Novodobá akce navazuje na tradiční koledování Tří králů o svátku Zjevení Páně 6. ledna. Přestože královská trojice nebyla nikdy oficiálně svatořečena, jsou Tři králové tradičně uctíváni jako patroni poutníků a hříšníků. Další drobnůstka, která je mi sympatická - jejich ostatky nalezla prý podle legendy svatá Helena, patronka mé nejmilejší manželky. A spousta dalších nejasností. Byli to vůbec králové? A byli tři? Evangelium podle Matouše zmiňuje mudrce z východu bez uvedení počtu. Podle pozdějších legend byli bibličtí mágové pohanští hvězdopravci či babylonští kněží. Ani tradovaná jména Kašpar, Melichar a Baltazar se v Novém zákoně nevyskytují. Písmena, která píší posvěcenou křídou nad dveře navštívených obydlí K + M + B a letopočet znamenají jen prozaické latinské Christus mansionem benedicat čili Kristus žehnej tomuto domu. Tříkrálová koleda: „My Tři králové jdeme k vám, štěstí zdraví přejeme vám. Štěstí, zdraví, dlouhá léta, my jsme k vám přišli z daleka atd, atd" má u nás staletou tradici a dětští koledníci v dlouhých bílých košilích s papírovými královskými korunami se už dávno stali součástí národního folkloru. V minulosti to bývala do přijatelného hávu zahalená žebrota. Zvyk koledníky obdarovat přetrval. K nám již poněkolikáté přišli zcela výjimeční „králíčci", kteří v duchu těch původních biblických obdarovávají. Není to sice zlato, kadidlo a myrha, kterými se prezentovali monarchové u Ježíškových jesliček v Betlémě, ale dětský rukodělný výrobek ekvivalentní hodnoty. Letos, protože znají mé vášně, to byl roztomilý Krakonoš ze zažehlovací korálkové mozaiky. Ještě jednou za královský dar děkuji.

Nepublikováno