Freiheit

Letošní rok se v sousedním, kdysi převážně hornickém městě Žacléři nese mimo jiné i v duchu oslav 140. výročí nepřetržitého trvání výroby porcelánu, založené podnikatelskou rodinou Pohlů v roce 1878. Krátce po sametovém návratu k tradičním hodnotám na znárodněný podnik navázala v roce 1994 současná firma Keramtech s. r. o. s širokou škálou produktů slévárenské a topné keramiky, technického porcelánu i finálních porcelánových výrobků. Není žádným tajemstvím, že Městské muzeum Žacléř prochází v roce 2018 rozsáhlou přestavbou, aby mohlo při tomto jubileu nabídnout návštěvníkům v nové stálé expozici formou trvalé zápůjčky unikátní sbírku figurálního porcelánu zdejší provenience, shromážděnou předčasně zesnulým sběratelem a mecenášem umění Václavem Petirou. Bylo by škoda, kdyby v záplavě aktuálních zpráv zapadlo osobní výročí posledního „žacléřského" Pohla (narozeného však v Trutnově) Theodora Hugo Pohla, vnuka Theodora I. z vývěsního štítu firmy, který manufakturu povýšil na prosperující velkovýrobu s originální značkou zkřížených iniciál svého jména T. P. Dědic rodové tradice, jehož srdce stále patří žacléřské továrně, se právě v těchto dnech dožívá kulatých 88 let. Tak ještě „mnoga ljeta!" příteli!

Svět kolem nás se mění ustavičně. Někdy pozvolna přirozeným během času, že to pozorovatel někdy ani nezaznamená. Jindy překotně. A to nemám na mysli živelné pohromy ani válečné katastrofy. Stačí jen klidné ekonomické období bez výrazných výkyvů a občasný stavební boom, jaký zažívají exponované turistické oblasti v dobách přemíry volného času a relativní solventnosti obyvatelstva. Krkonoše procházejí horečnou stavební činností už několik let. Momentálně je takovým rozsáhlým staveništěm i kdysi poklidné městečko Pec pod Sněžkou. Nostalgické stýskání nad idylou mizejících romantických chaloupek ve stráni ode mne nečekejte. Ale ani ódy na názor šílených architektů, co je to moderní horské středisko zpívat nebudu. Největší lákadlo hor, nejen Krkonoš, je krása okolní přírody. Staří horáci s ní dokázali souznít a podvědomě ctili vyváženost mezi prostorem pro život a volnou krajinou. Ano, pokrok se zastavit nedá, ale všechno má své meze. I ziskuchtivost podnikatelů, kteří z turismu tyjí. Nikdo mě nepřesvědčí, že se někdo bude harcovat desítky či stovky kilometrů z panelákového sídliště nebo satelitního městečka do stejného mraveniště jen proto, že se jmenuje Krkonoše. Mudrování však nechme koňovi, má větší hlavu.

Psát lze opravdu o čemkoli. Ne vždycky je to ale ke čtení. Když už jsem však nakousl téma, co všecko si lze podložit pod pozadí pro chvíli odpočinku, rád představím ještě jednoho nalezence. Kolega od fochu Michael Thonet (1796 - 1871) razil pro své oblíbené, praktické, trvanlivé a navíc elegantní výrobky z ohýbaného dřeva obchodní slogan „nábytek, který vás přežije". Rodák z německého Porýní se původně usadil ve Vídni, hned po úspěchu s ohýbaným nábytkem vlastní konstrukce na průmyslové výstavě v Koblenci v roce 1841. Díky pěti synům přejmenoval firmu na „Gebrüder Thonet" a již v roce 1857 založil továrnu v Koryčanech na Moravě a záhy i v Bystřici pod Hostýnem, kde dnešní akciová společnost TON (Továrna na ohýbaný nábytek) od roku 1861 dodnes udržuje tradici ručního ohýbání dřevěných přířezů za tepla.

Jak už to v životě bývá, prostě se to tak seběhlo. Jednou jedinkrát v hloubi onoho režimu byli manželé Havlovi na krátké návštěvě u nás doma. Zatím, co jsem s panem Václavem řešil ryze technické záležitosti, charismatická paní Olga si u kávy nenápadně pohrávala s krabičkou cigaret a má tehdy razantní strážkyně stoprocentně nekuřácké domácnosti jí beze slov nabídla popelník. To jen na úvod o kouzlu osobnosti. Ani jeden z nás tehdy netušil, kam se po letech pohne kolo dějin. Ta skromná a sympatická žena dokráčela po boku svého muže jako první dáma až na hrad českých králů nad Vltavou a my sedíme stále na kopci, kde se před lety popásal skot, který mu v řeči původních obyvatel dal jméno Kuhberg. Krkonošská kavárna, tak trochu natruc té pražské, spolu s Krkonošským muzeem správy KRNAP ve Vrchlabí a Výborem dobré vůle - nadací Olgy Havlové uspořádaly při příležitosti brzkého výročí nedožitých 85. narozenin paní Olgy reprezentativní fotografickou výstavu.

Milý bernardýne Bohouši, moc děkuji za Tvou roztomilou knížku pohádek, kterou jsi mi prostřednictvím mého kamaráda Pepy Čermáka dnes poslal. Lituji, že jsem se té slávy k 395. výročí položení základního kamene Luční boudy nemohl taky zúčastnit, ale jsem už starý pes a do té výšky bych se po vlastních nohách už asi nevybelhal. Z připsaného věnování vidím, že máš na svůj věk docela vypsanou tlapku a protože jsem jako Ty stejně postižený psavec, s chutí jsem si Tvé zajímavé povídání hned přečetl. Potěšilo mě, že jsi stejně jako já pro svou knižní prvotinu Antipády, zvolil téměř totožný kapesní formát, jaký se turistům vejde snadno do kapsy. Musím se pochlubit, že jsem o Tvé horské boudě a jejích dávných obyvatelích také vlastnoručně předníma nohama sesmolil několik řádků. A to mi nenapovídaly žádné sličné přítelkyně. Když budeš mít zájem, což při Tvé inteligenci určitě budeš, požádej někoho ze svých člověčích kamarádů ať Ti něco z historie Tvého současného domova na mém webu www.freiheit.cz vyhledá a přečte před spaním. Pro začátek doporučuji na příklad:

Má jediná platonická bokovka mi jen tak z čiré náklonnosti věnovala drobný nález ze svých archeologických vycházek podél potoků v podkrkonošské krajině na úpatí Černé hory. Podobných bezejmenných zátek různého stupně zachovalosti, které neprošly přísnou výstupní kontrolou monopolního místního výrobce, někdejší Pohlovy porcelánky v Žacléři, jsou v jejím okolí plné výsypky a zásypy prašných polních cest. Těch s reklamním potiskem je podstatně míň. Opatřeny těsnící gumičkou a patentním drátěným uzávěrem byly totiž většinou nedílnou součástí vratných pivních lahví mnoha pivovarů v regionu. Cylindrické lahve z rezavohnědého nebo temně zeleného skla s litým plastickým emblémem nebo firemním nápisem o obsahu 1/3 až 1 litru jsou dnes samy o sobě hledaným sběratelským i dekoračním artiklem. Darovaná zátka je podle perfektně zachovalého nápisu z parního pivovaru rodiny Kluge v Rudníku.

Já, individuum známé tím, že se vetře všude, uváděné i u mnoha podobných akcí v nejlepším případě jako tichý společník. Dále neúnavný a trpělivý vrchlabský iniciátor a organizátor recesí a happeningů, zasvěcený Pan fotograf, s prominutím méně zasvěcený mladý novinář jednoho významného celostátního deníku a imaginární Ferdinand Vaněk, kolem něhož se všechno točilo, protože právě dnes slavil jmeniny. Při této příležitosti se v symbolických (vysvětlení později) 11,00 hod dopoledne sešla v Oranžové kavárně v Trutnově spiklenecká skupinka přátel k slavnostnímu otevření virtuální stezky ulicemi města, nazvané jeho jménem. Ferdinand Vaněk je, jak ví každý člen dnes zprofanované „pražské kavárny", alter ego někdejšího zaměstnance trutnovského pivovaru, ze kterého se nakonec vyklubal světoznámý dramatik, disident a vězeň totalitního režimu a první posametový prezident republiky. Jeho jméno podle zlých jazyků není momentálně „na pořadu dne" a mnozí současní kritici, kteří mu nesahají ani po kotníky ho s pejorativním zabarvením používají jako nadávku.