Freiheit

Tak jako nikdo z diváků amerického televizního seriálu „Columbo" s roztržitým inspektorem v podání Petera Falka, který Česká televize vysílala už v minulém století, nikdy neviděl policistovu manželku, i když podle všech indicií nepochybně existovala, nepodařilo se mi dosud objevit spolkový odznak svobodské stolní společnosti „Ecke Freiheit", přestože jej dochovaná kronika recesistické party z Kühnelova hostince u kostela výslovně zmiňuje. Stejně tak zůstával mým zrakům skryt tušený odznak populární předválečné lyžařské školy „Slalom" ze Špindlerova Mlýna. Nechtělo se mi však uvěřit, že by se celá řada krkonošských lyžařských es z řad instruktorů „Skischule Slalom" spokojila jen s pouhou rukávovou nášivkou s třemi propletenými iniciálami S v trojúhelníku. Zejména, když neméně známá škola lyžařského mistra Adolfa Bergera v Janských Lázních nabízela frekventantům elegantní honosné „smalťáky" v mnoha tvarových, obrazových i barevných variantách od několika výrobců. Škola působila ve Špindlu od roku 1933 a v řadách jejích instruktorů měla i Svoboda nad Úpou své želízko v ohni. Idol především paní a dívek, elegán a playboy Franz Wende předával své lyžařské finesy nejčastěji pokročilým lyžařům z klientely hotelu Buchberger ve Svatém Petru. Jejím zakladatelem byl dnes téměř zapomenutý všestranný lyžař Wilhelm „Willy" Möhwald, který už v žádosti o udělení licence nabídl obecnímu úřadu prozíravě pomoc zkušených členů lyžařské školy v případě jakéhokoliv nenadálého neštěstí v horách. Hned v únoru 1934 se podle oslavného článku „Záchrana před bílou smrtí" v deníku Prager Tagblatt číslo 49 právě členové lyžařské školy Slalom při hledačce v Labském dole v mrazivé noci zasloužili o nalezení ztraceného lyžaře Harryho Schönfeldera ze Žitavy. Oddíl učitelů lyžování byl jedním z šesti oddílů neoficiálního záchranného sboru sdružujícího hasiče, četníky, lékaře, a lyžařské sportovce, který se stal předvojem pro založení jednotné Horské služby v Krkonoších 12. května 1935.

Kalendářně má být v lednu lyžařská sezona v plném proudu. Co na tom, že osobně jsem býval vždycky jen velmi sváteční lyžař. Lyže jsem měl na nohách naposledy bez nadsázky snad v minulém století. Stejně jako Cimrmanův hostinský, co neměl rád lidi, si otevřel hospodu na mýtince, zakotvil jsem v horách, i když zimu zrovna nemusím. Pokaždé, když Krakonoš nadělí krajině pořádnou peřinu a milovníci Ladových obrázků jásají nad tou nádherou, vzpomenu si na oblíbené úsloví nejmenovaného domovníka z někdejší Tippeltovy boudy, která se v zimě 1958, kdy jsem tam několik týdnů makal na zvelebení interiérů, ovšem jmenovala zotavovna ROH Družba.

Nenažraný bernardýn Bohouš z mikrokomedie Petra Schulhoffa se od silvestra 1968 stal neodmyslitelným každoročním hrdinou silvestrovských programů mnoha televizních stanic, letošní rok nevyjímaje. Dobrácký hafan, herecká hvězda několika dalších filmů, svou přirozenou nenasytností skvěle doplňoval herecký koncert svérázných komiků Jiřího Sováka a Vladimíra Menšíka, kterým v liduprázdné horské chatě sekundovala neméně dobrá Zdena Hadrbolcová. V dobách, kdy hory patřily pracujícím, býval bernardýn na horských boudách téměř kultovním zvířetem. Na pohlednicích Jirky Bruníka tvořil dokonce důstojnou stafáž samotnému Krakonošovi v podání pana Klíčka z Krausových Bud, civilním povoláním zaměstnance zookoutku KRNAP v zámeckém parku ve Vrchlabí.

Jirka Dědeček neměl pravdu. Rudoch nešel od válu. Krysy jen sundaly trikoloru a nenápadně zaujaly strategické pozice. Táhnou za sebou další zrůdy z panoptika dějin. Pravda a láska dosud nezvítězily, i když stále ještě na štěstí žijeme v demokracii. Podle poplašných signálů má prý ale na kahánku. Nevěřím! Bylo hůř a lidi nechválili. V historii je poučení habaděj. Teprve třetí generace dravých podnikatelů prý začne chodit ve fraku, než to ta čtvrtá zase všechno prohýří. Tak co je to pouhých 28 let? V mém věku mám vlastně stále ještě skvělé vyhlídky. Bylo to krásné a vzrušující! Tak proč má ale moje generace pamětníků sametového listopadu při každém výročí v očích slzy?

Nepublikováno

Z věhlasného spisku slovutného zemského fysika Jana Ignáce Hettmayera „Johannis Bad im Riesen Gebürge und Daemon Sankt Johannes Geist" vydaného tiskem Léta Páně 1688 vybral a do současné češtiny přepsal chovanec lázeňského dozorce řečený Anton Verrückt.

***

Ať žije skřítek Svatojánek, strážce janskolázeňského pramene, co má u zadečku kahánek a splní Ti, nač si vzpomeneš.

Ve skále pod Harfou je zámek, žije tam skřítek Svatojánek. Kdo ho za čepičku chytí, toho nakope do ř - sedínky.

Svatojánek, skřítek maličký, zrnka zlata trousí z mošničky. Kdo by chtěl mít hnedka plný koš, tomu nakope sám Krakonoš.

Svatojánek v podzemní sluji temné, hlídá všechny poklady Země. Kdo by mu chtěl ukrást kámen nebo rudu, dostane fajslíkem přes hubu.

S bdělým okem, které nezná spánek, vstupuje do snů skřítek Svatojánek. Tomu, kdo chce v noci páchat neplechu, nasype pytel blech do pelechu.

Skřeky, které nese vánek, vydává v lese skřítek Svatojánek. Bere na sebe podobu ptačí, aby mohl řvát, co hrdlo ráčí.

Ať je Svatojánek kos či hrdlička, za letu ztrácí zlatá peříčka. Jsou to pro poutníky testy. Kdo je zvedne, sejde z cesty.

Kdo by v lázních kalil vodu, nebo jakoukoli jinou dělal škodu, tomu Svatojánek takovou zahude, že už nikdy veselý nebude.

Doložit lze snadno a lehce, že Svatojánek nosí štěstí. Kdo tomu uvěřit nechce, dostane do nosu pěstí.

První velká poválečná motoristická událost se startem na svobodském náměstí byl nepochybně „Krkonošský rychlostní automobilový a motocyklový závod do vrchu" na trati Svoboda nad Úpou - Janské Lázně - Černá hora, pořádaný tehdy čilou pobočkou Autoklubu Republiky Československé v Trutnově ve znamení tří sedmiček 27. 7. 1947. Podrobnější zprávu o jeho průběhu přinesly v retrospektivě místní noviny Svoboda fórum číslo 764 v roce 2013. Vedle propagačních pohlednic z ateliéru trutnovského výtvarníka Karla Kratochvíla byla publikována i poměrně málo známá vkusná plaketa pro účastníky závodu z renomované pražské rytecké dílny a ražebny Pichl, zhotovená pravděpodobně rovněž podle Kratochvílova ideového návrhu. Tehdy se autor spokojil pouhým konstatováním o její existenci. Teprve nedávná nabídka sběratelsky zajímavé regionální památky na internetovém aukčním portálu Aukro znovu vzbudila v zasvěcených kruzích intenzitu zájmu. Nepatrná plaketka o rozměrech 5,5 x 4,5 cm, sice bez původní etue, zato se směšnou vyvolávací cenou se však k údivu nejen prodávajícího s mnoha koupěchtivými zájemci nesetkala. Dost možná i proto, že v popisu nebyl výrobce uveden. Ražebna svou produkci většinou značila, mnohdy však velmi nenápadně, takže signatura mohla snadno uniknout pozornosti jako v tomto případě. Při několikanásobném zvětšení lze i bez brýlí přečíst v růžku pod zadním kolem stylizovaného závodního automobilu jasný strohý název firmy PICHL.

Jeden, dva, tři, čtyři.

Ať žijí všichni štíři!

Zapijme život přetěžký

„šnapsem" v pohárku ze Sněžky.

Konečně mohu splatit dluh nejnovější akvizici ze zářijového jarmarku v Jelení Hoře. O léta hledané skleničce do cínového pohárku s motivy krkonošských dominant jsem už podrobně psal hned po příjezdu z Polska. Jen fotografie se mi pomocí mého předpotopního blikátka (ještě na petrolej) ne a ne podařit. Naštěstí jsou mistři, kteří mají Canon x-té generace, se kterým prý koukatelnou fotku svede i naprostý slepejš se stovkou dioptrií na každém oku, pokud nahmátne spoušť. Není to tak docela pravda, nebo jsem ten snímek pokazil já několika operacemi ve fotošopu, ale mám tu mnohem horší. Pro informaci to postačí a nikdo aspoň nemá potřebu si obrázek stahovat. Což se u kvalitních fotografií děje denně jak na běžícím pásu. Přesto je nějakými autorskými značkami a vodoznaky kazit nebudu. A že bych to taky uměl. Tímto nabízím pokoukání zvědavcům, i když vím, že takovou radost ze zkompletování starého kýčového suvenýru z nejvyšší české hory s německým textem se mnou nikdo sdílet nebude.

Nepublikováno