Freiheit

Novinové zprávy mají jepičí život. Ve víru stranických tanečků počínající kampaně prezidentských voleb nebo trapného virtuálního duelu Sobotka - Babiš, který soudného člověka zajímá asi jako ten barnumsky ohlašovaný opravdový match mezi provazy, souboj století Joshua versus Kličko ve Wembley, zapadlo jako létavice sdělení o tradiční hornické akci v areálu Dolu Rožná I odštěpného závodu GEAM Dolní Rožínka s datem 27. dubna 2017. Při příležitosti ukončení těžby uranu v lokalitě Rožná vyfárali havíři v parádních uniformách podle starodávného ceremoniálu s „Posledním vozem uranové rudy", aby tak ukončili šedesátiletou éru těžby, která se velkou měrou podílela na rozvoji kraje Vysočina. Končí tak prakticky činnost posledního uranového dolu na území České republiky a tím i v celé střední Evropě. Již druhý den zastínily tuto událost na žurnalistickém mini pískovišti české kotliny pompézní oslavy narozenin Leoše Mareše. Takové jsou konce i těch nejdůležitějších událostí. Jak to ale vůbec bylo na začátku? A proč mě to zajímá?

V létě roku 1964 projížděl Československem tradiční americký dostavník s typickou obloukovou plachtou s dvěma statnými belgičáky v zápřahu a třepetající se vlajkou s hvězdami a pruhy na zádi. Jeho majitel, stavitel a kočí, dobrodruh a cestovatel Leon Gillis ho pojmenoval Poslední vůz Západu a všude kudy projížděl, budil zaslouženou pozornost. Do spartánsky zařízeného prostoru dočasného domova na kolech naložil s výjimkou devatenáctiletého syna Alana, který končil studium v USA, celou svou početnou rodinu. Především ta byla největší atrakcí zejména pro kluky všech věkových kategorií. Pět štíhlých modrookých a dlouhovlasých krasavic, seřazených jako píšťaly u varhan, počínaje paní Iyone Gillisovou, pyšnou na čtyři sympatické dcery. Nejstarší, dvacetiletou Lee Ann, sedmnáctiletou Carol, šestnáctiletou Barbaru a miláčka davů, teprve dvanáctiletou Janett. Benjamínek Georg, malý devítiletý všudybyl a neposedný štírek, tenkrát pánské pozornosti celkem pochopitelně unikal.

Zkušení fandové motorismu jistě tuší, že mám na mysli těžkotonážní „Emku" z početné rodiny boxerů, motocyklů s horizontálně umístěnými válci s protiběžnými písty na společné hřídeli, pózující na unikátním snímku v ulicích Trutnova. Ve druhé světové válce je proslavila legenda ve službách Wehrmachtu s typickým kulatým logem továrny BMV na palivové nádrži. Těžké silniční bavoráky mnoha typů, včetně nejrozšířenějšího R - 71, zaujaly již několik let před válkou sovětské konstruktéry, snažící se úspěšné stroje okopírovat pro potřeby Rudé armády. Po podepsání proradné smlouvy o neútočení mezi Hitlerovským Německem a Stalinským SSSR v srpnu 1939, která vstoupila do dějin jako Pakt Ribbentrop - Molotov, získali Sověti od koncernu BMV 5 strojů R - 71 s přívěsným vozíkem, včetně výkresové dokumentace a licenčního práva jejich výroby. Když německá vojska, smlouva - nesmlouva, napadla v létě 1941 Sovětský svaz, byly moskevské továrny evakuovány z dosahu leteckého bombardování daleko za Ural. Motocykly s typovým označením M -72 přezdívané Molotov po již uvedeném ministru zahraničí Vjačeslavu Michajlovičovi se následně od roku 1942 montovaly v Irbitu ve Sverdlovské oblasti. Odtud prokazatelně pochází motorka na snímku s čitelnými písmeny IMZ v kruhu (psáno azbukou) a značící Irbitský Motocyklový Závod. Podle drobných technických odlišností je zobrazená krasavice s největší pravděpodobností vyrobená jako modernizovaná verze po roce 1952. Sovětský svaz je od roku 1954 dodával do Československa v rámci dlouhodobé poválečné pomoci při budování ozbrojených složek armády, policie, ale i hasičů apod. Tím končí lekce dějepisu a přeskočíme také množství jistě zajímavých technických dat, protože to je i pro všeználka mého kalibru příliš tenký led.

Mini medailonek k 199. narozeninám

Ze Svobody nad Úpou do Lánova to není lán cesty, ale jen několik málo kilometrů přes kopec. Konkrétně přes horské sedlo u Hoffmanovy boudy nad Janskými Lázněmi, přes které se přehoupne silnice směrem k Černému Dolu a dál do Vrchlabí. Trutnovský gymnaziální profesor Jaroslav Procházka pro boudu po roce 1945 horlivě propagoval název Slemenka (slemeno = rozvodí), protože odděluje údolí Úpy od údolí Labe. Leč nepodařilo se ho v názvoslovné komisi prosadit. Kdysi se tu setkávaly i hranice panství. Přesto měla k sobě jednotlivá sídla v klínu Černé hory vývojem, dějinami i fyzicky poměrně blízko. Také osudy „otců zakladatelů" průmyslových podniků v 19. století se navzájem podobají jako vejce vejci. Ať už se jedná o gründery papírenské výroby, jako u nás na horním toku Úpy, nebo o majitele přádelen na Lánovsku.

Pozornost pro pražského přítele Pavla:

Příběh potištěného porcelánu po prabábě.

To je pořád Krakonoš, Krkonoše, Freiheit (co je hezky česky Svoboda nad Úpou), Krakonoš... a stále dokola. Jakoby v mozkovém kolovrátku přeskakovala jehla na gramodesce. Koho asi zajímá číst věčně texty na jedno brdo, kromě autora? Ale krkonošské sudetské babičky měly ve svých parádních cinkostnech památeční lahůdky i pro uměním zmlsané Pražáky. Bohužel prašivá léta kolem poloviny minulého století, kdy sotva skončily válečné hrůzy, ujal se vlády nevzdělaný lumpenproletariát s rudou věrchuškou za zády, umění minulosti moc nepřála. A ruku na srdce, ani my, tehdejší nerozumní kluci nově nastěhovaní do opuštěného pohraničí, jsme nic, co neslo stopy něčeho německého, nijak nešetřili. A nemuselo na tom vůbec být potupné znamení nenáviděné svastiky ani zalomené litery fraktury. Zvlášť průsvitný značkový porcelán nebo malované sklo pěkně hlasitě křupaly pod nohama nebo se rozprskly po dobře mířených ranách prakem. Něco se přes to všechno přece jen zachovalo. Nad drobnými prasklinkami vzniklými užíváním nenáročný sběratel jen mávne rukou.

Když se v olympijském roce 1928 v neděli 29. ledna slavnostně zahajovala zimní sezóna na „Dračím skokanském můstku" (v originále „Lindwurmschanze") v Trutnově, byli už někteří z krkonošských lyžařských es, Buchberger, Donth, Möhwald, Wende a další, na cestě do dějiště první samostatně pořádané zimní olympiády ve vyhlášeném švýcarském horském středisku ve Svatém Mořici. Hry se konaly ve dnech 11. až 19. února, ale výprava československých sportovců odcestovala už 27. ledna. Početné zastoupení v ní měli německy mluvící závodníci z pohraničních hor, sdružení v organizaci HDW (Hlavní svaz německých spolků zimních sportů v Československé republice). Jeden z nich, Rudolf Burkert z Polubného, vybojoval pro ČSR historicky první olympijskou medaili pro zimní sporty, bronz za třetí místo ve skoku na lyžích, na dlouhých dvacet let jedinou. Trutnovská německá sportovní federace DSV, pořadatelka sportovního klání, ve snaze přilákat alespoň nejlepší borce z „druhé vlny", připravila pro vítěze jednotlivých kategorií atraktivní sady plaket v tradičním provedení tří cenných kovů, doplněné navíc pěti olympijskými kruhy s barevným smaltováním. První cenu v hlavní kategorii mezi šesti závodníky vybojoval před dvěma reprezentanty Žacléře, Josefem Heinschem a Waltrem Demuthem, zástupce nastupující mladé generace Fritz Klein v barvách spolku „Aupatal" ze Svobody nad Úpou se ziskem celkem 18 417 bodů za skoky v délce 30 a 28 metrů. Zatímco absolutní svobodská jednička, playboy a miláček davů Franz Wende na olympiádě tentokrát výjimečně nebodoval, své fanoušky nezklamalo ani druhé žhavé želízko v ohni. Putovní cenu města Trutnova získal za nejvyšší zisk bodů v obou třídách Josef Richter ze stejného oddílu. Navíc i v obou mládežnických skupinách zvítězili skokani ze Svobody - Walter Heinsch a Franz Maly. Ten za nejhezčí skok dne získal cenu místních dam. Jako dodatečná perlička z dobové novinové zprávy září sdělení, že v komisi rozhodčích byl i známý válečný letec a bývalý aktivní skokan na lyžích Ing. Otto Schrimpel z Horního Starého Města. Uvedená konkrétní plaketa je díky vyryté dedikaci na rubové straně vlastně sběratelský unikát. Jakmile se objevila v aukční nabídce na internetu, dala se tudíž předpokládat vlna zvýšeného zájmu a ne jen finanční přetahovaná pouhých dvou vážných dražitelů.

Nepublikováno