Freiheit

Hubertuska, Hlaholka, Maxovka, Rýchorka, Vávrovka, Pašovka, Sokolka, Vobešlovka, Vébrovka, Bouchalka. Hospody, boudy a budky na území několika málo kilometrů čtverečných, které spojeny vzdušnou čarou připomínají cik cak poletování pomateného vzduchoplavce, by se i v terénu daly v dobách mého jurodivého toulání krajinou navštívit během jediného dne. Tenkrát! Srdce jako zvon právě odlitý věhlasnou hutí v Brodku u Přerova, nepoznamenané jizvami po skalpelech felčarů. Sípavá harmonika v hrudním koši mohla v mládí směle soupeřit s poctivým měchem u výhně vesnické kovárny mistra Hampla, který jsme jako umounění kluci „šlapali" s daleko větším nadšením než těžkopádný pohon obřího dmychadla varhan rušící velebné ticho v hajnickém kostele. Nožky samochodky, páni prezidenti, přes hory a doly, údolí, vrcholy šlapaly jak neúnavný švýcarský strojek za sklíčkem mohutných cibulí „Patent Roskopf" se zlatým řetězem na dědově vestě. A „půltunový" batoh na zádech? Jen sojčí pírko za kloboukem! Na každé z pomyslných zastávek, jež se mi občas vloudí do snů, na přeskáčku časem jiné lákadlo, jiná vzpomínka.

Nadcházející osmičkový rok se nese v duchu řady slavných i méně slavných výročí, z nichž kulatá 100 u vzniku samostatného státu Čechů a Slováků je určitě na prvním místě. Pro hrstku posledních monarchistů, k nimž se hrdě hlásím, je počátek Československé republiky zároveň definitivním koncem mnohonárodnostní monarchie Rakousko - uherské, proklínané a nenáviděné - „čtyřista let jsme trpěli" - dnes s nostalgií stále víc vzpomínané a vzývané. Pro generaci našich dědů a pradědů, kteří za vlast a císaře nasazovali krk ve Velké válce, byl představitelem habsburského trůnu „stařičký" mocnář František Josef I. Snad proto, že byli posledními dospělými pamětníky jeho dlouhé vlády, přenesli možná nevědomky jeho fluidum ve svém vyprávění i na potomky narozené hluboko v minulém století. Rouhačské úvahy zda bylo rozumné rozbít evropskou mocnost sahající od Baltu po Jadran, abychom se ji po letech snažili nahradit nedokonalým slepencem Evropské unie, ponechme učeným hlavám historiků.

Volby prezidenta republiky - aktuálně:

Většina komentářů k těsnému výsledku prezidentských voleb se bez ohledu na jména shoduje, že naše země je rozdělená na dvě nesmiřitelné poloviny. Není to tak docela pravda. Zhruba jedna třetina oprávněných voličů dala svůj hlas vítězi. Druhá třetina poraženému. Zbylá třetina jsou ignoranti, kterým je to jedno. Ti rozhodli. To je demokracie po česku.

V polském tkalcovském muzeu („Muzeum Tkactwa") v Kamenné Hoře je od 21. října 2017 instalovaná velkolepá souborná výstava nazvaná „Krkonoše v obrazech Friedricha Iwana" věnovaná polovině století od umělcova skonu. Na 300 prací, olejů, akvarelů i leptů představujících především výhledy na Krkonoše po obou stranách státní hranice, hřebeny i jednotlivé boudy, hlavně v zimě, ale i města v širším okolí je největší známou prezentací děl tohoto plodného umělce shromážděných na jednom místě. Jednotlivé exponáty i celé soubory zapůjčily vedle vlastních sbírek tkalcovského muzea další věhlasné instituce jako např. Muzeum Haus Schlesien - Königswinter v Německu, Národní muzeum ve Vratislavi, Muzeum Krkonoš v Jelení Hoře, Krkonošské muzeum ve Vrchlabí a řada soukromých majitelů. Pro sběratele historických pohlednic Krkonoš jsou mnohé náměty důvěrně známé, protože před lety vycházely ve vysokých nákladech a byly velmi oblíbené. Na internetových aukcích i ve větších antikvariátech v polském příhraničí se stále ještě dají sehnat autorské grafické listy s nevšední poetikou v Iwanově mistrném provedení. Typickou komorní grafiku o rozměrech tiskové desky 10 x 8 cm s idylickým detailem z českého podhůří Sněžky vylovil kdysi ze svého tajemného batohu při zastávce z nějakého horského vandru v maršovské Rýchorce sběratel, tulák a pábitel „Šedý vlk" Jarda Hofman. Na nějakých hodnotách nikdy nelpěl a rád mi ji za jeden velký rumíček přenechal.

Tak jako nikdo z diváků amerického televizního seriálu „Columbo" s roztržitým inspektorem v podání Petera Falka, který Česká televize vysílala už v minulém století, nikdy neviděl policistovu manželku, i když podle všech indicií nepochybně existovala, nepodařilo se mi dosud objevit spolkový odznak svobodské stolní společnosti „Ecke Freiheit", přestože jej dochovaná kronika recesistické party z Kühnelova hostince u kostela výslovně zmiňuje. Stejně tak zůstával mým zrakům skryt tušený odznak populární předválečné lyžařské školy „Slalom" ze Špindlerova Mlýna. Nechtělo se mi však uvěřit, že by se celá řada krkonošských lyžařských es z řad instruktorů „Skischule Slalom" spokojila jen s pouhou rukávovou nášivkou s třemi propletenými iniciálami S v trojúhelníku. Zejména, když neméně známá škola lyžařského mistra Adolfa Bergera v Janských Lázních nabízela frekventantům elegantní honosné „smalťáky" v mnoha tvarových, obrazových i barevných variantách od několika výrobců. Škola působila ve Špindlu od roku 1933 a v řadách jejích instruktorů měla i Svoboda nad Úpou své želízko v ohni. Idol především paní a dívek, elegán a playboy Franz Wende předával své lyžařské finesy nejčastěji pokročilým lyžařům z klientely hotelu Buchberger ve Svatém Petru. Jejím zakladatelem byl dnes téměř zapomenutý všestranný lyžař Wilhelm „Willy" Möhwald, který už v žádosti o udělení licence nabídl obecnímu úřadu prozíravě pomoc zkušených členů lyžařské školy v případě jakéhokoliv nenadálého neštěstí v horách. Hned v únoru 1934 se podle oslavného článku „Záchrana před bílou smrtí" v deníku Prager Tagblatt číslo 49 právě členové lyžařské školy Slalom při hledačce v Labském dole v mrazivé noci zasloužili o nalezení ztraceného lyžaře Harryho Schönfeldera ze Žitavy. Oddíl učitelů lyžování byl jedním z šesti oddílů neoficiálního záchranného sboru sdružujícího hasiče, četníky, lékaře, a lyžařské sportovce, který se stal předvojem pro založení jednotné Horské služby v Krkonoších 12. května 1935.

Kalendářně má být v lednu lyžařská sezona v plném proudu. Co na tom, že osobně jsem býval vždycky jen velmi sváteční lyžař. Lyže jsem měl na nohách naposledy bez nadsázky snad v minulém století. Stejně jako Cimrmanův hostinský, co neměl rád lidi, si otevřel hospodu na mýtince, zakotvil jsem v horách, i když zimu zrovna nemusím. Pokaždé, když Krakonoš nadělí krajině pořádnou peřinu a milovníci Ladových obrázků jásají nad tou nádherou, vzpomenu si na oblíbené úsloví nejmenovaného domovníka z někdejší Tippeltovy boudy, která se v zimě 1958, kdy jsem tam několik týdnů makal na zvelebení interiérů, ovšem jmenovala zotavovna ROH Družba.

Nenažraný bernardýn Bohouš z mikrokomedie Petra Schulhoffa se od silvestra 1968 stal neodmyslitelným každoročním hrdinou silvestrovských programů mnoha televizních stanic, letošní rok nevyjímaje. Dobrácký hafan, herecká hvězda několika dalších filmů, svou přirozenou nenasytností skvěle doplňoval herecký koncert svérázných komiků Jiřího Sováka a Vladimíra Menšíka, kterým v liduprázdné horské chatě sekundovala neméně dobrá Zdena Hadrbolcová. V dobách, kdy hory patřily pracujícím, býval bernardýn na horských boudách téměř kultovním zvířetem. Na pohlednicích Jirky Bruníka tvořil dokonce důstojnou stafáž samotnému Krakonošovi v podání pana Klíčka z Krausových Bud, civilním povoláním zaměstnance zookoutku KRNAP v zámeckém parku ve Vrchlabí.