Freiheit

Obnovená spojovací cesta od mladobuckého kostela svaté Kateřiny do osady Dolní Sejfy vedoucí mezi lukami a poli, kdysi hojně užívaná farníky z údolí potoka Kalná pod Rýchorami k cestě do chrámu Páně, ale i školáky do školy v Mladých Bukách, bude po obnově sloužit turistům k příjemným vycházkám krkonošskou přírodou. Farní kostel v Mladých Bukách sloužil věřícím i dalších sídel ležících dnes na mladobuckém katastru. Kromě Sejfů i z Antonínova údolí, ze zaniklých Sklenářovic i sousední Bystřice, pro které byla hlavní spojnicí silnička vedoucí kolem dnešního sportovního stadionu. Pěší však používali různé zkratky po polních a lesních cestách a pěšinách. Přestože měly zmíněné osady většinou vlastní samosprávu a co se týče potravin a služeb byly při skromnosti obyvatel celkem soběstačné, návaznost na farnost a školu byla v minulosti silná a určující. Opačným směrem putovaly o nedělích zástupy výletníků do malebné panenské krajiny s dřevěnými chaloupkami za lákadlem řady vyhlášených hospod. Ať už to byly podniky v Antonínově údolí, na které úspěšně navazuje nový Hotel Pod Pralesem, nebo od roku 1932 otevřené atraktivní lesní koupaliště pod širým nebem, dnes znovu otevřený Retropark Sejfy s chatičkovou osadou pro letní táborníky či bohužel zaniklý Franzův hostinec v Bystřici s prostorným tanečním sálem.

V pátek odpoledne je kličkování mezi houbaři v lese docela únavné. Na houbařských stránkách www.nahouby.cz se to kromě nekonečné polemiky s nesmrtelným Václavem Burlem, skutečným i fiktivním, hemží motýly, kobylkami a vlčími máky, maximálně choroši. U nás naštěstí rostou, natruc suchu i fázím měsíce. Nenasytní rabovači s bramborovými koši, krosnami a někteří i s kolečkem, vyrážejí několikrát denně a prudí svými selfíčky s kupami hříbků, pro jistotu ještě párkrát rozmnoženými ve fotošopu. A všude je plno babek! Jenže ty jsou bohužel taky na houbách. Dýchavičný chromajzl, který má les za chalupou, je rád, když je ve formě aspoň jednou za týden. A protože je odjakživa líný, ráno už ho z pelechu nedostane nikdo ani na ty houby. Takže většinou až po obědě s tím nejmenším česáčkem číslo 1 (kdo se s tím má taky tahat). Už dávno vím, že houby rostou neustále (když rostou). Jen ráno je větší naděje něco najít, protože v noci s čelovkou šmejdí po lese jen mizivé procento šílenců. A i ten nejvěhlasnější houbař občas něco přehlédne. To je naprosto nevyvratitelný fakt, na kterém je postavena má idealistická teorie, optimismus a víra, že něco se dá najít vždycky. Dnes to byl navíc jako bonus letošní shoz nějakého jeleního mlaďocha - osmeráčka. Na místě, kudy proudí davy a já osobně jsem tudy šel letos minimálně třikrát. Chápu, že ne každý by sebral kost ohryzanou od myší několik měsíců pohozenou v lese, ale že ani jeden?

Staré věci „po babičce" snesené z půdy, i když už dávno neslouží původnímu účelu, předávají dál své kouzlo rukodělné práce a bývají milým výtvarným protipólem strohému modernímu vybavení současných interiérů. Mnoho drobných obyčejných předmětů denní potřeby zútulňuje pobývání nejen na chalupě a nejen milovníkům starožitností. Vytvářejí pevné neviditelné pouto s generacemi předků a pranic nezáleží na tom, zda pokrevních. Mají - li však navíc svůj příběh, který se spolu s vyhlédnutým kouskem v žádném starožitnictví koupit nedá, jsou o to cennější součástí našeho života. Někdy mají i příslovečných devět životů jako kočka, než skončí nenávratně v kontejneru na odpadky, nebo v lepším případě s inventárním číslem na regálu v příšeří muzejního depozitáře.

Říkám - li pár růžovek, nemyslím pochopitelně dvě, ale minimálně - tři. No prostě nic moc! Oproti loňskému fotografovanému pestrobarevnému „poprvé", které bylo ve skutečnosti potřetí a vlastně až o měsíc později, mě tentokrát neodrazovala od výšlapu do lesů ani tak fyzička, ale sucho, sucho, SUCHO! Přesto v houbařských kuloárech začaly prosakovat zvěsti, že vyhlášení hledači nosí a kdo umí a má svá místa v údolích potoků na severním svahu, má hbité nohy, bystrý zrak a na své straně Štěstěnu i Krakonoše, nikdy s prázdnou nepřijde. O víkendu pršelo, nedělní televize nasadila vějičku v podobě křemenáčů z Orlických hor a blbec Tonda opět chytnul na první šlápnutí. Můj milovaný a tvrdošíjně navštěvovaný houbařský revír je v globálu nasměrován k jihozápadu, kopec jak kráva (však se taky jmenuje Kraví vrch). Novopacký Babák je proti němu jen taková drobná mezička - aby i motorizovaní Pražáci věděli, o čem je řeč. Zadní běhy mi už taky občas stávkují, i když ještě pořád chválabohu bez hole, zrak na draka a Štěstěna je mi nejspíš nevěrná s jiným. Jen o přízni Krakonoše bych si nedovolil pochybovat a chválím ho, kudy chodím. Téměř v pravé poledne, jak je mým nedobrým zvykem - v lukách je vlání na všechny strany - v poledním lese kdo houbaří, košík neunese! Prdlajs! Jen pár růžovek.

Dnes je to okřídlená věta nejvyššího hradního pána, která s nesmyslným protikuřáckým zákonem bleskurychle zlidověla. Kamarád Petr ji s oblibou užívá při dlouholetém objíždění sběratelských burz, bleších trhů, antiků a bazarů, co má paměť sahá. Však také za ta léta nashromáždil úctyhodnou sbírku kuřáckých potřeb, značkových originálů, praktických doplňků, reklamních předmětů i kuriozit, až mi z toho vždycky jde zrak šejdrem. Když jsem jeho průpovídku slyšel poprvé, byl český kuřák č. 1 ještě neznámý cifršpión, šedá myš z podnikové účtárny národního podniku Tatra Kolín. Osobně jsem celoživotní nekuřák a nikdy jsem nepochopil pokrytectví vlád všech režimů, které na jedné straně tyjí z prodeje cigaret a na druhé vkládají nemalé prostředky na zamezení následků kouření.

Fenomén přírodních amfiteátrů je spojen s uvolněním spolkového života v poslední třetině 19. století a oživením Rousseauových idejí o návratu k přírodě. Vlastenecké spolky ochotníků se z tradičních hradních nádvoří a romantických zřícenin stále častěji uchylovaly se svými představeními i do volné přírody a kde to dovolovala konfigurace terénu, vznikala přirozená hlediště s jednoduchým vybavením, jak je známe z mnoha míst v Čechách i na Moravě. Některá s dlouholetou tradicí jsou stále udržována. Většina jich ale časem zanikla, stejně jako lesní divadlo v Horním Lánově na historické pohlednici, kde strohé dřevěné lavice ještě svítí novotou. V regionu bývalo podobné divadlo také v Horním Starém Městě u Trutnova, vybavené rovněž pevným základem scény, známé z mnoha černobílých i barevných dobových pohlednic. Divadelními hrami ožívalo i nádvoří na Břecštejně, ještě dříve, než je zastínily zahradní slavnosti na později prezidentském Hrádečku.

Vrcholové partie Krkonoš po obou stranách státní hranice poznamenaly kruté přírodní podmínky během dlouholeté historie množstvím katastrof, osobních neštěstí, nehod jednotlivců i celých skupin, končících často tragicky. Na jejich paměť vyrostla řada pomníčků, prostých dřevěných křížů i okázalých monumentů. Mnohé jsou stále udržovány, některé splynuly s okolním terénem, jiné zanikly nebo byly zničeny a po čase zmizely i z map. Mnohé stojí za připomenutí a pár jich dokonce bylo v poslední době obnoveno. Jedním z těch zapomenutých, o kterém poválečné prameny mlčí záměrně, je rozporuplný kamenný kříž, který stával na severním svahu Stříbrného hřebene nedaleko zaniklé Boudy prince Jindřicha jako připomínka smrti čtyř poutníků ve sněhové vánici. První podrobnější zprávu o tragédii otiskl měsíčník „Der Wanderer im Riesengebirge" číslo 2 v únoru 1930. Rozjařená skupina národněsocialistických sportovců z Berlína a Jelení Hory, ubytovaná v malé soukromé boudě na Liščí hoře, kde chtěli oslavit Vánoce, se 22. prosince 1929 vypravila ze Špindlerovky i přes pozdní patnáctou hodinu odpolední, velký vítr a sněhovou vánici a varování zkušených horalů směrem k hřebenové Boudě prince Jindřicha. Několik zcela vysílených se jich z poloviny cesty vrátilo zpět na Špindlerovku. Pouze tři muži došli až do cíle. Z obou jmenovaných bud vyrazily narychlo zformované záchranné výpravy, které zachránily několik dalších lidí. Profesní (vojenský) student Werner Wessel, knihvazač Fritz Radloff a účetní Hildegard Schönfeldtová byli nalezeni mrtví na Stříbrném hřebeni. Teprve následující den v poledne byl objeven v tzv. „Sněžné díře" umrzlý 26letý rolník Hans Tesche z Jelení Hory. Na místě neštěstí byl vztyčen nahrubo opracovaný žulový kříž z místního kamene se jmény čtyř obětí a datem události. Až potud běžný, i když smutný příběh, jakých je v horách nepočítaně.