Freiheit

Nenažraný bernardýn Bohouš z mikrokomedie Petra Schulhoffa se od silvestra 1968 stal neodmyslitelným každoročním hrdinou silvestrovských programů mnoha televizních stanic, letošní rok nevyjímaje. Dobrácký hafan, herecká hvězda několika dalších filmů, svou přirozenou nenasytností skvěle doplňoval herecký koncert svérázných komiků Jiřího Sováka a Vladimíra Menšíka, kterým v liduprázdné horské chatě sekundovala neméně dobrá Zdena Hadrbolcová. V dobách, kdy hory patřily pracujícím, býval bernardýn na horských boudách téměř kultovním zvířetem. Na pohlednicích Jirky Bruníka tvořil dokonce důstojnou stafáž samotnému Krakonošovi v podání pana Klíčka z Krausových Bud, civilním povoláním zaměstnance zookoutku KRNAP v zámeckém parku ve Vrchlabí.

Jirka Dědeček neměl pravdu. Rudoch nešel od válu. Krysy jen sundaly trikoloru a nenápadně zaujaly strategické pozice. Táhnou za sebou další zrůdy z panoptika dějin. Pravda a láska dosud nezvítězily, i když stále ještě na štěstí žijeme v demokracii. Podle poplašných signálů má prý ale na kahánku. Nevěřím! Bylo hůř a lidi nechválili. V historii je poučení habaděj. Teprve třetí generace dravých podnikatelů prý začne chodit ve fraku, než to ta čtvrtá zase všechno prohýří. Tak co je to pouhých 28 let? V mém věku mám vlastně stále ještě skvělé vyhlídky. Bylo to krásné a vzrušující! Tak proč má ale moje generace pamětníků sametového listopadu při každém výročí v očích slzy?

Nepublikováno

Z věhlasného spisku slovutného zemského fysika Jana Ignáce Hettmayera „Johannis Bad im Riesen Gebürge und Daemon Sankt Johannes Geist" vydaného tiskem Léta Páně 1688 vybral a do současné češtiny přepsal chovanec lázeňského dozorce řečený Anton Verrückt.

***

Ať žije skřítek Svatojánek, strážce janskolázeňského pramene, co má u zadečku kahánek a splní Ti, nač si vzpomeneš.

Ve skále pod Harfou je zámek, žije tam skřítek Svatojánek. Kdo ho za čepičku chytí, toho nakope do ř - sedínky.

Svatojánek, skřítek maličký, zrnka zlata trousí z mošničky. Kdo by chtěl mít hnedka plný koš, tomu nakope sám Krakonoš.

Svatojánek v podzemní sluji temné, hlídá všechny poklady Země. Kdo by mu chtěl ukrást kámen nebo rudu, dostane fajslíkem přes hubu.

S bdělým okem, které nezná spánek, vstupuje do snů skřítek Svatojánek. Tomu, kdo chce v noci páchat neplechu, nasype pytel blech do pelechu.

Skřeky, které nese vánek, vydává v lese skřítek Svatojánek. Bere na sebe podobu ptačí, aby mohl řvát, co hrdlo ráčí.

Ať je Svatojánek kos či hrdlička, za letu ztrácí zlatá peříčka. Jsou to pro poutníky testy. Kdo je zvedne, sejde z cesty.

Kdo by v lázních kalil vodu, nebo jakoukoli jinou dělal škodu, tomu Svatojánek takovou zahude, že už nikdy veselý nebude.

Doložit lze snadno a lehce, že Svatojánek nosí štěstí. Kdo tomu uvěřit nechce, dostane do nosu pěstí.

První velká poválečná motoristická událost se startem na svobodském náměstí byl nepochybně „Krkonošský rychlostní automobilový a motocyklový závod do vrchu" na trati Svoboda nad Úpou - Janské Lázně - Černá hora, pořádaný tehdy čilou pobočkou Autoklubu Republiky Československé v Trutnově ve znamení tří sedmiček 27. 7. 1947. Podrobnější zprávu o jeho průběhu přinesly v retrospektivě místní noviny Svoboda fórum číslo 764 v roce 2013. Vedle propagačních pohlednic z ateliéru trutnovského výtvarníka Karla Kratochvíla byla publikována i poměrně málo známá vkusná plaketa pro účastníky závodu z renomované pražské rytecké dílny a ražebny Pichl, zhotovená pravděpodobně rovněž podle Kratochvílova ideového návrhu. Tehdy se autor spokojil pouhým konstatováním o její existenci. Teprve nedávná nabídka sběratelsky zajímavé regionální památky na internetovém aukčním portálu Aukro znovu vzbudila v zasvěcených kruzích intenzitu zájmu. Nepatrná plaketka o rozměrech 5,5 x 4,5 cm, sice bez původní etue, zato se směšnou vyvolávací cenou se však k údivu nejen prodávajícího s mnoha koupěchtivými zájemci nesetkala. Dost možná i proto, že v popisu nebyl výrobce uveden. Ražebna svou produkci většinou značila, mnohdy však velmi nenápadně, takže signatura mohla snadno uniknout pozornosti jako v tomto případě. Při několikanásobném zvětšení lze i bez brýlí přečíst v růžku pod zadním kolem stylizovaného závodního automobilu jasný strohý název firmy PICHL.

Jeden, dva, tři, čtyři.

Ať žijí všichni štíři!

Zapijme život přetěžký

„šnapsem" v pohárku ze Sněžky.

Konečně mohu splatit dluh nejnovější akvizici ze zářijového jarmarku v Jelení Hoře. O léta hledané skleničce do cínového pohárku s motivy krkonošských dominant jsem už podrobně psal hned po příjezdu z Polska. Jen fotografie se mi pomocí mého předpotopního blikátka (ještě na petrolej) ne a ne podařit. Naštěstí jsou mistři, kteří mají Canon x-té generace, se kterým prý koukatelnou fotku svede i naprostý slepejš se stovkou dioptrií na každém oku, pokud nahmátne spoušť. Není to tak docela pravda, nebo jsem ten snímek pokazil já několika operacemi ve fotošopu, ale mám tu mnohem horší. Pro informaci to postačí a nikdo aspoň nemá potřebu si obrázek stahovat. Což se u kvalitních fotografií děje denně jak na běžícím pásu. Přesto je nějakými autorskými značkami a vodoznaky kazit nebudu. A že bych to taky uměl. Tímto nabízím pokoukání zvědavcům, i když vím, že takovou radost ze zkompletování starého kýčového suvenýru z nejvyšší české hory s německým textem se mnou nikdo sdílet nebude.

Nepublikováno

Pro mé svobodské vrstevníky jsem byl vždy pouze ten přivandrovalý„Bučák", i když jsem na rozhraní katastrů města Svoboda nad Úpou a obce Mladé Buky bydlel jen několik málo roků. Kuličky jsem s nimi ale nehrál a do školy nechodil. A při pěstních potyčkách jsem chtě nechtě stával až do nástupu na vojnu na straně venkovanů. Díky nepatrnému článečku v armádním tisku (dnes už si nevzpomenu, zda to byla Obrana lidu nebo Křídla vlasti), který jsem jako voják základní služby s výsadkářským výcvikem s patřičným komentářem nalepil do dopisu své ženě v létě 1963, jsem se na chvíli samovolně pasoval mezi významné osobnosti Úpského údolí. To bylo gratulací! Pochybná sláva trvala pochopitelně jen krátce, než nějaký zasvěcený čmuchal rozhlásil, že je to jen náhodná shoda jmen. Básnicky shrnuto asi takhle:

Mezi paragány platí zásada / nikdy nepadat na záda / ale do kotoulu.
Já jsem v životě za moulu / co řízením osudu / padá na hubu.

Stejně jako Jára Cimrman nebo Forrest Gump se šťastnou shodu osudových náhod vždycky nechtěně ocitli v místech, kudy právě kráčely dějiny, chodí po světě kulatém tisíce dalších nýmandů, co se občas dostanou do záběrů kamer v houfu významných osobností, špiček svého oboru, populárních hvězd kulturního či sportovního nebe i jen chvilkových celebrit. Jsou i tací, kteří dokážou jít jedinečným událostem cíleně v ústrety a do záběrů se prostě vetřou, jako to svého času dokázal jistý nejmenovaný hradní ceremoniář. Historie se po letech neptá, kdo je ten pán vedle pana prezidenta, kdo to sedí v řadě s církevními hodnostáři nebo si potřásá rukou s právě povýšeným generálem. Ani, co dělá v kruhu čerstvých adeptek při volbě královny krásy, nebo mezi filmovými star na červeném koberci. Umět se nenápadně vetřít, to je oč tu běží. Mnohokrát zveřejněné záběry se nakonec archivují, a pokud se nejmenujete zrovna Clementis nebo Slánský, nikdo už vás z nich nevymaže. Alespoň pokud se kolo dějin neotočí výrazně zpět.