100x přední díl překližka, 100x zadní díl sololit, 100x podlážka smrkový masiv, 100x vahadélko překližka, sololit, 200x boky smrkový masiv, 200x střecha sololit, 200x figurky lipový (bukový) masiv bez suků. Rozměry a cena jako obvykle, dodání dle dohody. Děkuji - Fleischhans. To byla koncem 60. let minulého století obvyklá měsíční „objednávka" miniaturních dílků z odpadového materiálu za haléřové hodnoty, které teprve násobením a v celé sérii dávaly nepatrné přilepšení „na pivo a na kafe" k mizernému platu. Daleko víc dřevěných odřezků prolétlo komínem. V truhlářské dílně vytápěné vlastními silami lokálními topidly na tuhá paliva, konkrétně v té době běžnými pilinovými kamny, se vedle pilin, hoblovaček a dřevěného odpadu, dalo spálit cokoliv. Na to „cokoliv" dojeli později naši nástupci. Už před velvetovým převratem se začaly v nebývalé míře místo klasického řeziva používat velkoplošné lisované dřevotřískové, pilinové nebo pazdeřové desky s laminátovým povrchem obsahující formaldehydové pojivo a hlas veřejnosti, především petičníků z řad ochránců přírody, měl stále větší váhu. Zamořování okolí jedovatým kouřem začalo vadit. To už jsem byl ale dávno zašitý v báječné první partě zaměstnanců nové moderní dětské léčebny Vesna v Janských Lázních.
Zastavte čas! (Klaunova zpověď)
aneb Píseň strašlivá o Golemovi - Variace na renesanční téma. Muzikantova písnička. Česká písnička. Píseň spokojeného člověka.
Škoda lásky. Lily Marlene. Se zpěvem a smíchem. Vyvalte sudy. Zítra se bude tančit všude. Všichni jsme mladí. Hurá písničky! To tenkrát v čtyřicátom pátom. Ze soboty na neděli. Když jsem já byl tenkrát kluk. Jednou ráno. Šel Frantík kolem zahrádky. Po starých zámeckých schodech. Strahováček. Chlap ze stránky 5. Obyčejný muž. Sonny boy. Se svou kulhavou kobylou. Píseň svou mi tenkrát hrál. Kosí fox. Sladké mámení. Ve stínu katedrál. Postavíme most přes minulost. Pionýři, pionýři. Svět patří nám. Hej rup. Proti větru. Kupředu, zpátky ni krok. Až na vrcholky hor. Směr Praha. My jsme děti republiky. To my ženem čas. Stavíme nový svět. To rád si nechám líbit. Tam za tou duhou. Quadalcanal. Přízraky. Světla promenád. Krajina posedlá tmou. Koukej, se mnou si píseň broukej. O bláznech. O nás dvou. Dnes není všední den. Od zítřka máme dovolenou. Je to paráda. Jasná zpráva. Já budu chodit po špičkách. Money, money, money. Mám jednu ruku dlouhou. Hele lidi. Hlupák váhá. Brno je zlatá loď. Rychlík jede do Prahy. Oranžový expres. Praha je krásná. Když je v Praze hic. Pražákům těm je hej. Nonstop.
Starý voják neumírá...
Sedím na mezi v obnošeném c.k. mundůru od Piavy z té velké války, starý muž s holí a dumám, jaký to všecko v životě mělo smysl. Tak sugestivně na mě zapůsobila rychlými tahy načrtnutá kresbička s neznámou signaturou, zamýšlená nejspíš jako pohlednice s pozdravem z fronty, kterou jen nikdo nikdy neodeslal. A co já a moje vojenská kariéra? Ač válečné dítě a založením pacifista jsem měl vlastně štěstí. Řinčení zbraní v boji „na život a na smrt"znám jen z klukovských her. Ach ano, tam někde v hloubi let jsou celé dva roky povinně prožité v armádě, která prý dělala z kluků chlapy, ale snad to bylo bez následků.
Bajka houbařská
Pršelo, blejskalo, jen se lilo! Na horách padaly ledové kroupy jako holubí vejce. Vyplašený poseroutka Vochomůrka se v dřevěné chaloupce ukryté v mechu a kapradí klepal pod pruhovanou peřinou a strachy ani nedutal. Zato nebojácný junák Křemílek jako správný horák si tu neuvěřitelnou slotu dokonce užíval. Radostí poskakoval na jedné noze mezi studenými kapkami prostřídanými s kousky ledu a jen v duchu hýkal rozkoší. Dobře věděl milé děti, že v lese se zásadně hulákat nemá. Pravda, utržil pěkných pár pumelic do klobouku, ale když se Krakonoš dosyta vyřádil, docela to malému hrdinovi uprostřed té bílé spouště slušelo.
Boží mlýny melou aneb návrat ztraceného ...
Když jsem před šesti lety v časopisu Veselý výlet v článku nazvaném Schwarzenbergové pod Schwarzenbergem psal o posledním zmizelém mezníku vlčického panství s erbem tehdejších pozemkových majitelů Schwarzenbergů, dochovaného na území Janských Lázní, který se zakrátko objevil ve sbírce podobných hraničních kamenů v zámeckém parku Lázní Bělohrad, dovolil jsem si s notnou dávkou optimismu zavěštit, že se kámen jednou do Janských Lázní zase vrátí. Netrvalo to ani tak dlouho a mezník, který jsme tenkrát s vydavatelem časopisu Pavlem Klimešem u zámku v Bělohradě vyfotografovali s chybnou popiskou jako Schaffgotschský, je zpět.
Wihardova cesta z města
Ještě než vykročíme, prosím laskavého čtenáře o shovívavost. Nemám na mysli žádnou konkrétní ani pomyslnou komunikaci, to jen tak žongluji s momentálními myšlenkovými asociacemi. Ale mohl bych: Třeba jak se pruský komerční rada z bohatého průmyslového města ve Slezsku na přímluvu jistého doktůrka Pauera stal majitelem ryze venkovského panství Vlčice v podhůří českých Krkonoš. Nebo jak po něm pojmenovali romantickou lesní pěšinu údolím Janského potoka, spojující náměstí dvou podhorských zapadáků, Svobody nad Úpou a Janských Lázní. Dobová pohlednice z časů, kdy se uvedená místa jmenovala Freiheit a Johannisbad a možná i pulsovala živým ruchem, mě ostatně k zamyšlení inspirovala.
Gerhart Hauptmann
Snad největší „bomba" mezi mými klukovskými archeologickými nálezy, kdy každé barevné sklíčko, zkorodovaný plíšek nebo úlomek keramiky znamenal cenný přírůstek do sbírky kuriozit, střídavě opečovávané i zavrhované podle momentální nálady rodícího se sběratele ještě než začal chodit do školy, byla zachovalá medaile s německým textem. Nazval jsem si ji později sám pro sebe kapitán Gerhart. Nazíráno současnýma očima bylo tenkrát, krátce po druhé světové válce, opravdových pokladů všude kolem nastláno, že člověk nepotřeboval žádný detektor kovů ani jiné moderní sarapatičky jako dnešní ilegální hledači. Medaile se z dětských skrýší v polorozpadlé stodole stěhovala posléze do plechové krabice od přesnídávky z dodávek mezinárodní organizace UNRRA na poličce mého mládeneckého pokojíčku a mám ji ve vlastnoručně předníma nohama zhotovené skříňce uloženou dodnes. S blížícím se sedmdesátým výročím úmrtí Gerharta Hauptmanna (15. 11. 1862 - 6. 6. 1946) významného dramatika ověnčeného Nobelovou cenou za literaturu, úzce spjatého s Krkonošemi, jsem ji po letech opět vytáhl na denní světlo, abych si uvědomil, že ji vlastním také právě těch 70 let a zároveň si utřídil vědomosti spojené s tímhle zdánlivě obyčejným kouskem kovu.
« 1 37 38 39 40 41 54 » |