Freiheit

Napjatě očekávaná výpravná publikace Příběhy Luční boudy, vydaná ve stejné úpravě a od téhož autora jako nedávná Erlebachova bouda Správou Krkonošského národního parku, ještě voní tiskařskou černí a dokonale zastínila tematicky podobný, avšak poněkud jednostranně pojatý a polygraficky nesrovnatelný paperback Die Wiesenbaude německého vydavatele z minulého roku. Emeritní ředitel Krkonošského muzea ve Vrchlabí Miloslav Bartoš se svou příslovečnou pečlivostí shromáždil a poutavou formou popsal všechna dostupná data z historie i současnosti krkonošské nejstarší, největší a nejznámější hřebenové boudy, včetně značného počtu dobových ilustrací, které jsou i pro zasvěcené čtenáře v mnoha případech zajímavou novinkou.

K 100. výročí vypuknutí I. světové války připravila Česká televize mimo jiné i třináctidílný dokumentární cyklus nazvaný Naše Velká válka, vysílaný na zpravodajském programu ČT 24. Posledních zhruba 5 minut z každého půlhodinového dílu je věnováno samostatnému projektu Pomníky. Třetí pokračování, které si jako všechny ostatní odvysílané díly můžete přehrát na internetu, provází krátké zastavení u obnoveného pomníku padlých ze zaniklé podkrkonošské obce Sklenářovice. Měl jsem tu odvahu postavit se před kameru.

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10877203125-nase-velka-valka/214411033220002/

Pyrolit braun, super pyrolit, nigrit, stratit? Nic? Tak co třeba fayence nebo englisch porzellan? Přihořívá? Nebudu napínat, jde o vypálené zkušební vzorky různých směsí vypalovacích materiálů z bývalé porcelánky v Kovarech v polském podhůří Krkonoš z dob kdy ji vlastnil německý koncern Rauschert. Pro našince je dávno zaniklá továrnička zprovozněná v roce 1871 zajímavá především osobou svého zakladatele. Heinrich Pohl, jeden z bratří Pohlů, podnikajících ve výrobě různých druhů keramiky i porcelánu na mnoha místech Čech i tehdejšího Slezska, stejně jako již jejich otec Josef, totiž založil v roce 1878 i známou a dosud existující továrnu na porcelán v Žacléři. Což je od nás ze Svobody nad Úpou přes Rýchorský hřeben doslova jen pár kroků. Přesně tolik, kolik se jich vejde do tuctu (kilometrů).

Tuším, že to byl právě přítel Josef Tylš, kdo mi už kdysi dávno věnoval neurčený exemplář pravděpodobně rovněž pivoní trofeje, pocházející údajně z aichelburgské sbírky kuriozit v maršovském zámku. Podle zjištění několika odborníků by mohlo jít o velmi vzácnou formu pivoně severního zelenookého (lat. Pivonius canadiensis virdioculus). Pokud by se tato domněnka potvrdila a nález pocházel skutečně z oblasti východních Krkonoš, byl by to nejjižnější doložený výskyt tohoto vyhynulého živočicha. Teprve článek v dubnovém čísle časopisu Krkonoše - Jizerské hory 2013 mě na objekt pozapomenutý v mém depozitáři znovu upozornil. Budu se mu asi muset s patřičným zápalem, úměrným jeho ojedinělosti, znovu věnovat.

Nepublikováno - vráceno ze všech obeslaných redakcí

Žádný strach, nejde o pokus nenápadně podsunout nějakou vousatou anekdotu. To jen jedna nově získaná stará pohlednice Janských Lázní nabízí zajímavý snímek fotografa Hanse Bönsche z Velké Úpy z roku 1929 s první, dávno zapomenutou věžičkou tehdejšího Grandhotelu Johannishof, dominujícího spolu s protilehlou Kolonádou lázeňskému centru. Současná podoba Janského dvora s naroubovanou rádoby moderní střechou, poplatnou době celkové přestavby, vznikla v letech 1988 - 1990 od projektu po realizaci v provedení polské stavební firmy BUDIMEX.

Málokterý z kluků mé generace, pamatující hlučné parní lokomotivy se závojem jisker u dýmajícího komína, si nepřál být jednou strojvůdcem. A jen opravdu nemnoha zdravým, bystrým a spolehlivým se to podařilo. Mašinfíra byl odjakživa pan Dráha, opravdová šlechta mezi ajznboňáky, i když nosil stejnou uniformu jako poslední šíbr, vechtr nebo koloťuk. S úctou k němu vzhlížel i hajcr, jediný parťák v ohnivé kuchyni na mašině. A málokterá profesní organizace se může pochlubit téměř stodvacetiletým trváním jako současná Federace strojvůdců České republiky, založená 7. dubna 1896 s názvem Spolek strojvůdců v Praze ústících drah, přejmenovaná ještě téhož roku na podzim na Spolek strojvůdců v Čechách. Nejméně čtvrt století před tím se už fírové slučovali v různých podpůrných spolcích pro případ nemoci, invalidity nebo stáří.